Výtah

Anotace: je to spíš hororový námět. Pokud jste lekavější tak to raději nečtěte. Jedná se o spojenou verzi mích povídek. Pro jednoduchost spojených v jeden celek.

Výtah

Kapitola první

Tak a mám čtyři esa.
Vítězství bude moje.
Hraji on line teprve třetí měsíc a vypadá to tak, že vyhraji svůj první pokrový turnaj
První protihráč odkryl karty. Chudák má dvě dvojice. Teď se ukáže ten co hraje pod přezdívkou ,,Rybí oko“.
Najednou cítím, že v kanceláři nejsem sám.
Nepatrně pootočím hlavou a koho nevidím.
Přímo za mnou stojí můj šéf. Už jeho jméno budí úctu. Hermann svobodný pán von Arent. Jeho rodina spravuje tuto firmu už sto padesát let a Hermann je osmým pokračovatelem tradice finančníků a obchodníků s realitami.
Začínám tušit jak asi dopadnu. Z této prestižní práce se vyhazuje i daleko malichernější přestupky než je hraní internetového pokeru v pracovní době. Za naprostého ticha mne doslova propichoval svým pohledem a já skoro zapomněl dýchat.
Nakonec napjaté ticho ukončil slovy:,,Pojďte se mnou.“
Vyšel z mé kanceláře a zamířil do své. Já ho následoval s klidem člověka, kterého vedou na popravu. Můj osud byl tak jako tak zpečetěný a mé nitro se naplnilo klidem odsouzence k smrti. Nic horšího už se mi nemůže stát. Zaklapl dveře a pokyne, ruky mne usadil do pohodlného křesla. Pak se usadil za obrovský dubový stůl jemuž dominovali dva osmiramenné měděné svícny a globus zobrazující hvězdy zvěrokruhu, znovu si mne prohlédl a ve světle stolní lampy byla vidět jeho tvář.
Nikdy dřív nebyla příležitost k detailnímu studiu šéfovi tváře. Navíc se přiznám, že jsem v jeho přítomnosti vždy podvědomě odvracet zrak. Tento stav se dal vypozorovat u každého ze zaměstnanců. Strach a obrovský respekt k výjimečnému muži ovládal každého ve firmě. Teď už bylo všechno jedno a tak jsem se díval.
Hermann svobodný pán von Arent vypadal na první pohled jako muž středních let asi tak čtyřicetiletý, ale detailní pohled prvotní názor vyvracel. Vrásky kolem očí by ukazovali na staršího muže důchodového věku. Zato naprosto jasné úplně nepřirozeně modré oči svědčili o věku mladším.
Jako by tu seděl tři lidé.
První byl mladík mého věku neboli čerstvý absolvent vysoké školy tomu odpovídali oči. Druhý pak byl zdatný čtyřicátník o čemž vypovídala celková tělesná konstituce.
A třetí muž byl stařec o čemž vypovídali detaily tváře změněné stářím.
Po chvíli spustil tichým neobyčejně důrazným hlasem, který zněl jako divoký řev šeptaný přímo do duše:,,Mladý příteli tato firma nesnese povaleče a nemůže je tolerovat. Jen proto vydržela až do dnešních dnů.“
Odmlčel se a já pomalu přemýšlel, kde se asi uchytím, ale aristokratický šéf pokračoval:,,Vy se mi, ale docela líbíte a tak se nemusíte balit. Mám pro Vás úkol a pokud ho úspěšně splníte můžete zde zůstat. Pokud však selžete dostanete takové doporučení, že se uchytíte maximálně jako popelář a to jedině za hranicemi města Berlína.“
Tato hrozba vyslovené tichým a důrazným hlasem byla myšlena nepochybně smrtelně vážně a moc i styky mého šéfa tuto výhrůžku jen potvrzovali. Čekal na mé vyjádření, ale bylo jasné, že nemám na vybranou. Buď přijmu nebo v branži končím.
S vypětím všech sil jsem řekl:,,Pokusím se udělat vše k Vaší maximální spokojenosti.“
Jen přikývl a já uviděl na malý moment něco neuvěřitelného.
Jakoby se nepřirozeně modré oči Hermanna von Arent ještě více rozzářili.
Jakoby v nich na okamžik vzplanul jasný oheň. Snad to byl odraz od světla stolní lampy.

Mžik vzplanutí pominul a on mi pomalým a tichým hlasem zadal úkol, který rozhodne o mém osudu:,,Mladý muži v archivu si vyzvednete spis týkající se domu na Bendler strasse číslo 666. Všechno si nastudujte a pak připravte celý případ k uzavření. Musíte provést inventarizaci inventáře, zařídit vyklizení a dražbu movitého majetku. Poté co tento dílčí úkol splníte povedete demolici domu a přípravu pozemku pro stavební firmu. Na splnění úkolu máte devadesát dnů a ani o hodinu více. Jsou Vám k dispozici veškeré fondy firmy, ale do domu smíte vstoupit jen Vy a nikdo jiný.“
Zmlkl a ze zásuvky vyndal svazek sedmi nebo osmi klíčů, který mi podal. Pak usedl a jediným gestem ruky ukončil prazvláštní audienci. Opřel se do křesla a z jeho tváře vyřazovala neuvěřitelná únava. Teď mi připadal jako stařík nad hrobem, ale můj čas v jeho pracovně právě skončil.
V předpokoji už čekal šéfův osobní tajemník Karl-Otto Schmidt.
Jakmile mne uviděl se svazkem klíčů v ruce řekl:,, Zajdeme hned do archivu pro tu složku.“ Bylo divné, že jde se mnou. Vždyť spis by archivářka vydala i mě bez problémů jako u jakéhokoli jiného případů.
To byl můj bohužel úplně chybný názor jak mi ukázala brzká budoucnost.
Paní Kellerová, která měla firemní archiv na starost nás bez problému vpustila, ale pak si šla po své práci. Karl-Otto a já jsme prošli hlavním skladem a za dalšími dveřmi byla úplně malá komůrka tak akorát pro dva lidi. Můj průvodce rozsvítil a já uviděl trezorové dveře.
Až do tohoto okamžiku jsem ani netušil, že se něco takového v naší budově nachází.
Pomocí magnetické karty a číselného kódu otevřel a já uviděl čtyři police plné spisů.
Starší i novější všechny byli bez výjimky pokryty vrstvou prachu. Na první pohled bylo patrné, že sem moc lidí nechodí.
Neomylně sáhl po jedné složce, ofoukl z ní vrstvu prachu a pomalu mi ji podal.
Pak beze slova nastoupil zpáteční cestu a já ho mlčky následoval.
Když se se mnou loučil pohlédl na mne zvláštním pohledem plným pro tuto chvíli bezdůvodných obav a po krátkém zaváhání řekl zastřeným hlasem:,,Dávejte na sebe pozor mladý muži.“
Všechno mi bylo dost divné.
Ta audience u šéfa.
Ten nový úkol i to jak se divně choval osobní tajemník pana von Arent. Navíc mé napětí zvyšovalo i to, že spis mého případu byl uložen v jakémsi tajemném sejmu s krajně omezeným přístupem.
Celé to působilo záhadně a tajemně a to vyvolalo velkou zvědavost.
Musím se podívat do složky třeba je odpověď uvnitř.
Zbytek dneška a celý zítřek věnuji studiu podkladů a po víkendu si zajedu do Bendler strasse číslo 666 a začnu s přípravou prodeje inventáře. Ten mi zabere tak týden až dva. Dá se očekávat, že tam nic moc nenajdu a dražba proběhne velmi rychle s pomocí dvou nebo tří vetešníků.
Až bude budova prázdná zažádám o demoliční povolení a po jeho doručení oslovím stavební firmu, která s námi spolupracuji na podobných zakázkách.
Myslím, že termín hravě splním ke všeobecné spokojenosti.

Nejdřív se musím najíst a pak se do toho dám. Oběd i káva mi vrátili duševní rovnováhu a spis na pracovním stole vypadal hned snadněji zpracovatelným.
Takže co ve složce vlastně máme?
Dům na Bendler strasse číslo popisné 666 stojí od konce devatenáctého století.
Nechal si ho postavit Paul von Carstev.
Kolaudace proběhla 12.12.1896.
Pak se majitelé dost střídali. Původní stavitel asi brzy zemřel protože už o rok později osud nemovitosti řeší notářský úřad jako pozůstalost. Během následujících dvaceti pěti let se mi podařilo napočítat sedmnáct majitelů.
Všechno to byla okázalá aristokratická jména. Prostě jeden svobodný pán, rytíř nebo von za druhým.
Tenhle nepochopitelný kolotoč vlastníků končí v létě 1931, kdy se majitelem stala jakási společnost ,,Thule“.
Ta pak zůstala zapsaná jako vlastník po celý čas třetí říše a kupodivu i po válce. Tento stav skončil před sedmi roky, kdy to co zbylo ze spolku thule převzal Hermann von Arent prostřednictvím nadace ,,Černé slunce“.
Historie pozoruhodného domu mi je jasná.
Teď musím prostudovat plány a fotodokumentaci.
I moje krátká praxe ve správě nemovitostí napovídala, že ten dům bude asi ve velmi špatném stavu. Z dokladů vyplývalo, že majitel společnost Thule od konce války s domem nic nepodnikala a pokud byl v roce 1945 poškozen tak mu další půl století chátrání rozhodně neprospělo.
Ve složce jsou detailní stavební plány z roku 1895.
Nejdříve si prohlédnu náčrt průčelí. Z dokonale zpracovaného nákresu se dá poznat základní řešení. Dům má pět nadzemních pater a dva suterény. Fasáda je funkcionalisticky strohá bez sebemenší ozdoby. Překvapivě působí malá okna. Střecha pak sedlová se čtyřmi komíny. No z pohledu, který dům nabízel do ulice nešlo o nic mimořádného.
Následoval nákres zadní strany, která byla orientována do vnitro bloku. Jediným rozdílem při porovnání s čelní stěnou byl vjezd zřejmě do dvora.
Pak následoval plán zachycující stavební kompozici při pohledu ze shora.
Ten mi připravil opravdu velké překvapení. Uprostřed domu byl skutečně dvůr to bylo u novostaveb té doby úplně běžné, ale tvar dvorany ten skutečně šokoval.
Byl jím dokonalý pentagram. Architekt navrhující stavební kompozici zakomponoval do nenápadného domu dvoranu tak překvapivého tvaru.
Co tím asi sledoval?
Otázka na kterou mi chyběla odpověď. Jedno bylo, ale nad slunce jasné. Ten dvůr neuvěřitelně snižoval užitnou hodnotu stavby a činil jí hůře obyvatelnou.
Následovali plány jednotlivých podlaží.
Bylo jich pět, ale stačil by jen jeden. Co patro to úplně identický nákres.
Po obvodu pentagramu bylo dvanáct různě velkých místností jejichž naprosto bizardní tvary museli znemožňovat jakýkoliv pokus o účelné zařízení nábytkem. Snad ani jeden pokoj neměl pravidelný čtvercový nebo obdélníkový tvar.
Tady se prostě nemohlo dát bydlet.

V hlavě mi rezonovala otázka: Proč to vlastně ti majitelé kupovali?
Snad se odpověď nalézá v obrazové dokumentaci.
První obrázky byli skutečně archaické asi byli pořízeny v časech kolaudace.
Nic ani nenapověděli. Byl na nich strohý odtažitý dům s čerstvě dokončenou hladkou omítkou.
Následovali obrázky z let Výmarské republiky. Přesně rok 1928. Dům se takřka nezměnil. Lépe řečeno byl úplně stejný.
Pak přišli na řadu fotky z roku 1945. Celá Bendlerr strasse byla jednou hromadou sutin. Jen naše číslo 666 bylo absolutně netknuté.
Tomu se prostě nedá věřit. Vždyť zrovna v této ulici probíhali úporné boje. Hned za rohem byl hlavní štáb německých pozemních sil. Přesto budova po ukončení bojů vypadala jako v čase dostavby před padesáti lety.
Jako by se čas kolem ní jen tak proplížil.
,, To je všechno velký nesmysl!ů!“ Tato myšlenka proběhla v mé hlavě a já se podíval na hodiny.
Ukazovali 19 hodin a 30 minut už dělám dvě a půl hodiny přes čas. Cestou domů zajdu do Bendlerr strasse a dům obhlédnu prozatím z venku. Alespoň budu vědět co si vezmu na sebe až po neděli začnu dělat inventarizaci vybavení.
Teplý letní večer byl jako stvořený k procházce a mé kroky směřovali neomylně k cíli. Bendlerr strasse byla ponurá ulice vybudovaná v typicky strohém duchu pruského císařství. Na mohutných budovách nebylo nic zbytečného nebo okrasného. Jakoby z budov vyřazoval duch dávno překonaného ducha militarismu doby svého vzniku.
Den končil, slunce zapadlo a jen mé kroky rušili ticho tohoto místa.
Dívám se po průčelích domů a hledám zpustlou budovu, která nese stopy více než půlstoletí bez řádného užívání a údržby. Najednou je hledaná stavba přímo přede mnou.
Za malou předzahrádkou stojí pětipatrový dům se sedlovou střechou.
Napravo od velkých vstupních dveří visí kovová deska s popisným číslem 666.
Nalevo pak zdobí strohé průčelí stříbrná deska s nápisem:,,Sídlo nadace Temné slunce“ a pod ní menší dokonale zachovaná tabulka s popisem:,,Společnost pro duchovní studia Thule.“ Zvláštním dojmem nepůsobili ty tabulky, ale celkový stav budovy.
Dům vypadal jako nový.
Více než sto let se na něm nijak neprojevilo. Byl očividně prázdný ani v jednom okně nebylo vidět světlo, ale zároveň nic nebylo poškozeno nebo rozbito.
Okna čistá, omítka dokonalá a dveře prvotřídní. I cestička od plotu ke vstupnímu schodišti byla vysypána bílými kamínky. Malý pruh zeleně oddělující ulici od stěny vypadal také perfektně. Tráva zastřižená, stromy ořezané a keře upravené.
Připadalo mi, že jsem asi propadl časem.
V pracovním kufříku byli obrázky z času kolaudace. Vyndal jsem je a ten pohled byl naprosto šokující.
Jakoby to nafotili dneska ráno!
Ta budova se za více než sto let vůbec nezměnila. Překvapeně porovnávám prastaré fotky a současný stav. Jednou, dvakrát, třikrát, ale i kdybych tu zůstal do rána žádný rozdíl neobjevím.

