Návštěvnost
Trůn smrti IV.
Trůn smrti IV.
„To je ona! Chyťte jí,“ vykřikl do ticha Tamirských ulic ponořených ve tmě vymítač, když s početnou jednotkou dorazil do chudinské čtvrti a spatřil Kláru, která měla nerozumně staženou kápi.
První horalští válečníci vyrazili, ale deset kroků od cíle je smetl na zem černý přízrak, který skočil mezi ně z boční ulice a jediným úderem okolo sebe smetl vše. Potom Jakub ze sebe strhl plášť, aby jeho protivníci viděli s kým bojují a kdo jim přinese smrt.
Klára se probrala z krásných vzpomínek a procitla ve tvrdé realitě. Další vojáci Ivana I. k ní přibíhali z opačné strany pod vedením Vladova novice, a tak kněžka Smrti poprvé sáhla po svých schopnostech, přinášejících smrt a utrpení.
Stejně jako mohl Kamir, tak i ona přivolala temnotu, která narozdíl od příkazů posla Smrti neposlouchala kněžku zcela na slovo. Ale tentokrát splnila temnota vše, co jí bylo nařízeno a černý závoj dopadl na tucet statných válečníků a mladého mága, který namísto vztyčení ochraných magických bariér jen otevřel pusu dokořán a nechal ze sebe vysát život stejně jako vojáci Ivana I..
Jakub tasil svůj černý meč a odrazil jím útok první dvojice protivníků. Na své straně pak měl všechny trumfy, neboť i když byli bojovníci ze severu tvrdí a vytrvalí válečníci, jejich um a výhody nad obyčejnými lidmi se střetávali s prokletím horké krve, která právě teď zapříčinila, že se nedokázali dohodnout, kdo z nich se utká s jediným soupeřem jako první, a tak jeden do druhého schválně strkali a čistili si cestu k Jakubovi.
Rytíř Smrti se usmál a i jeho znetvořené oko jásalo v podobě zesílené záře. Toužil po krvi, smrti a zabíjení. A tak bez jakéhokoliv slitování vtrhl mezi strkající se válečníky a ve vířící změti svou černou čepelí sekal, bodal a porcoval statné muže ze severu na kusy.
Klára se až děsila při pohledu na bojové schopnosti svého milého, ale dobře věděla, že jiná cesta není. Pokud měli splnit poslání a získat znovu život, museli ukázat všem, že kdo jim bude stát v cestě, tvrdě zaplatí...
Vymítač sáhl po svých mentálních schopnostech a plnou silou jimi udeřil na rytíře Smrti. Ten trochu zakolísal a nevykryl útok meče jednoho ze tří zbývajících protivníků včas, takže mu ostří zbraně přejelo po zádech. Čepel však jen neškodně sklouzla po brnění z kostí, které služebníka Smrti dokonale chránilo před obyčejnými zbraněmi.
Za svůj údiv pak horal po útoku, který by zabil jakéhokoliv válečníka ve zbroji, zaplatil životem.
Vymítač rychle zjistil, že náporem svého maximálního duševního útoku, jenž by zabil kteréhokoliv člověka, nemůže skolit protivníka před sebou, a tak moudře vzal do zaječí.
Jakub poté přišel ke Kláře: „Řekl jsem ti, aby si na mě počkala v té ulici! Proč jsi mě neposlechla?“
„Vzpomínky,“ odvětila vzápětí kněžka Smrti a potom nahlédla do okna chatrče, kde se vyděšení členové chudé rodiny tiskli jeden ke druhému, když se před jejich obydlím odehrálo děsivé divadlo smrti.
Jakub nahlédl oknem také, ale když si všiml, že jeho rudé oko vyděsilo rodinu ještě víc, okamžitě se stáhl a přes hlavu si přetáhl kápi pláště, který na sebe hodil hned po boji. Rytíř Smrti se chystal něco říci, ale povyk dalších vojáků Ivana I., kteří se knim právě hnali mu v tom zabránil. Popadl Kláru za ruku a společně utíkali uličkou, ze které se předtím vyřítil.
Vlado se na souboj vojáků svého otce a dvou služebníků Smrti díval skrze svou křišťálovou kouli. Ztráty na životech jej sice chvíli tížily, ale zvědavost nad otázkou, co je ten muž a žena zač, byla silnější. Zburcoval proto všechny vymítače s mágy v Tamiru a v jejich čele vyrazil do ulic města po stopách oné dvojice...
Klára s Jakubem prchali, ale Vlado a jeho nohsledi jim byli v patách kamkoliv se hnuli.
„Sem,“ zavelel Jakub a vedl Kláru ke vchodu do stok. Těsně před ním se mu však kněžka Smrti vyvlékla z držení a zastavila se. „Co je?“
„Nemohu,“ zaznělo tiše v odpověď.
„Cože?!“
„Nemohu jít do těch stok. Před patnácti lety ...“ začala Klára vysvětlovat, ale v tom z blízké ulice vyrazil Vlado se svými pohůnky, a tak Jakub popadl svou milou a zmizel s ní i proti její vůli v temném kanále.
„Za nimi!“ rozkázal syn panovníka, ale žádný z vymítačů nebo mágů se neměl do pronásledování
služebníků Smrti v nebezpečných stokách, kde se rozmnožili tvorové šíleného mága, kteří zabili každého, kdo se odvážil vstoupit na jejich území. A tak Vlado jen zuřil nad nezdarem, protože sám by se nikam nevydal, protože nikdy nebyl dobrodruh.
