Třetí svět

Anotace: Kromě naší reality jsou ještě dvě další. Tohle je příběh z jedné z nich. Mladý novinář se dozvídá krutou pravdu o třetí realitě, třetím světě…

I.

Je chladné podzimní ráno. Bohužel dnes místo abych se zavřel v redakci a konečně dokončil článek o pašerácích pervitinu, jsem nucen táhnout se přes celé město zahalené mlhou.
Sotva jsem vylezl ráno z postele, volal mi šéf. Prý má pro mě něco co nemůže počkat.
Zvědavě jsem se ho zeptal o co jde. „Pan Friedrich chce poskytnout rozhovor. A ty jsi kliďas, měl bys to zvládnout.“ Ozval se do sluchátka šéfův hlas. Obrátil jsem oči v sloup.
„To je bezva. Proč musim dělat rozhovor se starym bláznem?“ zeptal jsem se šéfa, v domění že jsem se něčím provinil. Ze sluchátka se ozval smích „Protože jsi poslední kdo k tomu zbývá. Ostatní mají dost své práce.“. Vážně bezva, řekl jsem si v duchu.
„Ale já musím dokončit ten článek o pašerácích pervitinu. Přece to nemůžu nechat jen tak ležet, když to má jít už zítra do tisku.“ Bránil jsem se v poslední naději, že setkání s panem Friedrichem uniknu. „Friedrich ti moc času nezabere. Víš co se o něm povídá, ne? Jen si sedneš, on ti odvypráví nějakou za vlasy přitaženou snůšku blábolů, sbalíš se a půjdeš dokončit ten článek. Bude to psina, posílám tě tam i pro to, aby sis vydechl. Nemůžeš jen donekonečna pracovat. Tak se drž.“ Řekl šéf do telefonu a zavěsil dřív, než jsem se stačil ohradit. Povzdechl jsem si, hodil na sebe oblek a vypadl jsem z bytu. Neměl jsem na nic náladu, ani cigareta mi dnes nechutnala. Ne, neměl jsem vůbec náladu, a už vůbec ne na nějakého pošuka. Metrem jsem dojel až skoro na místo. Pár minut chůze v nehostinném počasí ze mě vysálo i poslední zbytky dobré nálady. Zastavil jsem před starým činžovním domem, nadechl se a vešel dovnitř. Vystoupal jsem do druhého patra a zastavil přede dveřmi s číslem 11.
Byl jsem poněkud nervózní, když jsem stál před těmi dveřmi. Ničím zvláštní, obyčejné dveře v paneláku, stejné jako tisíce dalších. Neubránil jsem se úšklebku. Dveře, jak dokonalý příklad ideálu socialistického. Všichni stejní, o nic víc o nic víc. Každý má své číslo. Z myšlenek mě vytrhlo otevření dveří. Stál mezi nimi podivný, prazvláštní muž. Nemohlo mu být o mnoho víc než třicet. Vypadal na padesát. Prostříbřené blond vlasy, knír a bradku. Stál tam v teplácích a vytahaném červeném tričku. Připadal jsem si v obleku trochu trapně. „Já jsem z novin. Chtěl jste rozhovor takže…“ zahuhlal jsem poněkud roztřeseně.
„Přišels.“ Kývnul muž a pokynul mi rukou abych vešel. Bez valného nadšení jsem vešel dovnitř. Ten muž, Jan Friedrich byl známý podivín. Co nadělám, chtěl poskytnout článek do novin. Byl jsem otráven, neboť jsem tušil že to bude nějaký šílený blábol, některý z těch co často vyprávěl. Vnitřek jeho bytu byl… zvláštní. Jedna místnost v ní postel, stolek, dvě židle, televize a počítač. Z ní vedly troje dveře. Jedny do kuchyně, druhé na záchod a koupelny a třetí byli zavřené. „Posaď se.“ Vyzval mne Jan. Uposlechl jsem.
„Co mi chcete říct?“ šel jsem rovnou k věci. Na blázny jsem neměl náladu.
„Jdete na to zpříma.“ Usmál se Jan.
Pokrčil jsem rameny. „Pojď za mnou a na nic nesahej.“ Řekl a došel k zavřeným dveřím. Z kapsy tepláků vytáhl klíč, takový ten starodávný, značně zrezivělý. Až teď jsem si všimnul, že i zámek je podobného stylu. Odemknul, se slyšitelným cvaknutím a jakýmsi zašustěním.
Jan otevřel dveře a pokynul mi „Vy první.“ Usmál se znovu. V duchu jsem se začínal děsit. Navíc není radno věřit člověku co se až příliš usmívá. Zaváhal jsem jen na okamžik. Vkročil jsem, zvědavost byla větší. Další ironické ušklíbnutí mi uklouzlo na rty. V kolika těch slavných hororech u kterých se nudím, se právě v takovéhle situaci hlavní hrdinové dostali do průšvihu. Představil jsem si co by se mnou Jan mohl udělat, stáhnout z kůže, umučit takovým tím nechutným stylem jako je Hostel nebo SAW… či jak. A právě dveře co se liší vzbuzují nedůvěru.Právě pro to jsem byl překvapen když jsem uviděl podivně tvarovaný meč pověšený na stěně, několik podivně vypadajících amuletů visících na stěně. Na stole byla svíčka a naproti sobě dvě židle.
Jan zavřel dveře a zapálil svíčku. Místnost naplnila její mihotavá záře. Místnost nyní vypadala zlověstně. Jan se na mě zvláštně díval. „Tak chtěl jsi rovnou k věci. Poslouchej mne dobře.“
Dřív než jsem stačil namítnout, byl jsem pohlcen jeho hlasem.
„Povím ti příběh, který se stal, a mohu ti to později i dokázat. Existují tři světy. První, připomínající ráj, svou harmonií láskou a porozuměním. Druhý svět je ten ve kterém žijeme. Znamená rovnováhu mezi prvním a třetím světem, světem kde vládne temnota, chaos, smrt a rozklad. To jsem se samozřejmě dozvěděl až v hodinu mého osmnáctého narození. Přišel za mnou zvláštní člověk. Snad čaroděj, kdo ví, nikdy jsem ho už potom neviděl. Starý byl, hubený a zahalený v v dlouhém kabátu. A řekl mi že to co zažiji, musím předat dál. A já to musím dát vědět celému světu. Schyluje se ke splynutí tří světů a vypuknutí veřejné války o přežití. Lidé musí být připraveni.“ Řekl Jan, aniž by ze mě jen na okamžik spustil oči. Nemrkal. „No… no dobrá. Začněte.“ Povzdechl sem si.
Jan se usmál a začal vyprávět…

II.

