Temnota-„Vysoká“ (č.28)

Anotace: Nic neslibuji, ale další kapitolka možná bude už v neděli večer...

Tábor vzbouřenců nebyl daleko. Byl to jeden z mnoha táborů a Beron se samozřejmě ukrýval v tom hlavním z nich. Problém byl v tom, že ani náš zajatec nevěděl kde se hlavní tábor ukrývá. Věděli to jen ti nejvěrnější, kteří se rozdělili do ostatních táborů. Na každý tábor spadal jeden a my ho museli najít.
Celou cestu jsem šla daleko za ostatníma, jen abych je měla na dohled. Nebylo to sice zapotřebí, jelikož jsem se za necelých dvacet minut dala do kupy, ale zajatec byl ze mě nervózní a tak mě raději poslali zpět a nebyl sám. Každou chvíli po mě mágové vrhali kradmé pohledy, když jsem byla poblíž, kromě Berta. Měla jsem pocit, jako bych mu byla čím dál tím sympatičtější, když se projevilo mé zvířecí já.
„Čus Drápatko.“ vytrhl mě Bertův hlas ze zamyšlení. Oddělil se od hlavní skupiny a čekal na mě. Jak šlechetné.
„Jak se zdá, mám novou přezdívku.“ zamumlala jsem spíš pro sebe.
„To víš. Kluci maj z tebe pěkně nahnáno. Došli k názoru, že tě Drápatka vystihuje mnohem líp a zároveň upozorňuje na nebezpečí, které může člověk od tebe čekat.“
„Ty se mě ale nebojíš, alespoň mi to tak připadá.“ podívala jsem se mu do očí.
„Já se nebojím ničeho.“ zasmál se. Měl příjemný, dunivý hlas, který se rozléhal po celém lese.
„Tak to jsi pěkný hlupák.“ konstatovala jsem.
„Jo, to máš asi pravdu.“ usmál se. Chvíli jsem šli mlčky a já přemýšlela o tom obrovy vedle sebe. Když mi spadly z očí klapky vzteku a uražené pých, poznala jsem, že je to ve skutečnosti dobromyslný chlapík.
„Musím se vomluvit za svoje chování.“ prolomil ticho jako první. Nechápavě jsem se na něj podívala. „Myslím tím to jak jsem tě obvinil z tý vraždy. Abych se přiznal ze začátku jsem nemohl pochopit proč tě s námi poslali a byl jsem dost nakvašenej. Chápej, vypadáš tak mírumilovně a myslel jsem si, že budeš jen přítěž. Ale jak se zdá, jseš úplněj opak.“ v očích se mu šibalsky zablesklo. „S tím chlapíkem by nepohnula ani hora. Asi by nám nějakou dobu trvalo, než by jsem z něho ty informace vytáhli, ale stačil jedinej tvůj pohled a měl naděláno v kalhotách.“ zasmál se a já jsem se nedokázala taky neusmát. „Ani se mu ale nedivim. Mě úplně stačilo, žes ten samej pohled na mě taky jednou upřela a podruhé bych se tomu už klidně vyhnul.“ svěřil se mi.
„Neboj. Budu hodná, když mě nebudeš provokovat. Jak se zdá probudili se ve mně lovecké pudy na které jsem už v Temnotě téměř zapomněla a mám s nimi menší potíže, ale jsem si jistá, že mě to za chvíli přejde. Jen si na ně musím zas zvyknout.“ uklidňovala jsem ho.
„Sem si taky všim.“ nevědomky si přejel rukou po hrudi, kde se nacházelo srdce. „Ale čím to? Jak je možné, že jsi tyhle problémy neměla?“ vypadal, že ho to fakt zajímá.
„To Gear.“ řekla jsem a myslela si, že jsem vše vysvětlila, ale zapomněla jsem na jednu drobnost. Nebyl polodémon. Nevěděl jaké pouto je mezi mnou a Gearem, stejně tak by ho ani nemohl pochopit.
„Co s tím má tvůj pán společného.“ zamračil se.
„On ovlivňuje mé pocity a nálady.“ přemýšlela jsem jak bych mu to nejlépe vysvětlila. „Je pro mě něco jako droga. S ním se cítím povznesena.“ jen povytáhl obočí.
„Chudáku. Otočil si tě kolem prstu. Nesmíš mít ani svoje pocity! Můžeš alespoň myslet?“
„Ne, tak to není.“ zavrtěla jsem hlavou. „Nejsem otrok. Stejně jak ovlivňuje mě, tak já můžu ovlivnit jeho.“ zatvářil se pochybovačně.
„A já slyšel něco jiného. Prý vám můžou cokoliv nakázat a vy to musíte splnit, ať chcete nebo ne. Pletu se snad?“ překvapeně jsem se na něj podívala. Byl lépe informovaný, než se tvářil.
„To je pravda, ale…“ nenechal mě domluvit a skočil mi vítězně do věty.
„Takže nemůžeš popřít, že seš otrok.“
„Nejsem. Gear by mi nic přikazovat nemusel a já bych to stejně udělala.“
„Ještě lepší! Vy to všechno podstupujete dobrovolně. Vnutili vám i svá přání, co?“
„Ne!“ začínala jsem se už vztekat. „On je mou součástí, kus mé duše, chápeš? Naše duše se prolínaj. Já nemůžu být bez něho, stejně jako on beze mě.“
„Fakt? A jak je možné, že ještě donedávna jsi ho nepotřebovala?“
„To naše duše ještě nebyli tolik propojené. Byli jsme jako dvě nohy čerstvě narozeného hříběte a každá si dělá co chce, dokud se hříbě nenaučilo chodit. Pak už se jedna noha bez druhé neobešla.“ snažila jsem se mu to vysvětlit. Zamračil se.
„Hm, stejně mi to není moc jasný, ale budiž, otrok nejseš.“ úlevně jsem vydechla. Věděla jsem, že nedokáže pochopit co je mezi mnou a Gearem, protože to sám nezažil, ale snad jsem mu vyvrátila tu jeho směšnou teorii o otrocích. Tenhle rozhovor mě však vedl k úvahám, co si o mě ostatní myslí. Jsou přesvědčení o tom samém, jako Bert?

