Upírská povídka - Děsivý školní rok 3.

Anotace: Pokračování Upírské povídky o "hodném a zlém" upírovi Lexu Bloodmorthovi, který se snaží se svým údělem vypořádat.

Lex hlasitě třískl dveřmi. Dalo se říci, že se v těchto „výstupech“ určitým způsobem vyžíval. Potrpěl si na autentičnost. Nyní jej však nezaplavil ten tolik žádaný pocit zadostiučinění, jaký nastupoval poté, co seřve pár studentů. Bylo mu nepříjemně. Kdyby pořád patřil do řad lidských bytostí, snad by se dalo říci, že cítil strach, on však člověkem nebyl. A netvoři emoce nepociťují.

Stála tam. Holka, co vlastně započala řetězec děsivých událostí. Mohla za všechno. Stala se proň obrazem vlastního selhání. Důkazem, že ač city, co v něm přežívají, jsou jen nepatrné sladké kapičky v slaném moři, dokážou přemoci jeho vlastní přemoci rozum a postavit se temnému já.

Ona to ovšem nevěděla. Nemohla ani tušit, jaký převrat v Lexově životě jejich malé dobrodružství způsobilo. Nedivil by se, kdyby utekla nebo požádala o přeřazení na jinou školu. Na jejím místě by tak učinil asi každý. A ke všemu ji bude mít na chemii a biologii! Dostavuje se snad nyní trest za tu spoustu lidských životů, jež sobecky zlikvidoval?

Lexova schopnost empatie nebyla moc vysoká, jak se už hodně krát přesvědčil. Třeba tenkrát, když proseděl celou noc na parapetu okna u Janina pokoje těsně poté, co se jí pokusil připravit o život. Samozřejmě ve své netopýří podobě. Viděl toho dost. Zklamán, bolest, smutek i vztek. Překvapilo ho však, že Jana vůbec nebrečela, neházela předměty o zem ani nekřičela ze spaní. Celou dobu mlčky seděla na posteli s očima široce rozevřenýma a sledovala měsíc. Tenkrát Lex snad prvně v životě okusil výčitky svědomí.

Zamračeně sáhl do kapsy černého kabátu a vyndal malou lahvičku naplněnou rudou kapalinou. Odzátkoval ji a na jediný doušek vypil. Poté se usadil za stůl a dal se do oprav kvartáckých písemek.

Další dvě hodiny – matku a angličtinu – se již její zamlžené vnímání o něco zlepšilo. Pořád však měla strach. Právě seděla na češtině a čekala na příchod vyučujícího. Docela by ji zajímalo, zda jejich třídní dorazí. V duchu samu sebe utěšovala, že alespoň třídním jim Bloodmorth nebude.

„Posaďte se,“ zavelel klidně Hroch, když konečně přišel. Šlo o zavalitého chlapíka s prořídlými vlasy, nevypadal moc přísně.

„Nejprve se vám moc omlouvám, že jsem nemohl včera dorazit, měl jsem nějakou práci, měl jsem nějakou práci. Nuže, vítám vás všechny na našem gymnáziu. Asi víte, že mé jméno zní Pavel Hroch, jsem váš třídní a jak to tak vypadá, budeme se společně vídat na hodinách češtiny. Na začátek bych byl moc rád, kdybyste se mi představili. Začneme třeba od tebe,“ usmál se na Janu, které se v tu chvíli na tváři zjevil výraz naprostého zděšení.

„Jmenuji se Jana Vyskočilová a … Já, nevim, co bych ještě měla říkat.“

„Nemusíš samozřejmě povídat nic, když nechceš.“

Kývla. Ukázalo se, že byla tradičně jedinou, kdo tak učinil. Ostatní hned začali vyprávět o svých zálibách, bydlišti, prospěchu… Chtěla bych mít jejich sebevědomí. Připadala si trochu hloupě. Doslova jí poskočilo srdce radostí, když zazvonilo, vzápětí však radost vystřídal děsivý strach. Na rozvrhu se nemilosrdně skvěla písmenka Bi. Konec života mého se blíží.

K učebně se loudala, jako se courá odsouzenec na popravčí špalek, což se ovšem ukázalo býti velice nevýhodné, protože na ní nezbyla jiná lavice, než první uprostřed. Ve třídě vládlo obvyklé, jen Jana seděla celá vyklepaná. Musela zřejmě vypadat dost divně, protože se jí dokonce i pár starostlivých spolužaček zeptalo, jestli je jí dobře.

Pouhých pár vteřin po zazvonění se dveře prudce rozrazily a dovnitř dlouhými kroky vkráčel sám velký Lex Bloodmorth ve svém rozevlátém černém plášti. Podivné. Jana si sice zvykla již dříve na jeho zvláštní vkus, avšak ve škole by očekávala, že si na sebe vezme něco střízlivějšího. Svůj za každou cenu. No, nikdo nemohl popřít, že z něj sálá charisma.

V tváři měl vražedný výraz, takže všichni okamžitě zmlkli a v ten okamžik stáli.

„Sedněte si!“ zavrčel, sic tiše, avšak dílem zjednaného ticha jeho pokyn slyšel každý.

Třískl učebnicemi o katedru a osazenstvo první lavice nadskočilo a překvapeně vyjeklo.

Teprve po tom divadélku si poprvé přeměřil třídu uhrančivým pohledem. Jeho bleskový průzkum ihned zaznamenal Janu. Měla pocit, že v té chvílí se v jeho očích zablesklo, vzápětí to ale zmizelo. Srdce se jí opět rozbušilo strachem. Konečně uhnul jinam.