Podivný starý dědek mi sáhnul na čelo a dýchnul mi do tváře. Cítil jsem hřebíček. Možná to nebyl hřebíček. Omámilo mne to. Stařec zašeptal několik slov a zlehka mi zatlačil na hruď. Cítil jsem jak se kácím… a padám. Nenarazil jsem však na podlahu. Padal jsem dál, kdoví čím… snad ničím. Bylo to nekonečné ale trvalo to jen okamžik. Dopadl jsem na něco měkkého, páchnoucího a lepkavého. Zděšeně jsem vyskočil na nohy a rozhlédl se. Zděšení rostlo. Všude okolo bledě hnědé až zelené dřevo tlejících stromů Byly tu mnohé druhy stromů, borovice, smrky, duby a smuteční vrby. Dřevo popraskané, vytékala z něho jakási bledě zelená tekutina. Všechny větve byli holé, listy ani jehlice na nich nebyli. Skupince smutečních vrb uprostřed porostu splihle visely šlahouny. To, na co jsem dopadl byl hustý koberec listí a jehličí, pokrytý jakousi průzračně čirou tekutinou, která lepila a táhla se jako nějaký sliz. Potácivě jsem vyrazil k vrbám, protože se mezi nimi zrcadlila voda jakéhosi jezírka. Jen jsem se k vrbám přiblížil, zesílil i zápach. Byl odporně sladký. Omámeně jsem se odpotácel k jezírku. Udivilo mne. Průzračně čistá voda v něm se leskla v šedém světle zataženého nebe a stínu stromů. Plavaly v ní čilé malé rybky. Měl jsem žízeň sklonil jsem se abych se napil. Měl jsem strašlivě vyschlo v hrdle. Sklonil jsem se až k hladině. Mrknul jsem. Zděšeně jsem v tom okamžiku odskočil. Jezírko bylo plné páchnoucí, hnědě zelené tekutiny ve které plavaly kostry a rozkládající se těla ryb. Zběsile jsem zalapal po dechu.
Kam jsem se to dostal? Šílel jsem hrůzou. Potom jsem si vzpomněl na slovo toho podivného starce, budu vyslán do třetího světa abych mohl varovat první svět před nájezdníky ze třetího světa. „Je to sen, jen mne omámil nějakou drogou! Je to jen halucinace. Není to skutečné!“ šeptal jsem si stále dokola. Otřel jsem si zpocené čelo a zapřel se rukou o zem. Vyjekl jsem. Ruka mi zajela co čehosi měkkého, na dotek nechutného. Vyskočil jsem na nohy a podíval se dolů. Ležela tam napůl rozpadlá mrtvola zvířete připomínajícího divočáka, částečně zapadlá v bahně. Rozkládajícím se masem a odhalenými vnitřnostmi se plazili stovky červů. Na ruce jsem jich měl taky několik. Byli velcí a bledí, znatelně článkovaní. Neměli oči, zato velká kusadla, která se mě pokoušela prokousnout kůži. Jednomu se to povedlo. Zařval jsem.
Zběsile jsem je setřásl na zem a šlapal po nich dokud nezbylo víc než odporná kaše mísící se s lepkavým bahnitým povrchem okolo jezírka. Kousanec od červa nepříjemně pálil. Zběsile jsem se rozhlížel kolem. Divočák a mrtvé rybky nebyly to jediné. Ze slizkého hnijícího listí a bahna vyčuhovali drobné kostřičky myší a lesního ptactva. Zvedl jsem hlavu k nebi v naději že to bude lepší. Nebylo. Obloha byla zatažená černými mraky, slunce sem prosvítalo jen jako bledá šmouha. A to co létalo pod mraky jistě nebyli ptáci. Ti tvorové vypadali jako nějací plazi. Podlouhlá těla, kožnatá křídla a dlouhý ocas, jak se na dálku zdálo, zakončený jakýmsi bodcem. Jedna z bytostí ze sebe vyrazila děsivý výkřik, prudce máchla kožnatými křídly a zmizela v temných mračnech. Polknul jsem. Nasucho. Co je tohle za šílené místo? Říkal jsem si v duchu. Pořád mi nedocházelo, co se vlastně stalo. Tohle místo… tenhle třetí svět má s tím světem ve kterém jsem žil, a na který jsem si tolik stěžoval, má jen hodně málo společného.
Možná že nic. Třeba tu ani nežijí lidé. Honilo se mi hlavou.
Objímal jsem se rukama a třásl se po celém těle jako v zimnici. Během těch několika okamžiků co jsem tu byl, jsem zažil tolik šoků, jako snad nikdy v celém životě. V zádech jsem náhle ucítil čísi pohled. Pomalu jsem se otočil. To stvoření co stálo přede mnou se zdálo být jako jedno z těch co kroužili na šedočerné obloze. Ten tvor byl opravdu jakýsi plaz. Protáhlá tlama plná drobných, jako břitva ostrých zubů, zářivě modré oči bez bělma a zornic ve kterých se zrcadlila potměšilá inteligence. Od čenichu až ke konci ocasu, zakončeného zle vypadajícím trnem jako mají štíři, vyrůstali tvorovi nepravidelně vyčnívající ostny. Stál na zadních svalnatých nohách. Místo předních končetin měl složená kožnatá křídla. Šupiny měl od šedé, přes černou, tmavě zelenou až po křiklavou zelenou. Tvor naklonil hlavu ke straně a zvědavě si mne prohlížel. Pomalu jsem couval. Zády jsem narazil na mrtvé dřevo jedné ze smutečních vrb. Kmen se prohnul jako nějaká houba. Třeštil jsem oči, ten tvor se chystal ke skoku a já neměl kam ustoupit. Ještěr se odpéroval na silných zadních nohách a roztáhl křídla.
Ani nevím jak se mi podařilo zareagovat. Uskočil jsem stranou a netvor narazil do stromu. Mrtvé dřevo se pod jeho vahou zlomilo. Rozběhl jsem se. V tu chvíli mi bylo jedno kam, hlavně co nejdál od téhle podivné příšery. Přeskakoval jsem kaluže odporné břečky co nejspíš bývala kdysi vodou. Uhýbal před nízko visícími větvemi mrtvých, hnijících stromů. Nohy se mi smekaly na slizkém listí. Za sebou jsem uslyšel ještěra. Riskoval jsem ohlédnutí. Netvor se pohyboval po zemi dlouhými skoky a rychle mne doháněl. Kličkoval jsem mezi stromy, v naději že znovu do některého ještěrka narazí. Tvor si však dával pozor a kličkoval obratně za mnou. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Ta bytost byla stvořena k letu, to jsem poznal hned. Ale na zemi byla příšera stejně nebezpečná. Kdesi v hloubi duše jsem tušil, že nemám naději mu uniknout. Nikdo by neměl. Náhle bylo ticho. Ohlédl jsem se. Ještěr nikde nebyl. Zastavil jsem. Srdce mi divoce tlouklo. Strachem i námahou. U úst se mi sráželi obláčky páry. Cítil jsem, že se prudce ochlazuje. Otočil jsem se a k zemi mne srazilo něco, co musel být kmen stromu. Odlétl jsem snad pět metrů a zastavil jsem až o kmen stromu, který se pode mnou prohnul. Nebyl to vržený kmen co do mne tak prudce udeřilo, byl to ještěrův ocas.
Dlouhým skokem se dostala bytost až ke mně. Syčela jako had a prskala jako kočka. V modrých očích se zrcadlil vztek, pohrdání a hlad. Ještěrův ocas se znova mihnul vzduchem.
Osten kterým byl zakončen mi mířil přímo na hrudník. S heknutím jsem se odvalil. Trn se zaryl dobrého čtvrt metru do země. Znova jsem se rozběhl. Tentokrát jsem však neměl téměř žádný náskok. Slyšel jsem ještěrovo chrčení jen metr dva za sebou. Přidal jsem. Svaly na nohou mne začínali bolestivě pálit, plíce zrovna tak. Běžel jsem doslova o život. Nikdy bych nevěřil jak silná je to motivace. Za mnou se ozvalo ještěrovo zavřískání. V zápětí mi po zádech přejelo cosi ostrého. Podvědomě jsem věděl, že mne ještěr seknul ocasem přes záda.
Ještě několik kroků jsem ze setrvačnosti udělal. Poté jsem se bezvládně svalil na zem. Nemohl jsem se pohnout. Ještěr měl ve svém ostnu nějaký paralyzující jed. Třeštil jsem oči na pomalu se blížícího tvora. Jako by si vychutnával mou bezmoc. Mohl bych dokonce přísahat že se na jeho ještěří tlamě rozlévá zlovolný úsměv. Ještěr se nade mnou sklonil. Páchlo mu z tlamy. Nebyl to jen zápach zkaženého masa, bylo v něm cosi nepopsatelného, z čeho se člověku obracel žaludek a ochromoval ho ještě větší strach. Ještěrovy nepřirozeně modré oči se na mne dívali. Pak otevřel tlamu, vítězoslavně zavřískal a zakousnul se mi do ramene.
Zachrčel jsem, to jediné jsem mohl. Takovou bolest jsem nikdy v životě nezažil. Bylo to jako by se mi do ramene zarývali rozžhavené nože. Ještěr mne náhle pustil, tlamu od krve. Od mé krve. Krev mi stékala po rameni a vsakovala se trika značky adidas.
Vzduchem se mihnul purpurový záblesk. Ještěrovi odskočila hlava. Když dopadl vedle mne, uviděl jsem že mu chybí část lebky a vytéká z ní mozek a krev.
Poslední co jsem viděl byl mladý holohlavý muž v kožené vestě a kalhotách, s mečem u pasu a podivnou pistolí v ruce…

