Trůn smrti II.

Anotace: tak další část, tentokrát přináším zpátky dvě postavy a předešlou hlavní postavu z díla má matka je smrt a já jsem její posel; za komentáře budu vděčný, tak se jen směle do mě pusťte

V hustém pásmu smíšených stromů – severně od jezera Kita – se nacházela prapodivná mýtina, na které nic nebylo a i vše živé se jí velkým obloukem vyhýbalo. Bylo to místo, kde ani tráva, plevel, keře a vše tak odolné nerostlo. A to i přes to, že mýtina vznikla před patnácti lety, kdy se ještě na zalesněné a životem kypící části lesa odehrál boj Atovin – dceři Stvoření – s Gargoily, tvory Nicoty. A i přes všechno úsilí statečné Atovin skončil boj v její neprospěch, když se střetla moc života a nicoty, která v mohutné explozi sice zničila Gargoily, ale zároveň otevřela průchod Nicotě, jež do sebe vtáhla dceru Stvoření.
A dnešního dne, krátce potom, co Smrt do světa živých vyslala své dva služebníky, ani Nicota nezůstala pozadu a ze svých útrob, ve kterých většinou vše živé strávila a nadobro zničila vyplivla zpět na svět Atovin.
Mrtvá zem se mírně chvěla, když se stahovala do středu mýtiny a zformovala do krásného nahého těla ženy, které posléze vyměnilo šedivou barvu kůže za zdravou a přirozenou.
Atovin se nadechla vzduchu, jako když se topící dostane nad hladinu a snaží se obnovit pouto se životem. Několikrát zakašlala a poté plná zděšení se pokoušela rozpomenout na poslední okamžiky, které se staly před patnácti lety. Nic si za ty roky obklopená Nicotou nepamatovala a v hlavě měla jen černý závoj, který jí na tu dobu mlžil vzpomínky.
Postavila se a rozhlédla po okolí. Jako dcera Stvoření měla moc rozdávat život a opovrhovala smrtí. Proto nesnesla pohled na zkázu kolem sebe a okamžitě se rozhodla s tím něco udělat. Napřáhla před sebe své něžné ruce, zavřela oči a jako mnohokrát předtím se pokusila spojit s rostlinami, hmyzem a zvířaty kolem sebe, aby jim předala sílu zatravnit mrtvolnou mýtinu a znovu jí zaplnit životem. Ale nic se nestalo, necítila vůbec nic. Žádná slova zvířat ani jejich myšlenky a klidnou rozvahu rostlin, či hmyz, který se neustále za něčím honil a nikdy ve své pracovitosti nepolevil.
Zklamaně se Atovin zahleděla na vlastní ruce. Připadaly jí normální, ale to, co by jí vysvětlilo proč nemá svou moc nebylo vidět nikde na vnější části jejího těla, bylo to v ní! Uvnitř její existence se jako červ v jablku pohyboval zárodek Nicoty a pomalu rostl a sílil.
Atovin měla jedinou možnost, kam se vydat a kde by jí snad pomohly. Jistota bezpečí totiž byla na vážkách, když před patnácti lety opustila elfské hlavní město Eldrien, aby se vydala na pomoc potomkovi Smrti, do kterého se za jeho desítky životů nejen zamilovala, ale také ho i proklínala v nikdy nekončící válce mezi Smrtí a Stvoření, při níž byli právě jejich potomci zapřísáhlými nepřátely, při jejichž střetu mohl bojiště opustit vždy jen jeden z nich.
„Ach Kamire, doufám, že jsi alespoň unikl ze spárů své matky a získal konečně svobodu,“ řekla Atovin a vydala se po svých na dlouhou a namáhavou cestu do Eldrienu, neboť bez svých schopností nedokázala přivolat koně, kteří by jí tam dovezli v několika hodinách.

