Zdechni [3]

Anotace: [DÉLKA: 1 A4; ŽÁNR: Sci-fi] -> Blokem panovalo ticho, jen zpoza ocelových dveří bytu se ozývaly hlasy. Tentokrát to ticho nebylo nepříjemné, nebo trapné, pouze ucelovalo jejich myšlenky, což oba dva potřebovali jako sůl ..

Blokem panovalo ticho, jen zpoza ocelových dveří bytu se ozývaly hlasy. Tentokrát to ticho nebylo nepříjemné, nebo trapné, pouze ucelovalo jejich myšlenky, což oba dva potřebovali jako sůl. Mlčeli dlouho, mohlo se to zdát jako celá věčnost, ale jim to neuvěřitelně pomáhalo.

Nakonec se Rodger odrazil zády ode zdi a shlédl dolů na Mel, která dřepěla schoulená vedle něj.
„Měli bychom už jít .. „ usmál se na ni. Dnes určitě poprvé. Když zaslechla jeho hlas s dávkou optimismu, zvedla k němu pohled a rozpačitý úsměv mu opětovala.
„ Máš pravdu .. „ za pomoci zdi za sebou se postavila na nohy, „ jako vždy .. „ dodala šeptem sama pro sebe a následovala Rodgera do dveří od jejich provizorní základny, ubytování a skladiště v jednom. Jakmile se jí do očí opřely paprsky UV lamp, s táhlým syknutím přivřela oči a ještě dlouhou dobu se rozkoukávala v prosvětlené místnosti.

„Dáte si něco k jídlu, vy dva?“ mrkla na ně od kuchyňské linky Angela. Opět měla ve tváři ten svůj podezíravý úsměv, těžko říci, proč Mel a Rodgera v jednom kuse „obviňovala“ z intimního vztahu a libovala si v tom pokaždé, kdy měla jen sebemenší záminku.
„ Co máš?“ zeptal se se zájmem Rodger a přistoupil k ní.
„Jen tyhle krůtí stehna, ta ženská ve vedlejší ulici už skoro nic neprodává, teda prodává, spíš ne nám .. „ odsekla naštvaně a další úder sekáčku do nebohého kusu masa byl o to důraznější.
Poplácal ji po rameni a neodpustil si pár pochvalných vět.

Melissa prozatím prošla širokou chodbou oddělující kuchyni a hygienická zařízení až do obrovského obývacího pokoje, kde zrovna Thomas a Duncan, jako obvykle, nelegálně sledovali satelitní televizi. Opřela se ramenem o práh dveří a ve tváři se jí vyrýsoval pohodový úšklebek.
„ To vás jednou přijde draho .. „ pronesla významným hlasem a oba dva muži se k ní otočili.
„ Pojď Mel, celej večer ti tu zahřívám fleka .. vrau .. „ mrknul na ni Thomas.
Jen protočila oči a musela se zasmát.
To ostatně vždy, když něco podobného prováděl. Ani netušila proč, ale evokoval v ní až sprostou dávku optimismu, ten nebohý, ani ne dvacetiletý, génius bez oka, levé dlaně a levé nohy, kterou namísto toho nahradily robotické. Sám Thomas se vždy chlubil, že alespoň ušetří za oblečení a nemusí si stěžovat na křečové žíly. Bral vše s humorem, těžko uvěřitelným humorem. Možná to bude tím, že po oné explozi výbušniny, kterou vyvíjel, se mu to v hlavě pomíchalo.
Brali ho jako normálního člověka, jako jednoho z nich. Od toho tragického dne ho už nikdy nelitovali, neměli ani sebemenší narážku na to, co se stalo a hlavně doufali, že je to tak správně.

Beze slov se odploužila místností a posadila se na pohovku mezi ně. Thomas, držící v náručí perskou kočku Lucy, se jí hlavou opřel o rameno a dál mlčky sledoval televizní přenos.
Koutky úst se jí vyrýsovaly v náznak úsměvu.
Cítila se šťastná.
Nejspíš proto, že konečně našla svou vlastní rodinu, kde se cítí v bezpečí, kam se ráda vrací. Je mezi lidmi, pro které by bez váhání položila život.
Tak moc jsou pro ni důležití.
Nepotřebuje přepych čtyřpatrové vily, ani lázeň v šampaňském, dokonce ani manžela a spoustu dětí, přestože jí už táhne na třicet. Bohatě jí stačí to, co teď má.

Zprávy v plazmové televizi vnímala jen částečně, jedním uchem tam, druhým ven. Mnohem více přemýšlela nad tím, jak bude probíhat zítřejší den. Místo toho, aby plánovala následující akci se mnohem raději soustředila na triviální věci, jako kdo půjde nakoupit, jaký Thomasův vtip je u snídaně zase rozesměje.
To byly ty maličkosti, které tvořily její život, celý její život ..