III.

Když jsem se probral z horečnatého spánku plného létajících ještěrů a mrtvých ryb, uvědomil jsem si, že ležím v suchu. Nade mnou nebyli stromy, nýbrž jasná obloha plná hvězd a srpku měsíce. Nedaleko mne hořel oheň a před ním se rýsovala silueta člověka. Pokusil jsem se posadit. Bolest v rameni a hlavě mě však přemohla a já se nezmohl na nic víc než na ubohé zasténání. „Lež klidně, bude to ještě pár dní bolet.“ Řekl člověk, podle hlasu muž, aniž by se otočil od ohně. Poslechl jsem ho. I kdybych se chtěl sebevíc posadit, ten jed či co měl ještěr v trnu na ocase ještě účinkoval. Nedokázal jsem však jen nečině ležet.
„Kdo jste?“ zeptal jsem se. Muž u ohně se dlouhou dobu ani nepohnul. Pak, aniž by se na mě podíval řekl „Ondřej.“. „Já Jan.“ Řekl jsem. Hlavně pro to, že ticho jsem nikdy neměl rád.
„Jsi dobrý, Jane, tak dlouho utíkat před wringem dokáže málo kdo.“ Řekl Ondřej. Znělo to pobaveně. „Ty… ty jsi to viděl?“ dostal jsem ze sebe s námahou. Dokonce i mluvit mi dělalo potíže. „Ano. Myslíš, že kdybych nezasáhl, byl bys teď tady? Běhat umíš, ale moc ti to nemyslí.“ Řekl Ondřej a otočil se na mě. Byl to ten holohlavý muž kterého jsem viděl než jsem ztratil vědomí. „Budu to přikládat wringovu jedu.“ Usmál se na mě. Až teď jsem si všiml, že Ondřej má oči převázané šátkem. „Ehm… ty jsi… slepý?“ zeptal jsem se nejistě.
„Ano a ne.“ Usmál se tajemně Ondřej. Obrátil se zpět k ohni a už nepromluvil. Za chvíli jsem znova usnul.
Když jsem se probudil, bylo ráno. Oblohu pokrývala opět pokrývka černošedých mračen ale slunce jasně zářilo mezerou mezi mraky. To slunce bylo zvláštní, bylo menší než jsem si vzpomínal a také o poznání červenější. Posadil jsem se. Šlo to, jen v rameni mi trochu cukalo.
„Ty nejsi z tohoto světa, že ne?“ ozval se mi za zády hlas. Nadskočil jsem leknutím. Byl to Ondřej. Konečně jsem si ho mohl pořádně prohlédnout. Byl o dobrou hlavu menší než já a nemohlo mu být více než dvacet let. Obličej měl jemný, téměř dívčí. Rty tenké a pohrával mu na nich úsměv. Černou pásku co mu zakrývala oči měl zdobenou zlatými nitkami. Byl svalnatý, rozhodně víc než já. A to jsem za poslední dva roky chození do posilovny zesílil.
Koženou vestu měl značně otrhanou a ošoupanou. Stejně tak kalhoty. Meč, který mu visel u pasu měl krátkou čepel a zdobený jílec. Neměl žádnou záštitu, což mne malinko překvapilo.
U druhého boku se Ondřejovi houpala pistole. Pokud to tedy byla pistole. Lauf byl kulatý, pažba se stáčela dopředu a obtáčela hlaveň. Nahoře hlavně se pažba ztenčila a vytvořila cosi jako hledáček. Jedno bylo jisté, ta zbraň chránila prsty ruky jako záštita šavle. Nikde jsem však neviděl nic jako zásobník. Ondřej neměl boty, zato měl špinavé nohy. Opravdu moc špinavé. Usmál jsem se. Hygiena se tady asi moc nepraktikovala.
„Ne nejsem z tohohle šíleného světa. A děsně rád bych se vrátil tam odkud sem.“ Zabručel jsem. „Proč jsi přišel Jane?“ zeptal se Ondřej. „Vim já? Dostal mě sem divnej plešatej dědek.“ Ušklíbl jsem se. „Maroldir… Začínám chápat. Ukaž mi pravou dlaň.“ Vyzval mne Ondřej.
Nejdřív jsem se zdráhal, k čemu bude slepci, když nastavím dlaň? Nakonec jsem nad tím jen pokrčil rameny a nastavil levou dlaň. Vyjekl jsem překvapením. Na dlani jsem měl tetování. Byla to dvanácticípá hvězda. U každého hrotu hvězdy byl podivný znak. Uprostřed hvězdy byli zkřížené meče. „To jsem tam dřív neměl!“ vyhrknul jsem.
„Já vím že ne.“ Kývnul hlavou Ondřej „Je to součást proroctví.“ Řekl. Vyvalil jsem oči.
„Proroctví? Jaký zatracený proroctví?!“ zeptal jsem se vyjeveně. Ondřej pokýval hlavou „To je na dlouho Jane. Snad jen to že ho pronesl Prophetius a týká se tebe a osudu Midrie. Bude na to čas později. Odvedu tě do bezpečí.“ Řekl a hodil si na záda vak udělaný z pokrývky. Vyskočil jsem na nohy. Zasténal jsem, v rameni mi bolestivě škublo.