Půjdu raději domů.
Stará moudrost praví:,,Ráno moudřejší večera“ třeba to bude platit i pro tuto situaci.
V mém bytě následovala rychlá večeře z mikrovlnky a sprcha.
Půjdu si raději hned lehnout ráno budu potřebovat jasnou hlavu. Nedaří se mi však usnout. Záhada v Bendlerr strasse je úplně elektrizující.
Je vůbec možné, aby dům vydržel tolik let úplně netknutý?
Není za tím ukrytá jakási nepochopitelná hra mého šéfa?
Proč vlastně chce takto dokonalou a zachovalou budovu zbourat?
Únava nakonec zlomila řetězec otázek a já usnul spánkem plným nočních můr.
Jedna z nich byla dominantní a vydržela v mojí hlavě až do rána.
Byl to název současného vlastníka domu. ,,Nadace temného slunce!“
Co to vlastně znamená?
Temné slunce je totální nesmysl. Vždyť slunce je spalující zářící terč na obloze.
Ten nemůže být temný!
Na odchod do kanceláře je moc brzo. Spánek je už definitivně pryč a tak sedám k počítači. Vyzkouším štěstí s internetovým vyhledávačem.
Píšu hledané slova: ,,Temné slunce“.
Čekám na zobrazení, že nic takového neexistuje.
Přes můj pesimismus se zobrazuje šest odkazů. Pět nezajímavých z oblasti poezie a astrofyziky.
Ten poslední byl daleko zajímavější.
Jednalo se o výtah ze staré práce jakéhosi Johanna Lanze. Jeho obsáhlá stať se zaměřovala na starogermánské mýty a mytologii. Podrobně popisoval, že svastika s rameny zalomenými do leva značí od pradávna slunečního boha v přeneseném smyslu pak oheň, ale i dar stvoření a život. Toto zalomení kopíruje směr rotace země a znázorňuje i éterickou postavu vyslance světla a pokroku.
Při opačném zalomení ramen svastiky tj. doprava se symbol mění v Temné slunce a svým vyznavačům dává neobyčejnou moc. Opozice ramen k zemské rotaci rozsévá smrt, nenávist a zatracení.
Přiznám bez mučení, že nebýt dvojice obrázků na konci pojednání nic bych nepochopil, ale ty malby mi napověděli.
Byl tam spodobněn jeden hákový kříž s rameny zalomenými doleva a druhý doprava.
Ten druhý z křížů byl notoricky známý symbol třetí říše Adolfa Hitlera.
Připadalo mi, že snad musím snít. Herman von Arent ten vážený podnikatel a ctihodný muž pojmenoval svoji nadaci skrytým označením pro nacistický symbol číslo jedna.
Je snad nacistou a pohrobkem velkoněmecké říše?
Na takový závěr je asi ještě brzo, ale podezření v mé hlavě už zůstane.
Doma už nic nevypátrám a tak raději vyrazím do kanceláře. Pokusím se něco zjistit o staviteli budovy Paulovi von Carstev. Pak se podívám na další majitele až po společnost Thule. Snad najdu odpověď alespoň na část otázek, které se skrývají v podivuhodném domě na Bendlerr strasse číslo 666.
No uvidím. Jedno je jisté už teď. Dneska budu v práci jako první.
Ve své pracovně spouštím počítač a začínám hledat v lexikonu šlechty z konce devatenáctého věku. Je to moc zvláštní, ale žádný Paul von Carstev v něm není uveden.

Tím padla první stopa.
Další pátrání jsem přenesl do digitalizované matriky města Berlína. Ani tam nebyla jediná zmínka o našem muži.
Nevadí !
Zkusím zase použít internetový vyhledavač. Zadám jméno a ohlas je povzbuzující
Na monitoru stojí:,,Aleister Crowleye alias Paul von Carstev autor knihy Měsíční dítě.“
To jméno Aleister Crowleye je mi povědomé nahlédnu do seznamu majitelů domu a hned jako druhý je uveden právě on.
Přinejmenším podivné!
Anglický spisovatel kupuje dům z pozůstalosti po sobě samém.
Crowleye je Carstev a Carstev je Crowleye.
Proč ta šaráda okolo převodu?
Proč dům získal v pozůstalostním řízení?
A kdo byl ve skutečnosti ten mrtvý jehož pozůstalost byla řešena?
To asi těžko zjistím. Je zde nezdolatelná hradba času. Víc než sto let zaneslo všechny stopy. Co mi teď prozradí můj počítač o záhadném angličanovi?
V prvním odkazu stojí:,,A. Crowleye spisovatel a okultista. Velmistr řádu Golden Dawn neboli zlatý úsvit a šéf její Berlínské lóže. V románu Měsíční dítě popisuje poněkud zmatenou formou osudy mága žijícího na hraně našeho a jiného světa., který je dosažitelný jen s použitím čtvrté dimenze. Právě ovládnutí prostoru za hranicí lidského vnímání dává zasvěceným nevídané možnosti při snaze o ovládnutí světa.“
Tak to mi tedy sdělil internet.
Vše to působí zvláštním dojmem, kdyby tu nebyl ten podivný dům označil bych bez zaváhání A. Crowleye za blázna. Takhle musím pátrat dál.
Po Angličanovi se majitelem nemovitosti na Bendlerr strasse stal jakýsi Georg Lanz von Liebenfels.
Jestlipak i on zanechal svojí stopu v dějinách?
Krátké zadání do vyhledávače a už vidím, že ano:,,Lanz von Liebenfels alias Johann Lanz.“ To je další známé jméno.
Chvilku přemýšlím a už jsem doma. Právě Johann Lanz napsal pojednání o fenoménu s názvem ,,Temné slunce“.
Co se za ním skrýval popsal skvěle, ale co se skrývá v jeho životě to musím teprve zjistit. Pokračuji ve čtení:,,Svou životní cestu zahájil ve službách církevního řádu. Po letech se stal opatem kláštera v Lambachu. S církví se rozešel ve zlém. Byl označen za heretika a v roce 1900 založil ve Vídni neotemlářský institut. Jehož byl hlavním mistrem. Ve svém díle navazoval na barona Hunda, který v sedmnáctém století sepsal dílo s mnohoznačným názvem Skutečná pravidla řádu templářů. Von Liebenfels byl navíc vyznavačem kultu germánského šovinismu nejhrubšího zrna. Ve svém díle opěvoval boha zkázy Wotana a byl hlasatelem všeněmecké tradice vyrostlé z nordických tradic.“
Tak to je opravdu zajímavý majitel.
Pomalu mi začíná být jasné o co tady vlastně běží.
Skupina mužů kolem A. Crowleye si přímo v srdci Berlína vybudovala něco jako svatyni pro své silně podezřelé aktivity. Nemá cenu hledat každého z dalších vlastníků zvlášť. Je docela dobře možné, že se rychle v držení svého svatostánku střídali z důvodu jakési konspirace nebo utajení.

Podívám se rovnou na společnost Thule, která byla vlastníkem nejdéle.
Složka pod heslem ,,Thule“ byla velmi rozsáhlá.
Stálo v ní toto:,,Thule založil Rudolf von Sebottendorf 17. srpna 1918 v Mnichově. Von Sebottendorf původním jménem Adam Rudolf Glauber.“
To je úplně neuvěřitelné.
Ale i on pod svým původním jménem vlastnil po celé dva roky mýtický dům.
Tak to je jednoznačné pojítko!
Musím zjistit o co společnost Thule vlastně usilovala: ,,Thule v původním významu slova je záhadná země kdesi na severu, kterou objevil řek Pytheas roku 325 před Kristem. Nazval ji Ultima Thule. Mohlo se jednat Skotsko, Shetlandy nebo dokonce o Island, ale přesná odpověď není známá. Pro skupinu kolem Glaubera alias von Sebottendorfa byla místem, kde žili a snad dodnes žijí čistí árijci neboli nadlidé. Učení Thule ovlivnilo nejenom Alfreda
Rosenberga a Rudolfa Hesse, ale i samotného Adolfa Hitlera.“
Vypadá to jakoby v díle šílených pomatenců z Thule byli i kořeny zrůdné nacistické ideologie. Ti muži měli plnou hlavu árijců, germánských bohů a nadlidí.
Třeba přímo od nich vede přímá cesta ke kremačním pecím Osvětimi.

Kapitola druhá

Teď už chápu, že je další pátrání zbytečné.
Musím co nejrychleji splnit zadaný úkol. Jakmile bude dům zbourán zmizí ze světa velké zlo. Sice asi iluzorní a víc duchovní než uchopitelné, ale zlo to je.
Letmý pohled na hodinky mi řekl, že nastal čas oběda. Dopoledne uteklo jako voda.
Chvilku dumám jak budu pokračovat. Není na co čekat, začnu s obhlídkou už dnes, proč čekat na pondělí.
Sbalím si jen to nejnutnější.
Digitální foťák, baterku, diktafon, samolepící štítky a hlavně svazek klíčů co mi je předal Hermann von Arent.
Dnešek se skutečně vydařil. Slunce pálí a cesta do Bendlerr strasse byla docela pohodová. Dokonce i dům číslo 666 působil za plného denního světla přívětivějším dojmem.
Jen ta jeho naprostá dokonalost ještě více vynikala. Netknuté omítky, upravená předzahrádka, čistá okna a úplně zachovalé vstupní dveře.
Opravdu trochu strašidelné, ale jen trošičku, kdo z Vás by se na prahu dvacátého prvního století bál duchů?
Já určitě ne!
Přesto všechno budu docela rád až s tím tady budu hotov a budovo zmizí v zapomnění. Velkým klíčem se mi podařilo úplně hladce odemknout kovanou branku mezi ulicí a zeleným pruhem před domem.
Čekal jsem , že třeba zaskřípe zámek nebo zavržou panty, ale nic takového.
I ta branka je dokonalá. Pár kroků po pěšině vysypané sněhobílými kamínky. Dokonce ani cestička není vůbec poškozená. Oblázky jako nové a nikde ani lístek nebo větvička.
Teď se přede mnou zvedá třináct schodů z tmavé žuly a nad nimi velké dvoukřídlé dveře s důstojným kováním a táhlem archaického zvonku.
Stoupám zvolna po jednotlivých stupních. Nevím proč, ale srdce mi bije jako o závod.
Moje nitro je sevřené nepochopitelným strachem a zároveň hnáno vpřed zvědavostí.

Bez rozmyslu zatáhnu za táhlo a ticho slunečního odpoledne rozbije zvuk zvonku.
Jakoby se uvnitř rozezněl obrovský zvon katedrály.
Jeho hlas se nesl prostorem. Zdálo se , že budova musí mít výbornou akustiku, ale to teď není důležité.
Klíč lehce zajel do dveří a zámek dvakrát slabě cvakl. Beru za kliku a za úplného ticha pomalu otvírám.
Čekám známý zatuchlý pach opuštěným nevětraných prostor.
Ten tu však není.
Vzduch je čistý jakoby sterilní.
Vstupuji a zavírám za sebou dveře.
Vidím kratičkou chodbu na jejímž konci se cesta větví do tří směrů.
První zkusím dveře vpravo.
Je tam místnost zvláštního tvaru, který je dán tím jak vypadá vnitřní nádvoří.
Okna jsou jak do ulice tak i do dvorany.
Kromě dokonalé jakoby nové parketové podlahy zde není vůbec nic. Udělám jednu fotku a opustím pokoj dveřmi ve protější stěně.
Jinak velká a tvarovaná komnata. Je také dokonala prázdná.
Jdu dál a dál.
Celé první nadzemní patro vypadá jako by tu nikdy nic nebylo.
Z okna se dalo nahlédnout i do vnitřního dvora a posoudit ten opravdu neobvyklí tvar pentagramu, ale vyjít z místností přímo do něj nešlo.
Chyběli dveře.
Zdálo se že jediný přístup vede průjezdem ze zadního traktu domu.
To byl však úplně chybný odhad protože jsem postupně obešel celý obrazec, ale na vjezd jsem nenarazil.
To je pěkná hloupost. Na co budoval vnitřní nádvoří do kterého se nedá vejít ani zajet.
To je skutečně bláznivé.
Nakonec má pouť po obvodu pentagramu skončila v levých dveřích ve vstupní chodbě.
Ve foťáku mám patnáct fotek, viděl jsem dvanáct různě velkých místností, dvanáct dokonalých parketových podlah a ani jeden krb nebo kamna.
Navíc ty tvary jednotlivých pokojů.
Tady se nedalo bydlet ani omylem.
Najednou mi v hlavě zazněly další otázky: ,,Kde je schodiště?“
Kudy se dostanu do prostor prvního patra!
Zbývali jen dveře v čele vstupní chodby, ale za nimi by mohl být tak leda žebřík.
Otevřu a doslova mi spadlo patro.
Byla tam kabina výtahu.
Velmi starobylá asi pamatuje konec devatenáctého století. Nastoupím a na stropě se rozsvítila žárovka.
To je další překvapení. Zdá se že proud v budově stále funguje. Podívám se napravo a znovu jen nevěřícně zírám.
Ovládací panel, kde bych čekal maximálně šest tlačítek zabírá půl stěny kabiny a je na něm tak sto až sto dvacet knoflíků!
Ten barák má pět pater nadzemních a dva suterény.
Proč je ve výtahu tolik stanic?

