Upírská povídka - Děsivý školní rok 15.

Anotace: pokráčko

Rozhostilo se ticho. Takové to nesnesitelné, dráždivé mlčení, jehož vznik většinou předchází náhlému hromobití. Jana by si dokonce troufla i tvrdit, že za ním stojí ohromení. Tichá nevěřícnost nic netušících studentů, kteří si snaží v mysli správně srovnat a utřídit myšlenky. Jistě, hrál zde svou roli i jistý vztek na troufalost Lexe Bloodmortha. Více, co je to bezradnost?

„Kdo je ten sabotér, lidi, přiznejte se?“ přerušil Janiny úvahy náhle Zdeněk. Nemluvil zlostně, hlas mě změněný – tichý a podivně pištivý.

Jak typické! Nikdo se nepřizná. Proč ztrácet zbytečně čas? Všichni, co tu kolem stojí, jsou jenom lidi. Obyčejní sebestřední človíčkové, jimž je vlastní nicotná kůže důležitější, než cokoli jiného. K čertu se všemi ideály, jež se do nebes chválí. Ve škole, v televizi, v rozhlase… K čertu s morálními vzory! K čemu lidem jsou? Cožpak jeden každý z obyvatelů naší matičky Země nerozezná dobro a zlo? Rozezná, samozřejmě. Ale jak přijde na lámání chleba, jak přijde na pravé hrdinství – na obyčejná klišé, jakými jsou pravda, čest a odvaha, sklopíme většinou zrak. Hrajeme si na hrdiny před kamarády, ustoupíme. Zapřeme, schováme se, utečeme. Zvolíme to, co je nejjednodušší bez ohledu (někdy dokonce i s ohledem) na následky.

Jano, ty mluvíš už, jak ten rádoby filozof Bloodmorth! Hmm, má na tebe očividně velmi špatný vliv.

„Zkusme přemýšlet, kdo nám celou dobu dělal naschvály?“ otázala se Markéta a mimoděk se kolem sebe rozhlédla.

„Potrefená husa se vždycky ozve,“ poznamenal sarkasticky Zdenda.

„Chceš tím něco naznačit?“ zavrčela výhružně.

„Ale vůbec ne, naznačuješ to sama. S kým jsme měli pořád nějaký problémy, hmm?“

„Já nejsem žádnej zasranej sabotér! Nikdy bych nepodala pomocnou ruku někomu, jako je Bloodmorth!“

„Neříkej… myslím, že za jistých podmínek…“

„Nech toho, já si nemyslím, že měl Bloodmorth na mysli zrovna Markétu,“ ozval se znenadání Honza, jenž delší dobu mlčel, „Pokud vás zajímá můj názor, jsem si skoro jist, že znám pravého zrádce.“

Zdeněk na něj nedůvěřivě pohlédl, jakoby nevěřil ani jednomu ze slov, co říkal, zato Markétě se na tváři rozlila zřetelná úleva.

„Tak nenapínej!“ naléhala Sára.

Honza vzal Zdendovi vzkaz, úhledně jej složil a strčil do kapsy.

„No, půjdeme-li na věc vylučovací metodou, dojdeme k jasnému závěru. Tedy, Markéta sabotér jistě není, všichni jsme viděli její překvapení, když jí profesor ukradl mobil a hodil do křoví. Takový výraz, nezlob se Markét, podle mýho nejde předstírat. Dále máme Sáru,“ Honza se na dívku přátelsky usmál, „…která je myslím tak hodná a ochotná, že by se u ní dalo mluvit pouze o antisabotáži. Zbývají, zdá se, tedy dva kandidáti – Jana a Zdenda. Oba se chovali během cesty dost zvláštně, oba měli neznámé úkoly. Mám však důvodné podezření, že zrádcem je právě Jana.“

Jana nehnula brvou. Never mind. Šikanujte chudáčka Janu, proč ne.

„Dokaž to,“ zavrčela Markéta.

„Dobrá, jen vzpomeňte, na kom se Bloodmorth nejvíce vozí? O koho se nejvíc zajímá?“

„Na tom něco bude,“ připustila Markéta.

„Jste směšní! Nemůžu za to, že má pan profesor nutkavou potřebu neustále mi dělat ze života peklo!“ rozhořčila se údajná sabotérka.

Honza jejím protestům nevěnoval pozornost a klidně pokračoval ve výčtu Janiných zvláštností:

„Za druhé, všimli jste si, jak se chovala při svém úkolu? Jak hned věděla, co dělat? A za třetí, proč si Bloodmorth vybral zrovna ji, aby se v noci vydala sama pro naše zprávy?“

Zdálo se, že se všem Honzova logická argumentace zamlouvala. Mlčky přikyvovali.

„Navrhuji tedy, aby zde Jana zůstala, kdo je pro?“

Postupně se zvedly ruce všech přítomných (dokonce i Sáry). Bezva, mám to ale milé kamarády, že?

Jana hypnotizovala hodinky. Minuta do tří. Půl minuty. Deset vteřin. Jakmile vteřinová ručička dorazila k dvanáctce, dveře chatky se s vrzáním otevřely. Bála se. No co. Co se má stát, stane se a jestli tě Lex tak vehementně touží zabít, nač čekat? Ještě jednou se zhluboka nadechla a překročila práh. Do nosu ji okamžitě udeřil charakteristický pach trouchnivějícího dřeva. Stejný, jaký cítila vždycky v babiččině stodole. Uvnitř vládla naprostá tma. (Jako ostatně i mimo chatku.) Jana si stačila všimnout, že okna byla zabedněná tak, že dovnitř neměl šanci proniknout jediný paprsek světla zvenčí. Tu se dveře prudce zabouchly. Rychle se otočila. Ozvalo se cvaknutí zámku a zvuk těžkých bot kráčejících po podlaze. Marně se snažila NĚCO či spíše NĚKOHO vidět. Baterka! – problesklo jí myslí. Zašmátrala v kapse mikiny.

„Zdravím, Jano,“ ozval se jí za zády známý hlas. Byl tichý a nenucený, přesto jí přejel mráz po zádech. Opět se otočila a posvítila vetřelci do obličeje. Lex se zašklebil. Zřetelná jizva, co se mu táhla přes tvář působila takhle zblízka mnohem děsivěji. Jak se dalo očekávat, byl oděn v černém plášti. Přes hlavu měl ale nataženou kápi, neviděla mu tedy do očí.

„Vy!“ zavrčela vztekle.

„Já,“ oplatil jí nevzrušeně, „Věřím, že tě jistě těší mířit mi baterkou do obličeje a zatemňovat mi tak zrak, ale byl bych ti vděčný, kdybys ji sklonila. Prosím.“

Prosím? Čím jsem si tu nevýslovnou poctu vysloužila? Snad dojetím nad tím, co profesor právě vyslovil, světlo skutečně nasměrovala k podlaze.

„Děkuji,“ kývl hlavou.

„Nenávidím vás!“ vyčetla mu zlostně.

„To mě ani v nejmenším nepřekvapuje,“ ušklíbl se.

Lex přešel místností strohého zařízení ke skromnému dřevěnému stolku s nepohodlnými židlemi, které vypadaly jako z 18. století. Ostatně všechno kolem působilo nezvykle staře. Odkudsi vytáhl krabičku se sirkami a zapálil stoletou svíčku, jejíž zaschlý vosk přetékal přes okraj kalíšku na stůl.

„Bohužel zde nevedou elektřinu,“ poznamenal na vysvětlenou. Pak se posadil na jednu z těch nehezkých židlí. Asi očekává, že si taky sednu, co? Ale k tomu mě – bídák – nepřinutí! Mě ne!