Vyrazili jsme na cestu. Asi kilometr za námi se rozkládal obrovitý les. Jakmile od něj zavál vítr, došlo mi že je to to peklo ve kterém jsem byl. Před námi se donekonečna rozkládala kamenitá pláň. Jen v dálce na obzoru bylo něco jako horský masiv. Cesta se pomalu táhla. Ani já ani Ondřej jsme nemluvili. Nejspíš jsme měli každý dost svých myšlenek. Nikdy jsem nezjistil na co tenkrát myslel Ondřej. Mě se však v hlavě honily myšlenky na to jak se odtud dostat. Myšlenky na podivnost tohoto světa. A kde se tady vzal člověk jako Ondřej? Bylo takových víc? Asi ano, kdo by jinak pronesl proroctví… proroctví o mě. Dodal jsem v duchu trpce. Asi po dvou hodinách chůze, mlčení a neubýhající krajiny jsem to již nesnesl.
„Ondřeji, řekni mi něco o tomhle světe.“ Řekl jsem do ticha a chrastění kamenů pod nohama.
Ondřej se usmál. Zase se usmál. Ten jeho úsměv mi začínal lézt na nervy.
„Tento svět, znám pod jménem třetí svět, po našem se jmenuje Midria. Je to jediný obrovitý kontinent který obklopuje moře páry. Uprostřed se nachází plamenné sídlo, tam žijí vládci tohoto světa, démoni. Starý les, odtamtud jsem tě vynesl je další území. Žije tam mnoho nebezpečných tvorů a číhá tam mnoho nástrah. Prý tam sídlí sama smrt. Daleko na severu jsou planiny mrazu. Jednou jsem se tam dostal, nikdy tam nepřestává mrznout, stále fouká ledový vichr a sněží. Nevím jestli tam něco žije, ale pokud ano musí to být zatraceně odolné. Největší část světa tvoří pustina. To je to čím jdeme. Tady je možná narazit na cokoliv. Vesnice, malé močály a lesíky. Protéká tudy pět řek, Nira, Majra, Idina, Kerokfval a Dramorian. Pitná voda je jen v Dramorianu a Niře. Okolo těchto dvou řek také stojí dvanáct velkých měst lidí a Katedrály. Lidé a bytosti z Katedrál se snaží udržet zde jakousi rovnováhu. Ano, ani ve třetím a prvním světě nevládne jen dobro nebo zlo. Jen převládá to či ono. Skutečné nebezpečí v pustině zosobňují démoni-nájezdníci a jejich lidští služebníci. Zdaleka ne všichni lidé žijí ve dvanácti městech. Já jsem jeden z těch co tam nežijí. Neděs se Jane, jsem Lovec. Je nás málo, jsme bojovnící zvláštních schopností. Já jsem dobrý příklad. Narodil jsem se slepý, ale vidím jinak… cítím okolní bytosti i věci neživé. Zrak to vynahradí více než dobře. Pocházím z Marngardu, jednoho z velkých měst. Sice ne tak velkého jako je největší z nich Tirs, na tom nezáleží, musíš se toho o Midrii naučit opravdu mnoho.“ Řekl Ondřej. Dal mi chvíli na to, abych vstřebal co on dovyprávěl. Poté se rozpovídal znovu. O sobě. O svém dětství ve městě, o dětství beze světla. V jedenácti se u něj rozvinul tento zvláštní dar vidění, a on se přidal k Lovcům. Dozvídal jsem se, že v tomhle světě jde magie a technologie ruku v ruce. Dozvídal jsem se o nájezdech démonů na velká města a osamělé vesnice. Já zase Ondřejovi na oplátku vyprávěl o svém světě. Naslouchal s tichým úžasem. Nechápal můj svět, jako já nechápal jeho. Vyprávěl o nebezpečných zvířatech, obřích opeřencích traanech, útočících jako blesk z nebe. Pustinných škorpionech, dravých švábech, mardiarech, šestinohých šelmách připomínajících vlka, ordonech dvouhlavých dravých kočkách a mnohých dalších. Vyprávěl mi o démonech a jejich rodech a postavení. Vyprávěl o lidech kteří žijí ve městech, i o těch co slouží démonům. Bylo jich o tisíce víc než městských lidí. Vyprávěl o období dešťů, kdy se z nebe valí proudy lijavce, i o vyprahlých dnech léta.
Já jemu vyprávěl o televizi, o knihách, o autech a letadlech. O hokeji a fotbalu. Když jsem se zmínil o vaně a mýdle, jen se zaškaredil a prohlásil že toho si ve městě užil více než dost.
Cesta nám rychle ubíhala. Ani jsem se nestačil nadát, a už se stmívalo. Ve tmě se nad horami rozlévala rudá záře. Zeptal jsem se na to Ondřeje. „To je plamenné sídlo. Brzy se uzavře. Podle oblohy ti doufám došlo že deště se spustí za několik dní a potrvají tři, možná čtyři měsíce.“ Řekl Ondřej a zívnul. „Půjdeme spát, zítra nás čeká dlouhá cesta. K večeru už musíme být ve skrýši.“ Zazíval znovu Ondřej. Nebyl jsem proti, sotva jsem držel otevřené oči. Celodenní pochod jen s jednou zastávkou na jídlo a pití mne vyčerpal.
Sotva jsem si lehnul na vypůjčenou Ondřejovu přikrývku, usnul jsem jako špalek…

