Východ slunce 28. díl

Východ slunce 28. díl

Anotace: Omlouvám se, strašně moc. Tuhle část jsem napsala asi před měsícem, ale chtěla ji více rozvést do budoucna. Jelikož je to ale už moc dlouhá doba, dávám to sem teď. Je to taková první část 28. dílu. Uvidím, jak bude ten další a kdyžtak dám vědět.

Minulý díl skončil "úprkem" z města, kde se všichni dozvěděli, že není muž ale žena. A ještě k tomu se špatnou pověstí /zlou, netýká se ctnosti:-)/
_____________________________________________________

Potulovala jsem se neznámo kam. Moje jednotka zůstala kdesi za mnou. Neřešila jsem je. Stejně už to bylo všechno jedno. Nyní už věděli, kdo jsem. Nemusela jsem se skrývat. Mojí pravou tvář sice neviděli, ale znali mou podstatu, a ta je leckdy důležitější. Zjištění, že nejsem mužského pohlaví, jim jistě muselo vyrazit dech. Ten tvrdý a přísný hlas, který se skrýval za černým pláštěm, vůbec nepatřil nějakému zarputilému chlapovi, leč přemrzlé ženské. Vlastně ne ženské, spíš holce. Když jsem se sem dostala poprvé, bylo mi osmnáct let. Teď je mi devatenáct.
Za svůj život jsem toho stihla mnoho. Nejvíce překotných událostí se samozřejmě událo v této pohádkově kruté zemi. Kde jinde byste se mohli setkat se zlým černokněžníkem, bílou paní, krásným princem a všemi těmi krutými nestvůrami? Nikde na světě. Možná pouze v imaginárním světě vaší fantazie. Co já vím, co je tohle vůbec za končinu. Třeba také sním. Jak dlouho se vlastně může snít? Pobývám v této říši už příliš dlouhou dobu na to, aby to mohla být pravda. A navíc, chtěla bych se vůbec vzbudit? Kde je život lepší?
Během rychlé chůze, díky níž jsem se dostatečně hbitě vzdalovala z ďáblova kotle, mi probíhalo hlavou na tisíce myšlenek. Vracela jsem se ke své podstatě, obracela možné i nemožné situace, leč nikdy nepřišla na klíč k hádance. Jako by mi něco chybělo. Cítila jsem to. Něco jednoduše zmizelo, avšak mělo to katastrofální následek. A já si za boha nemohla vzpomenout, jaký kus duše mi chybí.
Když jsem byla na hranici dvou lesů, ještě jsem se otočila a pohlédla na nenáviděné město. Vznášel se nad ním oblak tmavého dýmu. Spalovali těla. Nejraději by upálili i mne, kdybych neodešla. Je co říct, že mě nepronásledovali. I když, je pravda, že mají svých starostí dost. Svou družinu jsem nezahlédla. Jak bych mohla? Podle mého vzdělání pomáhají s nápravou největších škod, dokud se situace neuklidní. Navíc jim chybí ten nejvyšší článek. Mají sice Mesteana a Dereka, vůdce skupin, jenomže ani ti nedostali žádné pokyny. Musí si poradit sami. Snad se jim to podaří a najdou cestu. Já tu svou hledám bezpočet dní a východisko nenalézám. Možná to je příčina, proč se ze mě stalo to, čím jsem. Nejsem člověk, necítím se nadále být lidskou bytostí (po kolikáté už to vlastně říkám?).
Natolik jsem se ponořila do středu vnitřního vesmíru, že jsem ani nezaslechla lehký dusot kopyt o zmrzlou půdu. Do reálného světa mě vytrhlo až pořádné šťouchnutí mého přítele. Nevšímala jsem si ho a pokračovala v cestě. Zařadil se bez protestu po mém boku a nechal mě být. Když na jeho hřbetě přistál i Sodaat, zdvihla jsem k nim teprve hlavu, jež celou dobu hleděla nevidoucíma očima na zem.
