Sacrosanct sword VIII - Zajati otrokáří

Anotace: Láska, nečekáné zvraty, msta a touha po moci, to vše se zde vyskytuje. Je to příběh s dvěmi příběhovými liniemi, které se prolínají a postupem času do sebe zapadají. Pokud se vám bude zdát, že některé části na sebe nenavazují,potom tak tomu není.

Sbírka: Sacrosanct sword

Každý z nich byl v černém oděvu a na koních té samé barvy. Byly to otrokáři. Otrokáři pod velením toho nejhrůznějšího člověka, kterého svět viděl. Byl posedlý smrtí a penězi. Říkalo se o něm, že kdysi žil jako normální slušný člověk ale jednoho dne mu přeskočilo a začal zabíjet a rabovat. Až do té míry, že se stal vůdcem těch největších ďáblu zločinu, jimž byly právě otrokáři. Žádny neví, jaká byla příčina toho, že se z něj stala taková stvůra. Nikdo si již nepamatuje jeho tvář, a jak vypadal předtím, než se zbláznil. Avšak ví jediné, že měl obličej anděla, kterou posednul démon. Vedly se oněm různé domněnky, proč z něj se stal taková zrůda. Někdo povídá, že jej opravdu posedl satan, druhý zas, že přišel o svou ženu a syna při velkém neštěstí, a neunes jejich ztrátu, až z toho zešílel. Sám byl legendou, ale i postrachem všech. Své řady otrokářů doplňoval těmi nejhoršími vrahy, zloději, žháři, násilníky a zrádci, jež země vyvrhla. Avšak nevěřil nikdo tomu, že existuje, spíše byl považován za mýtus, jakým se strašili lidé navzájem. Jenže opak byl pravdou. Teď to bylo nezpochybnitelné, když se shluk banditů rozestoupil a prostředkem projel jediný muž na bílém vraníku a v bílé róbě. Dojel s koněm až k zástupu vesničanů, jež byli chyceni otrokáři. A říká sametovým hlasem k svému zbrojnoši: "Hmm, kolik jich je" a odpovědi se mu ihned dostálo: "rovných 150, pane. 60. mužů, 50. žen a 40. dětí. Další jsou teď zajímáni." "Výborně, jen tak dál, hahaha." "A pane," "copak je" "a co děti pane, máme je zabít."

"Zešílels, zabíjet je, možná dřív jsme to tak dělali, ale dnes jsou výhodným obchodním artiklem. Víš, kolik bezdětných boháčů ti dneska dá peníze za takový nemluvně." "Omlouvám se, pane Zorto," "nu dobrá, pro tentokrát ti to odpustím." Mezitím, při pátrání po dalších vesničanech, jedna z matek uschovala svého jediného syna mezi ohořelé trámce na kraji lesa a pověděla mu: "Nevylízej do té doby, dokud neuvidíš hvězdy na nebi, jasný!" "Ano mamy,"

"dobře Matte, hodný chlapec (čtěte: Mete)." " A kam jdeš ty mamy," "neboj se, jen se porozhlídnu po okolí a jsem hned zpátky, ty tu zatím zůstaň a nevylézej, i kdyby hřmělo, jasný!"