Klára mlátila vztekem i zoufalstvím Jakuba do zad, když jí nesl na rameni starými chodbami stok, ale rytíř Smrti údery nevnímal. Musel uniknout před mocným mágem a jeho pohúnky, aby splnil úkol, aby mohl být se svou láskou opět živý...
První horalští válečníci vyrazili, ale deset kroků od cíle je smetl na zem černý přízrak, který skočil mezi ně z boční ulice a jediným úderem okolo sebe smetl vše. Potom Jakub ze sebe strhl plášť, aby jeho protivníci viděli s kým bojují a kdo jim přinese smrt.
Klára se probrala z krásných vzpomínek a procitla ve tvrdé realitě. Další vojáci Ivana I. k ní přibíhali z opačné strany pod vedením Vladova novice, a tak kněžka Smrti poprvé sáhla po svých schopnostech, přinášejících smrt a utrpení.
Stejně jako mohl Kamir, tak i ona přivolala temnotu, která narozdíl od příkazů posla Smrti neposlouchala kněžku zcela na slovo. Ale tentokrát splnila temnota vše, co jí bylo nařízeno a černý závoj dopadl na tucet statných válečníků a mladého mága, který namísto vztyčení ochraných magických bariér jen otevřel pusu dokořán a nechal ze sebe vysát život stejně jako vojáci Ivana I..
Jakub tasil svůj černý meč a odrazil jím útok první dvojice protivníků. Na své straně pak měl všechny trumfy, neboť i když byli bojovníci ze severu tvrdí a vytrvalí válečníci, jejich um a výhody nad obyčejnými lidmi se střetávali s prokletím horké krve, která právě teď zapříčinila, že se nedokázali dohodnout, kdo z nich se utká s jediným soupeřem jako první, a tak jeden do druhého schválně strkali a čistili si cestu k Jakubovi.
Rytíř Smrti se usmál a i jeho znetvořené oko jásalo v podobě zesílené záře. Toužil po krvi, smrti a zabíjení. A tak bez jakéhokoliv slitování vtrhl mezi strkající se válečníky a ve vířící změti svou černou čepelí sekal, bodal a porcoval statné muže ze severu na kusy.
Klára se až děsila při pohledu na bojové schopnosti svého milého, ale dobře věděla, že jiná cesta není. Pokud měli splnit poslání a získat znovu život, museli ukázat všem, že kdo jim bude stát v cestě, tvrdě zaplatí...
Vymítač sáhl po svých mentálních schopnostech a plnou silou jimi udeřil na rytíře Smrti. Ten trochu zakolísal a nevykryl útok meče jednoho ze tří zbývajících protivníků včas, takže mu ostří zbraně přejelo po zádech. Čepel však jen neškodně sklouzla po brnění z kostí, které služebníka Smrti dokonale chránilo před obyčejnými zbraněmi.
Za svůj údiv pak horal po útoku, který by zabil jakéhokoliv válečníka ve zbroji, zaplatil životem.
Vymítač rychle zjistil, že náporem svého maximálního duševního útoku, jenž by zabil kteréhokoliv člověka, nemůže skolit protivníka před sebou, a tak moudře vzal do zaječí.
Jakub poté přišel ke Kláře: „Řekl jsem ti, aby si na mě počkala v té ulici! Proč jsi mě neposlechla?“
„Vzpomínky,“ odvětila vzápětí kněžka Smrti a potom nahlédla do okna chatrče, kde se vyděšení členové chudé rodiny tiskli jeden ke druhému, když se před jejich obydlím odehrálo děsivé divadlo smrti.
Jakub nahlédl oknem také, ale když si všiml, že jeho rudé oko vyděsilo rodinu ještě víc, okamžitě se stáhl a přes hlavu si přetáhl kápi pláště, který na sebe hodil hned po boji. Rytíř Smrti se chystal něco říci, ale povyk dalších vojáků Ivana I., kteří se knim právě hnali mu v tom zabránil. Popadl Kláru za ruku a společně utíkali uličkou, ze které se předtím vyřítil.
Vlado se na souboj vojáků svého otce a dvou služebníků Smrti díval skrze svou křišťálovou kouli. Ztráty na životech jej sice chvíli tížily, ale zvědavost nad otázkou, co je ten muž a žena zač, byla silnější. Zburcoval proto všechny vymítače s mágy v Tamiru a v jejich čele vyrazil do ulic města po stopách oné dvojice...
Klára s Jakubem prchali, ale Vlado a jeho nohsledi jim byli v patách kamkoliv se hnuli.
„Sem,“ zavelel Jakub a vedl Kláru ke vchodu do stok. Těsně před ním se mu však kněžka Smrti vyvlékla z držení a zastavila se. „Co je?“
„Nemohu,“ zaznělo tiše v odpověď.
„Cože?!“
„Nemohu jít do těch stok. Před patnácti lety ...“ začala Klára vysvětlovat, ale v tom z blízké ulice vyrazil Vlado se svými pohůnky, a tak Jakub popadl svou milou a zmizel s ní i proti její vůli v temném kanále.
„Za nimi!“ rozkázal syn panovníka, ale žádný z vymítačů nebo mágů se neměl do pronásledování
služebníků Smrti v nebezpečných stokách, kde se rozmnožili tvorové šíleného mága, kteří zabili každého, kdo se odvážil vstoupit na jejich území. A tak Vlado jen zuřil nad nezdarem, protože sám by se nikam nevydal, protože nikdy nebyl dobrodruh.
Klára mlátila vztekem i zoufalstvím Jakuba do zad, když jí nesl na rameni starými chodbami stok, ale rytíř Smrti údery nevnímal. Musel uniknout před mocným mágem a jeho pohúnky, aby splnil úkol, aby mohl být se svou láskou opět živý...
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk