Sacrosanct sword IV - Souboj

Anotace: Láska, nečekáné zvraty, msta a touha po moci, to vše se zde vyskytuje. Je to příběh s dvěmi příběhovými liniemi, které se prolínají a postupem času do sebe zapadají. Pokud se vám bude zdát, že některé části na sebe nenavazují,potom tak tomu není.

Sbírka: Sacrosanct sword

Ač vím, jak tento boj předem dopadne. I přec obětuji život!"Střet obou zbraní, započal nelítostný zápas. Zbroj zápolících řinčí i v těch nejmenších zákoutích katedrály. Muž, jejž čas poznamenal na tělesné schránce ale nikoliv na fyzické síle, vykrývá a stonásobně vrací údery protivníka svou berlou s perletě, aniž by se unavil. Soupeř jej vystavuje ranám, jimiž by rozdrtil sebepevnější kameninu na jemný prach. Přesto náporu svatý muž bez potíží odolává. Útočné výpady Matadoriona jsou hbité s přesným úmyslem, svého nepřítele zasáhnout, lec ne tak aby jej vskutku zranily. Míjejí minuty, hodiny. Lstivý polobožský démon mění taktiku co chvíli. Nejdřív je jeho snaha podrazit starcovi nohy. Nezdařilé pokusy ho nutí k agresi na hruď. I však úskoky onoho mnicha znemožňujíce, Matadorionovi napadat vetchého muže svou plnou vervou. Nový den. Z trpělivosti démonského poloboha nic moc již nezbylo. Vztek, v jeho očích se odráží, tak i úsměv opad v zuřící škleb a zlobu. Úzké paprsky ranního světla proráží barevná skla v oknech a osvětlujíc místnost zápasu. V tu! Jeden z nich oslepuje nebohého pánbíčkáře. Když zří Matadorion jeho indispozici, zvolá: "Dost hrátek bylo, teď se blíží tvá hodinka". Vyřknuvši tato slova, ihned sápaje se po meči, kterak nechal v pouzdře, domnívajíc, že jej nebude zapotřebí. A zdvih ho nad sebe, připraven ťat hlavu nepřítelovu. V poslední okamžik se staroch vzpamatoval a své hole proti jeho meči napřímil vodorovně. To leč berle nevydržela a praskla pod sílou meče, jenž byl skut ze slitiny všech kovu na této zemi ba i v podsvětí. Teď dva kusy svírajíc v rukou, z toho co dříve bylo jeho pýchou, zbylo z ní jen dvou části. Spěšným ostrým pohledem propichujíc Matadoriona, vraz do něj obě části hole do mezer jeho brnění, v místech kde se nachází srdce. Opovržený bůh na svého soka nejdříve vytřeštivši obojí oči a s výdechem života, se oddáliv od něj a prudce spad na kolena. S těžkým úsilím popadaje dechu. Takřka mimo sebe. Vkleče, pravou rukou se opřel o zem, aby se zjevně nesvalil na podlahu, ba druhou pevně držel meč, kterak se dotýkal hrotem země, jenž mu byl též oporou, jak prvá ruka. I svěsil blonďatou hlavu zrakem dolů. Jen pramínky jeho vlasů vlály v průvanu z netěsnících okenic. Hluboký výdech a nádech znějící v tichu, jež doplňovala meluzína za okny, měl účinek nervozity. Mnišský fialkový hábit povlával ve větru a cinkot zlatitých šperku ověnčeny kolem krku plešatého kmeta vyplňovaly oddechy a nádechy Matadoriona. Ale tato scenérie netrvala, zdali tak vnímáno, ani pěti sekund. Zvuk nádechu a oddechu vystřídav, hrůzu nahánějící chechtot. Matadorion vstal tak, až se tomu věřit nechtělo. Při vzpřímení mu dlouhé, rovné, blond zářivé vlasy sahajíc po ramena, vzlétly na okamžik do prostoru a opětovně jemu slehli na temeno hlavy. Oči modré, jako hladina moře, se nenávistně upřely na starého mnicha, chtě jej zabít. Ústa se chvě porád při děsivém smíchu Matadorionovu. Teď nastolil klid, smích přestal. Oči krvelačné neustále hledí na svatého muže, jež je šokován z toho, že stále žije. Pohled jeho se ještě více rozohnil a probodává očima mnicha. Hlava mu sklesla o pár centimetrů, aby líp vidouc na sešlé tváře starcovi. Vleklými kroky se k němu blíží, rovněž souká za sebou sixtaet=(názvisko sečné zbraně Matadoriona). Ten přejížděje po akvamarínové podlaze, vrypy za sebou nechává a jiskry od něho odlítaje, taktéž vrčivý zvuk znějíc. Vrásčitý mnich, jak přikován okovy, bez hnutí stojí, jakoby měl nohy z olova a s pusou dokořán. Stojí bezbranně, bez jakékoliv obrany. Nic po ruce čím by mohl čelit náporu. Ztuhnul bez jakéhokoliv vysvětlení. Jen pár stop od něj jest Matadorion a rovněž praví: "Myslels, že mne zabiješ". Až tváří v tvář sobě stojí, i tak bez meškání projíždí ostří trupem mnicha. On však nevyložil žádné snahy, aby unikl čepeli. Jen při průniku špice masívního kovu jíkl bolestí a sklon se k ústům svého vraha, jenž mu do ucha zašeptal: "Myslels špatně!" Poté prudkým pohybem vyndav z jeho útrob těla svůj vraždící nástroj. Ihned se stařec skácel na akvamarínový chladný kámen, zdob zem chrámu. Z rány zanechané po meči, začala téci krev, kdež ta se vlévala do drážek reliéfu zvěrokruhu. Šat měl znečištěn krvi svou. Cynický úšklebek se jeví v obličeji Matadoriona, který si otírá z těla zbraně hustý povlak krve do kousku roucha umírajícího muže.