Temnota-zahnána do kouta (č.24)

Anotace: Pokračování...

„Sewro?“ cítila jsem Gearův horký dech na uchu. Otevřela jsem jedno z neochotných očí.
„Hm?“ zamumlala jsem. Na víc jsem se nezmohla, byla jsem příliš ospalá.
„Budeš tam na sebe dávat pozor a nebudeš se pouštět do něčeho riskantního!“ hlas měl tvrdý. Překvapeně jsem otevřela i druhé oko. Co to do něj zase vjelo?
„Proč bych to dělala? Zjistím, kde jsou ty dýky a zas pomažu zpátky.“ ujistila jsem ho. Gear se zdál neklidný. Převalila jsem se na lehátku na druhý bok, abych na něj lépe viděla. „Co se děje? Stalo se něco?“ konejšivě jsem ho pohladila po čumáku.
„Nic…“ pohlédl mi krátce do očí. „zatím.“ dodal. Nejistě jsem se zavrtěla, ale dál jsem se do něj zavrtávala pohledem. Cítil nervozitu, vztek, zoufalství. Pořád se jeho pocity měnili, až se mi z toho točila hlava. Když jsem se na něj nepřestávala dívat, povzdechl si. „Jen na mě teď dolehl tvůj odchod a nebezpečí kterému budeš vystavena.“ vysvětlil.
„A když jsem si měla hrát na zabijáka, tak to riskantní nebylo?“ zamračila jsem se.
„Ne, byl jsem ti nablízku a jakmile by se něco zvrtlo mohl jsem kdykoliv zasáhnout.“ zavřel oči a zhrdla se mu vydralo tiché zavrčení. „Jak já Moerna nenávidím!“
„Nic se mi nestane. Vždyť budu kolem sebe mít samé mágy a Markus určitě nedovolí aby se mi něco stalo. Na to má z tebe příliš velký strach.“ uklidňovala jsem ho.
„Asi máš pravdu, ale nelíbí se mi, že máš odejít.“ postěžoval si.
„Mě se taky nikam nechce, ale musím.“ zas na mě dolehl smutek z nadcházejícího odchodu. Dlouhou dobu jsem mlčeli a každý ponořený ve svých myšlenkách. Spánek mě opustil.
„Jdu se projít. Musím si trochu provětrat hlavu.“ doufala jsme, že na procházce přijdu na jiné myšlenky. Gear nepřítomně přikývl a já se zvedla. Náhle jako by mu došlo co jsem právě řekla, rychle vyskočil z lehátka. Trochu jsem sebou polekaně trhla.
„Půjdu s tebou. Chci si tvé společnosti užít co nejvíc, dokud můžu.“ věděla jsem, že to nebyl jediný důvod, ale raději jsem nic neříkala.

