Východ slunce 26. díl

Anotace: Dávám sem další dílek. Už je to opravené (pro ty, co to četli dříve). O víkendu dodám další dílek. Původně tenhle a ten následující měl být jeden, ale bylo by to příliš dlouhé a nesouvislé.

Zanechal mě sám sobě napospas. V takové situaci jsem se neocitala již dlouhou dobu a věděla jsem, proč se jí vyhýbat. Problémy jsem nikdy neměla ráda, obzvlášť v řešení otázek pravdy a nepravdy. Mám věřit proradnému muži, proti němuž bojuji, anebo slepě věřit „dobru“, jak Belieb a všechny mé známé nazval? Za přátele je už považovat nemohu. Po tom jednom dni se všechno změnilo. Pankrease jsem viděla jenom jednou, a to proto abych mu pomohla, nebo spíš pomohla „širšímu dobru“. Ansetha jsem neviděla, ani nepamatuji a nepředpokládám, že bych ho někde zčistajasna potkala. Ani po tom vlastně netoužím. To, co se stalo a co jsem se dozvěděla od Thuliem, mi stačilo k tomu, abych se vyvarovala dalším podlehnutím. Aveyron a Leneie už nikdy neuvidím. Svědčí o tom jasný důkaz. K Thuliem a jejímu manželovi jsem se obrátila zády já. Daria zemřela a Sheinu jsem zabila. O Othellovi nemám jedinou informaci od té doby, co mě namočil do výcviku. Jsem sama. A mám se rozhodovat komu věřit.
A proč bych se vlastně rozhodovala? Vždyť jsem tu jako nepodstatný článek, kterého každý jedině využívá. Nemůžu nahlédnout pod pokličku. Měla bych se rozhodnout, aniž bych zjistila potřebné informace. Což jasně svědčí o tom, že se obejdou beze mě. Sinielin mám já, nesmí ho nikdo jiný získat. Do té doby, co ho budu nosit kolem krku, je Lithaines relativně v bezpečí. Tak mě napadá, proč vlastně Maneater Sinielin chce? Nikdy jsem se po tom důvodu příliš nepídila, což byla zásadní chyba. Výmysly typu absolutního zla jsou nesmyslné. Musí mít nějaký důvod. Přeci by jinak za mnou nechodil!
Ach ne! Chytila jsem se rukama za hlavu a skrčila nohy do dřepu. Tyhle otázky mě příšerně zmáhaly, svět se točil, hlava mi třeštila. Jako by ke mně promlouval celý svět. Všichni se ptali na to samé. Sin Thai! Zavolala jsem ze zoufalství na svého jediného přítele a čekala, až mě najde. Zvuk kopyt se ozval zanedlouho. Bělostná hlava do mě šťouchla. Sin Thai zafrkal a donutil mě zvednout hlavu. Chytila jsem se ho okolo krku a vyhoupla na hřbet. Za chvíli už jsme se proplétali skrz stromy, z nichž na nás padal sníh. Netušila jsem, kam mě veze, ale plně jsem mu důvěřovala. Cestou jako bych uprchala ze svízelných spárů otázek. Vzpomněla jsem si na svůj úkol a pochopila, kam jedeme. Pročistila jsem si hlavu a promluvila ke dvěma velitelům skupin. Zastavila jsem Sin Thaie a seskočila. Chvíli jsem se mu věnovala a děkovala za pomoc, pak přišli Mestean s Derekem.
„Zdravím.“pozdravila jsem je a rovnou přešla k věci. „Jak jste na tom? Nevyskytly se nějaké problémy?“
Derek začal jako první: „Thor trochu zlobí, jinak v pohodě.“
„Mesteane, co u tebe?“vyzvala jsem ho, když se k řeči dlouho neměl.
„Nic zajímavého. Všechno, jak má být.“propíchla jsem ho pohledem a sledovala, jak on pozoruje ten můj. Zajímalo by mě, co se mu honí hlavou. Je elf, má na mě trochu jiný pohled. Nejen kvůli tomu, že zjistil, kdo jsem doopravdy.
