Temnota-Napadení (č.20)

Anotace: Doufám, že to se mnou vydržíte až do konce :-)

Probudilo mě jemné drcnutí. Zmateně jsem otevřela oči. Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila, kde se nacházím. Narovnala jsem se a protáhla si tělo ztuhlé po spánku v nepřirozené poloze, kdy jsem seděla na zemi a hlavu jsem měla položenou na lehátku, na kterém ležel Gear.
Porada se musela táhnout pěkně dlouho, jelikož všichni měli zarudlé oči únavou a hlasitě zívali. Jak se zdálo byla jsem jediná, které se zdála být v pohodě.
Zvedla jsem se spolu se svým mistrem a ochotně jej následovala z místnosti. Ostatní nás očividně neochotně unaveněji a pomaleji napodobili, až na procházení dveřmi, to jaksi vynechali a raději si otevřeli dveře.
„Pane?“ oslovila jsem Geara, když jsem dorazili do jeho pokojů. Pohodlně se uvelebil na lehátku a už se chystal, že se dá opět do čtení. „Budete se nějak míchat do toho co se děje?“
„Myslíš mezi ty dva psi co se každou chvílí porvou jen proto že jsou moci chtiví a příliš arogantní na to aby se domluvili?“ přikývla jsem. „No…“ zamyslel se. „Mě osobně je úplně jedno kdo bude vládnout, jelikož naše postavení bude vždy převyšovat to jejich. Vlastně se nás to ani netýká, ale jak znám našeho krále Moerna, jeho pýcha mu nedovolí jen tak přihlížet. Bude chtít za každou cenu ukázat jakou má moc a tak nic jiného nezbude, jelikož když neděláš to co on stavíš se proti němu. Na nás záleží pouze to jak se zapojíme.“
„Proč vlastně toho samozvaného krále posloucháme? Na co démoni potřebují vedení?“ Gear na mě upřel zkoumaví pohled a zamyslel se než odpověděl.
„Nepotřebujeme ho, ale je velice silný a tak většina démonů raději poslechnou jeho příkazy, než aby si komplikovali život bojem s ním a také…“ ušklíbl se. „nám poskytuje rozptýlení v našem předlouhém a nudném životě.“ zauvažovala jsem nad jeho vysvětlením a zkusila jsem si představit, že žiji už stovky ne-li tisíce let. Nejspíš bych se ukousala nudou. Možná se mění architektura a oblečení, ale v podstatě vše zůstává při starém. Vždy tu bude jen touha po moci a bohatství, nebo je to u démonů jinak. Pokud žijí v klidu a míru není to ještě nudnější?
„Co tedy hodláte podniknout?“ sedla jsem si na své oblíbené místo u lehátka.
„Vpadneme na Zemi a všechny pobijeme.“ řekl sarkasticky. Byla jsem překvapená. Proč najednou byl tak podrážděný. Co mu to zas přelétlo přes nos? Koutkem oka jsem ho pozorovala a snažila se odhadnout co mu je.
„Promiň, maličká.“ povzdechl si, což trochu připomínalo zavrčení. „Ti mágové si snad myslí, že se kvůli nim přetrhneme. Věřila bys, že nám toto doopravdy navrhovali? Hlupáci!“ konejšivě jsem mu přejela prsty po jeho obrovské tlapě. Až teď když jsem se úplně probrala ze spánku a naladila se na jeho pocity, cítila jsem jeho rozhořčení a opovržení, které cítil.
„Ještě jsem mi neodpověděl.“ připomněla jsem, když mlčky zuřil.
„Co by jsem měl dělat? Nic, alespoň dokud se Moern nerozhodne dát veřejně najevo, že se přidá na stranu mágů. Pak se uvidí, ale nehodlám se do toho sporu nějak extra angažovat. Stejně bych z toho nic neměl, krom dalších nepřátel.“ potřásl odmítavě hlavou. „Jako bych jich již neměl dost.“ těmi slovy uzavřel veškerou konverzaci a věnoval se knize a já si ještě chvíli užívala jeho blízkosti, kdy jsem nemusela přemýšlet nad nepříjemnými věcmi. Jedna nepříjemná věc měl ale dostihla i přes jeho silně konejšivou přítomnost. Blížil se čas mého odchodu, kdy jsem měla jít k sobě do pokoje a trochu se prospat. Nepotřebovala jsem už sice tolik spánku, jako když jsem bývala člověk, ale stejně bych ho musela na pár hodin opustit. K tomu mi připadalo nezdvořilé zůstávat s ním tak dlouho a nedat mu možnost si ode mě trochu odpočinout. Vybavte si pocit, když se v pondělí ráno probudíte s vědomím, že musíte vstát z té vyhřáté měkké postele a jít do školy, kde máte psát fůru písemek na které jste se neobtěžovali připravit a stokrát ho zesilte. Tak jsem se právě cítila.