Tábor se nacházel v opuštěné vesničce, zhruba tři kilometry od výzkumného střediska. Plížili jsme se lesem a snažili se co nejvíce vyhýbat cestám, kde byla největší pravděpodobnost, že na někoho narazíme.
Plížit, to slovo se pro náš postup příliš nehodilo. Mágové totiž nedokázali jít potichu. Dupali jak sloni, alespoň mě se to tak zdálo. Vlkodlak šel tišeji, ale stejně se nedokázal pohybovat stejně tiše jako já. S každým rupnutím větvičky, jsem myslela, že vyletím z kůže. Měla jsem všechny smysli vyladěné na nejvyšší pohotovost a každá neopatrnost mě neskutečně dráždila. Kousla jsem se však raději do jazyku a nechala si své jedovaté poznámky pro sebe a doufala, že jsou nepřátelé hluchý.
Zatavili jsme kousek od vesnice. Vedle spadlé a zrezlé cedule „Vysoká“. Došla jsem kus, které mě a Berta od nich dělil a kašlala jsem na to, jak se náš zajatec tvářil. Bude si na mě holt zvyknout stejně jako ostatní.
„Sew, ty tady zůstaneš a Bertem a budete hlídat tady našeho vězně. My zatím přivedeme toho Zubáče. Jmenuje se tak, ne?“ zajatec přikývl na souhlas. „Máte ale hrozná jména.“
„Mě se líbí.“ oponoval mu vězeň.Markus se jen zašklebil.
„Raději nám popiš jak vypadá. Nechci tam chodit vícekrát, než je nezbytné.“ poručil.
„No, je asi sto sedmdesát centimetrů vysoký, má světle hnědé vlasy a modré oči. Velký nos a křivé zuby. Proto to jméno a poznáte ho ještě podle toho, že každý před ním uhýbá se skloněnou hlavou.“ Makus ho pečlivě poslouchal.
„A v jakém domě se usídlil?“ zeptal se. Zajatec se zamyslel.
„Je to takový velký dům uprostřed vesnice naproti bývalým potravinám. Je asi ze všech domů nejzachovalejší.“
„Dobrá. Já s Henrym se tam vydáme.“ Oliver s Gregorim se už chystali protestovat. „To je mé konečné rozhodnutí! Nemůžeme jít všichni. Musíme být co nejnenápadnější. Nemůžeme riskovat otevřený boj. Početně nás několikanásobně převyšují. Byla by to sebevražda.“ přísně je přejel pohledem. Sklonili hlavu na znamení, že respektují jeho rozkazy. To jsem však já v plánu neměla. Napadla mě totiž jedna znepokojivá myšlenka. Co když Beron tuší, že se budou chtít démoni k dýkám dostat a proto je raději ukryje každou zvlášť do jednotlivých táborů? Určitě by ji měl u sebe Zubáč. Jak bych ji ale mohla nepozorovaně získat, kdyby ho neustále hlídali mágové? Dost těžko. Musím se k němu dostat dřív než ostatní.
„Všimnou si vás, jakmile překročíte práh města. Dupete jako sloni a stejně tak funíte! Nemáte šanci se tam nepozorovaně dostat.“ rýpla jsem si. Markus mě zpražil pohledem.
„A co tedy navrhuješ ty? Chceš se do města vrhnout jak povodeň a rozsekat tam všechny na kousíčky?“ otázal se sarkasticky.
„Hm, to je celkem dobrý nápad.“ naoko jsem předstírala, že o té možnosti uvažuji. Bert se uchytl. „Ale myslím, že bude lepší, když unesu Zubáče já.“ Markus si mě podezřívavě změřil pohledem, i ostatní se na mě nevěřícně dívali.
„Nepřipadá v úvahu. Tvůj mistr tě dal pod mou ochranu a nechci si ani představit co by semnou udělal, kdyby se ti něco stalo.“ měl toto téma za uzavřené.
„Jenže jsem nejrychlejší a na rozdíl od vás se dokážu téměř bezhlučně pohybovat.“ namítla jsem. Musela jsem ho donutit aby mě tam poslal.
„I kdybys ses k němu dostala, jek ho k nám chceš dostat? Je na tebe příliš těžký. Neuneseš ho.“ byl podrážděný. Neměl rád, když se mu někdo staví na odpor.
„Nejsem tak slabá. Možná nejsem tak silná jako upíři, ale bezvládné tělo v pohodě unesu.“ chvíli mlčel. Viděla jsem na něm jak vede bitvu sám se sebou.
„Řekl jsem ne. Nemohu tě vystavit takovému nebezpečí.“ zatnula jsem zuby.
„Budeš muset, pokud se nechceš nechat zabít.“ s těmi slovy jsem se kolem něj prosmýkla a běžela do vesnice. Markus mi ani zdaleka nemohl stačit.