IV. (a)
Uprostřed noci mne probudil hluk. Otevřel jsem oči a posadil se. Ondřej stál na nohou a svojí podivnou pistolí vysílal purpurové paprsky světla do davu pokroucených bytostí. Po boku Ondřejovi stáli dvě postavy. Jedna se vznášela několik čísel nad zemí byla to krásná nahá světlovlasá žena. Ruce měla rozpřažené jako by chtěla hordu nestvůr obejmout v náručí.
Až po chvíli jsem si všimnul, že okolo paží se jí ovíjí jakási zářivě stříbrná energie a co chvíli vystřeluje proti hordě nestvůr. Druhá postava vedle Ondřeje byl podsaditý muž s hnědými, možná černými vlasy spadajícími až k pasu a spletenými do silného copu. Na sobě měl jakousi zbroj tvořenou z drobných lesklých šupin. Rozháněl se obrovskou sekerou a doslova půlil valící se příšery. Sledoval jsem boj a nechápal, jak se trojice bojovníků, nejspíše Lovců o kterých mi vyprávěl Ondřej, dokáže ubránit tak děsivé přesile. Potlačoval jsem nutkání vzít nohy na ramena a utéct někam do bezpečí. Potlačoval jsem ho hlavně pro to, že jsem nevěděl kudy se dát ani zda v okolí nečíhají další nestvůry. Zrovna v okamžiku, kdy mne pud sebezáchovy málem přemohl, se na mne otočila vznášející se dívka. Vyjekl jsem. Uprostřed čela měla třetí oko. Usmála se na mě. V hlavě jsem uslyšel příjemný hlas „Spi.“ Řekl mi.
Pocítil jsem jak mi sami padají víčka a…