Potichu jsem vstala ve snaze co nejméně ho vyrušit. Nepovedlo se mi to. Rudé oči na mě ihned spočinuli. Jeho bystrým smyslům nic neuniklo, i když se sebevíc soustředil na něco jiného. Pomalu jsem se vydala ke dveřím v domnění, že se opět věnuje čtení.
„Kam jdeš?“ zmateně jsem se otočila. Jeho otázka zněla stejně překvapeně, jako dotazovaný.
„Do svého pokoje. Nechci vás rušit, mistře.“ odvětila jsem přesvědčená, že to musí být každému jasné. „A k tomu je už po půl jedné.“ podotkla jsem.
„Ach tak.“ v hlase mu bylo slyšet zklamání. Na chvíli jsem dostala dojem, že nechce abych odešla stejně jako já. „Jsi asi už hodně unavená. Hm.“ brumlal si spíš sám pro sebe. Zalétl ke mně pohledem. „Je to ode mě asi troufalé, ale…“ zaváhal. Byla jsem zvědavá co ze sebe vysouká. „Nechtěla bys dneska zůstat u mě?“ usmála jsem se. Tak přeci je to oboustranné.
„Ráda bych, ale pochybuji, že tu máte postel a já spát bohužel musím.“ necítila jsem se sice ještě unavená, ale nechtěla jsem zítra vypadat jak sůva, kvůli probděné noci. Gear byl povzbuzen mou reakcí. Asi si ještě nebyl jistý, jak hluboce je rozvinuto pouto mezi námi z mé strany. Někdy jsem měla pocit, že je pevnější než z té jeho.
„Nestačilo by ti kus mého lehátka? Je velké dost pro nás oba, nebo chceš abych si lehl na zem?“ navrhnul gentlemensky, ale zvedat se mu nechtělo.
„To nebude třeba.“ byla jsem nad míru spokojená. Nemusela jsem odcházet a k tomu mu mě dokonce nechá spát na svém lehátku!
Sundala jsem si boty a lehla si k němu na lehátko a zády se opírala o jeho bok. Jeho kožich mě příjemně hřál na zádech. Únava se mě zmocnila mnohem dříve než jsem čekala. Nevím jestli to bylo jeho přítomností, nebo tím, že jsem byla unavená a ani jsem si to neuvědomovala. Asi obojím. Ucítila jsem jeho horký dech na ucho.
„Sni sladce.“ zašeptal a čumákem se dotknul mé tváře, jenž připomínal polibek na dobrou noc. S tou myšlenkou jsem se pohroužila do hlubokého spánku.

Rána. Obrovská rána do hlavy. Vrčení. Křik. Vyplašeně jsem se probudila. První co jsem si uvědomila, bylo že Gear už vedle mě neleží. Seděla jsem na lehátku. Vyděšená a zmatené uprostřed prázdného pokoje. Noční můra? Ne, bylo to tak živé a k tomu tu není. Musím ho najít. Panika ve mně vzrůstala.
Vyřítila jsem se z pokoje. Neměla jsem páru kam běžím, ani kde se nachází. Řídila jsem se jen svými instinkty a ty na mě křičeli: „Nebezpečí!“ nebo „Běž!“
Prolétla jsem parkem k druhé straně budovy, kde jsem ještě nebyla. Vzala jsem za kliku a ejhle. Zamčeno. Zoufale jsem přešlápla. Zaklela jsem a pak ještě jednou. Jsem to ale blblá! Prošla jsem dveřmi. Od kdy já chodím dveřmi?
Pokračovala jsem v běhu. Věděla jsem, že nebudu schopna rozumě uvažovat a tak jsem se o to ani nesnažila. Seběhla jsem po schodech dolů, prošla jsem dalšími zamčenými dveřmi. Už to nemohlo být daleko. Je někde tady. Cítila jsem ho.
Další bolest mi projela ramenem. Nebyla moje. Nebyla dost intenzivní, stejně jako ta ráno do hlavy, když jsem se probudila, ale tak nějak podvědomě jsem cítila, že ho někdo bodl do ramene.