Vždyť nejvyšší budova světa má 101 poschodí i pro ni je tenhle výtah asi nepřiměřený.
Teď už je jasné, že nahoru i dolů vede jediná cesta a to výtahem.
Schody tady chybí.
Kdo jen tohle vymyslel?
A hlavně proč?
Chci už mít jasno.
Jediným trhnutím zavírám posuvnou mříž a mačkám tlačítko stanice úplně nahoře na panelu. Začnu od shora.
Výš jak do pátého patra určitě nepojedu.
Výtah se rozjel .
Jel však dolů.
Tak to mi ještě chybělo.
Teď uvíznu ve druhém suterénu.
Ještě že mám mobil.
Jízda je pomalá a plynulá, ale dlouhá jakoby bez konce. Tak dlouho to přece nemůže trvat. Kam to vlastně jedu?
Hledám tlačítko ,,STOP“
Nic takového tady není. Po několika dlouhých minutách jízda skončila plynulým zastavením. Odtrhnu mříž a otevřu dveře.
Za nimi je chodbička úplně shodná s tou , která byla u vchodu domu.
Dveře doprava, dveře doleva a vstup do výtahu.
Musím být ve druhém suterénu a když jsem tady tak to alespoň projdu a nafotím.
Otevřu dveře po pravé ruce a čekám hustou tmu. Musím rychle najít vypínač a rozsvítit. Očekávaná temnota se nekonala. Prostor je zalit načervenalým svitem. Pomalu vstupuji a dveře se za mnou bezhlučně zavřeli.
Vše je víc než divné. Musím být ve sklepení domu,ale tady to vypadá jako v nějaké jeskyni. Jakoby stavitelé zapustili další patra do země.
Jak hluboko teď asi stojím?
A kde je zdroj světla?
Na stropě nebylo ani jedno svítidlo a vypadalo to jakoby ten krvavý svit vycházel přímo ze stěn.
Ne tady se mi to vůbec nelíbí.
Raději vypadnu. V rychlosti udělám dvě fotky a chci odejít nazpět k výtahu.
Co to má znamenat?
Neudělal jsem ani dva kroky od dveří a teď tu jednoduše nejsou. Jakoby se vypařili. Ohmatávám chladnou skálu. Jen kámen a nic jiného. Tohle nemá žádné rozumné vysvětlení. Vystoupím z výtahu, projdu dveřmi, udělám dvě fotky, otočím se a dveře zmizí.
Jak se teď asi dostanu ven?
Naštěstí mám u sebe mobil. Snad si budu moc zavolat pomoc. Jeden pohled na display ochladil moje nadšení.
Stálo tam: ,,Žádný signál“.
Asi budu zavrtaný dost hluboko a skalní masiv signál nepropustí.
Musím se spolehnout sám na sebe a vyhledat jinou únikovou trasu. Projdu jeskyní a přímo naproti místu kde zmizeli dveře k výtahu byl průchod do další jen o trochu menší skalní sluje. Po ní byla třetí a pak čtvrtá.

Najednou proti mně vyšel asi třicetiletý muž v uniformě. Sáhl si k pasu a vytrhl z pouzdra pistoli.
Namířil na mne a křikl :,,Stát! Co tu děláte?“
Zmateně se mi povedlo vykoktat jen jedno slovo: ,,Bloudím“
Udělal tři kroky a já ho konečně pořádně uviděl jeho uniformu. Byl to stejnokroj SS a nárameníky oznamovaly , že ten chlap přede mnou je kapitán SS.
Asi to bude blázen.
Kdo jiný než cvok by se šedesát let po válce procházel podzemím v uniformě Hitlerova gardisty.
Dlouze si mne prohlédl.
Po chvíli vrátil zbraň do pouzdra, vypjal se do pozoru , srazil podpatky vojenských bot a řekl: ,,Peter Brost, kapitán zbraní SS toho času přidělen k úřadu říšského vedoucího Rudolfa Hesse.“
Čekal na mou odpověď.
Nebylo vyhnutí i když je to cvok bude lepší se představit. ,,Thomas Schönk toho času zaměstnanec firmy Herman von Arent.“
Jen přikývl a hned pokračoval zásadní otázkou: ,,Co tady hledáte pane Schönku?“
Zevrubně jsem mu popsal předchozí události co mne přivedli až sem.
Nevěřícně kroutil hlavou a nakonec řekl: ,,Já prošel úplně stejnou cestou jako Vy. Jen se tu motám už skoro tři hodiny a nemůžu najít dveře k výtahu.“
Zmlkl a já se dostal také k jednomu dotazu: ,,Proč máte na sobě tu uniformu?“
Překvapeně se podíval a pak zlobně odsekl: ,,A v čem by měl podle Vás chodit voják v době války?“
Ne on asi není blázen. Chová se úplně normálně a přirozeně.
Takže musím asi bláznit já!
Nakonec se mi povedlo zformulovat další otázku: ,,Kolikátého je dnes?“
Důstojník, který přece jen začal ztrácet svůj klid odvětil: ,,13.10.1940.“
Já jen zakroutil hlavou a řekl: ,,Omyl dneska je 6.7.2007“
Vzájemně jsme na sebe zírali a chvilku napětí ukončil jízlivý hlas Petera Brosta: ,,Tady je dnešní vydání novin!“
Prudce vytáhl z kapsy uniformy zmuchlané noviny. Vrazil mi přímo pod nos záhlaví s říšskou orlicí a datumem 13.10.1940.
Pak dodal: ,,Tak co řeknete teď ?“
Já se ani nenamáhal s odpovědí a dal jsem mu do dlaně svůj digitalák a diktafon.
Beze slova si obé prohlédl a oněmělí překvapením sledoval i to jak se tyto produkty moderní civilizace používají.
Pak jen rozpačitě pokrčil rameny a řekl: ,,To je fakticky záhada.“
Po malé chvíli mi bez vyzvání stroze popsal co ho sem přivedlo:,,Do domu na Bendlerr Strasse číslo 666 mne poslal osobní přítel Rudolfa Hesse , generál Carl von Haushoffer. Měl jsem najít v budově dokumenty tajného říšského významu a odevzdat je osobně generálovi.“ Opět se odmlčel a já si v duchu opakoval jedno jméno,, Carl von Haushoffer.“
Odkud ho jen znám?
No ovšem.
Byl na seznamu majitelů našeho domu těsně před tím, než se ho zmocnila společnost Thule.

Ten voják mluví nejspíš pravdu.
Jakoby se na tomto místě protínali různé dimenze.
Ano dimenze.
To by vysvětlovalo co tady zažívám.
Co to vlastně popisuje A. Growleye ve svém románu Měsíční dítě?
Osudy člověka, který dokáže ovládnout čtvrtou dimenzi.
A tou musí být čas.
A. Growleye pod krycím jménem von Carstev tento dům postavil. Pokud by to byla pravda , dal by se tím vysvětlit i vnější vzhled budovy. Když něco stojí mimo čas , tak ten na to nemůže mít žádný vliv. Zní to sice šíleně, ale ten anglický mág mohl v Berlíně postavit něco jako obrovský časový portál.
Ten prapodivný tvar dvorany domu by to jen potvrzoval. Vždyť pentagram byl od pradávna symbolem okultních věd.
Peter Brost beze slova vyslechl všechny mé hypotetické úvahy.
V jeho tváři se zračili pochyby , ale jiné vysvětlení našeho setkání v podzemí prostě nebylo. Po malé chvilce můj monolog ukončil slovy: ,,No dobrá, tak třeba máte pravdu, ale teď je prvotní dostat se ven.“
To bylo doslova zlatá slova.
Nečekal co na jeho návrh odpovím a vyrazil z jeskyně.
Prošli jsme do další dutiny a pak do jiné. Stále ta monotónní ubíjející jednotvárnost. Jen skála a narudlé světlo zářící jakoby přímo z kamene. Asi po patnácti minutách naše pouť podzemím skončila v jeskyni ze které se nedalo pokračovat.
Tady se zatavil a zlostně vyštěkl: ,,Tak to je konec . Dál to prostě nevede!“
Já tu byl poprvé a tak mi to nedalo a začal jsem skalní sluj prohlížet. Nic pozoruhodného tady nebylo.
Po malé chvíli vyšel z mých úst návrh: ,,Půjdeme zpátky!“
Cesta zpět uběhla jako voda .
Nic nového , jen skála , krvavá záře a dvanáct různě velkých dutin.
Dvanáct jeskyní!
Jako dvanáct sálů v přízemí domu.
Je možné, že se pohybujeme v kruhu?
Jako tomu bylo tam nahoře?
Dveře doprava pak tucet místností a na závěr dveře ústící do chodbičky z levé strany.
Pokud cesta k výtahu existuje musí být v poslední jeskyni naproti vstupu.
Tam ale nic nebylo!
Musíme se podívat ještě jednou.
Ani se nezdržuji s vysvětlování a vyrazím za pochybnou nadějí.
Můj druh v černé uniformě jde v mích stopách. Nechce zůstat sám. I on voják muž krve a železa má určitě strach z neznámého.
Tak a jsme u cíle. Jeskyně číslo dvanáct nebo snad číslo jedna. To neumím určit. Pomalu ohmatávám skálu naproti vstupu. Jen kámen a nic jiného. Najednou se moje ruka vnoří do neprostupné masy kamene.
Ohlédnu se na Petera a jeho tvář je plná překvapení.Můj zrak se vrátí ke skále a vidím dveře. Ještě před několika vteřinami tam nebyli.
Teď tam, ale jsou!

Ani se nesnažím řešit jak je to možné a beru ze kliku. Bez sebemenšího cvaknutí nebo vrznutí se otevřeli. Tři kroky a stojíme ve vstupní chodbě. Kabina výtahu je naštěstí stále zde. Stačí jen nastoupit a vrátit se mezi normální lidi.
Peter zatáhl mříž a já zvedl ruku k celé řadě tlačítek, ale kam to vlastně mám zmáčknout? Netuším, který ovladač značí stanici kde moje cesta začala.
Můj pohled se střetl s pohledem Petera.
Bylo mi jasné, že ani on neví , které z desítek tlačítek je to pravé!
Co teď?
Přece nebudeme testovat jedno po druhém.
To by mohla být práce na celé dny , možná i týdny nebo dokonce roky. Musím něco zkusit. Minule jsem zmáčkl ovladač úplně nahoře a zdviž mne zavezla hluboko dolů.
Co kdybych vyzkoušel pravý opak.
Tlačítko dole!
Třeba skončíme v pátém patře domu na Bendlerr Strasse.
Tam bude signál a v nejhorším případě si mobilem zavolám pomoc.
Má ruka se natáhla k vybranému knoflíku. Chvilku váhám ,ale můj společník rozhodně přikývl a já udělal osudový pohyb.
Výtah se rozjel, ale zase směrem dolů.
Musíme čekat kam nás zavede. Zastavit nejde a ovládat ho neumíme. Jedeme plynule velmi pomalu a neuvěřitelně dlouho. Napjaté ticho narušuje jen dech z našich úst.
Kam se to vlastně řítíme?
Už musíme být tak hluboko, že ani lidská fantazie ,tak hluboko nedosáhne.
V naší dimenzi není důl nebo dům ve kterém by jezdil výtah celé hodiny jedním směrem.
Po třetí hodině jízda plynulým zastavením skončila. Nad námi musí být tisíce metrů skal. Naše situace je takřka beznadějná.
Rychle zkouším mačkat jedno z tlačítek, ale nic se neděje.
Musíme vystoupit a projít dveřmi.
Peter se pokouší otevřít ty nalevo, ale ani s nimi nehne.
Vše nás tlačí k těm po pravé ruce.
Jaké překvapení nás za nimi čeká?
Pomalu otvírám a vidím skalní dutinu, která j skoro totožná s tou co je tam kdesi vysoko nad námi.
Jen krvavý jas nahrazuje daleko intenzivnější žlutý svit.
Musíme těch dvanáct jeskyní projít a pak uvidíme.
Jdeme pomalu do středu skalní dvorany.
Dveře kterými jsme vešli zmizely.
Už se tomu ani nedivím.
Najednou okolo nás přímo ze země vyrazili obrovské plameny .
Jejich svit osvítil i ten nejmenší detail na našich tvářích.
Ohnivé kolo se roztočilo a začalo se přibližovat. Peter vykřikl: ,,To je peklo! Pane Bože mi jsme se dostali do pekla!“

