Temnota-vzpoura (č.19)

Anotace: Omlouvám se za, že další díl je až po takové době, ale byla jsem na lyžáku...

Žaludek se mi nervozitou svíral. Šla jsem za Gearem směrem k přijímacímu sálu. Tam jsem se měla opět shledat s mou bývalou rodinou a také s Vlkem. Nevěděla jsem jak mu to vysvětlím. Řekla jsem mu, že zůstanu s ním a teď najednou ten převrat. Co si bude myslet? Že jsem podlehla touze po moci? Nebo snad, že mě Gear nějak očaroval? Ať už dojde k jakémukoliv závěru a budu se mu to snažit vysvětlit sebelépe, on mě nepochopí. Povzdechla jsem si. Nic mu vysvětlovat nebudu. Raději ať mě nenávidí.
Zastavila jsem před dveřmi do sálu, ale jen na tak krátkou dobu, abych nasadila kamennou masku a ledoví pohled, pak jsem prošla dveřmi, stejně jako Gear. To co jsem uviděla málem zhatilo mé plány. Vlna děsu mě zaplavila, dřív než jsem se mohla ovládnout. Byla jsem si jistá, že i na tváři se mi objevil, ale naštěstí mi nikdo zatím nevěnoval pozornost a tak jsem zas nasadila kamenný výraz.
Na zemi sedělo pět lidí. Špinavých, otrhaných a od krve své i cizí zmáčených bytostí. Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila kdo to je. Byl to Šedý, Kartáč, Černooká, jeden z její rodiny a Vlk. Muselo se stát něco hrozného, že se jich vrátilo tak málo.
„Co se stalo?!“ Gearův hlas zazněl sálem jako prásknutí bičem. Zvedli hlavu a snažili se vyškrábat se na nohy. Šedému se to jako jedinému povedlo.
„Pane.“ mírně se uklonil a bylo mu na obličeji vidět jak ho to bolí. „Přesně jsem dodržovali plán. Bez problému jsme se dostali na Zemi a vytvořili si útočiště. Našli jsem jednu výzkumnou stanici a utvořili plán na osvobození. Zdálo se, že již nám nic nestojí v cestě.“ ušklíbl se. „Jenže někdo nás přeběhl a když jsem dorazili na místo byla tam již jiní osvoboditelé.“ Šedému se roztřásli kolena a vyčerpaně se svezl na podlahu. Pokračoval a tupě civěl před sebe. „Připravují vzpouru a tvoří si armádu z bytostí zavřených do vědeckých středisek.“ zavřel oči a odpočíval, stejně jako jeho společníci.
„Kdo?“ Gearův hlas byl klidný, ale cítila jsem jeho napětí. Každou chvíli vybuchne.
„Beron. Ta zrádná krysa jenž se opovažuje nazývá upírem! Chce svrhnou vládu mágů.“ to se ozvala Černooká a v hlase jí zaznívala taková zášť, až jsem se málem lekla. „Chtěl abychom se k němu přidali, nebo zemřeli. Podařilo se nám naštěstí uniknout.“ zavládlo mlčení. „Ostatní se k nim přidali.“ dodala Černooká, když Gear mlčel. To už nevydržel a všechen vztek, který v sobě dusil vytryskl ven.
„Jak to, že si ještě nikdo nevšiml co se děje?!“ jeho hlas měl sílu hromu. Měla obrovský vztek a já si uvědomila, že mě ovlivňuje. Také jsem se mračila a měla jsem chuť do něčeho praštit. Všichni se na něj polekaně dívali. Snažila jsem se jeho pocity vytlačit a zas nabýt klidu. Gear zlostně rázoval kolem pozůstalých. Bylo jen otázkou času, než některého z nich roztrhá.
Stoupla jsem si mu do cesty. Zastavil se těsně přede mnou a zlostně zavrčel.
„Vztek zahaluje rozum a ten teď potřebujeme.“ zašeptala jsem konejšivě a položila mu ruku na krk. Upřeně se mi díval do očí a já se musela hodně snažit, abych nepodlehla jeho vzteku. Jemně jsem mu prohrábla srst. Vrčení ustalo a pomalu se mu zklidňoval i dech.
„Máš samozřejmě pravdu.“ odvrátil ode mě pohled. Viděla jsem mu na očích jak mu to v hlavě šrotuje a snaží se vymyslet co má udělat. Zalétla jsem pohledem k pozůstalým. Vypadali unaveně. Gear na ně však již neměl ani pomyšlení.
„Mistře?“ váhavě jsem ho oslovila. Snažila jsem se ho jemně vytrhnou ze zamyšlení.
„Ano?“ zeptal se automaticky, aniž by mi doopravdy věnoval pozornost.
„Vypadají hodně unaveně, neměl by jste je nechat jít.“ nepřítomně přikývl.
„Jděte!“ přikázal a i on sám se vydal k odchodu. Pomalu se zvedali na nohy a bylo na nich vidět, že na to musejí vynaložit zbytky svých sil. Cítila jsem na sobě Vlkův zkoumaví pohled. Neodvážila jsem se na něj podívat ze strachu, že by se naše pohledy střetli. Nebyla jsem si jista, zda bych dokázala udržet svůj lhostejný výraz.
„Díky Sewro.“ ozval se Šedý. „Nevím jak dlouho by jsem tu ještě vydržely.“ přikývla jsem. Zvedl se spolu s ostatními a vyšli ven z centrální budovy, až na jednoho. Otočila jsem se k němu zády, pevně rozhodnuta ignorovat ho.