***

Kdesi uprostřed husté pralesní vegetace, rozprostírající se poblíž řeky Nilden se prodírala postava zahalená do starého a ošuntělého pláště. Drala se skrze popínavé rostliny, padlé stromy, bambusy a další živé překážky, které se navzájem proplétali. Postava však neměla žádnou mačetu ani nůž, kterým by si cestu před sebou prosekávala. Pouze holýma rukama se chytala za kmínky malých stromků a stvoly šlahounovitých rostlin, které se po kontaktu s rukama rozpadaly a hnily, když veškerý jejich život proudil do těla muže v plášti. A tak za sebou tajemný nechával stezku mrtvých a rozpadlých rostlin, která se táhla už několik dobrých kilometrů, jak bloudil živým bludištěm, které v sobě ukrývalo jeho cíl, jehož hodlal dosáhnout za každou cenu.
Najednou se nad hlavou muže ozval velký havran. Jeho ebenová pírka se třpytila ve světle slunečních paprsků, které se prodraly skrze hustou klenbu korun stromů a muž o to usilovněji začal vysávat z rostlin stojících mu v cestě život. Už je však nebral systematicky, ale odstraňoval si z cesty pouze ty, které mu bránily v průchodu.
Havran znovu a znovu svým pronikavým hlasem oznamoval pozici muže a jeho pán v klidu kráčel po vytvořené stezce, aniž by někam spěchal. Neměl také proč. On byl tím, kdo loví a poslední existující lich byl jeho kořistí!
Když byl nemrtvý mág od svého pronásledovatele na vzdálenost kratší, než sto metrů, vrátil se havran ke svému pánovi. Usadil se na rameni statného muže s věkem pouhých dvacetidvou let, ale s prožitými stovkami životů. Jeho černé oči a vlasy kontrastovaly na tomto místě plného života, ale to mu bylo jedno. Když se pak pravou rukou natáhl po větvi, aby si pomohl při přelezení spadlého kmene stromu, mateřské znaménko o velikosti mince ve tvaru kříže dokonale vyniklo. Nebyla to však větev, za kterou se chytil, ale nejméně čtyřmetrový jedovatý had, jenž sklonil svou hlavu z větví nad ním a zahleděl se na opovážlivce pod sebou.
Byl to stromový had, který měl jeden z nejsmrtelnějších jedů a maskování, které dokonale napodovalo větev, když číhal na nic netušící kořist. Výrůstky po jeho těle podobající se větvičkám bez listů se teď hrozivě třásly, jak plaz dával najevo nepřátelství.
Havran na rameni mladého muže nebyl vůbec vyplašený. I když by měl jako jiní ptáci před jedním ze svých úhlavních nepřátel odletět, dál setrval na svém místě jako papoušek na rameni piráta. Jen si svým zobákem začal čechrat ebenová pírka a o nic víc se už nestaral.
Had výhružně otevřel svou tlamu a ukázal pár svých tří centimetrových jedových zubů, po kterých stékalo pár kapek nebezpečného jedu a dopadalo na trávu.
Mladý muž však neměl v úmyslu se dlouze zdržovat. Nehodlal si po pěti letech pátrání licha uniknout a tak svým pohledem plaza na místě zabil.
Černé oči muže se rozzářili a černota v nich zesílila, pak se jako úponky plazivé rostlyni vydali vzduchem ke stromovému hadovi a dokolala jej obejmuly, jako když krajta se pokouší uškrtit kořist. Místo škrcení však černé úponky vysávali životní sílu hada, kterou potom sebou vtáhly zpátky do očí muže.
Když bylo po všem, hadovo tělo neškodně zklouzlo ze stromu na zem a už se smrtelně nebezpečný plaz nikdy více nepohnul.
Muž se krátce díval na výsledek svého činu a dal najevo trochu lítosti nad hadovým skonáním, dokud mu na rameni nezazněl hlas ebenového havrana, který jej přivedl zpátky k jeho poslání, a tak se vydal dál po mrtvé cestě a už se o tuto příhodu s plazem dále nestaral. Nebylo také nad čím uvažovat. Byl potomek Smrti, byl poslem Smrti a měl moc pouze brát život, ne ho dávat...

Lich vycítil moc svého pronásledovatele hned, jak jí použil. Moc dobře věděl, kdo jej nahání. Ostatně byl to poslední žijící posel Smrti a ten, kdo mu dokonce před patnácti lety pomohl získat svou nynější existenci, o kterou rozhodně nehodlal přijít. A když najednou vyšel z hustého porostu na otevřenější prostranství, kde se nalézal kamenný chrám, nedokázal tomu věřit. Tolik let hledal tuto stavbu a dnes, kdy se mu to konečně podařilo měl v patách svého nejhoršího protivníka. V duchu zaklel, ale i když v něm nutkání vstoupit do chrámu převládalo, věděl, že kdyby tak učinil, posel Smrti by jej měl v pasti a už by mu neunikl. Ne, nemohl vstoupit do kamenných chodeb obsahující ve zdech magii, jež by blokovala jakákoliv kouzla schopná jej přenést pryč. A tak, když se jeho pronásledovatel vynořil ze změni rostlin ani ne třicet metrů od něho, hlasitě zvolal: „Ať tě Smrt zatratí, Kamire!!“ Pak se rozplynul v černý dým a nechal se větrem odnést daleko odsud.
Z ramene posla Smrti jen vzlétl ebenový havran a vydal se za prchajícím lichem. Jeho pán potom pro sebe si odpověděl: „Smrt už mě dávno zatratila, Zkázo. Ale tebe zničím, i kdyby to měla být poslední věc, kterou ve světě živých vykonám.“ Pak se Kamir zadíval na stavbu před sebou. Cítil z ní podivné vibrace a vůbec se mu to nelíbilo. Bylo to pro něho, jako kdyby před ním stál jeden z potomků Stvoření, ale přitom magie z chrámu byla úplně jiná, až děsivě zvláštní, něco, co je dobré nechat tak jak je, napospas džungli, která už celá staletí v sobě tuto stavbu ukrývá před zraky všech. A tak se jen posel Smrti dotkl dvou statných stromů u vchodu do chrámu a svou mocí je usmrtil, ale vzápětí jim navrátil život v posmrtné existenci. Pečlivě větvím - za pomoci temnoty - změnil tvar do ostrých bodců. Poté se znovu vydal do nepropustné změti rostlin a zanechal dva vytvořené strážce na místě, aby svým dílem přispěl k ochraně chrámu a zamezil možným pokušitelům, dostat se do něho.