„Fajn. Cvičte a připravte se na všechno možné. Tyhle lesy nejsou bezpečné!“naskočila jsem na Sin Thaie a rozjela se pryč, aniž bych jim řekla víc podrobností.

Stmívalo se. Paprsky zapadajícího slunce však nebyly vidět kvůli houstnoucí mlze, která se převalovala nízko u země mezi stromy. Olizovala zbytek rostlin, které ještě nepodlehly sněhu, jenž se na ně každým dnem sápal výš a výš. V zimě se taková mlha vidí zřídka. Stromy se divily. Cítily z ní něco špatného, nepravého.
Mestean se do mlhy už po několikáté tento večer zadíval , ale nic nepoznal. Přesto mu něco nesedělo. Jeho elfská přirozenost takový jev odsuzovala, jenomže nemohl přijít na to, co by se v jiném případě dělo. Příroda přeci bývá někdy nevyzpytatelná. Ovšem ani tento argument mu nestačil k vlastní spokojenosti. A nebyl sám. Všimnul si, že se muži v provizorním táboře neustále rozhlížejí, jako by čekali nějaký vpád magických bytostí. Pohybovali se nezvykle tiše, skoro nekomunikovali, jen zaraženě hleděli do dáli a kontrolovali stiskem ruky, jestli jsou zbraně na správném místě.
Večer Mestean posílil hlídku. Nechtěl si chodit lehat do takové nejisté situace, ale pro klid duše se o to alespoň pokusil. Zavřel oči a vzpomněl si na velitelova slova. ´Připravte se na všechno možné.´ Prozřel, až když se nad lesním stanovištěm ozval podivný zvuk, který do lesa nepatří. Musel to s určitostí vědět, vždyť v lese vyrůstal! Okamžitě se postavil na nohy a vytáhl zbraň. Zakryl svému sousedovi pusu a probudil ho šťouchnutím. Kývnutím mu dal pokyn, že se něco děje a ať vzbudí ostatní. Zanedlouho se ozývaly spěšné úkony rozespalých jedinců, kteří všude možně kolem lovili své zbraně.
Moc času na hledání neměli. Ozvalo se zahoukání a do ležení vtrhli maskovaní útočníci. Mesteanova skupina se ani nepozastavovala nad tím, odkud se muži vzali. První povinností, kterou se učili, bylo bránit. A tak bránili. Sebe, sousedy, svůj sektor. Zásada tří S.
Nezvyklé ticho umlčené bílou mlhou nyní nahrazovalo třeskání zbraní, rychlé a mělké oddechování, krátké úpění. Zvuky, které do lesní noci v nejmenším nepatří.
Mestean se oháněl svou šavlí proti muži, který se vynořil ze zcela neočekávaného směru. Většina přišla z jižní strany, jedině on pronikl natolik daleko, aby překvapil. Nemohl si dovolit být překvapený! Mohlo by to také znamenat, že už v životě nestihne víc pocítit. Až při delším utkání mezi ním a mužem si uvědomil, že nemůže uspět se svými bojovými triky, když je útočník zná. Pochopil. Nepatrně se zarazil, čehož protivník využil a málem mu vytrhl zbraň z ruky. Amic se od něj učil. A nyní stál na nepřátelské straně. Probíhalo cvičení. Naštěstí pouze cvičení! V opravdovém boji by už dávno všichni leželi na zmrzlé zemi pobití. Na hlavy by jim padaly průbojné sněhové vločky, které by se jako jediné prorvaly skrz ováté větve stromů a …
„STOP!“zavolal hněvem nasátý hlas a boj rázem utichl. Do středu soubojů vstoupila postava v černém. V noci nebyla skoro rozeznatelná, ovšem každý podle hlasu a stylu oblečení poznal, o koho jde. „Katastrofa! Tomu se snad ani jinak nedá říkat! Už byste byli všichni do jednoho mrtví, kdyby se opravdu snažili. Kde jste měli hlídku, krucinál? Jak to, že nic nehlásila? A nevymlouvejte se na zimu nebo špatnou viditelnost. Musíte být připravení za každých podmínek! I kdyby vedle vás někdo umíral, musíte dávat pozor nebo skončíte jako on. Rozumíte? Naštvali jste mě. První test a neprošli jste.“
„Ale vždyť to zase tak strašné nebylo.“snažil se zaprotestovat jeden z mužů nalevo.