IV. (b)

„To je ta nevětší snůška nesmyslů co jsem kdy slyšel!“ zavrčel jsem na Jana Friedricha. Měl jsem toho už plné zuby. Mnohem lépe bych strávil čas psaním článku o pašerácích drog. Zvedl jsem se a zamířil ke dveřím. Jan se mě nepokusil nijak zastavit.
Vzal jsem za kliku. Bylo zamčeno. „Teď už nemůžeš odejít.“ Ozval se mi těsně za zády cizí hlas. Vylekaně jsem se otočil. Stál tam muž zhruba stejně starý jako Jan. Měl holou hlavu, až na pramen černých vlasů který mu sahal od týla až ke kolenům. Okolo očí měl ovázaný černý šátek. Hrklo ve mně. Kde se tam vzal?
„Ondřeji, neděs našeho hosta. Měl ses ukázat až později. Ale co, na tom nezáleží. Posaďte se prosím, pane novináři.“ Kývnul na mě Jan. Neochotně jsem se posadil. Hlavou se mi honilo zděšení z toho kam jsem se dostal. A slepý muž mne pozoroval jak si jdu přes místnost sednout. Bylo mi z toho divně…

IV.(c)

Někdo se mnou zaklepal. „Mami, nech mě… dneska nejdu do školy.“ Zahuhlal jsem, převalil se na druhý bok a praštil se hlavou o kámen. Zmateně jsem zamžoural do našedlého světla. Převalil jsem se na záda. Skláněl se nade mnou Ondřej. Na levé tváři měl čerstvý šrám.
„Vstávej Jane, musíme jít.“ Řekl a poodešel pár kroků. Já se posadil a rozhlédl se. Několik metrů přede mnou leželo na hromadě snad třicet mrtvých, pokroucených bytostí. Připomínali lidi, až na neúměrně velkou hlavu s podivně plochým obličejem bez nosu, a dlouhé křivé ruce se čtyřmi prsty. To co měli mrtvoly na sobě se nedalo nazvat jinak než hadry. Byli to jen cáry kožešin a látek, špinavých a páchnoucích až ke mě. Otočil jsem se na Ondřeje. Vedle něj stál ten rozložitý muž, na kterého jsem si vzpomínal ze svého nočního probuzení. Tříoká dívka však nikde nebyla. „No tak, honem Jane, máme před sebou dlouhou cestu!“ houknul na mě Ondřej, jak se zdálo byl poněkud nervózní. Vyškrábal jsem se na nohy a došel k němu.
„Co je to za… za potvory?“ zeptal jsem se a hlavou kývnul směrem k hromadě mrtvol.
„Přeměnění, hlídky démonických pánů. Jsou to ‚vyvolení‘ které si démoni vybrali z řad svých lidských služebníků. Nejsou nebezpeční. Nebo alespoň ne moc.“ Zabručel muž stojící vedle Ondřeje. Byl o hlavu menší než já, zato svaly se mohl směle měřit s medvědem. Vlasy měl černé sem tam s nějakou stříbrnou nitkou. V obličeji se mu rýsovalo mnoho vrásek a hluboko zapadlé hnědé oči těkali tam a sem, jako by neustále hlídali okolí. Ledabyle se opíral o velikou sekeru. Nevypadala nijak zvláštně, jen jako o něco zvětšená dřevorubecká sekyra.
„Tak pojďte, ti co utekli už určitě nahlásili kde jsme svým pánům.“ Řekl Ondřej a přehodili si přes rameno vak z přikrývky. „Ale však už jdeme Ondřeji, uklidni se.“ Řekl muž a obrátil se na mě. „Já sem Marek.“ Zazubil se, všiml jsem si že mu chybí několik zubů a ostatní jsou zoufale zčernalé, a podal mi ruku. „Já Jan.“ Odpověděl jsem a stiskl Markovu ruku která byla dvakrát tak velká než moje. „Já vím, Ondřej mi všechno řekl. Jsem Lovec stejně jako on.“ Řekl Marek. „A dost, Marku, je mi jasné že si z démonů a jejich služebníků nic neděláš, ale ne každý je jako ty. Pojďte už, prosím vás!“ zavrčel Ondřej nebezpečným hlasem. Marek pokrčil rameny a přehodil si sekeru přes rameno. „Tak teda jdem.“ Ušklíbnul se a vyrazil Ondřejovi v patách. Já se ještě naposledy ohlédl na hromadu mrtvol a rychlým krokem vyrazil za nimi.
Během dopoledne spadlo pár kapek vody, jak poznamenal Marek, deště jsou na spadnutí. Jak jsme šli nekonečnou krajinou, začínal jsem mít dojem, že bych těžko trefil zpět do lesa, ne že bych měl v úmyslu se tam vracet, ale nikdy předtím jsem si nedokázal představit nekonečnou jednotvárnost plnou kamení a sem tam nějakého pahorku. Během dne se vyjasnilo a do nás začalo pražit spalující slunce. Brzy jsem byl zpocený a v krku mi vyschlo. Klopýtal jsem však přes kameny odhodlaně dál. Hlavně pro to že jsem se bál tu zůstat sám. Celý den nikdo až na pár slov nepromluvil. Ve vzduchu viselo jakési napětí ze kterého mi naskakovala i v tomto šíleném vedru husí kůže. Slunce dávno přesáhlo polovinu své denní cesty po obloze když už jsem to nekonečné ticho rušené jen oddechováním a zvukem drolících se kamínků jak na ně naše nohy došlapovali nevydržel. „Kdo byla ta nahá tříoká dívka co tam s vámi byla v noci?“ zeptal jsem se. Chvíli bylo zase ticho. Nakonec se na mne Ondřej podíval „Nevím kdo to je, nebo takhle, neznám její jméno. Nikdo ho nezná, pokud vím. S Lovci je podle všeho už více než dvě století a stále vypadá stejně. V celé Midrii jsem nikdy nenarazil na někoho jako ona. Sama o sobě říká že je Tvor T. Odkud se vzala se neví a pokud se kdy vědělo ztratilo se to v minulosti. Ona sama se k tomu nikdy nevyjadřuje. Hodně Lovcům pomáhá svou jasnozřivostí a takřka neomezenou, jak by se řeklo ve vašem světě, magickou mocí.“ Odpověděl mi Ondřej. Chvíli mi trvalo než jsem to vstřebal. Midrie, třetí svět bylo opravdu prapodivné místo. Jediné v co jsem doufal bylo že Lovci přijdou na nějaký způsob jak mne vrátit zpátky domů. Hlavou mi blesklo že máma s tátou a moji kámoši si už určitě dělají starosti co se mnou je. Ušklíbl jsem se, kdyby tak věděli, tak by stejně nevěřili, dodal jsem si sám pro sebe. Já sám jsem tomu pořád ještě nevěřil, stále jsem čekal že se probudím doma na posteli. Zase jsme šli mlčky až do setmění. Celý den jsem si uvědomoval, že kousnutí od wringa vůbec nebolí. Ať mi to Ondřej ošetřil jakkoliv, pomohlo to.
Ticho prolomil až Marek „Půjdeme dál, nebo se tu utáboříme?“ zeptal se. Ondřej se na chvíli zamyslel „Skrýš je už jen pár hodin cesty odtud,“ řekl „ale na druhou stranu Jan vypadá že už neudělá ani krok.“ Dodal když se na mě podíval. Cítil jsem se unavený, to ano, ale dotklo se mne to že mne podceňují. Byl bych mohl ještě jít. Rozhodně jsem si však nestěžoval když Ondřej rozhodil na zem pokrývky a z vaku vytáhl několik polen a rozdělal oheň.
Posadili jsme se před oheň a Ondřej začal zpívat jakýsi popěvek beze slov. Po chvíli však přišla řada i na slova.
„Jsme Lovci, kouzly stvoření,
Boj s démony je naše poslání.
Jsme Lovci z nouze zrození,
Osud náš vpřed stále uhání.