„Nezvládla jsem to. Naše mise skončila. Půjdeme po svém, kam nás nohy zavedou.“promluvila jsem k nim pomocí myšlenek. Na verbální řeč jsem byla příliš unavená a líná.
„Třeba jsi neměla utíkat.“vrátil mi nazpět Sodaat. Sin Thai mlčel s hřbetem skloněným. Rozhostilo se mezi námi ticho. To myšlenkové se zdálo ještě horší, než když dva lidé nemají o čem mluvit. Cítila jsem přímé ztělesnění viny, jež mě stahovalo pod povrch a chtělo zadusit.
„Možná jsi jim aspoň měla něco říct.“ozval se po nekonečně dlouhé chvíli Sin Thai neutrálním hlasem. Nic mi nevyčítal, to pouze já si přikreslovala situaci do temnějších barev.
„Nemusela jsem jim říkat nic. Však by mě neposlouchali. Už vědí, kdo jsem. Drbny jim napovídají o těch třech mrtvolách, přikrášlí mou postavu a udělají ze mě ještě větší zrůdu, než jsem. Myslíš, že pak budou mít zájem na nějakém otravném poslouchání a plnění příkazů? Bylo by to nepříjemné jim i mně.“dál jsem se o tom odmítala bavit. Stáhla jsem si kápi více do čela a z neznámého důvodu se rozeběhla. Vzedmula se ve mně šílená touha něco udělat. Ovšem nic pěkného to nebylo. Musela jsem to ze sebe dostat, jak jinak než námahou.
Utíkala jsem, seč mi síly stačily. Sin Thai mě následoval a Sodaat po nepořízené odlétl neznámo kam. Míjela jsem holé pláně, mírné kopečky, lesíky s větvemi pokrytými sněhem. Nikde jsem se však necítila v klidu, bezpečí. Chyběl mi ten pocit tak silně, až mi doslova svrběla kůže, jako bych na sobě měla svěrací kazajku, jež nepropouští vzduch. Ano, dusila jsem se. Svým vlastním nitrem. Mezi pramen mého života se vypouštěla jedovatá voda a já se trávila. V mém vnitřním pohledu jsem viděla průzračnou vodu, jež se hrubě míchá s tmavě indigovou. Nejdříve poletovaly jen chuchvalce, pak se vše uzavřelo do tmy.
Zastavila jsem se celá udýchaná. Energie se náhle vypařila. Uběhla jsem notný kus, krajinu kolem sebe jsem vůbec nerozpoznávala, ale to nevadilo. Sin Thai mě vždycky navede správným směrem, pokud budu potřebovat. Rozešla jsem se k nedalekému hustému pásu jehličnatých lesů, tam by mohlo být místo, kde si vše budu moci srovnat v hlavě. Udělala jsem chybu. Viděli mou pravou tvář a já na to nezareagovala. Nechala jsem je tam a sama sebe odkopla do propasti.
Než jsem došla k lesu, začalo sněžit. Ovšem za vločky se ta poletující břečka považovat nedala. Sníh byl moc rozbředlý, tál už za letu, tudíž spíš pršelo, než sněžilo. Přestože byl můj plášť utkán z výjimečných látek a opředen kouzli, za chvíli nasáknutou vodou ztěžknul. Schovala jsem se pod nejbližší stromy a mlčky si stoupla pod košatou větev. Kapuci jsem si lehce odhrnula z čela. Z jehličí na mne padaly kapičky. Plesk, plesk. Střídaly se mi na obličeji jedna za druhou, brázdily po bledé kůži a vyrývaly do mě pocit viny a mého zla. Dal se do mě chlad. Cítila jsem, že to jenom zimním obdobím nebude. I kdybych okolo sebe rozňala tři hranice, nezahřála bych se. Ze špičky nosu stekla kapka. Od úst šla pára. Připadala jsem si jako ledovec uprostřed výhně.