„Jmenuji se Lex Bloodmorth a budu vás učit biologii a chemii. To je dle mého názoru vše, co potřebujete vědět, nyní si vytáhněte sešity.“

Celý ten krátký proslov vyřkl s neuvěřitelným chladem a arogancí, že měl nejeden student pocit, jakoby se o pár stupňů ochladilo. Všem bylo jasné, že Lex je obávaným, přísným a velice autoritativním profesorem. S ním si asi moc legrace neužijí. S mumláním si začali vytahovat psací potřeby a nadepisovat nové sešity.

„Povolil jsem snad někomu se k tomu jakkoli vyjadřovat?!“ vyštěkl.

Nikdo si tedy už nedovolil celý zbytek hodiny promluvit. Profesor začal vykládat novou látku. Vlastně to bylo prvně, co si Jana pamatovala, že by se někdy první hodinu v školním roce normálně vyučovalo. Vykládal ovšem zajímavě. V jeho hlase byl znát opravdový zápal. Pomalu jí docházelo, proč se nikdy nepřiznal ke svému zaměstnání. Určitě by takový fakt narušil jejich přátelství. Přátelství? Já se přece s Lexem nekamarádím a nikdy už nebudu! Chtěl mě zabít! Brr, když si na to vzpomenu… Hnusnej upír!

Profesor právě položil nějaký dotaz. Znala odpověď, avšak nepřihlásila se. Nechtěla na sebe zbytečně poutat pozornost. Plně jí vyhovovala platnost toho nepsaného zákona, jenž mezi nimi zavládl. Oba se budou chovat, jakoby se nikdy neviděli. Doufala, že to tak i zůstane.

Když pak zazvonilo a on je propustil, uslyšela jeho tiché oslovení:

„Slečno Vyskočilová, mohl bych vás požádat, abyste tu chvíli zůstala?“

Trhla sebou. Ne, Lexi, nemohla. Nesmím. Sakra, já už mám zas strach! Rozhodla se ho ignorovat. Snažila se co nejrychleji opustit učebnu.

„Slečno Vyskočilová!“ zvýšil hlas tak, že se neotočila jenom ona, ale i dalších deset lidí.

„Pojďte sem, musím si s vámi o něčem promluvit.“

Odevzdaně tedy zůstala stát u dveří a vyčkala, než odejde poslední človíček.

„Zavřete dveře,“ zavelel neutrálně.

Moudré já řekl rázné NE. Krom toho, také jste si všimli, že pan profesor není zvyklý používat slůvko prosím? Ani se nehnula.

„Jestli mě neposlechnete, budu nucen vás zapsat do třídní knihy a abych velice nerad.“

Řekl tónem, jenž svědčil o tom, že nic by mu nedělalo větší potěšení. (I když…)

A je to. Má mě na lopatkách. Zahnal myšku do kouta. Nebo spíš hloupou slepici. Zavřela dveře. Vynikající, právě jsi dobrovolně skočila do jámy lvové. Podívala se na upíra, jakoby čekala, až se na ni vrhne. Lex se zamračil.

„Nechte toho! Nechovejte se jak naivka a přestaňte se tvářit, jako kdybych vás chtěl sežrat!“

Klidným krokem k ní vykročil a ona souběžně s ním couvala.

„Slečno, cožpak to nechápete? Já vám nechci ublížit!“ pokračoval klidně.

Nevěřila mu.

„To jste mi už jednou říkal!“ vytkla mu s posledními zbytečky odvahy.

„Vím, nelhal jsem. Skutečně jsem vám nechtěl ublížit, jenže tenkrát… Tenkrát to byla krize, zoufalství – chcete-li.“

„Jak vám mám věřit, že se to nebude opakovat? Jste přece vrah!“

„Nepopírám. Nežádám vás o důvěru, chci pouze příměří. Nyní bojujeme na společné půdě. Ani vám ani mně by neprospělo, kdybychom stáli proti sobě. Chápu, že je vám zatěžko se mnou spolupracovat, ale nic jiného vám nezbývá,“ pravil prostě.

Zadívala se mu do očí. Neuhnul. Nikdy neuhýbal. Směšné! Tenhle chlap se mě pokusil zabít, je velmi nebezpečným masovým vrahem a co udělá chytrá Janička? Samozřejmě, zavře se s ním do jedné místnosti a diskutuje s ním o možné spolupráci. Absurdní!

„Vy po mně vlastně chcete, abych držela jazyk za zuby a dělala, co jste ve skutečnosti zač?“

„I tak se to dá definovat.“

„Nikdy! Nechci, aby mojí vinou přišly o život další desítky lidí!“

„Jano…“ začal Lex, ale okamžitě zmlknul, neboť kdosi zmáčknul kliku. Ve dveřích stál češtinář Hroch. Jak jen byla v tu chvíli onomu muži vděčná! Kdoví, zda jí právě nezachránil kůži?

„Promiňte,“ zamumlal, „Lexi, potřeboval bych si s tebou promluvit, je to možné?“

„Ale jistě!“ zvolal a probodl Janu pohledem.

Věděla, co tím asi chtěl naznačit. Honem vykoktala:

„Takže, já vám ten úkol přinesu až ve čtvrtek, ano?“

„Co mám s vámi dělat! Bude-li se to ovšem opakovat, nepřejte si mě! A teď zmizte!“

Jana rychle opustila nebezpečný prostor. Když spěšně mířila k učebně zeměpisu, ještě k ní dolehl Hrochův překvapivý hlas:

„Copak jim už dáváš úkoly? Nepřeháníš to už malinko?“

Taky jsem mohla vymyslet něco smysluplnější… Ale co! Dobře mu tak!