Ozvalo se zavrčení, které roztřásli stěny v celé chodbě, jako by stál přímo vedle mě. Rozhlédla jsem se, ale nikde nebyli žádné dveře. Byl za tou stěnou, tím jsem si byla jistá. Jak se tam jen dostal? Sakra!
Změřila jsem si stěnu pohledem. Jak může být tlustá? Uměla jsem sice procházet dveřmi, ale stěnou jsem to nikdy nezkoušela. Potíž byla v tom, že bývají tlustší a jejich částice nejsou tak propustné a já jsem předci byla jen začátečníkem. Další bolest, tentokrát do boku.
Cítila jsem se úplně bezmocná. Zoufale jsem přecházela podél zdi a sbírala odvahu. Klid! To zvládneš. Namlouvala jsem si. Ani bych neřekla. Ozval se slabí hlásek mé realističtějšího já. Jenže mi nic jiného nezbývá. Skončila jsem debatu sama se sebou.
Zastavila jsem naproti stěně. Soustředila jsem se, jak nejlépe jsme dokázala a vykročila.
Tlačila jsem své atomy proti atomům kamene. Byli mnohem těsněji u sebe než jak tomu bývá u dřeva. Když procházím dveřmi je to, jako když cedíte vodu, teď jsem si připadala jako hodně hustá bramborová kaše.
Trvalo to snad nekonečně dlouho, než jsem se dostala na druhou stranu. Podařilo se mi to a dokonce jsem nic ve stěně nenechala! Byla jsem na sebe hrdá, ale na sebe obdivování nebyl momentálně čas. Ocitla jsem se totiž v místnosti plné knih, upírů a vlkodlaků, kterým jsem stála za zády. Což bylo mé jediné štěstí, jinak bych už byla dávno mrtvá, jelikož nevypadali moc přátelsky a každý z nich držel dýku z divného stříbrně světélkujícího kovu.
Přelétla jsem pohledem situaci.
Byly tu dva upíři a dva vlkodlaci, kteří obkličovali Geara zahnaného do kouta. Byl vzteky bez sebe. Cítila jsem jak se mu krev vaří v žilách. Nejraději by je všechny roztrhal, ale na to měl příliš velký strach z těch dýk co drželi. Nebylo mi moc jasné proč a také jsem nechápala jak je možné, že ho dokázali zranit, ale to nebylo zrovna teď důležité. Na otázky bude čas až skončím toto nedorozumění něčí smrtí, vytáhla jsem drápy, ale určitě ne mojí. Potichu jsem našlapovala a blížila se k zádům nejbližšího útočníka. Škodolibě jsem se ušklíbla a vrazila mu drápy přímo do srdce.
Zemřel dřív než stihl vydat jakou koly hlásku. Ostatní se tak soustředili na Geara, že si toho ani v první chvíli nevšimli. Teprve teď jsem si všimla jak se jim třesou ruce. Měli z něj pěkně nahnáno. Pravděpodobně na Geara původně útočili ve větším počtu, podle toho jak měl zakrvácené tlapy.
Konečně si všimli, že jeden z jejich druhů se válí na zemi ve vlastní krvi. Obrátili se ke mně jejich zděšené obličeje. Druhý zbývající upír, se na mě vrhl, jakmile se přesvědčil, že jsem jen nějaká malá holka. Ostatní se k němu chtěli přidat, ale to neměli dělat. Gear, jenž už byl vzteky bez sebe, využil příležitosti, kdy na něj nemířili těmi divnými dýkami a roztrhal je na cucky. Mezitím jsem se vypořádala se svým pomsty chtivým upírem, kterého nebylo těžké zabít, jelikož nevěděl kam dřív skočit. Jestli se měl zabývat mnou, nebo pomoct kamarádům.

Bylo konečně po všem a já jsem si mohla vydechnout. Vyvázli jsem z toho celkem lehce. Podívala jsem se na Geara. Měl jednu hlubokou ránu v levém rameni a menší ránu na boku, také nalevo. Do hlavy ho asi jenom praštili.
„Co se stalo.“ zeptala jsem, jakmile se trochu uklidnil a přestal trhat těla útočníků.
„Napadli mě.“ zhluboka se nadechl, jak se snažil potlačit další nával hněvu. „Byli na mě připravení, ale teď pojďme. Nechci tu už déle zůstávat.“ podíval se na mrtvoly. „Vezmi prosím tě ty dýky.“ otočil se a prošel dveřmi, které byli na opačné straně místnosti, než odkud jsem přišla.