Na stejném místě jsem mrzla dobře ještě několik hodin, pak jako bych procitla. Dolehly ke mně všechny ty řeči od Sin Thaie, Sodaata, Othella a Pankrease. Oni za něco bojují a já bych zbaběle prchala.
„Sin Thai?“ optala jsem se po hodinách mlčení.
„Hm?“ zdálo se mi, jako by mě pokývnutím vybízel k hovoru.
„Myslíš, že jim můžu dát vědět, co a jak mají dělat?“ mluvila ze mě nesmělost. Odkdy?
„Proč bys nemohla? Podle mě na to celou dobu čekají.“ zasmál se mi Sin Thai.
„Dobře.“ povzdychla jsem si. „Tak já jdu na to.“
Stoupla jsem si pořádně rovně a pěkně se zapřela o rozmočenou půdu pod nohama. Už se skoro setmělo, což znamená, že mokrý sníh už padal celé odpoledne. Přenos mojí řeči byl ztížen tím, že jsem přesně nevěděla, v jakém okruhu kolem Miren se nacházím. Navíc byly tráva a větve stále pokryty posledními zbytky sněhu, a tak to „vlnění“ nepůjde nejlépe. Bude mě to stát mnoho sil, kterých se mi bohužel příliš nedostávalo. Ale za pokus nic nedám.
„Mesteane?“soustředila jsem své myšlenky na jednu osobu vzdálenou několik kilometrů. Jméno elfa jsem opakovala ještě několikrát, pak jsem teprve zaregistrovala téměř nepostřehnutelný závan vědomí. Asi nikdy neverbální komunikaci nepoužíval na takovou dálku, anebo mu chybí prostor k soustředění. „Vydávám jednoduché pokyny. Mohou být poslední, co všichni uděláte. Vyřiď všem, že pokud se ke mně budou chtít přidat, čekám je za úsvitu u lesa před Miren. Nebudu se zdržovat dlouho. Kdo nepřijde, vzdal se služby zemi a je z mé moci propuštěn. To je všechno.“ kontakt jsem okamžitě přerušila, abych snad ještě něco nevhodného nedodala. Možná náznak naděje, že přijdou všichni.
„Se Sterem a Thorem asi počítat nebudu, divila bych se, kdyby se ochotně poddali dalšímu nátlaku.“prohodila jsme k Sin Thaiovi.
„Co ty víš, třeba tě překvapí.“

Za tmavě šedého úsvitu stál na pěšině mezi dvěma lesíky připraven jezdec. Už z dáli vypadal netrpělivě. Bílý kůň neustále pohazoval hlavou a hrabal kopyty. Pocit jeho pána se musel přenést i na něj. Oba očekávali důležitý moment, ale nevěděli, jak se k němu postavit. Nejlépe čelem, jenomže…to nebylo leckdy jednoduché a v tomto případě už vůbec ne.
Mezitím co se ladné nožky oře pohybovaly z místa na místo a vyšlapávaly ve zbytcích bílé hmoty díry, světlo ze zahaleného slunce putovalo po ustupující noční krajině. Nádech bílé se objevoval šíleně pomalu, těm dvěma se zdálo, jako by se někdo plazil z posledních sil. Snad počítali vteřiny.
„Neměli bychom už jet?“ ozvalo se za chvíli bezcitné promluvení.
„Ještě počkej.“ A tak čekali.
„Slunce už se začíná objevovat. Je pozdě, pojedeme.“promluvil po chvíli znovu ten rozhodný hlas.
„Ne!“ Kůň se na protest vzepjal na zadních a hlasitě zařehtal.
Koňský protest se rozlehl po celé planině, možná až k hradbám města. Dostal se i k uším, jimž byl určen. Skupina rozmrzelých, rozespalých a zmrzlých mužů se urychleně vydala za směrem dolehnutého zvuku. Všichni byli zabalení v pláštích, někteří šli sami, jiní vedli stručné řeči mezi sebou. Směřovali rychlými cílenými kroky k osamělému jezdci, který se skupině raději vyhýbal očima.
Když byli již blízko, přinutil se otočit alespoň na půl těla k vyčkávajícím vojákům. V mžiku shlédl situaci a udělal rozhodnutí.
„Dobrá, víc nás nebude. Pojedeme na místo starého tábořiště, pak se přesuneme jinam. Jelikož se začínají projevovat nepokoje a přichází jaro, bude nutné sledovat dění a pomáhat, kde je třeba. Trénink skončil.“ Ozvalo se spod kápě. Pak se jezdec otočil zády k nim a pomalým krokem vyrazil známým směrem.