Temnota je hlavní nepřítel,
Kéž každý z nás by sílu měl,
K zničení těch co utlačují,
Kéž démoni se nás bojí.“
Zpíval Ondřej. Marek se k němu po chvíli přidal. Já jen poslouchal, slova písně se začala kroutit jako hadi. A přestával mi dávat smysl, snad to ani nebyla slova která znám. Ondřej a Marek jí však očividně znali a zpívali ji z plných plic. Bylo na ní něco zvláštního, jako by člověku vlévala do žil energii a naději na lepší zítřky. Snad po hodině zpěvu se oba vrátili zpět k popěvku beze slov. Poté přestali zpívat úplně. Marek mne dloubnul do žeber. Bylo mi jasné že to má bít přátelské šťouchnutí, já však měl pocit že mi zláme žebra. „Musíš se naučit přežít v pustině Jane, občas tu sice narazíš na vesničku či lesík s pitnou vodou, většinou však vidíš jen to co teď. Nekonečnou kamenitou pláň.“ Řekl a odněkud vytáhl dva kameny velké jako jeho pěst. Chvíli si s nimi pohazoval a nakonec je položil každý na jednu dlaň a
ukázal mi je. „Vidíš nějaký rozdíl?“ zeptal se. Několik minut jsem si je prohlížel.
Nakonec jsem pokrčil rameny. „Ne, nevidím.“ Přiznal jsem. Nechápal jsem co tím sleduje, kámen jako kámen. „Jistě že nevidíš. Ale dívej se. Tenhle má tmavší barvu a když na něj poklepeš, uslyšíš takový podivný zvuk. Názorně mi to předvedl. Ozvalo se něco mezi tichým zaduněním a zašploucháním. „A teď dávej pozor.“ Usmál se na mě, přičemž odhalil své zkažené zuby. Lehce s kamenem klepnul o ten druhý a k mému překvapení se na něm objevila prasklinka. Klepnul s ním ještě jednou. Prasklina se zvětšila. Poté kámen rychle rozlomil na dvě poloviny. Byl dutý. Uvnitř šplouchala jakási tekutina. „Vodní kameny, je jich tu kolem dost a dost, proto i v pustině žijí zvířata. A díky nim zde můžeme přežít bez měchů s vodou i my. Podal mi jednu polovinu. Očichal jsem tekutinu. Nebyla nijak cítit. Napil jsem se. Z vody byl lehce cítit písek, ale bylo to lepší než nic. „K vodě se dostaneš i když budeš kopat, ale nedoporučuji ti to, v podzemních nádržích žijí vodní červi kteří jsou prudce jedovatí. Stačí jeden kousanec a do pěti minut je po tobě.“ Řekl Ondřej s nevidomým pohledem upřeným do plamenů. „A teď spát, ve skrýši na to bude času dost a dost.“ Zívnul Marek div si pusu neroztrhl. Ondřej kývnul a řekl že bude držet hlídku. Marek pokrčil rameny „Tak mě za čtyři hodiny vzbuď, vystřídám tě.“ Řekl a ulehnul. Za minutu bylo slyšet už jen jeho chrápaní.
Dlouho jsem nemohl usnout a tak jsem pozoroval nekonečnou hvězdnou oblohu a srpek měsíce na ní. Ondřej si začal znovu pobrukovat ten podivný nápěv. Chvíli poté jsem konečně usnul…