„Ve vašich očích možná ne, ale pro mě bude dobrý výkon tehdy, až budete dokonale připraveni na každou situaci a nikdo nebude umírat kvůli zbytečným chybám.“
„To je ale naprosto nemožný!“ozval se Thor.
„V tom případě tu budeme tak dlouho, dokud to nepůjde.“ozvala jsem se. „Připravuji vás přesně na tohle a chci nějaký výsledek. Chcípat nebudete. Tečka.“
Přepadlým táborem se ozvalo krátké remcání, každý toho však pro jistotu hned v počátcích nechal. Už nasbírali dost zkušeností na to, aby věděli, jak takové projevy slabosti a lenosti velitel snáší. Pořádně si zanadávat budou moct, až bude vzduch čistý bez toho ohavného jedu, poletujícího kolem nich ve smyčkách. Stačí jediná chyba, otrávený vzduch se zhmotní v podobě hada a zaškrtí je svým slizkým tělem. Ten had je velitel. Rozpitý všude kolem.
„No, šetřte si dech na něco jiného. Očividně tu budeme hodně dlouho. Každý na sobě nesete propustku z tohohle ledového pekla, anebo další prodloužené utrpení. Stačí se snažit a ono to půjde. Momentálně se nesnažíte. A to je chyba.“
„Že se nesnažíme? Samozřejmě, že se snažíme.“ozval se někdo ze tmy rozzlobeně. Věděl sice, že tím nikomu nepřilepší, spíš naopak, ale dusit v sobě tu křivdu nemohl.
„Tak se nesnažíte dost! Kdybyste byli na poli a proti vám stála třínásobná přesila mutantů, chovali byste se jinak! Ne snad? A pokud ne, máte příliš malou motivaci žít. S tím ovšem nic nesvedu.“mírnila jsem se. Krev v žilách mi od začátku zběsile pulsovala, až jsem si myslela, že prasknu. Žít chvíli v lese a po skupinách nebylo čistě kvůli počasí a nastávajícímu ročnímu období. Chtěla jsem se vyvarovat ponorkové nemoci, která už stejně dávno vypukla, vnést do mužů také něco nového než každodenní rutinu a hlavně, hlavně vyzkoušet praxi, i když ne úplnou. Čekala jsem na tuhle chvíli s napětím, skryla se na stromě a pozorovala z výšky to, co se dělo dole. Jenomže oni mě zklamali! Ne sice tolik, jak by bylo pro vojáky za tři měsíce příhodné, ale přece. Možná jsem moc tvrdá, jenomže jak to mám jinak asi udělat? Řeším to neustále dokola. A už mě to unavuje. Do toho ty problémy s pravdou a nepravdou. Opravdu úžas.
„Fajn. Dám vám pokoj. Promyslete si, co jste udělali špatně a pokuste se nějak ty chyby napravit, aby se příště neopakovaly.“byla jsem na odchodu.
„A nemyslete si, že se na to vykašlete!“zavolala jsem ještě a pak se ztratila ve tmě. Znám to. Ve škole to takhle bylo vždycky, neliší se to ani nikde jinde. Jakmile se něco zadá ke konci, ve volném duchu, kdy nehrozí nějaký předem určený trest, většina nic neudělá. Tady v tom případě by však za nesplnění mohla být vyžádána krutá daň. Ne nějaké trestíky pro neposlušné dětičky.

Plynulo to. Stejně jako padaly z šedivé oblohy vločky, utíkaly dny. Sem tam se přes les převalila chumelenice, jindy spadlo jen pár osamělých zblouděnců. Krajina se však jistojistě pod sprškou bílých nájezdníků měnila. Větve stromů se ohýbaly pod nánosy přikrývky, tráva, či odolné keříky vůbec nebyly vidět. Všechno pohltila bílá.