Kapitola třetí

Žiji ve 21. století a na peklo prostě nevěřím.
Je to přece jenom příliš komické. Peklo, čerti, kopyta, ocasy a rohy.
To mi říká moje nitro, ale jak se vyrovnat s tím vším co se tady děje?
Co vidím na vlastní oči. Začínám chápat, že v tomto životě už pravdu nezjistím. Nebudu na to mít čas. Ohnivé kolo naplnilo jeskyni a začalo se stahovat kolem nás. Už jen malý okamžik a můj život skončí v plamenech.
Měl bych asi myslet na věci duchovní. Na svojí rodinu nebo přátele. Bylo by dobré zrekapitulovat můj krátký život. To bych všechno měl dělat, ale já dokážu myslet jen na jediné. Jak moc bude bolet smrt!
Můj druh je na tom podobně.
Stačí letmý pohled do jeho tváře. V ostré záři ohně vypadá jako mrtvola. Jen krůpěje potu na jeho čele napovídají, že ještě žije.
Už zbývá jen pár chvil a plameny nás sežehnou. Oči se mi sami zavřeli už je neovládá lidská vůle.
Zbyl tu jen zvířecí strach.
Bože jak to bude strašně pálit!
Už aby nastal konec.
Pojednou cítím podivný chlad po celém těle. Od hlavy k patě mám pocit který nelze popsat slovy. Jakoby mé tělo obalil tekutý vzduch.
To není žár plamenů!
Otevřu oči a vidím jen a jen oheň.
Oheň nespalující!
Oheň studený!
Vše okolo nás zmizelo. Stojíme v samém srdci chladivého ohně. Nás mohl zabít jen strach, ale né plameny.
Musíme jít dál..
Chci Peterovi říci co je třeba udělat. Můj hlas však není schopen překřičet ticho ledové hranice. Ať už teď stojíme kdekoli neplatí tady naše fyzikální zákony. Oheň chladí a zvuk se nešíří. Jestli se tady čas rovná času tam nahoře to netuším. Jsem si jistý jediným, musíme pryč.
Chytnu ho za ruku a vyrážím směrem kde tuším východ z jeskyně.
Po několika krocích narážím do skály. Tápu podél ní a nakonec nacházím průchod. Jakmile zůstala jeskyně za námi vše se vrátilo k normálu. Oheň je pryč a i naše hlasy fungují jako dříve. Peter pořád opakuje: ,,Pane bože, pane bože ………!“
Pak se přece trochu oklepe a řekne: Co teď budeme dělat?“
Pokud možno , klidným hlasem mu odpovím: ,,Musíme jít dál. Ještě jedenáct jeskyní!“ Váhavě procházíme druhou skalní dutinou. Když stojíme v samém středu vše se opakuje. Plameny okolo nás. Začínají rotovat.
Na nic nečekám chytám Petera za ruku a běžím jako o život k východu, který tuším za ohnivou hradbou. Jakmile druhá jeskyně zůstane za námi oheň mizí.

Muž v černé uniformě rozpačitě zavrtěl hlavou a řekl: ,,Tak si asi zaběháme. Nebo se snad pletu?“
Vůbec ne. Je třeba zbytek této úrovně proběhnout .
Vyrážíme! Vždy jen záblesk ledového ohně za našimi zády oznamuje zdolání další jeskyně. Třetí, čtvrtá, pátá ………… jedenáctá.
Konečně poslední. Vrháme se ke stěně naproti vstupu. Ohmatáváme skálu a plameny nás obkličují. Najednou můj druh zviditelní dveře a jediným škubnutím je otevřel. Tři kroky a průchod do ohnivého pekla se bezhlučně uzavřel.
Těžce lapám po dechu. Nejsem žádný sportovec běh o život není moje hobby. To Peter asi lépe trénoval a i když je o skoro sedmdesát let starší ani se nezadýchal.
Teď nastoupíme do zdviže, ale jaké tlačítko máme stisknout. Kam nás ten jediný pohyb prstu zavede. Ať pojedeme kamkoli horší to už nebude. Vždyť peklem jsme už prošli!
Už nacvičeným pohybem zavíráme mříž a já tisknu tlačítko uprostřed panelu. Lepím k němu papírový štítek s číslicí tři. Výtah se pomalu rozjel směrem vzhůru. Snad jedeme za světlem a nadějí. Plynulá jízda skončila po necelé půl hodině.
Pokouším se uvést zařízení do pohybu. Je to marné. Tento prostor ve kterém se pohybujeme má pevná pravidla. My je bohužel neznáme.
Musíme projít dvanáct sálů a pak teprve pojedeme dál.
Proč vždy jdeme doprava?
Napadá mne úplně fantastické řešení. Co když náš pohyb kopíruje rotaci svastiky znázorňující ,,Temné slunce.“ Následujeme Hákový kříž s rameny zalomenými doprava. Cesta opačným směrem není možná. Značila by světlo a život. My jsme nuceni chodit cestou smrti, nenávisti a zatracení.
Je absolutně nezbytné utnout řetězec otázek a úvah. Teď není čas na dumání teď nastal čas činů.
Jediným trhnutím otevřu dveře. Opět ta stejná jeskyně jen světlo se změnilo. Je jasně modré. Rozvážně postupujeme k samému středu. Jakmile jsme zastavili modravý jas na okamžik pohasl. Temnota trvala jen malý okamžik a vystřídal jí obraz jako z nejhoršího snu.
Jeskyně je najednou obrovská a plná hrůzně postižených lidí. Všichni zde vypadají jako zrůdy z obrazů Hieronyma Bosche. Úplně každý byl buď raněný nebo zmrzačený. Bezcílně se motali prostorem a každý z trpících nebožáků měl za zády svého průvodce.
Ten ho zraňoval a nutil k rychlejšímu tempu. Ti zrůdní společníci neměli v sobě nic lidského. Museli to být stvoření z jiného světa.
Démoni nebo snad služebníci ďábla.
To neumím a nechci soudit. Já a Peter stojíme uprostřed davu , ale trpící ani průvodci nás nevidí nebo možná nevnímají. Každý jeden prožívá jen svůj strašlivý a bolestivý úděl.
Teď už je hrůzy dost. Vyrazíme k východu . ten je však daleko. Ani nedohlédneme. Mezi námi a stěnou jsou tisíce kilometrů a každičké místo je naplněno bolestí lidí a krutou radostí démonů. Uděláme jen pár kroků a stěna jeskyně je na dosah ruky .Jakmile jsme přešli do další sluje vše je pryč. Peter sotva slyšitelným hlasem plným hrůzy řekl. ,,To musel být očistec!“
Očistec?
Co si pod tím můžu představit?
Místo mezi nebem, kam směřují lidé spravedlivý a peklem kam po smrti zamíří ti zatracení.
Je to místo, kde ti co žili někde mezi spravedlností a zatracením trpí tak dlouho než se jejich duše očistí a oni dojdou klidu.

Tak toto místo popisuje církev svatá. Je to podivné, ale mám pocit, že peklo se svými plameny nebylo tak strašné jako očistec a jeho démoničtí průvodci.
Stach z ohně byl strašlivý, ale vlastní dotek plamenů už nebyl tak hrozný. To utrpení v očistci působilo strašně od první do poslední chvíle.
Zase je má hlava plná otázek.
Stojím mezi první a druhou částí očistce, kdesi mezi naším světem a světem tam na druhé straně. Vedle mě pak stojí kapitán SS a ani on nic nechápe.
Otázky, které jsou teď zásadní zní: ,,Kdo a hlavně proč vybudoval tohle okultistické veledílo?“
,,A jakou roli hraji já a Peter Brost?“
Teď a tady odpovědi nenajdu, musíme jít dál.
Druhá jeskyně byla shodná s první. Jakmile jsme došli ke středu otevřel se hrůzný svět trpících a tyranů. Všechno bylo úplně stejné a zároveň úplně jiné. Stejné metody mučení, ale různé tváře trpících. To se opakovalo i v dalších slojích a hrůza toho všeho skoro paralyzovala mojí vůli.
V těch dvanácti skalních kobkách byli uvězněny miliony možná miliardy lidí a všichni šíleně trpěli. Když se za námi zavřeli levé dveře u výtahu pocítil jsem obrovskou úlevu.
Peter naše společné pocity shrnul jednou výstižnou větou: ,,To bylo hrozné!“
Musíme dál co nejdál od tohoto místa.
Zavíráme výtah a Peter nazdařbůh mačká jedno tlačítko. Jedeme nahoru. Označíme knoflík štítkem s číslicí čtyři a pak usednu na podlahu výtahové kabiny.
Teď když je klid nutí mě k zamyšlení další podivnost. Nevím kolik času uteklo od chvíle co se za mnou zavřeli dveře domu na Bendlerr strasse, ale už to je určitě mnoho hodin.
Přesto necítím únavu, hlad nebo žízeň. Cítím se plný síly a energie.
To je podivné!
Na nic dalšího už nezbyl čas. Naše cesta vzhůru skončila po necelé čtvrt hodině.
Tak a vše běží v zajetých kolejích. Pokusy rozjet výtah nebo otevřít levé dveře skončili nezdarem. Ten, kdo tuhle skulpturu vytvořil vede naše kroky rozhodně a vytrvale k pravým dveřím.
Zvednu ruku ke klice, ale strach mi brání otevřít.
Pohlédnu na svého druha. Ten až komicky srazil podpatky svých vojenských bot a jediným trhnutím otevřel dokořán. Čekám skalní sloj, ale ta za dveřmi není.
Normální pokoj.
Svým tvarem odpovídá první místnosti u přízemního domu..
Že bychom už byli venku?
Ale kdepak!
Tvar je stejný i okna do vnitřní dvorany ve tvaru pentagramu jsou stejná. Chybí tu však vnější okna.
Tudy se ven nedostaneme.
Pomalu postupujeme úplně prázdnou síní , která je jemně nasvícená zastřeným oranžovým světlem přicházejícím z oken do dvora.
Dojdu k prvnímu z nich a vyhlédnu ven.
Vše jako tam kdesi nahoře. Prostor ve tvaru pentagramu zalitý tím zvláštním jasem. Pohlédnu na nebe a nemůžu uvěřit tomu co vidím.

Na šarlatově zbarvené obloze svítí dva sluneční kotouče. Ten menší vypadal jako naše slunce. Ten větší byl… Jak to přesně popsat?
Ano byl ,,Temným sluncem!“
Kombinace svitu menšího a většího kotouče zalévala vše tím zvláštním oranžovým svitem. Podařilo se mi vykřiknout :,,My už nejsme na zemi!“
Peter přiskočil k oknu a pohlédl na nebe pak se rezidované sesunul na zem a řekl:,,Co tohle všechno znamená?
Proč zrovna já?“
Nečekal ode mne odpověď. Tak jsem raději mlčel. Nakonec se zvedl a mohli jsme pokračovat.
Ve druhé místnosti nebylo vůbec nic. V dalších dvou také ne. Překvapení se ukrývalo až v sále číslo pět.
Na vnější zdi byl zlatými písmeny vyveden nápis:,,A viděl jsem a slyšel, jak středem nebeské klenby letí orel a volá mocným hlasem. Běda, běda , běda obyvatelům země, až zaznějí polnice tří andělů, kteří ještě netroubili!“
Peter zamyšleně řekl: ,,To je z bible Zjevení Janovo verš 8.“
Můj pohled se svezl k důstojníkově uniformě. Ten hrozivý znak na rukávu. Letící orel s roztaženými křídli svírá v pařátech svastiku.
Ano ! Ten orel volá a varuje. Peter není schopen pochopit co se mu snažím vysvětlit. Pro něho je orel na rukávu svatým symbolem poslání bránit vlast.
Nemůže pochopit jak moc je zneužit ve své víře.
Postupujeme dál a na nic nenarážíme. Až v posledním pokoji visí na zdi hned vedle dveří k výtahu portrét jakéhosi muže.
Ze zčernalého plátna na nás zírá muž asi padesátiletý. Mohutný knír a nezkrotná kštice vlasů vroubí ztmavlý obličej , kterému dominují neuvěřitelně modré oči.
Tmavé vlasy i vousy a modré oči to je divné.
Ale ta barva je absolutně nepřirozená jako u mého šéfa Hermanna svobodného pána von Arent.
Je to vůbec možné?
Ty oči jakoby patřili stejnému muži.
Pod obrazem je tabulka se jmény:,,Zvíře Apokalypsy“ A Crowleye.“
Stavitel domu a první i druhý majitel v jedné osobě sám sebe označil za „ zvíře apokalypsy“ a jako své motto použil citát z knihy zjevení verš 8 , kde je oznamovatelem zkázy světa orel. Symbol německé braní moci.
To nemůže být náhoda.
Navíc ty angličanovi oči. Ta nepřirozená modř tak strašně podobná barvě očí Hermanna von Arent.
Peter si portrét pozorně prohlédl a řekl:,,Ten, ale kouká . Z těch očí jde strach. Vypadá jako generál Carl von Haushoffer při okultistickém sezení.“
Crowleye, Haushoffer i můj šéf von Arent mají tak podivné a nelidské oči!
Co to může znamenat?
Snad se odpověď dozvíme při dalším zastavení.
Dveře, kabina výtahu, jedno nahodile vybrané tlačítko a štítek s číslem pět.