„Sewro.“ zašeptal. Hlas měl slabý, plný bolesti a zklamání. Ztěžka jsem polkla.
„Ano?“ zeptala jsem se jak nejchladněji jsem to dokázala. Musela jsem vynaložila všechno svoje sebeovládání, abych na sobě nadala nic znát. Obličej se mu zkroutil bolestí. Upřeně se mi díval do oči a bylo v nich tolik bolesti, že jsem musela uhnout pohledem.
„Dala jsi mi slib.“ bylo mi ho líto a sebe jsem považovala za největší mrchu na světě.
„Vážně?“ odfrkla jsem si. „Ani si nevzpomínám.“ povýšeně jsem se pousmála. Civěl na mě s pusou pootevřenou.
Odešla jsem od něj dřív než jsem ztratila sebeovládání a jeho jsem nechala sedět na podlaze. Prošla jsem dveřmi a těsně za nimi jsem se sesunula k zemi. Cítila jsem se hrozně. Jak jsem mohla být tak krutá? Tak bezcitná? Mohla jsem to udělat nějak šetrněji… nějak jinak. Povzdechla jsem se. Nech toho! Takhle je to nejlepší. Pokárala jsem se. Nemyli už na to. Stejně ti to nepomůže. Lehko se mi to přikazuje, ale hůř dělá.
Vstala jsem a sebrala se trochu. Nejsem přece žádná citlivka. Jen tak něco mě nemůže rozházet. Bude lepší když se budu soustředit na momentálně důležitější problém a to na nastávající vzpouru. Nevraživost mezi upíry a mágy se sice nedala přehlédnout, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že to dojde až tak daleko. Vzpoura! Jak si to vůbec představují? Kde vzali tolik drzosti a především odvahy? Já sama, když si vzpomenu na Markusovu auru moci, se zachvěji strachy. Neviděla jsem žádného mága v akci, krom přenosu ze Země do Temnoty a ani jsem po tom netoužila. Cítila jsem jejich moc a respektovala ji. Copak to ostatní necítí? Rozsekají je na kousky.
Mezitím co jsem přemýšlela, nohy mě samovolně vedli za Gearem. Nevěděla jsem kde je, ale podvědomě jsem se vydala po tom neviditelném řetězu, který nás spojoval. Bylo zajímavé, že to bylo mnohem lehčí, když jsem se nesoustředila co dělám, než když se o to pokouším úmyslně.
Zvedla jsem hlavu od země a vytrhla jsem se ze svých myšlenek. Vůbec mě nepřekvapilo, že přede mnou stál Gear. Rozhlédla jsem se. Nacházela jsem se v malé místnosti, luxusně zařízené. Na podlaze byl měkký huňatý koberec, pohovky z pravé kůže, knihovnička a bar. Takže to tu muselo patřit nějakému mágovi, na co by byl mě nebo Gearovi bar? A ten kdo tu bydlel musel být jeden z těch mužů jenž se na mě mračili. Bylo jich sedm. Seděli na pohovkách u krbu a pro Geara tu bylo speciálně donesené lehátko. Pět postarších pánů a dva mladí muži, kolem pětadvaceti, to byla společnost, jenž se tu sešla a já jsem jim očividně právě narušila dost důležité jednání.
Jeden z těch dvou mladších se na mě usmál. S překvapením jsem v něm rozpoznala Markuse.
Všichni kromě Markuse a Geara mě provrtávali nenávistnými pohledy. Znejistěla jsem a na klidu mi ani nepřidal fakt, že mágové, kteří se tu rozvalovali sbírali svou energii a bylo velice pravděpodobné, že ji chtěj použít proti mně. Chtěla jsem co nejrychleji ze sebe vykoktat nějakou omluvu a utéct pryč.
„To je dost, že už jdeš. Kde ses courala?“ věděla jsem, že se na mě doopravdy nezlobí. Úleva v jeho hlase se nedala přeslechnout. Bál se, že ho opustím? Vždyť jsem mu dala slib. Stejně jako Vlkovi. Neodpustil si rejpavý hlásek svědomí. Zamračila jsem se. Tyhle myšlenky budu muset nějak odehnat. Nečekal na odpověď. „Sedni si.“ poslušně jsem si sedla na koberec a opřela se o jeho lehátko.
Přítomní se uvolnili a znovu rozpustili energii co kolem sebe nashromáždili. Považovali mě za špeha? Pochybuji, že by sem špion napochodoval zamával ji a zas odešel. Ušklíbla jsem se. Buď jsou tak paranoidní, nebo blbý. Tipovala bych tu druhou možnost.
Zhluboka jsem se nadechla. Připadalo mi, že se ze mě svalil ten obrovský balvan výčitek svědomí a duši mi zaplavil klid. Jako snad pokaždé když jsem s Gearem a už mi ani nevadili zkoumavé pohledy těch dědků co seděli kolem krbu. Vše mi bylo jedno. Hlavně, že jsem s Gearem.
Atmosféra v místnosti se uvolnila a hovor začal opět pomalu plynout. Nebavili se samozřejmě o ničem jiném, než o mé matičce Zemi a vzbouřencích jenž se chystají svrhnout vládu mágů. A tak mě napadlo, proč by se do toho měli démoni montovat? Vždyť se nás to netýká. S tím závěrem jsem zavřela oči a s hlavou položenou na Gearově mohutné tlapě, jsem usnula.