Zdechni [4]

Anotace: [DÉLKA: 1 A4; ŽÁNR: Sci-fi] -> „Uhn .. „ rozlepila oči a zamrkala do potemnělé místnosti. Počkat, jaktože tu leží na pohovce sama, kde jsou ostatní? To přece nemohla jen tak usnout, nebo že by … „Andílek se probudil .. „ oznámil čísi hlas za ní..

„Uhn .. „ rozlepila oči a zamrkala do potemnělé místnosti. Počkat, jaktože tu leží na pohovce sama, kde jsou ostatní? To přece nemohla jen tak usnout, nebo že by …
„Andílek se probudil .. „ oznámil čísi hlas za ní. Rychlým pohybem se otočila na břicho a zpříma pohlédne do tváře Duncanovi, který byl bradou opřený o opěrku a zjevně ji už dlouho sledoval.

Přivřela oči do dotčené škvírky. On se stále jen potutelně usmíval. Napřáhla se a udělila mu přesně mířený výchovný pohlavek.
„ Auu .. „ ušklíbnul se a okamžitě couvnul pár kroků z jejího dosahu.
Stále na ni však hleděl s jiskřičkami v očích, zjevně se v takových situacích vyžíval.
„ Duncane .. co to proboha děláš?“ zvýšila nevrle hlas, což nebylo nic neobvyklého. Někdy to byl učiněný anděl, jindy vybouchla kvůli maličkosti a proto si od nich nejspíš vysloužila tu trefnou přezdívku andílek, kterou každý z nich pronášel s podivným podtónem.
„ Zvláštně oddechuješ, jako kdyby jsi se měla každou chvílí zadusit .. „ oplatil jí stejnou mincí a chtělo to opravdu hodně přemáhání, aby se hned nerozesmál.
Hleděli si do očí a on pobaveně sledoval, jak je dělí jen pár vteřin od jejího výbuchu.
„Parchante .. !“ ozval se křik z obývacího pokoje.

„Jsou jako malí .. „ zasmála se Angela a odložila poslední osušený talíř do police.
Rodger uznale pokýval hlavou a lokl si vychlazeného piva z plechovky, kterou svíral v ruce.
„ Rodgere .. „ hraně se na něj zamračila a dala ruce v bok, „ copak tě zase trápí? Jsi jak všetečný vorkoholik .. „ plácla ho utěrkou po hlavě opět se pustila do uklízení kuchyně.

„Však ty víš .. ona .. my .. „ dodal vážným hlasem a neuhnul pohledem, který stále upíral do neznáma před sebou.
„ Přestaň .. prosím .. „ po jeho slovech v ní vymizela veškerá dosavadní pohoda. Stočila k němu utrápený pohled. Neměla ráda tyhle diskuze, které se nápadně podobaly pohřebním historkám šedesátiletých důchodkyň, až na to, že oni se s nevyhnutelnou budoucností ještě nesrovnali.
Pevně svíral orosenou plechovku v dlani.
„Měli bychom s tím už něco udělat, cokoli, mám ji rád, strašně moc, nedokážu si představit, že by tady nebyla .. ale .. je nemocná .. „ dodal zoufalým hlasem a skryl tvář do volné dlaně.
Přejel jí mráz po zádech, musela se napřed zhluboka nadechnout, aby nezačala vyvádět, jako obvykle.
„Vždyť to ještě není jisté .. „ zakroutila hlavou zatímco její nenechavé prsty žmoulaly cíp vlhké utěrky.
„ Není jisté?“ uchechtl se, jako by právě slyšel hodně špatný až neuvěřitelný vtip.
„Viděla jsi ty fleky? Bůhví v jakém je stádiu, potřebuje léky a ty něco stojí .. i kdybychom měli peníze, nemáme potvrzení, nejsme očipovaní, nemáme je jak dostat!“ nechtěně zvýšil hlas natolik, že hluk z obývacího pokoje ustal.

Místností se rozlehlo ticho. Rodger se cítil vinen, Angela sklíčeně a oba dva nechtěli raději ani pomyslet na to, jak se cítí ty dva.
Vyměňovali si bezmocné pohledy a připadali si právě jako rozhádaní rodiče, kteří se za každou cenu snaží hrát divadlo před svými dětmi, jen aby dítka vyrůstala v sladké vizi šťastné a pohodové rodinky, kterou nic netrápí. Avšak idyla netrvá věčně a jednou nastane ten den, kdy všechno praskne .. první slzy spadnou spod víček dětských očí, přiletí první facky do tváře křehčí polovičky obou z manželů a bude .. konec.

„Přestaň .. „ kousla Duncana vší silou do ramene, tedy na jediné místo, kam dosáhla. Vždy, když se škádlivě prali, skončilo to prohrou jednoho z nich, častěji tedy Melissy. Dnes však hra skončila v dost krkolomné pozici ...