To byla další jednotlivé kroky na naší pouti za světlem. Okolo zavládlo hrobové ticho. Nic než pomalý a plynulý pohyb vzhůru. Po necelé půlhodině stojíme. Tentokrát pravé dveře otvírám sám. Strach pomalu ustupuje zvědavosti.
Vidím síň úplně shodnou s tou z předchozího zastavení. Dokonce i světlo má stejný barevný nádech. Je skoro jisté, že i zde za oknem planou na nebi dvě slunce. Dojdu do středu daného prostoru a periferním viděním zaregistruji pohyb nad hlavou.
Podívám se na strop a vidím jak neuvěřitelně rychle mizí směrem vzhůru. Jakoby byl připevněn na lanech a těmi kdosi škubnul.
Najednou je celý prostor nad námi vyplněn slovem: ,,Pýcha“.
Obrovské litery zaplnili celý prostor nad našimi hlavami.
Peter zmateně zvolal: ,,Pýcha je první ze smrtelných hříchů!“
Bez sebemenšího varování slovo zmizelo a nahradil ho citát:,,Pýcha je jediným věrným průvodcem krále.“
Pod ním byl podpis autora:,, Landolf II di Capua“.
Panebože !
Koho to tady citují ?
Landolf II di Capua byl šílený, krutý a neuvěřitelně zvrhlý panovník, který se vyžíval v mučení lidí a dokonce i provozoval kanibalismus Ten, kdo to tady vybudoval nechtěl odsoudit pýchu jako hřích, ale chtěl ji oslavit jako přednost.
Najednou citát šíleného krále vzplanul. Když plameny pohasli byl na svém původním místě plochý strop. V ten samý okamžik se hned u průchodu do následující místnosti vyjevil portrét muže v životní velikosti.
Dobře rostlý s tváří staženou zlobou a extrémně modrýma očima. Ta tvář je absolutně nelidská. Musí to být šílený Landolf II. To dílo je neuvěřitelně věrné jako by ho dávno mrtvý král chtěl každou chvíli opustit.
Už už natahuje ruku ke svému meči.
Začínám šílet !
Ten na obraze se skutečně pohnul. Výkřik mého druha mne částečně uklidnil.
Hlasem plným strachu řval:,,On se hýbe !“
Popadl jsem Petera za ruku a vyběhl do další místnosti. Nevíme co se poté dělo v sále zasvěceném pýše. Ani nás to popravdě nezajímalo.
Krok za krokem se blížíme ke středu další síně.
Cítím pohyb nad sebou, vzhlédnu a celý strop vyplňuje jediné slovo:,,Lakota“.
Během okamžiku mizí a nahrazují ho následující slova:,,Zlato je jediným přítelem člověka.“ Podpis: „ Latward de Vercelli.“
U tohoto jména mé znalosti končili. Naštěstí Peter autora citátu znal.
Po krátkém zamyšlení řekl: „ Letward de Vercelli byl kancléřem Francké říše a předním velmožem na dvoře císaře.“
Plameny v mžiku strávili slova velkého muže a u dveří se přímo ze zdi vynořil portrét lépe řečeno živý obraz Letwarda. Zase ty strašlivě modré oči. Jinak tvář cílevědomého muže, který právě počítá zlato. Chci odejít, ale má vůle je příliš slabá. Musím vidět jestli se i on začne hýbat. Jsem totálně ochromen. Ruka muže se dala pomalu do pohybu.
Pro tuto chvíli strach zvítězil a volíme překotný útěk.
Už jsme ve třetím sále. Strach a zvědavost se v mém nitru mísí v naprosto nepochopitelnou směs.

Jedna část mého nitra velí běžet jako o život a urychleně opustit tuto galerii lidských hříchů. Druhé já uvnitř mé duše hoří zvědavostí.
Co ukrývá tento sál ?
A co ty další ?
Zvednu hlavu. Obrovská písmena tam nahoře sdělují světu své poselství: ,,Závist.“
Třetí z hříchů je nahrazen větou: Závidím každému i jen jediný den života.“ Autor:,,Caligula.“ Zvrhlý císař římské říše. Tvor o jehož zrůdné povaze kolují legendy už skoro po dobu dvou milénii. Choval se tak, že snad ani nemohl být člověkem.
Kým tedy byl?
Snad odpoví portrét u dveří?
Je tam mladík svírající v pravé ruce zakrvácenou dýku. V levé ruce pak drží krvavý kus čehosi nepoznaného. Je mi zle, ale chci vědět co to je. Zblízka se to dá poznat. Je to lidský plod vyříznutý z lůna matky.
Cítím neuvěřitelný hnus a odpor.
Odpor k mladé nelidské zrůdě s nelidsky modrýma očima.
Ty pekelné oči !
Ty strašlivě modré oči !
Celá děsivá scéna ožívá.
Teď budu určitě zvracet !
Ne !
Ne, nechci vidět jak požírá ostatky své nikdy nenarozené oběti.
Peter přiškrceně řekl: ,,Caligula vyřízl z těla své sestry plod jejich společného hříchu. Nenarozenému dítěti záviděl mládí a tak ho raději snědl.“
Přemýšlím co ten, kdo shromáždil toto panoptikum hrůzy sledoval svým konáním.
Je to oslava lidských hříchů ?
Nebo snad galerie zasloužilých členů tohoto strašidelného bratrstva ?
Kdo ví ?
Další sál.
Nad námi visí jakoby v nicotě jediné slovo: ,, Hněv.“
Po chvíli ho nahradí citát:,, Hněv je jediný cit, kterého jsem schopen.“
Následuje jméno: ,,Julio de Austria.“
Znám velmi dobře rodokmen rodu Habsburského a Julio je jeho členem.
Byl nemanželským synem císaře Rudolfa II.
Jeho šílený duch se projevoval nezkrotnými výbuchy hněvu. Aby se předešlo skandálu byl uklizen do Českého Krumlova. Tam při jednom ze záchvatů ubil mladé děvče. Po tomto hrůzném skutku byl sprovozen ze světa neznámým způsobem a dějiny ho dále nezmiňují.
Tak to byl můj stručný historický výklad k osobě jejíž jméno Peterovi nic neříkalo.
Smutně pokrčil rameny a beze slova jsme postoupili k obrazu u dveří.
Ten zachycoval mladého muže ve španělském šatě s bílým nákrčníkem jak se natahuje po železném pohrabáči u krbu. Tvář stažená nezvladatelným vztekem je korunována obludnýma očima modré barvy.
Nečekám až scéna obživne. Nevím a nechci vědět koho ten lotr za chvíli napadne a třeba i zabije.

Vstupujeme do pátého sálu.
Strach a zvědavost.
Zvědavost a strach to je to co nás žene vpřed.
Přímo nad námi je obrovským písmeny vyvedeno slovo: ,,Smilstvo.“
Musím přiznat, že tento smrtelný hřích mi nepřipadal až tak hrozný, ale na další úvahy nebyl čas.
Slovo bylo nahrazeno citátem:,,Pro tělesné potěšení půjdu i s ďáblem.“
Podpis: ,,Ricilda Rosse.“
To jméno mi nic neřeklo a letmý pohled na Petera naznačil, že ani on netuší co byla Ricilda Rosse zač.
Portrét u dveří spodobňuje nádhernou ženu s nelidsky modrýma očima. Jdu blíž a chci si prohlédnout každý detail té nadpozemsky krásné ženy.
Najednou se vše přímo před námi začíná měnit. Jemná tvář se zkroutila do podivné grimasy. Nelidské oči vystupují a září hrozivou modří.
Peter vykřikl: ,,To je sám ďábel ! Pojď pryč !“
Těch pár slov zlomilo kouzlo, kterým mne oživlý obraz přitahoval.
Musím poopravit své názory. Landolf II nebo Caligula byli hrozní, ale Ricilda Rosse není o nic lepší.
Mezi smrtelnými hříchy není rozdíl.
Všechny ničí člověka úplně stejně.
Rychle se přesouváme do další místnosti. Chci přidat do kroku, chci běžet, ale nemohu.
Jakási vyšší moc zpomaluje mé kroky.
Konečně chápu, že musíme galerii utrpení vidět až do konce. Letmý pohled vzhůru.
Jakoby nás přímo zavalovalo slova: ,,Obžerství.“
Slovo mizí a na jeho místě čteme otázku: ,,Tak proč nejedí koláče?“
Podpis : ,,Marie Antoaneta.“
Tady není co řešit. Každý zná slavnou větu francouzské královny, kterou se vyjádřila k tomu, že její poddaní nemají ani chleba a hladoví. Cpala se vybranými lahůdkami a ti okolo umírali hlady.
Citát vzplanul a strop je tam kde obvykle bývá.
Obraz zachycuje ženu sice krásnou, ale celkový dojem kazí poživačnost a tupost v její tváři a opět ty podivné oči.
Dívá se na mne upřeně a mám pocit, že nahlíží až do mého nitra.
Půjdeme raději dál.
Pokud je smrtelných hříchů opravdu sedm čeká nás teď ten poslední.
Můj druh řekl:,,Sedmým smrtelným hříchem je lenost“.
Obrovské litery na místě stropu jeho slova potvrdili.
,,Lenost“ mizí a mi čteme: ,,Lepší je zemřít nudou, než udělat jediný zbytečný krok.“ Autorem je: ,,Nietzche.“
Filozof zkázy a upadlé morálky. Sám spáchal sebevraždu. Třeba se opravdu raději unudil k smrti než by udělal jeden jediný zbytečný krok.
Plameny pozřeli slova a jméno a u dveří vidíme muže s tváří plnou rezignace.
Jediné co z něho ještě žije jsou neskutečně modré oči.
Modré nelidsky a nepřirozeně.
Modré jako u všech ,,hrdinů“ v šesti sálech, kterými jsme do této chvíle prošli.

Vím co chce udělat. A nemusím vidět jak filozof zemřel.
Jdeme dál !
Sedm sálů věnoval ten, kdo to vše vybudoval oslavě těch nejhorších lidských vlastností a zároveň i jejich význačným nositelům.
Co bude asi následovat ve zbylých pěti síních?
Hned za dveřmi je patrná změna.
Stěny zdobí jediné dominující slovo: ,,Víra“
Když dojdeme ke středu začnou stěny i strop krvácet.
Z každičké štěrbiny se valí potoky jasně rudé krve až všechna slova zmizí.
Pak přímo nad námi nad námi s samém středu stropu zazáří dvě obrovské modré oči.
Cítím, že mohu a musím začít utíkat.
Vběhneme do dalšího sálu a vše se opakuje jen slovo je jiné:,,Přátelství.“
Také to je utopeno v krvi a to nás vyburcovalo k panickému útěku.
Pryč !
Rychle pryč !
V krvi byla utopena i ,,Pravda“ , ,,Soucit“ a ve dvanáctém pokoji i ,,Láska“.
Rychle se snažíme zhmotnit spásné dveře k výtahu.
Cítím spalující pohled nelidských modrých očí.
Jakoby mi zabodávali do zad ledové ostří.

Kapitola čtvrtá

Konečně jsme úspěšní. Rychle vbíháme do chodbičky a dveře se sami zavírají.
Hrůzy krvavých sálů zůstaly tam kdesi v podzemí.
Nastoupíme do výtahu a Peter stiskne náhodně vybrané tlačítko. Už ani nepřemýšlíme které. Je to jedno. Jen ho musím označit štítkem s číslicí šest.
Jsem plný emocí a chci je vypustit ven, ale můj společník mě předešel.
Naléhavým hlasem ze sebe začal chrlit slova: ,,Takže oni tam nejdříve postaví na piedestal lidské hříchy a pak v krvi utopí to dobré co v každém člověku je. To je strašný!“
Zmlkl a já se musel v duchu pousmát. Je fakt divné, že o dobrých lidských vlastnostech tady mluví kapitán SS. Té asi nejzločinnější organizace, která kdy na Světě byla.
Jeho druhové s runami na límcích vraždili v Osvětimi, Treblince a na desítkách dalších místech po celé Evropě od roku 1939 do roku 1945. Asi opravdu nemůže existovat kolektivní vina. Peter je docela dobrý chlapík až na tu strašidelnou uniformu.
Výtah pomalu míří vzhůru a čas jakoby zastavil. Podívám se na hodinky a opravdu stojí.
Peter se koukl na své a řekl: ,,Taky nejdou!Ani nevíme, jak tu jsme dlouho. Hodiny, dny nebo možná i roky!“
Nechal jsem jeho slova bez komentáře, ale bylo mi jasné, že on tu je už celá desetiletí, jestli ne staletí.. Čas tady a tam kdesi nahoře plyne úplně jiným tempem.
Najednou se výtah zastavil.
Vše se opakuje.
Chodbička a z níž vedou dveře doprava a doleva. Ty první se dají snadno otevřít, ty druhé by neotevřel ani ten nejsilnější z lidí.