Měla jsem spoustu volného času, který jsem si krátila vycházkami do blízkých i vzdálených míst. Se Sin Thaiem jsme po různu cestovali. Líbilo se mi, když mu od kopyt odletoval umačkaný sníh a jeho bavilo, když se mohl prohánět, jak se mu zlíbilo. Za dobu v táboře jsem se mu moc nevěnovala, a tak jsem to chtěla napravit. Nalezli jsme k sobě novou pevnější cestu. Stali jsme se samotáři ve dvou. On nezapadal do kruhu obyčejných koní a já nezapadala mezi normální lidi. Byli jsme si útěchou. Nikdo jiný mi nechyběl, stačilo, že jsem měla jeho a sem tam se ukáživšího Sodaata. Naváděl nás neustále na nová a zajímavá místa, která objevil při svém toulání za potravou. Jednou to bylo zamrzlé jezírko, podruhé širé lány polí, jindy zase vesnička podobná perníku s cukrovým posypem.
Přes tyto radosti jsem však stále měla jisté povinnosti. Většinu z nich, co jsem dělala dříve ještě za teplého počasí v táboře, jsem přenechala Derekovi a Mesteanovi. Oni teď měli na starosti výcvik, i když to už skoro nebylo zapotřebí. Základy se naučili, nyní potřebovali dril. Což mohli dělat i beze mě. Sem tam se našel někdo, kdo potřeboval pomoct, tak jsem se sebrala a zavítala do jejich ležení. A i kdyby se nikdo na nic nepotřeboval optat, musela jsem se na ně párkrát přijít podívat. Přepadovka byla moje oblíbená náplň dne, když jsem se nějak nemohla zabrat do potulování po lese, meditování na zmrzlé zemi, ani do boje. Chlapi mě naštěstí nikdy nijak moc nezklamali. To by ještě scházelo! Věděla jsem proč. Chtěli se dostat z té situace, do jaké jsem je jejich „vinou“ dostala. Makali na sobě, aby už měli ranní, denní i noční nájezdy nečekaných útočníků za sebou. Alespoň zčásti. Už nikdy jsem se takového procvičování nechtěla vzdát. Leč proč jim to říkat předem, že. Stále jsem nacházela chyby. Před každým naplánovaným útokem jsem přesně věděla, čeho se kdo dopustí. Každý má nějakou svou slabinu a tu je potřeba posílit. A tak nastupovalo jedno vtloukání do hlavy za druhým. Přesto si zvykli a nesli to lépe. Člověk je přizpůsobivý tvor, pokud chce.
Nějaký důvod k radosti však měli. Žili jsme v lese, ve volné přírodě. Oproti táboru na louce to nebyl skoro žádný rozdíl, ovšem přeci jen se jeden našel. Zásobování se zdálo mnohem složitější. V zimě k nám nejezdil nikdo s nezbytnými potravinami a věcmi, jak tomu někdy na podzim bývalo. Museli jsme sami cestovat do blízkých vesnic a městeček. Párkrát jsem to nechala na jedné, či druhé skupině, ovšem pouštět je bez mého dozoru se nevyplácelo. Sodaat se totiž stal mýma očima a informoval mě o všem, co se po cestě dělo. A tak jsem brzy přestala využívat jeho a přidala se k hladové karavaně také. Tím pádem šla vždycky celá jednotka, protože nikdo nechtěl zůstávat v tom „šíleném lese“. Asi je trochu vystrašily ty kouzla, co jsem na ně nevědomky praktikovala. V městech jsem se ztratila hned za prvním domem a vykradla se zase ven. Počkala jsem smluvenou dobu, než se všichni vrátili z návštěv hospod, domů konkubín, rodiny a bylo to.

Po dlouhou dobu jsem nemusela řešit složité úvahy o Maneaterovi a jeho taktice. Byly to zlaté časy, jenomže netrvaly dlouho. Jen co jsem se přestala zabývat prvními otázkami z jeho návštěvy, vymazala je ze své paměti, už tu byl znovu. Překvapil mě ve chvíli, kdy jsem kráčela vedle Sin Thaie, sníh nám křupal pod nohama a nad hlavou poletovaly šedivé mraky. Ačkoliv byla zima, na chvíli přímo mrzlo. Ucítila jsem silné škubnutí v hlavě, vzduch se opět jakoby zhmotnil a já už věděla, co mám čekat. A opravdu. Vedle mě se objevil Maneater ve svém typickém černém plášti. Automaticky se zařadil bok po boku a kráčel v tichosti s námi.