Mlčky jsem vedle sebe kráčeli parkem. Snažila jsem se myslet na něco příjemného, ale když se Gear pořád rozhlížel kolem, moc se mi to nedařila. Klidně jsem mohla zůstat na pokoji a vyšlo by to nastejno. Cítil mou podrážděnost a tak se snažil být nenápadný.
„Přestaň! Geare, co se to sakra děje? Jednou tě napadnou a začíná se u tebe projevovat paranoia!“ překvapeně se na mě podíval a snažil se tvářit nechápavě. Nebaštila jsem mu to. Rezignovaně si povzdechl.
„Teď když o tobě Moern ví, bude ti chtít ublížit, aby tím ublížil mě.“ kápl konečně božskou.
„Takže čekáš, že každou chvíli na mě vyskočí z křoví a roztrhá mě?“
„Ne. Nezabije tě, na to jsi příliš dobrý předmět vydírání. Pravděpodobně na tebe někoho pošle, aby tě unesl. Zavře tě někde ve sklepě a tam tě bude mučit.“ ztěžka jsem polkla. Procházka se mi již nezdála jako nejlepší nápad.
„Nevrátíme se?“ navrhla jsem a také se začala rozhlížet kolem. Gear neodpověděl. Strnul a pozoroval něco na druhém konci parku. Podívala jsem se tam, ale nic jsem neviděla.
„Počkej tady.“ přikázal mi a rozeběhl se tím směrem. Zahlédla jsem jen tmaví stín mihnout se ve dveřích. Gear ho následoval. Neodvážila jsem se pohnout. Dostala jsem strach. Byla jsem tu úplně sama. Co víc by si Moern mohl přát? Byla jsem rozpolcená. Měla jsem rozkaz tu zůstat, ale rozum mi říkal, že mnohem moudřejší by bylo zdrhnout odtud co nejrychleji.
Ještě jsem se nestačila rozhodnout co udělám, když se mi něco otřelo o záda. Leknutím jsem vyskočila a se srdcem splašeně bušícím, jsem se otočila.
„Je mi potěšením tě opět vidět.“ automaticky jsem začala couvat. „Ale no tak. Snad si nemyslíš, že mi utečeš?“ posmíval se mi Moern.
„Naděje umírá poslední.“ snažila jsem se usmát, ale podařilo se mi jen ušklíbnout.
„Mohu tě ujistit, že nikdo dnes umírat nebude. Nemusíš se mě bát, prozatím.“ zašklebil se.
„Co po mě chceš?“ nechtěla jsem již chodit kolem horké kaše. Než odpověděl, dlouze si prohlížel drápy a ještě si zívl, aby mi ukázal zuby, které by mohli překusovat železné tyče.
„Jen si chci přátelsky popovídat. Nic víc.“ znuděně protahoval každé slovo, které jsem mu nevěřila. Čekala jsem až bude pokračovat, ale místo toho si mě prohlížel.
„Tak už to ze sebe vysyp. Nemám na tebe celej den.“ vyjela jsem po něm. Jeho hra mě už přestávala bavit a strach mě pomalu opouštěl, jak ho nahrazoval vztek. Kde se sakra courá? Gear se pořád nevracel. Začínala jsem mít obavy, ne o sebe, ale o něj.
„Drzá, stejně jak ten moula.“ odfrkl si. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že na něco čeká a jen se mě snaží zabavit. O co mu jde? Nebojí se, že ho Gear se mnou uvidí? Evidentně ne.
Otočila jsem se ke dveřím, kdy Gear zmizel. Právě z nich vycházel malí chlapík s plnovousem a břichem, které mu přetékalo z kalhot.
„Všechno hotovo, milost pane.“ zakřičel ze dveří a opět za nimi zmizel. Moern se spokojeně usmál. Až teď jsem si uvědomila jak byl celou dobu napjatý. Do hajzlu. Byla to lest!
„Kde je Gear? Co jsem s ním provedli?“ zaťala jsem ruce v pěst. Už mi bylo jedno, že přede mnou stál sám král démonů. Mohl to být klidně bůh! Zaútočila jsem.
Moern to nečekal a nestihl uhnout. Drápy zajeli do jeho huňaté srsti a našly si cestičku, až k lícní kosti. Zavřískal.
„Zatraceně! Škrábeš jak kočka.“ hruď se mi otřásala vrčením. „Klid. Hned tě za ním dovedu.“ ušklíbl se a přejel si tlapou přes čumák, kde už nebylo po ráně ani stopy. „Pojď za mnou.“ šel směrem ke dveřím za kterými Gear zmizel.
Těsně před dveřmi jsem se zastavila. Co když je to past? Jak by mohli Geara chytit? Vždyť je démon. Na druhou stranu to neměl Moern zapotřebí. Klidně by si mě mohl tam odnést v zubech. Rozeběhla jsem se ta ním. Byl pořádný kus přede mnou.
Nervy jsem měla napnuté k prasknutí. Na klidu mi zrovna nepřidávalo, že jsem cítila bodavou bolest v pravé ruce. Věděla jsem co to znamená. Někdo Gearovi ubližoval a musel se získat dýky o kterých jsem si myslela, že jsou pečlivě schovány u Geara.
Blížili jsem se k cíli. Cítila jsem, že Gear není daleko. Chodbou se rozlehl tlumený výkřik, po kterém následovalo zaklení.
„Do prdele, Neryde! Dávej bacha. Drž tu kudlu pořádně, nebo tě s ní propíchnu.“ vešli jsem do místnosti bez oken a pevnými ocelovými dveřmi. Na stěnách vyseli ze stropu pouta a byli tu různá zařízení, které mi připomínali středověké mučírny. Dokonce tu bylo i pár klecí a v jedné z nich se krčila nějaká stará žena v roztrhaných šatech. Přes záda se jí táhli rudé šrámy, nejspíš od bičování. Něco si do nekonečna mumlala a k hrudi si při tom tiskla ruku na které byli jen tři prsty. Podívala se mým směrem. Do krku se mi nahrnula žluč. Té ženě někdo vypíchl levé oko a to nedávno, jelikož s něj ještě tekla krev. Měla jsem co dělat, abych se nepozvracela a ani smrad, který byl všude kolem mi moc nepomáhal.
Rozhlédla jsem se a snažila se pohledem nezavadit o ženu v kleci. Toho koho jsem hledala stál v rohu obklopen čtyřmi menšími démony s podobou opic a v tlapách neohrabaně drželi dýky Věrných, tady alespoň tři z nich. Jedna totiž vězela v Gearově přední tlapě. Ta mu asi bránila rozplynout se.
Jakmile mě s Moernem zahlédl, zavrčel a vrhl se na své věznitele. Trochu se polekali, ale pomocí dýk ho zas zahnali do kouta. Instinktivně jsem mu vyšla na pomoc. Moern mě však jedinou ranou odhodil směrem do místnosti.
„Poslouchej mě, holčičko.“ stoupl si na mě jednou z těch obřích pracek a zašeptal mi do ucha. „Jestli chceš ještě někdy vidět svého přítelíčka živého, doneseš mi ostatní dýky a to co nejrychleji. Čím déle ti to bude trvat, tím dýl se budu moct těšit z jeho společnosti.“ zachichotal se jak nějaký psychopat. Zoufale jsem pohlédla na svého mistra. Srdce se mi sevřelo úzkostí. „A teď běž!“ otočila se ke mně zády a s triumfálním úšklebkem se zadíval, jak Gear zuří. Zvedla jsem se a nerozhodně postávala. Nechtělo se mi tu Geara nechávat.
„Sew, zakazuji ti dávat mu ty dýky.“ pohlédl mi do očí. „Zabil by všechny kdo by se mu nehodili do krámu.“ Moern se zamračil a pokynul jedné z opic, která mu bleskurychle uštědřila další ránu. Bokem mi projela další bolest, i když mě ani nebolela, protože nebyla moje, do očí se mi nahrnuli slzy.
„Nechte ho!“ zakřičela jsem a vrhla se na toho proradného paviána a zabořila mu drápy do zad. Ohnal se po mě. Rychle jsem mu uskočila z dosahu. Navztekaně vycenil zuby a už by se na mě vrhnul, kdyby nezasáhl Moern.
„Nech ji být! Hlídej Geara. A pokud jde o tebe…“ otočil se na mě. Couvla jsem. Dotlačil mě až ke zdi. „Nechám ho, ale až doneseš dýky.“
„Dobrá, donesu je, ale už mu prosím vás neubližujte.“ jen se ušklíbl a nechal mě být. Vydala jsem se ke dveřím. Naposledy jsem se za Gearem otočila, než jsem vyšla.