Opatrně vstupujeme a je jasné, že nás čeká průchod dvanácti jeskyněmi.
První z nich je zalita nazelenalým svitem, který vychází přímo ze stěn a stropu.
Nic tady není.
Jen obrovský nápis na pravé straně: ,,Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království Světa i jejich slávu a řekne mu: Toto všechno ti dám padneš li přede mnou a budeš se mi klanět.“
Petr dočetl a řekl: ,,To je z Matoušova evangelia.“
Pak se zamyšleně rozhlédl a dodal: ,,Ježíš měl sílu tuto nabídku odmítnout. Jak asi dopadneme mi.“
Pomalu postupujeme a v další jeskyni září na stěně jiný nápis: ,,Ve středu pekla se nachází propast temnoty do které byl uvržen ďábel v okovech. Až bude do konce druhého milénia zbývat padesát či šedesát let bude na malý okamžik propuštěn.“
Netušíme kdo to řekl.
Najednou přímo ve středu jeskyně vyrazil jasný paprsek nazlátlého světla. Vytvořil jakousi trubici. Uvnitř pak stála asi šedesátiletá žena a upřeně nás pozorovala. Jediný pohled do jejích očí mě uklidnil. Měla je úplně normální ani náznak vražedné modré barvy.
Peter jejím směrem udělal tři kroky a stroze se zeptal: ,,Kdo jste?“
Ta žena nebo obraz možná přízrak , netuším co opravdu byla odvětila: ,,Jmenuji se Anna Kateřina Emerichová a žila jsem až do své smrti léta páně 1824 v augustiniánském klášteře v Agneteubergu.“
Ona je už skoro 200 let mrtvá a klidně si s námi povídá!
Vytušila na co myslím a mé eventuelní připomínky odmítla ještě dřív než se mi je povedlo vyslovit: ,,Ach Vy mláďata. Ještě pochybujete! Jste ochotni uvěřit jen tomu co vidíte. Ale tady není jen jeden Svět. Tady nic není takové jaké se to zdá. Já tímto podzemím bloudila stovky let a přesto moje duše zůstala navěky uvězněná v této síni. Mé tělo spočinulo v Dulmenu, ale mé myšlenky jsou zde!“
Pokud říká pravdu může nám pomoci ven.
Proč to nezkusit?
Z mých úst vyšla důležitá otázka: ,,Pomůžete nám?“
Jakoby se světlo ve kterém se vznášela na zlomek vteřiny rozjasnilo.
Pak klidně odpověděla: ,,Můžu Vám říci, kde jste, ale jak se dostat ven to nevím.“
Jen jsme přikývli a ona pokračovala: ,,Toto místo vybudovali před mnoha a mnoha staletími mocní vyznavači černé magie. Nositele té strašné síly poznáte snadno. Každý z nich má strašidelně modré oči. Sídlo temnoty na sebe může vzít různou podobu. Jednou je to dům, podruhé síť jeskyní , potřetí třeba očistec nebo peklo. Vždy má však dvanáct komnat a tyto jsou ustavené v kruhu, okolo znamení magického dvanácti-úhelníku pentagramu.“
Nevydržel jsem a vstoupil do jejího výkladu otázkou: ,,Proč je tak důležité zrovna číslo dvanáct?“
Přikývla a pokračovala: ,,Svastika s rameny zalomenými doprava je nejenom symbolem temného slunce, ale zároveň je ekvivalentem kabalistického čísla dvanáct. Navíc dvanáct po rozložení na jednotlivé elementy a jejich sečtení dává zlověstné číslo tři. Dvanáct je i znamení zvěrokruhu, dvanáct je i měsíců v roce.“
Odmlčela se a já dodal: ,,A říše Adolfa Hitlera trvala také dvanáct let!“
Peter vykulil oči a vykoktal otázku: ,,Jak to? Vůdce nemohl být přemožen!“
To světelné medium jenom klidným hlasem dodalo: ,,Mladý muži. Zapomeňte na vše co bylo tam nahoře. Všechno je už dávno jinak. Dobrý vůdce nebo špatný vůdce koho to zajímá. Tvůj vůdce byl jedním z mnoha v celé řadě Světů. Teď stojíš mezi nimi tak se pozorně dívej.“

Po posledním slově světelný sloup pohasl a Anna Kateřina zmizela. Na zdi po ní zůstala jen její slova. Vypadá to tak, že tady zůstaneme navždy. S trochou nadsázky se dá říci, že možná i o dost déle než navždy.
Jedna věc je mi teď úplně jasná. Paul von Carstev alias A Growleye není tím, kdo toto vymyslel a vybudoval. On a jeho lidé pouze vystavěli jakýsi maskovaný vchod do tohoto Světa.
Budova na Bendlerr strasse 666 je jen gigantickou kulisou.
Ten kdo projde okolo ani netuší, co skrývají strohé zdi tohoto domu. Nikoho ani nenapadne, že přímo za dveřmi domu začíná cesta věčné temnoty. Ti co věří v dobro nemají na zemi šanci nahlédnout do nebe, ale ti co věří ve zlo si peklo mohou prohlédnout kdykoli. Stačí jen nastoupit do výtahu.
Herman von Arent je nositelem tajemství. Ty modré oči ho usvědčují. Jediné co nevím je to. Proč poslal do domu právě mě?“
Budeme muset jít dál. Nevím proč, ale musíme pokračovat. Vstupujeme do další jeskyně.
Ze stěny září nápis ,,Kdo má rozum, ať sečte číslice té šelmy. To číslo označuje člověka a je to číslo 666.“
Peter se otřásl potlačovaným strachem a řekl: ,,Kniha zjevení sv. Jana verš osmnáctý.“ V hlavě mi vrtalo jak to, že můj druh příslušník SS zná tak dobře bibli. Situace asi nebyla nejvhodnější, ale já to nevydržel a zeptal jsem se.
Po malé chvíli odvětil:,, Než jsem se v roce 1935 stal členem zbraní SS studoval jsem v semináři.“
To je opravdu divná životní pouť. Ze sluhy božího ke sluhovi Hitlerova hrůzného řádu. Pozorně si opakovaně čtu nápis na zdi. Číslo šelmy je tedy 666. to že dům na Bendlerr strasse nese to samé číslo není určitě náhoda. Muselo působit na vyznavače temnoty jako magnet. Tady už nic nevykoukáme jdeme dál.
Další dutina a další nápis: ,,Tu jsem viděl,jak se z moře vynořila dravá šelma. A celá země šla v obdivu za ní.“
Peter strojeně klidným hlasem řekl: ,,To je popis Apokalypsy jak ji vylíčil sv. Jan někdy kolem roku 70 na ostrově Patmos. Popisu ďáblova díla se okrajově věnuje i sv. Pavel ve druhém listu Tesalonickým.“
Jeho výklad ukončil sloup světla uprostřed jeskyně. Uvnitř vidíme muže unaveného a strhaného.
Celý jako zjev je naplněn zoufalstvím.
Chvatně něco zapisuje.
Zdá se, že nás buď nevidí nebo nevnímá.
Peter popošel až na dosah k zářícímu útvaru a řekl: ,,To musí být sv. Jan a zrovna se snaží zachytit zjevení konce Světa. !“
Před našima očima se odehrává obživlý biblický děj.
Ubohý odraný muž pronásledovaný hrůznými vizemi neví, kde je a co se s ním děje. Je schopen jen snít a psát. Ten nám nechce a hlavně nemůže pomoci.
Má toho sám dost.
Cesta pokračuje.
V páté jeskyni čteme: ,,Všichni klekali před šelmou a volali: Kdo se může rovnat té dravé šelmě, kdo se odváží s ní bojovat?“
To musí být opět z knihy zjevení.
Začíná mi unikat souvislost.

Několikrát čtu ty slova a pomalu mi svítá.
V duchu vidím davy zfanatizovaných lidí na shromážděních Adolfa Hitlera. Muži i ženy různého věku i postavením doslova padali na kolena před svým vůdcem. Jejich šílený ryk vzýval nového boha.
Boha ničení a zkázy.
Nikdo se jejich idolu nemohl rovnat a nikdo se s ním neodvážil bojovat.
Nápis ve druhé z jeskyní říkal, že ďábel bude uvolněn na krátký čas padesát či šedesát let před koncem milénia. Třeba se ve svém proroctví Anna Kateřina Emerichová o pár let spletla a ďábel vtělený do Adolfa Hitlera začal boj o lidskou duši dříve.
Mohl být vůdce třetí říše vtělením absolutního zla?
Nevím a svého druha se raději ptát nebudu. On by to nepochopil. Vůdce je i teď pro něho svatý.
Opouštíme místo zasvěcené novodobému bohu hrůzy.
Následující jeskyně jsou prázdné.
Jen chladný kámen a neuvěřitelně čistý vzduch.
Až v poslední skalní dutině vidíme v místech kde bych čekal východ velký výjev. Zvědavě se dívám a nemůžu uvěřit tomu co vidím. Na zdi je obraz mne a mého druha. Jako bychom koukali do zrcadla. Tu se výjev dává do pohybu. Mlčky sleduji co bude dál, ale Peter nahmatal dveře a jakmile bylo otevřeno výjev ze stěny zmizel.
Chci protestovat, Peter mě předešel slovy: ,,Nechci znát svojí budoucnost. Pokud tady budu muset zemřít nemusím to předem vědět.“
Nedalo se s ním polemizovat. Měl pravdu.
Samolepka se sedmičkou označilo tlačítko a pouť neznámem pokračovala.
K našemu nemilému překvapení se kabina rozjela směrem dolu. Vstříc peklu a očistci.
To však nebylo vůbec jisté, kdo může zaručit , že zde platí pojem nahoře a dole. Pokud se tady čas nerovná času, nemusí tu platit žádné fyzikální zákony.
Peter se postavil k panelu s ovladači a řekl: ,,Kolik tady je vlastně pater?“
Začal počítat. Jedna, dva , tří …… 29 a pořád dál. Ať se snažil jak se snažil ne a ne součet dokončit.
Protože monotónní jízda stále trvala mohl jsem se přidat.
Všechno marné.
Na první pohled se zdálo, že tlačítek je okolo stovky možná o pár desítek víc. Při pokusu o přesný součet se ukázalo, že jich je o mnoho víc.
Peter naše snažení rázně utnul slovy: ,,To je zbytečné. Je jich nepočítaně. Nikdy se odtud nedostaneme!“
Zdálo se, že se pohybujeme v jakémsi nekonečném prostoru.Pokud ten, kdo to všechno vytvořil opravdu vládl nad čtvrtým rozměrem tak se nekonečno pochopitelné.
Čtvrtým rozměrem mohl být jen čas. A ten plyne od pradávna do budoucna a konce ani začátku nedohlédneš.
Pokud by člověk věděl, jak se po časové ose pohybovat nebyl by problém opravovat dějiny a předvídat budoucnost. Kdo by to uměl byl by pánem Světa.
Přesně takto popisuje v románu Měsíční dítě. A. Crowleye svojí vizi.
Je docela možné , že nešlo o pouhý román. Mohlo jít o skrytý popis sil, které tento anglický mág dokázal ovládat.
Pojednou naše jízda skončila.
Pochybuji zda má cenu pokračovat!

Někdo nebo něco s námi hraje jakousi hru. Chyba je v tom , že nám nikdo neřekl jaká pravidla tu platí.
Nakonec pomalu otvíráme a vidíme první sál.
Okna vedou i do dvora do ulice.
Pokud se máme někdy dostat ven, tohle je možná šance.
Přistupuji k jednomu z vnějších oken.
Čekám výhled do Bendlerr strasse.Ten tam sice je ale jiný než jsem čekal. Kam až oko dohlédne jsou jen trosky a ruiny.
Všechno potaženo ledovým příkrovem. Přímo pod oknem leží dva muži a jedna žena. Mladý pár a s nimi asi jejich kamarád. A právě on má na sobě uniformu SS. Peter stojící po mé pravici neschopen slova zírá na svého mrtvého spolubojovníka.
Nejsme schopni určit jak zemřeli.
Avšak jeden jediný letmý pohled do jejich tváří dokazoval, že se jednalo o umírání děsivé a kruté. Obličeje plné strachu a bolesti to dokazují.
Pak na zlomek času zavládla tma a tu nahradil nazelenalý svit skalní sluje.
Vše se změnilo, sál s děsivým výhledem se rozplynul a je tu jen skála.
Přímo před námi září nápis: A pak se ukáže ten zlý, kterého Pán Ježíš zabije dechem svých úst a zničí svým slavným příchodem.“
To musí být další citát z knihy zjevení.
Vypadá to tak, že jakási vyšší moc svým ledovým dechem zničila ten Svět do kterého nám bylo umožněno nahlédnout.
Kdo je vlastně schopen říci jakou podobu může mít apocalypsa.
Pro ty lidi tam za oknem se převlékla do roucha krutého mrazu.
Oheň, mráz , vítr, zemětřesení, kobylky, nemoci a existuje nekonečně mnoho podob které na sebe může vzít trestající boží moc. Pokud by ďábelská ideologie zvítězila a třetí říše Adolfa Hitlera válku vyhrála.
Muselo by dojít k obrovské katastrofě, aby se rovnováha vyrovnala?
Na tuto otázku neznám odpověď a v této jeskyni ji nenajdu.
Projdeme další čtyři skalní dutiny. Nic zajímavého v nich není.
Na první pohled to vypadá stejně i v té další.
Nečekaně se objevil důvěrně známí světelný sloup.
Uvnitř se zhmotnil muž asi čtyřicetiletý. Oblečen do středověkých šatů.
Ironickým hlasem řekl: ,,Buďte vítáni drazí cizinci. Co Vás sem přiválo?“
Peter mu popsal naši předchozí pouť a zároveň nás představil.
Muž si nás pozorně prohlížel a nakonec nám i on prozradil své jméno. ,,Jmenuji se Jean Wier a by jsme démonologem.“
To si snad dělá legraci.
On se živil jako démonolog.
Tak takovou profesi si nelze ani představit.
Peter ho bral asi o dost vážněji a tak mu položil první otázku: ,,A proč jste pane Wierr zde?“ Světelný démonolog odpověděl: ,,Do těchto míst mne zavedla touho po vědění. Chtěl jsem odhalit všechna tajemství pekla a to šlo jen tady. Celé roky trvala má cesta a jejím plodem byla moje kniha. Lidé tam nahoře ji nepochopili a mé tělo skončilo na hranici. Duše pak v této jeskyni.“
Aby ho mohli upálit, musel se dostat ven!
Ale jak?