Od cesty zpět do lesa bylo ticho. Takřka nikdo nemluvil a pokud ano, nebylo to téměř postřehnutelné. Jako by na všechny dopadla tíseň. Tohle rozhodně nebyl jezdcův záměr, ale on se také necítil nejlépe a setrvávání v mlčení se zdálo nejpřijatelnější možností. Navíc měl prostor k myšlenkám. Jak předpokládal, Ster a Thor nedorazili. Jinak ve skupině snad nikdo nechyběl. To ho celkem příjemně překvapilo, ovšem ti dva…vrtalo mu to hlavou. Nakonec zjistil, že ač nad tím bude přemýšlet sebevíc, stejně na žádné řešení nepřijde, a tak to nechal být.
V lese se vojáci automaticky rozdělili na dvě skupiny, aniž by jim to někdo nakazoval. Jezdec chtěl nejdříve něco namítnout, potom nad tím mávnul rukou a dal skrze své vědomí dvěma velitelům skupin na srozuměnou, že zítra, až budou odpočatí, vyráží na cestu neznámo kam. On sám se pak vytratil na osamělé místo ukryté malými stromky. Celý den strávil nečinným sezením a zíráním před sebe. Až navečer prováděl s magií různé pokusy, že se prostor v několika metrech kolem neustále rozsvěcoval a zhasínal přehršli barev a jasu.
Jezdcovou myslí něco otřáslo. Někdo byl nedaleko. Jezdec vstal a zamířil po směru své intuice směrem k cizí přítomnosti. Čekal dvě možné osoby, jež by to mohly být. Nakonec se nespletl. U stromu stál tmavovlasý elf.
Aniž by mu dala postava v plášti jakoukoli příležitost k promluvě, rovnou ho poslala pryč: „Běž spát. Satre te is. (Šetři sebe sama).“ Bez dalších slov se zase vrátila nazpět a pokračovala v čarování. Mezi stromy zazářilo jasně bílé světlo.

