Temnota-dýky Věrných (č. 21)

Anotace: Budu ráda ze každý komentář...

Následovala jsem Geara do jeho pokojů. Pořád byl ještě podráždění. Ani jsem se mu nedivila, ale měla jsem pocit, že je v tom i něco jiného, než jen to napadení. Zvědavě jsem si prohlížela dýky, jenž jsem nesla. Stříbrná záře, která je obklopovala, když jsme byli ve té skryté knihovně, již pominula. Čím to? Nebo si to světlo jen vymyslela má poblázněná mysl? Zamračila jsem se na ně. Ještě jedna věc mi nedávala smysl. Jak je možné, že dokázali zranit démona? Ta otázka mě tížila jak obrovský balvan. Někdo vymyslel zbraň, která dokáže zabít Geara a to jsem nemohla dopustit. Co bych si bez něj počala? Koutkem oka jsem na něj pohlédla. Vypadal hrozně. Hlavu, kterou vždy nosil hrdě vztyčenou, měl teď svěšenou, div že si neodřel čumák o zem a jeho elegantní a pružný kroky stali jen těžkopádným kulháním. Do očí se mi vehnali slzy, když jsem si pomyslela na to, jak málo stačilo, abych ho na dobro ztratila. Jaké by to vůbec bylo ztratit část své duše? Nedovedla jsem si to představit a ani jsem nechtěla. Gear nezemře. Nedovolím to.
Gear se vyškrábal na své oblíbené lehátko. Nepřidala jsem se k němu. Místo toho jsem hned zašla do spižírny, kde měl Gear různé byliny o kterých mě učil. Za pět minut jsem měla hotovou mast, které léčí rány a zastavuje krvácení. Nejdřív se spíral. Jeho ješitnost mu nedovolovala aby se nechal ode mě pomoci. Vždyť je démon, všemocný, nezranitelný a tak dále. Měl ale smůlu.
„Jestli mě nenecháte, abych vám ošetřila ty rány, nenechám vás už v životě vyjít z tohoto pokoje.“ vyhrožovala jsem mu. Znovu odstrčil mou ruku s mastí.
„Je milé, že se o mě tak staráš, ale není to potřeba. Jsem zcela zdráv.“ ohradil se.
„Vážně? Tak proč jste ještě před chvílí sotva chodil a po kožichu vám teče krev?“ podotkla jsem sarkasticky. Probodl mě pohledem. Nenechám tě vykrvácet jen kvůli tvé uražené pýše! Odfrknul si a rezignovaně odvrátil ode mě hlavu. Spokojeně jsem vzala houbu z mísy s vodou, kterou jsem si přinesla a opatrně mu vyčistila rány. Ty nejmenší z ran se již začínaly pomalu hojit, ale ty hlubší byli pořád ošklivé. Snažila jsem se mast nanášet bezbolestně, ale nebylo to možné. Gear si však ani jednou nepostěžoval, vlastně se na mě ani nepodíval. On snad trucuje! Nemohla jsem tomu uvěřit. Choval se jak malé dítě.