"Jistě mamy." "Dobrá, za chvíli jsem zpátky." Nic netušící žena vyšla, aby se porozhlídla, jestli je po všem, když ji tu překvapili dva obrovští, svalnatí chlapy a odtáhli ji pryč k zajatcům. Poté, co to vše malý chlapec viděl z úkrytu, pustil se do pláče a řevu: " Kam to vedete mou mámu vy vrazi, pusťte ji." Náhle tento vzlyk zaslechl jeden ze Zortových otrokářů odnášejíc mámu chlapce. V tu, chlapec si uvědomil, co mu říkala matka, zatajil dech a ihned umlkl. Když už nic otrokář neslyšel, po nějaké době, tak si usmyslil, že se mu to jen zdálo a odešel se svým druhem, který táhl matku chlapce na náměstí k ostatním zajatým. Hned potom se malý klučina dal do pláče. Jeho matka, zavedena k Zortovi k vůdci otrokářských banditů, jím byla vyslýchána. "Tys sama, kde máš chlapce," žena trochu zaskočena otázkou vraha, odpověděla: "Jak víš, že jsem měla syna." I muž se k ní naklonil. Spod kápě žena zahlédla stříbrnou masku s drahokamy a barevnou mozaikou kolem otvorů pro oči. "Inu, kdo by to měl vědět nejlépe, nežli já," po těchto slovech si sundal kapuci, z níž vykoukli blond zplihlé vlasy, dlouhé až po ramena. Nato si sundal i stříbrnou masku. Jak to matka chlapce spatřila, málem upadla do mdlob. "To není možné, to jsi ty Zorto, jak?" "Jednoduše má milá, já se z toho dostal, anebo sis myslela, že jsem tam zemřel, to sis opravdu myslela Sokraténo, nech mě, abych se zasmál, mě se tak jednoduše nezbavíš, já mam tuhý kořínek. Ale dost žvanění, kde je můj syn Matt." Sokraténa se na něj nenávistně podívala a vyhrkne jako bláznivá ze sebe: "Je mrtvý ty hlupáku, je mrtvý, jen kvůli tobě je mrtvý, ty můžeš za jeho smrt, kdybych mohla, tak tě zardousím!" při této herecké scéně ji drželi oba svalnatí otrokáři, aby se nevrhal na Zorta. " Lhářko, můj Matt nemohl zemřít, je to přeci můj syn a je po otci, toho nemohl nějaký lehký plamínek, usmrtit." "Co! Ty říkáš, žes ten požár založil ty" " Ovšem, že ano, jak často se stává, aby se vesnice sama od sebe vznítila?" "Cože? Proč jsi to udělal, to jsi přišel i o tu špetku rozumu, cos měl." "Má milá, dávej si pozor na jazyk, nikdo se semnou neopovažuje, takhle mluvit, pak ani ty ne! No, a jestliže chceš vědět, proč jsem nechal vypálit vaši ves, tak důvod je prostý. Abych vás oslabil a roztřídil na ty slabé a silné, je známo, že za silnější otroky dávají lidé víc peněz. Slabí zemřeli při požáru a silní to přežili, není tomu tak."

"Jsi magor." "Pro někoho magor, pro druhého zas genius děvče, ale dost lamentace, pověz, kde je můj syn, jinak mě, uvidíš z té zlé stránky," "Jsi hluchý nebo co, už jsem ti to řekla" a dala se do strojeného vzlykotu. "Odveďte tu prolhanou lhářku, dělá se mi z ní zle. Prohledejte celé okolí, najděte Matta mého syna." "Rozkaz pane Zorto." Po 3 hodinách se skupina otrokářů vrátila. "Pane, nesu špatné zprávy, hledali jsme všude, ale nenašli jsme ho," " ne, takovou odpověď nechci, běžte mi z očí, Trostene, Kirstene odveďte ho a ukažte mu, co se děje s těmi, co se málo snaží,""ne, pane to ne, já se opravdu snažil," to už Zorto neslyšel, poněvadž už zašli dva otrokáři se řvoucím kapitánem do lesa. Takto se to opakovalo třikrát, až se spokojil s poslední zprávou, že ho opět nenašli. To už byl večer a Zorto s otrokářskými bandity odtáhl, sice se mu srdce svíralo, nad tím, že je jeho syn asi mrtev a to jeho vinou. Ale nedal to znát na sobě, odjížděl s hlavou vzpřímenou, ale v srdci sám sebe proklínal. A spod masky ronil slzy. Však jeho druhové cítily s ním, i když to byly vrahové a zloduši, věděli jistě, jak se jejich velitel cítí. Vyšli hvězdy a Matt vyšel z úkrytu, jak mu to matka nakázala. S brekem se rozběh na náměstí vesnice, ale když spatřil, že jest sám, tak se dal ještě do žalostnějšího breku. Brečel celou noc, až se jeho pláč nesl jako ozvěna do dalek, dlouho vzlykal předlouho, až ho přemohla dřímota a on usnul.