Na tuto zásadní věc nebyl ochoten nebo schopen odpovědět.
Peter se ho tedy zeptal na jeho knihu.
To bylo téma o kterém byl ochoten mluvit do nekonečna: ,,Plody mé práce uvidíte v dalších jeskyních. Pokud vás to zajímá, tak poslouchejte jakýsi nástin. V pekle žije 72 knížat. Ti stojí v čele 1111 legií a každá z nich má 6666 bojovníků.“
Chtěl asi pokračovat, ale já raději vyrazil.
V hlavě mi strašila jedna jeho věta: ,,Plody mé práce uvidíte v dalších jeskyních.“
Snad nebudeme muset projít místem kde sídlí ty knížata a jejich bojovníci?
Pokud ano tak ať už je to za námi.
V další skalní dvoraně se stěny rozevřeli a já viděl gigantický prostor plný neživých mužů. Pokud démoni v očistci naháněly hrůzu, tak jejich duchovní spolubojovníci probouzeli mega-hrůzu.
Tolik nenávisti a tupé zloby nebylo nikde jinde k vidění.
Knížata v čele svých šiků jeli jako jediní na koních. Zvířata se leskla krví a pohled na ně zvyšoval jen sílící zhnusení.
Rychle pryč!
Skoro běžíme!
Je zvláštní, že i ke zdolání jeskyně do které se vejdou tisíce mužů stačí několik kroků.
Tento fakt dobře popsala Kateřina Emerichová: ,,Zde opravdu nic není takové jak to vypadá.“ Náš úprk skončil až u výtahu.
Peter se chtěl po celém těle a přerývavým hlasem mi položil zajímavou otázku: ,,Kolik má vlastně ďábel vojáků?“
Pokud Jean Wier nelhal sloužilo temnotě 1111 legií po 6666 mužích.
To máme 7 405 926 válečníků v čele se 72 knížaty zmaru.
Celá tato armáda se vměstnala do několika jeskyní
To je opravdu těžko pochopitelné, ale mi to viděli.
Musíme pokračovat .
Je to náš úděl.
Nevím jestli tady bloudíme den, týden, rok nebo celé století.
Sil máme pořád dost. Zde nemusí člověk jíst, pít, spát ani odpočívat. Tady nic není jako nahoře.
Píši číslici osm a nahodile tisknu jedno z tlačítek.
Teď se pohybujeme směrem vzhůru.
Pryč od Jeana Wiera středověkého démonologa.
Pryč od milionů neživých vojáků zla.
Pryč od jejich knížat na krvavých koních.
Netuším co nás čeká, ale věřím v lepší příští.
Jízda skončila po necelé půlhodině. Alespoň tak jsme čas odhadly.
Musíme vyrazit na cestu.
Čeká nás další labyrint zasvěcený číslu dvanáct a pentagramu.

Kapitola pátá

Vstupujeme do první jeskyně.
Celý prostor je naplněn zlatavým jasem. Tento svit prostupuje zem , stěny i strop dvorany.

Jdeme pomalu ke středu, nic se nezměnilo.
Jeskyně je prázdná.
Stejný výsledek je i ve druhé , ve třetí a ve čtvrté jeskyni.
Té následující pak dominuje velký nápis, který zaplnil celý skalní strop: ,,Vůdce třetího se stane prvním. Mnoho udatných mužů proleje z jeho viny krev. Znovu postaví obětní pece. Jeho věk je obdobím smrti.“
Peterovi tento citát nic neříkal. Já byl na tom lépe. Nostradamova proroctví byli mým koníčkem.
Tohle pocházelo z centurie IX a byl to verš čtrnáctý.
Jestlipak chápe Peter Brost kapitán SS význam tohoto proroctví.
Ne!
Nic nechápe!
Nemůže pochopit , že jeho milovaný vůdce třetí říše se už stal ,,prvým“.
Určitě, ale ví že ve jménu Hitlera mnoho udatných mužů prolilo krev.
Vůbec však netuší, jaké to obětní pece myslí dávný mystik. V čase, kdy vstoupil do domu na Bendlerr strasse ještě nestáli. O rok později se začali na území dnešního Polska stavět skutečné pohanské pece zkázy. Byli to krematoria ve vyhlazovacích táborech. Prošli jimi miliony lidí, kteří byli obětováni ve jménu nového řádu.
Peter netuší, že v roce 1945 se na věk milovaného vůdce bude vzpomínat jako na období smrti, které v dějinách našeho Světa nemá srovnatelné paralely.
Vše se mu pokusím vysvětlit.
Nechce a nemůže uvěřit.
V jeho duši bojují fakta a po roky vtloukané ideály.
Nakonec musí síla argumentů a důkazů zlomit i tu nejsilnější lživou myšlenku.
Zdá se, že prohlédl.
Chce něco vědět o autorovi citátu.
Poskytnu mu alespoň základní informace: ,,Nostradamus též zvaný Michel de Notre-Dame žil ve Francii a mimo jiné byl osobním lékařem krále Karla IX. Jeho hlavní činností však byla astrologie. Ve svém díle sestavil proroctví až do roku 3000. Ke své práci používal středověkou francouzštinu a neváhal vymýšlet i úplně nová slova. Všechny předpovědi psal ve verších lépe řečeno ve čtyřverších a ty pak vždy po stovkách umisťoval do centurií. Vzhledem k tomu, že používal podivuhodný jazyk, velmi záleží na tom, kdo jeho dílo vykládá. Najdou se lidé, kteří ho považují za lháře a šarlatána. Na druhou stranu je dost i těch co tvrdí , že vše co předpověděl se splnilo.“
Jen pokýval hlavou a dodal: ,,Ty asi patříš k té druhé skupině!“
Jen jsem přikývl a on diskusi ukončil slovy: ,,Možná se ho za chvíli budeš moct zeptat osobně.“
Pomalu vyrazil a já ho následoval.
Další skalní síň přinesla nový citát: ,,Vznikne nová sekta filozofů z Germánských hor opovrhující smrtí, zlatem, poctami a bohatstvím, najdou podporu a donucovací prostředky na to ,aby byli následování.“
I tento verš znám.
Centurie třetí čtyřverší 67.

Pro mého druha je to jasný důkaz.
On to přece zažil.
Hitler přišel z Rakouského předhůří Alp a většina vůdců nacistické strany vyšla z Bavorska dokonce i Peterův nadřízený Reichsführrer Himler k nim patřil.
Nová nacistická filozofie nepovstala v Porýni nebo severoněmeckých nížinách, ale právě v Germánských horách.
Hitler netoužil po zlatě, poctách a bohatství , chtěl jen moc a vládu.
Našel v Německu podporu a ty co nesouhlasili dokázal donutit.
Na kameni tu je dokonale popsán vznik, vzestup a vítězství Adolfa Hitlera v Německu.
Je fakt divné , jak si s námi okolnosti zahrávají.
Stojíme v jeskyni a čteme popis událostí v Německu , jak je viděl dávný astrolog před mnoha lety. Peter to samé prožil a já o tom četl. Jedna jediná historická událost a tři tak nepředstavitelně různé úhly pohledu.
Středověký astrolog, důstojník SS a člověk uvyklý demokracii.
Skutečně divné.
Raději budeme pokračovat a uvidíme co nás čeká.
Čteme další proroctví: ,,Z norických hor zrodí se velikán z národa, který přišel později. Nebude se však vědět co z něho bude.“
Opět třetí centurie. Číslo verše bohužel neznám.
Obsah je jasný. Noricum neboli norické hory leží na jich od Dunaje při řece Inn.
Právě tam leží město Branau. Rodiště vůdce třetí říše. Odkaz na národ, který přišel později je vykládán tak, že Germáni do Evropy přišly až po Keltech.
Pomalu postupujeme do osmé jeskyně. Nic tam není a to platí i té následující. Pak je naše pouť pentagramovým labyrintem přerušena sloupcem světla v samém středu desáté skalní dvorany.
To musí být on!
Michel de Notr- Dame neboli Nostradamus.
V hlavě mi vře pošetilá otázka: ,,Věděl, že přijdeme?“
Velký muž mi na ni mimoděk odpověděl slovy: ,,Buďte vítáni. Už dlouho na Vás čekám.“ Tak je to jasné, on o nás ví. Určitě by nám mohl říci zda a kdy se dostaneme ven.
Jak ho jen donutit nebo lépe řečeno přesvědčit ke spolupráci?
Peter se mu snažil popsat naší dosavadní cestu, ale mystik ho přerušil slovy: ,,Nenamáhejte se mladý muži . To co mi chcete říci, už dávno vím.“
Poté co zaregistroval naše překvapení dodal: ,,Vy vše co tady vidíte vnímáte jen v omezené míře. Znáte výšku, šířku i hloubku tohoto Světa. Nejste, ale zatím schopni akceptovat i čtvrtý rozměr všehomíra. Myslíte si, že podzemím putujete sami, to ale není pravda. Jsou tu tisíce lidí a miliony duší. Stačí jen nepatrně pootočit čtvrtou dimenzí a vše bude úplně jinak. Když pochopíte o co jde zjistíte, že nekonečno existuje. Můžete procházet miliony Světů a na konec se nikam nedostaneme. Pokud mi nevěříte , tak věste, že právě Vy dva jste ,už touto jeskyní prošli sedmkrát.“
Co to říká?
Vždyť jsme tady ještě nebyli.
Nebo snad ano?

Třeba jsme tudy prošli v jiném časovém rozhraní.
To je mi úplně jedno.
Já se chci dostat ven z ďábelského domu.
Peter to vnímal shodně a zahrnul Nostradáma záplavou otázek, kterým dominovala ta hlavní: ,,Jak se dostaneme odsud?“
Chvilku bylo jen hrobové ticho a pak nám dávný věštec sdělil svůj ortel: ,,Pokud si myslíte, že jste v pekle tak se mýlíte. Ti s modrýma očima nemají s ďáblem pranic společného. Ďábel totiž není zde, ale všude okolo. Každý ho nese v sobě!“
To bylo typická odpověď v duchu jeho centurií. My ale nemáme čas ke složitému luštění. Musí nám říci více.
Po našem naléhání dodal: ,,Odpověď na své otázky najdete v poslední jeskyni. Aby Vám bylo vše jasné, dobře se dívejte i v té předposlední.“
Po posledním slově světelný kužel zmizel a Nostradamus s ním.
Peter jen rozpačitě kroutil hlavou. Nic nechápal a já byl na tom stejně. Pomalu jdeme vstříc jedenácté jeskyni. Pokud nám dávný věštec nelhal ta nám musí napovědět. Zatím nevidíme nic zajímavého.
Jakmile vstoupíme na samý střed, skalní stěny mizí. Najednou stojíme ve světelném válci a Svět okolo nás se prudce mění.
Vidíme bitevní scény.
Nejdříve kameny ,následují luky, meče, kopí a bojové sekery.
Chladné zbraně střídají palné. Pistole, pušky, děla. Pak přicházejí kulomety a tanky.
Letadla a bomby. Myslím si, že vyvrcholením byla absolutní zbraň a její hrůzný atomový hřib.
V tom se však pletu.
To není vrchol ničení.
Před našima očima se odehrává hrůzné divadlo. Jediný výbuch pro nás neznámé zbraně ničí celou planetu. Ohnivý armagedon obíhá během mžiku celou zemi a všichni umírají. Ale to ještě není konec.
Zničení jedné planety vystřídalo zničením celé planetární soustavy. Nechápu jaká zbraň by mohla zničit slunce, ale oni to dokážou. Jediným útokem kdosi dokázal zničit vše co nazýváme naší sluneční soustavou.
Jaká to asi je gigantická síla?
Ale i ona bledne při porovnání s posledním aktem ničení. Kdosi nebo cosi dokázalo smést do zapomnění celou galaxii.
Miliony Sluncí zmizeli jako mávnutím kouzelné hůlky.
Skutečné velký kus cesty urazila lidská duše od kamenné sekyry ke zbrani ničící celou hvězdnou soustavu.
Vše okolo je pryč a já vidím propast jakoby beze dna.
Náš světelný sloup visí přímo nad ní.
To musí být to strašlivé místo v samém srdci pekla, kde podle Anny Kateřiny Emerichové byl uvězněn ďábel v okovech.
Dívám se přímo pod sebe a cítím , jak se mi klepou kolena.
Strach z nekonečné hlubiny to je jediné co dokážu vnímat.
Najednou vidíme, že cosi stoupá k nám.