„Přišel jsi mě znovu navštívit?“optala jsem se nevzrušeně. Zvykla jsem si. Zvykla! Na návštěvy nepřítele. Přišlo mi to o něco více vtipné než minule. Mí přátelé za mnou nepřišli, chodí za mnou nepřátelé.
„Ano.“potvrdil stroze. „ Jak se máš?“zeptal se o trochu více veseleji. Rozesmálo mě to.
„Tebe to zajímá?“
„Jinak bych se neptal.“zachmuřil se, pokud to tedy u něj jde. Zachmuřeně vypadal pořád, i když jsem ho neviděla. Každopádně jsem se do něj trochu dokázala vcítit, i když mé city byly na pováženou. Právě proto, vždyť on byl snad mé opačné druhé já. Trochu mě to přirovnání děsilo, ale budiž. Proč si nepřiznat pravdu.
„No. Je zima, pořád mi mrznou nohy a už mě to tady opravdu nebaví.“odpověděla jsem mu upřímně a uchechtla se.
„Hm. Já sice žiju v hradě, teplo mi tam ale taky zrovna není. To víš, zima. Navíc jsem unavený, tahle válka nestojí za nic.“co já se nedozvím. Za chvíli si budeme povídat o dětství!
„Ještě ani pořádně nezačala. Nevím, jestli se tomu tak dá říkat.“
„Právě. Ještě nezačala a už je to jedna katastrofa za druhou.“pozvedla jsem obočí, všimnout si toho nemohl.
„Copak?“co jeho může trápit?
„Ale nic.“
„Hm. Dobře.“škoda. „Tak proč jsi přišel?“no jo, ta zvědavost.
„Chtěl jsem se tě zeptat, jestli jsi o tom, co jsem ti minule říkal, přemýšlela.“
„Ano.“proč mu neodpovídat po jeho strohém vzoru.
„A?“páčil teď pro změnu on ze mě.
„Víš, mně nejde do hlavy, proč to děláš. Bojuješ s lidmi, na tvůj pokyn jsou vražděni. A nyní mě chodíš navštěvovat a povídáš si se mnou. Jaký k tomu máš důvod?“tohle mi hlavou vrtalo dlouho.
„Já se o lidi nestarám. Taky bys neměla, i když ti to nepřikazuju. Já poznal zavčas, co je to zač. Akorát se k tobě obrátí, bodnou ti dýku do zad, všude tě pomluví. A ty za ně obětuješ život.“kroutil nade mnou hlavou.
„Ano. Pořád však věřím, že existují i tací, kteří by to nikdy neudělali.“
„Blázne!“okřikl mě. „Nemůžu ti to zazlívat, je to tvoje věc. Však to poznáš sama. A koneckonců, docela se mi hodí, že se pár těch krys zbavím. Přemnožily se.“do této chvíle jsem si myslela, že přeci jenom není tak krutý. Pletla jsem se. Pořád je to Maneater. Ten jeho lhostejný tón!
„Každopádně mám jisté důvody, proč to dělám. Minule jsem ti povídal o své matce.“prohodil takovým tónem, jako by se ujišťoval, jestli si na něco podobného ještě vzpomínám.
„Ano. To také nemůžu pochopit. Nač ti má být Sinielin? To ji chceš snad oživit?“plácla jsem žertem první, co mě napadlo. Úsměv mi však zamrzl na rtech. Maneater ztuhl. Uhodila jsem hřebík na hlavičku. On má skutečně něco podobného v plánu! To přeci není možné.
„Jak jsi na to přišla?“zeptal se rozzuřeně.
„Nevím, prostě mě to napadlo.“řekla jsem potichu. „Jenomže mrtví oživovat nejdou.“prohodila jsem.