V. (a)
Probudil mne déšť. Z oblohy se řinuly provazy vody. Mezi kameny se tvořili kaluže. Ondřej a Marek už byli na nohou a narychlo balili pokrývky. „Honem Jane! Začíná období dešťů! Tohle je jen začátek, musíme sebou hodit pokud se v tom nechceme utopit!“ zakřičel Ondřej aby přeřval hluk dopadající vody. Vyskočil jsem na nohy a rychle smotal přikrývku. Ondřej mi jí vytrhl z ruky a nacpal do vaku. Marek už byl několik kroků napřed. Rychle jsme vyrazili za ním. Šli jsme tak rychle že jsme skoro běželi. Do těla mi silně bušil lijavec jako by mne chtěl srazit na zem, kterou už pokrývalo několik centimetrů vody, a utopit mne. Ondřej i Marek šli v předklonu. Napodobil jsem je. Nebylo to vůbec lepší, spíš horší. Možná jen měli nějaký trik jak na to, který já jsem neznal. Začalo mne štvát že jsem v tomhle světě jako úplný pitomec. Náhle se ozval výkřik. Marek ležel na zemi a na břiše mu stálo podivné zvíře. Bylo holé až na hřívu splihlých rezavých chlupů za krkem. Na předních tlapách mělo dlouhé drápy, stejně tak na zadních. Dva švihající ocasy měli na koncích jakési kulovité výrůstky. Tlamu mělo zvíře pootevřenou a vrčelo dunivým basem který přehlušil i hluk lijáku. Oči mělo přivřené jako by si je chránilo před deštěm. Ondřej který byl několik kroků vepředu se otočil a vytasil svůj meč. Měl rozdvojenou čepel, takže připomínal vidlici. Skočil zvířeti na záda a srazil ho z Marka. Marek se ihned začal škrábat na nohy. Ondřej mezi tím uskakoval před útoky zvířete které se o něm ohánělo drápy. Ondřejův podivný meč však už stačil tvora poznamenat dlouhou krvácející ranou na pravém boku. Tvorova tlapa se mihla vzduchem a Ondřej jen na poslední chvíli stačil uskočit a ohnat se mečem. Drápy této šelmy se rozlétly do všech směrů. Zvíře se stáhlo a vztekle vrčelo. Marek se konečně dostal na nohy a se sekerou v rukou se vrhnul na zvíře. Bestie uskočila, ale ne dost rychle. Těžká hlavice sekery se mu zasekla do tlapy takovou silou že jí téměř oddělila od těla. Zvíře zavřeštělo bolestí. Z toho zvuku se mi ježili mokré vlasy na hlavě. V tom okamžiku přiskočil Ondřej a vrazil zvířeti meč do hřbetu. Zvíře sebou zaškubalo, tlapy se pod ním podlomili a svalilo se na zem. Z tlamy mu vytékal pramínek krve. Ondřej vytrhl meč z těla zvířete a vrátil ho do pochvy. „Jdeme, můžou tady být další!“ křiknul. Znova jsme se dali na cestu. Nevěděl jsem jak dlouho jdeme, v tomhle dešti kdy nebylo vidět slunce a obloha stále tmavla se nedalo řídit ani podle slunce.
Z dáli se ozývalo hřmění které se každým okamžikem přibližovalo. Déšť zhoustnul tak že nebylo vidět téměř na krok. Ondřeje a Marka jsem viděl jen jako rozmazané obrysy.
Pak se zastavili. Ondřej mi položil ruku na rameno a ukázal na díru v zemi, kterou zaplavovala voda. „Pořádně se nadechni a poplav za námi!“ zakřičel mi do ucha. I tak jsem ho přes déšť sotva slyšel. Nadechl jsem se jak to jen šlo a skočil za Nimi do vody. Byla ledová.
Plaval jsem kupředu. V plicích mne začínalo bolestivě píchat. Potřeboval jsem se nadechnout. Věděl jsem že to nedokážu, že se utopím v tomhle šíleném světě. Právě když jsem to hodlal vzdát a oddat se náručí smrti popadla mne za triko za krkem silná ruka a vytáhla mne nad hladinu. Otevřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Marek mne táhnul na břeh. Byli jsme v nějaké jeskyni osvětlené mihotavým světlem pochodní. Na břehu stála dvacítka lidí, mužů, žen i několik dětí. „Ondřeji, přišli jste na poslední chvíli.“ Řekla jedna z žen a usmála se.
Ondřej vylezl na břeh. „Ale stihli. Řekla vám T o našem návštěvníkovi?“ otázal se Ondřej.
Žena kývla „Prophetius s ním bude chtít mluvit.“ Řekla. Ondřej kývnul hlavou „Čekal jsem to.“.
Marek mne mezi tím dotáhl až na břeh a svěřil do péče oné ženy která mluvila s Ondřejem.
Mohlo jí být tak třicet. Měla milou, leč strhanou a ustaranou tvář s modrýma očima. Lemovali ji narezlé vlasy, ale to mohl být jen odraz světla pochodní. „Pojď mladíku, osušíme tě a necháme vyspat. Zítra máš před sebou těžký den.“ Usmála se na mne. V tu chvíli vypadala o deset let mladší a o mnoho starostí lehčí.
Než jsem se stačil zeptat co mne čeká, táhli mne do vnitřku jeskyně…

V. (b)

„Máte opravdu bujnou fantazii, pane Friedrichu.“ Ušklíbnul jsem se a narovnal na židli.
„Ondřeji, teď jsem rád že jsi se objevil dřív. Ukaž mu to.“ Řekl Jan Friedrich a kývnul na slepce. Nevidomý muž se na mě usmál. „Mladý pane, jak si vysvětlíte tohle?“ položil na stůl přede mě podivně vyhlížející zbraň. Vypadala jako vyřezaná ze dřeva. Nikdy jsem neviděl tak podivnou pistoli. Byla to ta co mi popisoval Jan. „Máte to propracované, jen co je pravda, pane Friedrichu.“ Řekl jsem. Nevidomý muž zavrtěl hlavou „Je nepoučitelný.“ Řekl.
Vzal svojí „pistoli“ do ruky a stisknul spoušť. Vytryskl z ní paprsek purpurového světla který vypálil do stolu díru o velikosti mojí pěsti. Otevřel jsem ústa.
„Takže… t-to je všechno vážně pravda…?“ vyvalil jsem na Friedricha oči. Jan kývnul hlavou.
„Poslouchej dál mladíku.“ Řekl Jan…