Napínám zrak a už dokážu rozeznat co to opouští ďáblovo vězení.
Nemůžu a nechci věřit tomu co vidím.
Je to čerstvě narozené dítě!
Začínám chápat Nostradamova poslední slova: ,,Ďábel totiž není zde, ale všude okolo. Každý ho nese v sobě!“
Asi od chvíle zrození.
Tak strašlivá představa!
Začínám chápat co a hlavně proč kdosi vybudoval a pak ukryl na Bendlerr strasse 666.
Celé generace okultistů a satanistů chtěli ovládnout ďábla, aby jim plnil jejich přání.
Došli daleko a objevili novou časo – prostorovou dimenzi, ale ke svému cíli se přiblížit nedokázal. Ďábel neboli vrozené zlo je v každém z nás od první do poslední vteřiny a má miliony podob.
Tak jak je nekonečný čas, tak je nekonečné množství způsobů páchání zla v lidské duši. Začalo to kameny a skončilo zničením vesmíru. Jakmile mojí myslí proběhli tyto chmurné myšlenky. Ďáblova nekonečná propast zmizela a stojíme opět v jeskyni.
Přecházíme do poslední jeskyně.
Stěny zdobí následující slova: ,,Ten kdo projde Šambalou a ohněm otevře dveře nepravé. Vyjde do jasného dne bez Slunce.“
Nostradamus nám moc nepomohl , opouštíme jeho Svět a míříme do neznáma.
Náhodně vybírám další stanici na naší pouti.
Už ji ani neoznačuji.
Nemá to cenu.
Pomalá jízda trvá velmi opravdu velmi dlouho.
Čas se jakoby zastavil. Jeho strnulé tempo a majestátný klid ruší jen dvojí tichý dech. Netušíme zda uplynuli minuty, hodiny , dny , roky nebo celá staletí. Pak vše skončilo.
Stojíme a vyrážíme na další pouť.
Vstupujeme do první síně.
Vše je povědomé.
Jen světlo, které proniká dovnitř je jiné. Doslova plane podivnou narudlou září. Chci zjistit zdroj. Pohled ven doslova bere dech. Vše okolo je sežehnuto v prach. Na nebi plane obrovský rudý kotouč.
Vypadá to , že se Slunce proměňuje v super-novu.
Život zde skončil, vše živé zemřelo.
Zůstal tu jen portál do dalších Světů. Je docela možné, že já a můj druh budeme poslední kdo tento Svět uvidí.
Už brzy hvězda vzplane a vše v jejím dosahu zanikne v gigantickém ohni. Otáčím se k Východu u kterého visí portrét asi čtyřicetiletého muže v životní velikosti.
Štítek pod rámem ho představuje: ,,Cornelius Agrippa.“
Copak tady asi hledá dávný Alchymista?
Otázka bylo položena a odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.
Muž na plátně ožil a řekl: ,,Vítejte poutníci! Vím, že máte mnoho otázek a já Vám můžu pomoci s hledáním odpovědí. Nejdříve mě vyslechněte.“
Oba jsme přikývli a on pokračoval: ,,Teď stojíte těsně před sálem pravdy. V něm uvidíte , jak a proč povstal celý tento chrám času a vědění. Vše začalo před sedmi milénii. Ze souhvězdí orionu od civilizace daleko starší než je náš vesmír, přilétl okřídlený kůň hung-ta. Alespoň tak tento zázrak technicky nazvali naši předci.

Přivezl sebou drahocennou schránku se čtyřmi mocnými elementy. Nositelé tajemství, kteří se od ostatních lidí lišili jen extrémně modrýma očima, vybudovali pro ochranu zdroje svého vědění město Kalapa. To stojí dodnes skryto zrakům nezasvěcených v západních Himalájích. Během času došlo mezi nadlidmi z Orionu k rozkolu. Část z nich se uchýlila do podzemního kláštera meditace, který nezvali Agarthi. Ostatní pak odešli do nadzemního města Šamtali , též zvaného Shampullah a tam se věnovali získávání skutečné moci. Zatím co v Agarthi panuje klid a pokoj. Vládcem Šamtali je hrůza a nenávist. Uplynula staletí a nadlidé opustili svá města a začali ovládat Svět. Někteří přinesli lidem velké dobro, jiní obrovské zlo. Ti co zůstali v Kalapě sestrojili velký stroj na ovládnutí čtvrté dimenze. Čas se s jeho pomocí složí jako harmonika a ten kdo se dostane dovnitř může libovolně chodit z epochy do epochy. Mnoho lidí zde zůstalo uvězněno a skončilo v tom , čemu vy říkáte očistec. Nemá to ale s vírou v boha nic společného. Nikdo z něho nikdy neodejde a svému démonu neuteče. Jeho průvodce je totiž nedílnou součástí jeho těla. On , je zhmotnění zla , které si neseme všichni v sobě!“
Úplně mě polil studený pot. Je možné, že zde zůstanu uvězněn a budu navždy prchat očistcem před sebou samým.
To je hrozná představa.
Cornelius se na nás naposledy podíval a řekl: ,,Tak a teď vejděte do Světa nepoznaného.“ S posledním slovem se oživlý obraz stal zase jen obyčejným obrazem.
Peter vztekle dodal: ,,Ten nám toho zase řekl!“ měl určitě pravdu. Cornelius nám stejně jako Nostradamus jen naznačil.
Musíme hledat dál a samy.
Pomalu přecházíme do dalšího sálu.
Jedna stěna vypadá jako ze skla.
Zvědavost mi nedá a musím se jí dotknout.
Po jediném dotyku je vše jinak. Jako bych pustil velkou televizi.
Vidíme obrovské náměstí ve tvaru pentagramu. Kolem je řada domů, které se nepodobají ničemu co známe ze Země.
Jediný pohled dovnitř těch staveb vše osvětlí. To co teď sleduji je kolosální zvětšenina domu na Bendlerr strasse 666.
Tak tady leží zdroj inspirace Crowleye. Najednou v samém středu pentagramu vyšlehl obrovský plamen , ten se propojil s dvanácti menšími blesky, který zazářili z budov na obvodu náměstí.
Vznikla jakási světelná pyramida.
To musí být to místo, kde ti nadlidé vybudovali stroj na ovládnutí čtvrté dimenze.
Musíme se dívat přímo na bájné město Kalapi.
V okamžení se záře třinácti obřích blesků slila a začala prudce rotovat.
Podivné stavby po obvodu se roztočili v opačném směru.
Sklo nebo co to vlastně bylo potemnělo.
Tak takhle povstal tento Svět.
Plný iluzí a klamu. Kde miliony kilometrů nic neznamenají a 100 let není žádná doba. Je čas pokračovat.
Další sál a stejné uspořádání.
Peter se doslova vrhl k magické skleněné stěně a letmým dotykem ji spustil.
Vidíme stavbu spíš chrám v naprosto neznámém stavebním slohu.

Něco jako gotika na druhou.
Jádrem je věž na jejímž vrcholu nahlížíme do obrovské síně.
V samém středu leží na rudém podstavci obrovský krystal.
Mohl b to snad být diamant ,ale jeho velikost to vylučovala.
Takový kámen určitě není ze Země.
Že by byl z Orionu?
Možná je to první element. Záře Slunce zalila věž i kámen a na stěny místnosti na vrcholu věže znázorňovali celé řady dat a podivných písmen.
Peter překvapeně zvolal:,,To jsou runy !“
Prastaré písmo nordických národů tedy opravdu pochází od bohů. Sice jen v přeneseném smyslu slova, ale přece. Lidem ho dali nadlidé přišlí z nebes.
Co je, ale ten krystal doopravdy zač ?
Řady znaků se prudce mění a já tomu všemu pomalu přicházím na kloub.
To není kámen, ale něco jako datová banka v počítači.
Skrývají se v něm miliony informací o jiném světě. Je to kolosální hvězdný počítač, který se aktivizuje světlem.
Ta věž určitě stála nebo stojí v Šambale protože druhé město orionských bohů Agarthi bylo v podzemí a tam slunce svítit nemohlo.
Vidíme na vlastní oči zdroj a pramen síly tohoto světa všech světů.
Tam se nacházejí všechna data.
Tam je pramen síly nadlidí s modrýma očima.
Ani jeden z nich není ďábel, ani jeden z nich není ani bůh, ale přesto jsou úplně jiní než mi. Když se rozhodnou páchat dobro nebo zlo dělají to s použitím nadlidských možností.
Ne já je nebudu a ani nechci soudit.
Obraz tajemného světa mizí a mi postupujeme do další epochy.
Vše se opakuje jako před malým okamžikem.
Obraz na stěně ožil po dotyku mé dlaně.
V dáli je vidět věž Šamtali.
Naše cesta vede do stejně tajuplné výrazně nižší budovy.
Je to čtvercový dům jehož rohy zdobí čtyři věže zakončené sochami. Je v nich vyobrazen orel, vlk, drak a člověk.
Otvírá se nám pohled do interiéru té prapodivné stavby.
Nic tam není , jen v samém středu vidíme obrovský trůn jehož opěradlo tvoří velký runový nápis.
Můj druh ho lámavě přečetl:,,Kronos !“
To je úplně šílené.
Podle bájí byl Kronos nejmladší z dvanácti titanů. Jeho otec se jmenoval Uran a matka Gaia. Spojením boha nebes a bohyně země vznikla největší stvůra mezi starými bohy.
Na nic dalšího nám už nezbývá čas.
Do trůní síně vstoupil vstoupila osoba nadlidského vzrůstu.
Zády k nám došel ke svému trůnu, kde se otočil a usedl.
Nelidské tváři dominují neskutečně modré oči.
To bylo to poslední co bylo určeno pro nás.
Je vůbec myslitelné, aby se krutovláda nadčlověka Krona během staletí změnila v legendu ? Možné to určitě je.

Vždyť on a jeho lidé vládli prostředky přímo nevídanými.
Jak si asi měli tehdejší lidé vysvětlit jeho neomezené prostředky.
Byl pro ně bohem.
Tvorem sice neskutečně krutým, ale i božsky mocným.
Pátá síň a pátý dotek lidské dlaně.
Je zde další výjev ze života Šambali.
Kronos opustit trůní síň a vyšel na prostranství před svojí rezidencí.
Do země zapíchnuté kopí jakoby čekalo na jeho příchod.
Je to, ale vlastně kopí není to spíš žezlo nebo velká hůl ?
Asi bude ze zlata a do samé špice je zasazený nevídaný rudý drahokam.
Kdyby pocházel z našeho světa byl by největším z rubínů.
On je spíš z úplně jiného světa. Mohl by to být druhý z mocných elementů.
Kronos zvedl totem své moci.
Otočil ho proti jednomu z domů. Vyšlehl krátký záblesk a budova zmizela.
Zatímco první element byl nositelem vědění , druhý byl jen zdrojem zkázy.
Dávno mrtví pseudobůh se otočil přímo na nás.
Ty strašné oči mně přímo probodávají.
Snad nás proboha nevidí?
Dělí nás tisíce let i kilometrů, ale já vím co nás čeká, když neutečeme.
Peter to vyhodnotil stejně a jako na povel vyrážíme do dalšího sálu.
Bojuji těžký vnitřní boj.
Chci vidět i další dva elementy, ale strach mi v tom brání.
Chci být co nejrychleji pryč.
Doslova probíháme další a další místnosti.
Stojíme v chodbičce u výtahu.
V duchu si opakuji slova Nostradama:,, Ten, kdo projde Šambalou a ohněm otevře dveře nepravé. Vyjde do jasného dne bez slunce“.
Nasedáme do výtahu a naše cesta po malé chvíli kočí.
Zase to samé.
Levé dveře a pravé dveře.
Už to začínám chápat.
Pokud nám neomylný věštec nelhal. Zdá se , že bychom mohli uniknout.
Šambalu jsme prošli a teď je třeba otevřít dveře nepravé neboli levé.
Nemůžu teď řešit co znamená ten jasný den bez slunce.
To rozlouskneme pokud se nám průchod podaří.
Peter jen přikyvuje a viditelně s mými závěry souhlasí.
Tlučeme , mlátíme a kopeme do levých dveří s nulovým výsledkem .
Co asi znamená to, že je otevřeme ohněm?
Peter na to přišel.
Vytrhl z pouzdra pistoli a začal střílet do kliky.
Sedm ran pak jedno kopnutí a cesta je volná.
Stojíme v temné chodbě na Bendlerr strase 666.
Vše jak když jsme tudy přišel.
Jediná změna je u dveří .
Visí tam portrét muže v životní velikosti.
Je to Hermann von Arent můj šéf a ten do mne sem poslal.

Obraz ožívá a říká:,,Děkuji Vám! Naše mise končí. Podařilo se rozbít časovou soudržnost labyrintu. Teď můžeme i s elementy opustit zemi a putovat dál věčností.“
Nic nám nedocházelo .
On to poznal a proto pokračoval:,,Snažíme se všude pozvedat úroveň místních obyvatel. Tady to nešlo. To zlo, ten ďábel, kterého má každý z lidí v sobě od narození nás přemohl. S úlevou nyní odcházíme.“
Pak nám po krátké pauze položil poslední otázku:,,Nechcete jít s námi?“
„Ani za nic!“ To byla naše jednohlasná odpověď.
Přikývl a obraz se vrátil do původního stavu.
Otvírám vstupní dveře a cítím šílený žár.
Vše doslova plane rudou září.
Na nebi je obrovská planoucí koule.
Je to Slunce jen pár vteřin před tím než se stane supernovou.
Nostradamus se nemýlil.
Mi stojíme v jasném dni bez slunce.
Chci se vrátit do domu, ale dveře i vše ostatní je pryč.
Slunce vybuchlo a já cítím jistou úlevu.
Kdo z lidí může říci, že viděl konec světa.
Mi dva jsme poslední svého druhu.