„Hotovo pane.“ oznámila jsem a spokojeně se usmívala. Gear se podíval na mou práci.
„To nebylo zapotřebí.“ zavrčel. Prohrábla jsem mu prsty hřívu a snažila si ho usmířit.
„Možná máte pravdu mistře, ale já jsem teď klidnější.“ stále se na mě nepodíval. Objala jsem ho kolem krku. „Měla jsem o vás strach.“ zašeptala jsem mu do ucha. To ho konečně obměkčilo. Stočil se kolem mě a hlavou se mi otřel o tvář.
„To si nemusela. Poradil bych si s nimi. Ani ty dýky by jim nepomohli. Nebyli to nijak výjimeční bojovníci. Možná bych schytal pár dalších škrábanců, ale to je tak všechno.“ zadíval se mi do očí. „Bylo ale od tebe hloupé, že jsi za mnou šla. Co kdyby jich tam bylo víc? Mohli tě zabít. Už to nikdy nedělej.“ přikývla jsem, rozhodnuta stejně mu jít na pomoc, když bude potřeba. Povzdychl si. Cítil mé odhodlání, ale správně odhadl, že s tím nic nenadělá. Položil si mi hlavu do klína, zavřel oči a nechal mé prsty, ať se mu proplétají kožichem. Jako snad již po sté jsem musela obdivovat hebkost jeho chlupů. Za srandy jsem ho zkusila podrbat za ušima. Z hrdla mu vyšel prapodivný zvuk. Polekala jsem se a trochu sebou škubla. Znepokojeně se zavrtěl a dožadoval se dalšího drbání. Měla jsem chuť se mu zasmát. Choval se jak pes.
Poslušně jsem opět zabořila prsty do jemných chlupů za ušima a hrudí mu zas otřásl ten podivný zvuk. S pobavením jsem si uvědomila, že přede. Uniklo mi tiché uchechtnutí. Otevřel jedno oko a vyčítavě se na mě zadíval.
„Čemu se směješ?“ jeho hlas však nezněl ani trochu naštvaně.
„Pane, vy předete?“ musela jsem se hodně snažit, abych zachovala klidnou tvář. Klidně bych se vsadila, že pod svou hustou srstí zrudnul jako rak. Neodpověděl, jen opět zavřel oči a dál si vychutnával mazlení, tentokrát bez předení.
Vychutnávala jsem si tu chvíli absolutní pohody a klidu, ale byli tu otázky, které potřebovali odpovědi a teď byla vhodná doba na jejich odpovědi.
„Pane?“ prolomila jsem ticho a bylo mi toho trochu líto.
„Hm?“ zamumlal Gear.
„Jak je možné, že vás ty dýky zranili. Vlk…“ při vyslovení jeho jména jsem pocítila osten výčitek. Jak je možné, že jsem na něj tak rychle zapomněla? Nehodlala jsem se však rozpomínat. „Vlk říkal, že vás nelze zabít.“ dokončila jsem větu.
„To si myslí většina lidí, ale je jeden způsob jak nás zabít.“ zívl. „Když člověk zemře, znamená to, že se pouto mezi jeho duší a atomy jeho těla přetrhlo. Duše toho člověka však není na takoví prostor zvyklá a tak nedokáže zůstat pohromadě a jeho duše, vůle, myšlenky, vědomí, říkej si tomu jak chceš, se rozpráší do celého vesmíru. Chápeš?“
„Asi ano, ale pořád nechápu jak to souvisí s vámi. Vy nejste člověk.“ zamračila jsem se.
„K tomu se teprve dostanu. Buď trpělivá.“ chlácholil mě. „Takže podstatu smrti teď chápeš. Teď něco ke mně. My démoni jsem duše, která své myšlenky dokáže udržet pohromadě a nepotřebuje k tomu omezený prostor. Svou vůlí si dokážeme z atomů sestrojit tělo a opouštět jej jak se nám zlíbí. Proto jsem nesmrtelní. To taky chápeš?“ přikývla jsem a trpělivě čekala, protože se mi zdálo čím dál tím nemožnější Geara zabít. „No a k těm dýkám.“ pokračoval. „Je jedna legenda, co je na ní pravdy to doopravdy netuším a ta vypráví o dívce, která měla deset věrných psů. Milovala je a oni ji. Povídá se, že dokonce uměla s nimi mluvit a když je zavolala, přiběhli k ní ať byli třeba i na druhém konci světa. Jednoho dne ji však napadla tlupa zlodějů a všechny psi zabila. Dívka tedy padla na milost a nemilost banditům. Ti však neměli ve zvyku nechávat někoho na živu. Věděla, že je to její konec a zoufale volala své oddané psi, jenž byli mrtví. Ti ji však uslyšely, jelikož se jejich duše ještě nestihli rozplynula a tak aby ochránili svou milovanou paničku vstoupili do deseti dýk těch zlodějů a obrátili se proti svým nositelům. Všechny je zabili. Zůstali tedy se svou paničkou i po smrti. Po té co zemřela věkem, srostly za ty léta, jejich duše s dýkami natolik, že je již nedokázali opustit. Pořád se o to však pokouší. My démoni máme tu nepříjemnou vlastnost, kterou nemůžeme nijak ovlivnit, že pohlcujeme duše, které s námi přijdou do styku. Čím víc se do nás dýka dostane, tím víc přijmeme duše, která v ní sídlí a stane se naší součástí. Duše si začne ihned tvořit pouto s hmotou, která je kolem ní a nějakou dobu trvá, než se vstřebá do naší duše natolik, že se stane naší součástí a podřídí se naší vůli. Aby nás dýka zabila, musí se nám dostat až do srdce. Pak zemřeme, jelikož nestihneme včas vstřebat duši, která se do nás dostala a následkem zranění umíráme. Jakmile se dostaneme z našeho těla, cizí duše se rozletí do prostoru a nás roztrhne, jelikož ještě není podřízená naší vůli a mi jsme k ní připoutáni.“ ukončil svůj výklad. Zůstala jsem na něj civět. Podíval se na mě a z mého výrazu pochopi, že jsem toho asi moc nepobrala. „Mám ti to vysvětlit ještě jednou?“ nabídl se.
„Ne, ne. To je dobrý. Myslím, že jsem základ pochopila.“ rychle jsem zavrtěla hlavou.
„Jak chceš.“ ledovím čumákem mi odhrnul vlasy, které mi padali do očí.
„Pokud těch psů bylo deset, nemělo by těch dýk být taky tolik.“ zeptala jsem se s neblahou předtuchou. My jsme měli totiž dýky jenom čtyři.
„Ano a to mi dělá starosti. Musím varovat ostatní. Nikdo z nás není v bezpečí, dokud nemáme zbylých šest dýk.“ vstal. „Nemá cenu to odkládat. Jdu za Moernem.“ otočil se na mě a zadíval se mi upřeně do očí. „Ty tu zůstaň, nevycházej a o těch dýkách nikomu neříkej. Nikdo se o nich nesmí dozvědět.“ přikývla jsem. Smutná, že mě opouští.
„Hned se vrátím.“ slíbil a odběhl pryč. Stulila jsem se na Gearovo lehátko a cítila, jak se pouto mezi námi napíná. Nebylo to vůbec příjemné. Zaťala jsem zuby, rozhodnuta uposlechnout příkaz zůstat a ignorovat nutkání se za ním rozeběhnout.