Vydali jsme se na cestu. Muži byli rozespalí a i já cítila rozlámanost. Netušila jsem, kam se vrtneme, kroky jsem náhodně nechávala na Sin Thaiovi. Třeba on věděl, kterým cílem se musíme ubírat, abychom dostáli svého slibu pomáhat druhým. Muži stejně jako včera moc nemluvili. Nejspíš si všechno řekli předtím, než usínali. Bylo by hloupé, aby se o mé neschopnosti bavili přede mnou. Zvlášť když vědí, co jsem schopná udělat za útočné řeči proti mně. Možná bych to nyní už znovu neprovedla. Styděla bych se. Násilím si vymoct náklonnost nelze, poslušnost však ano.
Sin Thai se kýval ze strany na stranu, já se houpala jako na houpačce. Šel volným krokem, nikam nepospíchal. Pozorovala jsem měnící se krajinu. Jaro pomalu vyhánělo zimu. Ne že by hned začaly rozkvétat prvosenky, ale sníh mizel před očima a povadlá, zažloutlá tráva se budila z apatie. Z lesů, kolem nichž jsme projížděli, byl konečně slyšet život. Žádné studené mrtvo, ale křik ptáků, prvních odvážných zvířat, jež se přestaly schovávat. Párkrát jsem v ostrůvcích bílé zahlédla stopy zajíce a srnky. Měli štěstí, že se neobjevili před námi a zmizeli předčasně. Nemuseli by se dožít dalšího rána. Muži měli chuť na čerstvé maso a se svými střeleckými zkušenostmi by určitě někdo kořist trefil. Přežít v divočině jsem je opravdu naučila dobře. Alespoň něco, pousmála jsem se. Přesnost to tedy rozhodně nebyla, jak jsem zjistila záhy.
Toulali jsme se krajem, míjeli stále dokola pole, louky a lesy, až nám z toho šla hlava kolem. Těžko se vyznává v podobné krajině. Naštěstí jsem měla při ruce, vlastně pod rukama, Sin Thaie a jeho koňský bystrý smysl a pak ptačího zvěda, jenž se se svým dobrovolným povoláním musel umět orientovat i poslepu. Párkrát se objevil nad našimi hlavami, to mi podával informace o nejbližší krajině a o posledních novinkách v jeho vyhlídnutém jídelníčku. Když se snesl dolů po třetí, vymanil si přístup až ke mně. Plavným pohybem mi přistál na napřažené ruce, která se pod jeho tíhou okamžitě propadla.
„Copak se děje, že jsi zavítal mezi pozemšťany?“ přivítala jsem ho mile.
„Omrzelo tě koukat se na nás z vrchu?“ přidal se do našeho rozhovoru i Sin Thai. Okem nepatrně mrknul na káně hovící si na mé odumírající paži
„To mě nikdy neomrzí. Jakmile si jednou zvykneš létat, už toho nenecháš, pokud se ti nic nestane. To ti může potvrdit spousta ptáků. Když to chytneš do křídla, buď se uzdravíš, anebo jsi mrzák. Je to stejný jako u vás lidí s nohama. Vy jste zvyklí chodit, bez nohou se všechno ztíží.“ zacvakal zobákem Sodaat.
„No jo no, bohužel se to stává. Pokud se dočkáme konce války, taky na někoho ta úloha nemohoucího připadne. Osud si nevybírá.“ nenapadlo by mě, že se budu se zvířaty kdy bavit o takových problémech.
„Ale kvůli tomu jsi sem určitě nepřišel, co?“ kápl na otázku, která mi prolítla hlavou, náš nosič.
„Vidíš to, málem bych zapomněl.“ vypadalo to, jako by se chtěl plácnout do čela. Čekala jsem, kdy zvedne křídlo a opravdu to udělá.
„Vždyť to říkám pořád, že jsi sklerotik. A ona mi pořád nechce věřit!“
„No tak hoši, nebudeme se hádat. A ty se už konečně vymáčkni, pak se můžete hádat, jak dlouho chcete.“ nabídla jsem jim.
„Někdo vás od lesa sleduje.“ Konečně odhalil to tajemství náš spokojený opeřenec. Pozornost mu očividně dělala dobře. Zvlášť když k nám neustále zalétaly pohledy ostatních vláčejících se pěšky. Nemusela jsem se ani rozhlížet, abych si toho všimla. Po cestě se pořád rozléhaly jen čvachtající kroky. Nemluvili mezi sebou, jediný, kdo mluvil, jsem byla já, a to ještě v duchu a se zvířaty. Věděli, že s nimi rozmlouvám. Všimli si toho už dávno. Pak je těžké něco jim zazlívat. Elfové v úctě zrovna nebyli a kam zařadit osobu v černém plášti s divnými jednacími praktikami a schopnostmi?