„Ne. Já také nechci oživit její tělo. Spravedlnosti musí být učiněno za dost.“
„Ty mluvíš o spravedlnosti? To se mi snad zdá. Chápu, že chceš pomstít svou matku. Jak to chceš jenom dokázat? Proč tedy bojuješ proti mně, když podle tebe za všechno může Belieb a její rod?“
„Ty máš Sinielin, s jeho pomocí se mi to může podařit lépe. Nebojuji proti tobě, jenomže nemám na výběr, stojíš a opačné straně. A na té Beliebině stojí skoro všichni, i když se jí lidé bojí, aniž by věděli proč, a proto si zaslouží odplatu. Ti, co znali pravdu, oněměli a nechali to tak být! Klidně sledují, jak zavraždí moji matku a nic s tím neudělali!“začal řvát. Bála jsem se, že vybouchne zlostí. Zřejmě opravdu toužil po pomstě. Nemohla jsem tomu uvěřit. Bojoval proti mé ochránkyni, protože ona sama, ta čistá, dobro nosící žena, je prý sestrovražedkyně. Tak kde teď stojím? Na straně dobra, nebo zla? Komu bych měla pomoct, pokud vůbec někomu?
„Nechci se tě zmocnit, potřebuju ji jen najít a vyřídit si to s ní. Tebe jsem do toho nikdy zaplétat nechtěl. Byla bys mi úplně ukradená, nebýt toho, že máš ten náhrdelník!“Čekala jsem, že mi každou chvíli skočí po krku a začne mě škrtit.
„Bez problému by sis ho nyní mohl vzít.“zašeptala jsem.
„Ano. Kdybych se hodně snažil, tak ano. Ale neudělám to. Jsou ještě jiné věci, které se potřebují zařídit. A navíc se Sinielinu nesmím zmocnit násilím.“To už jsem věděla dávno. Možná to byla jediná má záchrana. Jinak by bylo dávno po mně.
„K čemu ti bude najít Belieb? Zavraždíš ji…a v čem ti to pomůže?“
„Uvidím. Budu mít čisté svědomí. Přeci jenom mi v žilách koluje krev mého děda. Nemůžu to nechat být a dělat, že nic není, že je všechno jen přelud.. Leda bych se narodil v méně krvavém rodě. Jenomže to se nestalo.“zamyslel se.
„No. Musím jít. Vidím, že jsi se ještě nerozhodla.“prohodil ledově.
„Ne. Nelíbí se mi tvé způsoby. Přeci jenom, pořád jsi ten krutý vrah lidí. Vždycky to tak bylo. Nemůžu kvůli tobě zahodit životy ostatních. Jak ti můžu věřit? Já nevím, co mám dělat. Nikdy jsem se do toho nechtěla míchat. Něco mě sem přivolalo, dobrovolně bych se v Lithaines neobjevila.“proč říkat tu druhou pravdu, že. „ Nenechám na sobě tu tíhu rozhodování. Když se obrátím k Belieb zády, zradím tím všechny, jež jsem kdy znala. Navíc si pamatuji, co jsi prováděl minulý rok, když jsi mě chtěl přesvědčit, abych ti Sinielin vydala.“
„Jistě. Říkal jsem to. Nemůžu za to, jak jsem se narodil a jak jsem byl vychováván. Tedy, spíš v čem jsem vyrůstal.“dodal. „No. Kdo ví, co je pro tebe pravda. Jsem tu už moc dlouho. Uvidíme se.“a zmizel.
Osaměla jsem. Znovu mě zanechal napospas myšlenkám. Tentokrát jsem se však nehodlala vzdát a podlehnout. Problém nebude čistě bílý, či černý. Ve slovech obou chybí pár informací, nebo se naopak nalézají přebytečné lži. A odhalit ryzí obsah bude složité. Moc složité. Jenomže oproti nim mám jistou výhodu. Sinielin. I kdybych se nerozhodla, patří mně a já ho nedám, protože tím bych podkopala důvody mého výskytu v této tvrdě reálné pohádkové zemi. Neměla bych důvod žít.