„Cože jsi říkal? Kdo nás sleduje?“ zeptala jsem se zmateně. Trochu jsem se zamyslela.
„To nevím! Říkám, že někdo. Mě lidi nezajímaj.“ Přiznal se upřímně.
„Od jakého lesa?“ přidal se do vyzvídání Sin Thai, který navenek špicoval uši, aby taky něco „slyšel“. „Minuli jsme jich za celou dobu asi padesát. Tos nám teda dost pomohl!“ to mě ani nenapadlo.
„No jehličnatý les, menší rozloha, ve špičkách je ještě sníh a taky se v něm ukrývalo dost obědů.“
„Sodaate, takovýhle popis sedí skoro na každý les, co jsme minuli. Jak daleko od našeho tábořiště to bylo?“ ztratila jsem s ním po dobrém trpělivost i já. Napnul mě. Měla jsem tušení, že by to třeba mohl být ten, koho už jsem dlouho neviděla. Nemám zdání, kde se pohybuje, je tudíž možné, že o nás zaslechl nějaké zvěsti, a tak nás stopuje. I když, asi je to nesmysl.
„Jo! Tábořiště. Zavěsili se na nás takřka okamžitě, jak jsme vyrazili.“ Vypadlo z něj nakonec.
„No tak to je teda úžasné! On celou dobu mluví o nějakým lese, já tady horko těžko lovím v paměti, kudy jsme projížděli, a on si jenom nemohl vzpomenout, že se na nás zavěsili hned od začátku. S tebou se to nějak zhoršuje, kamaráde.“ Spílal mu Sin Thai.
„Počkejte!“ zarazila jsem je. „Říkal si o nich? Takže jich je víc? A nepamatuješ si kolik? Člověk aby to z tebe páčil.“ Soptila jsem.
„Dva. A myslím, že je poznáš.“ Sodaat otočil hlavu, zaklapal zobákem a vzlétl. Díky Bohu! Málem se mi umrtvila ruka. Po chvíli jsem ale z jeho kroužení kolem a vřeštění poznala, že nám chce něco naznačit.
„Co je?“ pohlédla jsem na něj zezdola.
„Koukni dozadu. Poznáš je tam.“ vrátil mi odpověď Sodaat a pak odlétl pryč. Na jeho pokyn jsem se otočila a zaostřila oči k lesu, který jsme nedávno minuli. Neviděla jsem úplně nejlépe, ale přesto jsem poznala, kdo se za námi trmácel. Vykolejilo mě to. Chvíli jsem nevěděla co dělat, potom jsem se rozhodla a dál pokračovala v cestě. Až u dalšího lesíku jsme zastavili. Dala jsem všem pauzu. Slezla jsem ze Sin Thaie, a když se ti dva dostali pár desítek metrů k nám, vyšla jsem jim vstříc. Ostatní mě, procházející, pozorovali. Jakmile uviděli, ke komu mířím, rozezněl se dosud mlčenlivým hloučkem šum. Ušklíbla jsem se a pokračovala v cestě.
„No, pánové. Co tady děláte?“ zeptala jsem se jich na začátek opatrně. Nechtěla jsem hned vyštěknout, protože v mé nynější pozici by to vhodné rozhodně nebylo.
„Sledovali jsme váš už nějakou dobu. Nestihli jsme odchod, tak se za váma celou dobu táhnem.“ odpověděl Ster. Thor se na mě dlouze zadíval, sjel mě pohledem a mlčky odhodil k ostatním postávajícím vojákům svou brašnu.
„Aha. Dorazili jste.“ Chtěla jsem ještě něco dodat, jenomže mě zarazil pocit, že by to ničemu neprospělo. Akorát bych se ponížila.
„Měli jste při cestě nějaké problémy?“ optala jsem se ještě před odchodem.
„Ne.“ Náš rozhovor skončil.
Autor Trouble, 03.06.2008
Přečteno 223x
Tipy 3
Poslední tipující: Lavinie, Darwin
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Tak jsem se konečně dočkala:)) Jinak-moc pěkné...

05.06.2008 16:32:00 | Luisiana

pěkné. jen by mě zajímalo, jestli ještě pořád nosí tu masku a mění si hlas...

05.06.2008 14:38:00 | Darwin

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter