Hermiona - část 6.

Anotace: další pokráčko, tentokrát o něco delší... =o) komenty potěší... =o)

"Hermiono? Co tu děláš?" byla to Lenka Láskorádová.
"Upadla jsem,pomůžeš mi prosím? Nemohu vstát," řekla s úlevou Hermiona.
"Dobrá, chytni se mě," řekla Lenka a natáhla k Hermioně ruku.
"To asi nepůjde, asi jsem si narazila bok a nemohu se zvednout…"
"Tak to zkusíme jinak, ano?" pousmála se na ni Lenka a opatrně vzala si přehodila Hermionino rameno kolem krku a zvala ji za nezraněný bok a postavila se sní.
"Vše v pořádku?" zeptala se Lenka, bez náznaku námahy v hlase.
"Ano, jak si to dokázala? Vůbec mě to nebolelo, a to jsem se sama nemohla zvednout…"
"Doma jsem mnohokrát spadala, tatínek mě zvedal vždy takto zvedal, když jsem to nezvládla sama…" pousmála se opět Lenka. "Tak kam tě mám dovést?"
"K Nebelvírské věži, vezmu si věci a půjdu se vykoupat."
"Jsi si jistá, že se v tomto stavu zvládneš vykoupat?"
"Doufám, že ano, jsem si skoro jistá…" mrkla na ni Hermiona.
"Tak půjdeme?"
"Ano…" odpověděla Hermiona a pomalu se rozešli, šlo to snadněji než čekala. Bolest byla jen minimální. To bude dobré, uklidňovala se v duchu.
"Dál s tebou už nemohu," řekla z nenadání Lenka. Byly už u vchodu do nebelvírské společenské místnosti.
"Děkuji ti Lenko, si hodná, že si pomohla…" řekla Hermiona automaticky, v duchu však přemýšlela jak se dostane do koupelny prefektů sama. S cestou do ložnice si starosti nedělala, některá dívka ji snad pomůže ale koupelna byla daleko…
"Mám tu na tebe počkat a pomoct ti do koupelny?" vytrhla ji z jejích úvah Lenka.
"Byla bys strašně hodná," řekla popravdě Hermiona.
"Tak běž, počkám tu," řekla zpěvavě Lenka. Hermiona prolezla otvorem a zavolala na nějakou dívku ze čtvrtého ročníku, aby jí pomohla. Dívka k ní šla velice neochotně, znamenalo to opustit oslavy vítězství nebelvíru ve famfrpálu. V ložnici si vzala věci a s pomocí mladší dívky došla zpět k otvoru. Lenka tam na ni čekala, jak slíbila. Mlčky ji dovedla ke koupelně, Hermiona byla vděčná, že se jí na nic nevyptává.
"Mockrát ti děkuji Lenko…" řekla Hermiona, když ji Lenka dovedla ke koupelně.
"Není zač, ráda jsem ti pomohla,tak se zatím měj, ahoj!" řekla a už byla na odchodu.
"Lenko? Počkej, prosím ještě… Mohla bys jít ke Komnatě nejvyšší potřeby, jsou tam Harry, Ginny a Peggi, a říct jim, že jsem v pořádku? Prosím…"
"Dobře… Tak ahoj…" mrkla na ni Lenka a odcupitala pryč.
Když se svlékala všimla si, že má na pažích dvě velké modřiny, od toho jak ji Viktor pevně držel. Na boku měla modřinu ještě větší a odporně nateklou, neodvažovala se jí ani dotknout, sotva se držela na nohách.
Vana byla dost velká na to, aby se v ní dali udělat 4 tempa, hluboká tak, že Hermiona stěží, na konci, dosáhla na dno. Kolem okraje byl schodek, na který se dalo sednou a voda byla akorát po ramena. Ponořila se do krásně horké vody a uvolnila napjaté svalstvo. Jako by voda odplavila všechny špatné myšlenky, nedokázala myslet na nic jiného než na to, jak je koupel příjemná. Najednou klaply dveře. Hermiona leknutím poskočila a v boku ji nepříjemně bodlo. Sama sebe se ptala, kdo mohl do koupelny přijít, jediná Lenka věděla, kde je. Pocítila nepříjemný pocit v žaludku, když si pomyslela, že by to mohl být Viktor. S napětím sledovala, kdo přišel. Zpoza rohu se vynořila Peggi, která měla kolem sebe omotaný pouze ručník.
"Co tu děláš?" vyvalila na ni Hermiona oči.
"Jdu se koupat, už jsem to nevydržela jen tak tam sedět. Co tu děláš ty? Toto je koupelna pro prefekty."
"Já a Ron jsme Nebelvírskými prefekty," řekla Hermiona a smutně sklopila hlavu.
"Myslela jsem, že Nebelvírským prefektem je Harry…"
"To si mysleli asi všichni. Když jsem v pátém ročníku dostala odznak, šla jsem do pokoje za Ronem a Harrym, myslela jsem, že ho dostal Harry, protože ho právě svíral v ruce ale řekl mi, že je Ronův. Také jsem byla překvapena… Ani nevím jestli příjemně nebo nepříjemně…" pousmála se Hermiona při této vzpomínce na Grimlaudovo náměstí. Peggi si také vlezla do vody a sedla si naproti Hermioně.
"Proč si vlastně nepřišla do Komnaty nejvyšší potřeby? Lenka říkala, že jsi upadla, je to pravda?" zeptala se po chvíli ticha Peggi.
"Ano je to tak," přitakala Hermiona a pohledem uhnula jinam.
"Víš co Lenka ještě říkala? Že chvíli předtím viděla Viktora jak odchází z chodby, kde tě našla," řekla Peggi a sledovala Hermioninu reakci. Ta se však dívala stále někam jinam.
"Tak mluv, co ti chtěl?" nevydržela to nakonec Peggi.
"Nic zvláštního," řekla Hermiona a chytla si paži v místě, kde měla modřiny od Viktora. Opatrně se zvedla a vylezla z vany, pomalu se utřela a oblékla do pyžama, které bylo na neštěstí bez rukávů.
"To ti udělal Viktor?" zarazila se Peggi a také vylezla z vany a oblékla se.Hermiona sklopila oči a tiše špitla - "Ano"
"Co ti udělal?" zeptala se Peggi se zlostí v hlase.
"On…Nic, to nic…"
"Hermiono!" řekla Peggi a přísně se na ni podívala. Hermiona se velice pomalu svezla na zem a tam se rozplakala.
"On mi nadával. Za to, že jsem šla s Ronem, když spadl a ne sním. Pevně mě držel za ruce a nakonec se mnou hodil na o zeď a pak odešel. Nevím co mám dělat…"
"Musíš se sním rozejít."
"Já nemůžu."
"Proč?"
"Mám strach."
"Z čeho? Že by ti ještě něco udělal? To si nedovolí,můžeš jít za McGonagallovou a vše jí povědět ne?" snažila se ji utěšit Peggi.
"A bude to ještě horší ne? Už tak jsem ve škole dost neoblíbená, nevšimla sis?"
"A co si myslíš, že já?" povytáhla obočí Peggi.
"Ty, s tím jak vypadáš, máš kamarádu alespoň milion," odsekla nepříjemně Hermiona.
"Hm a víš, že se na to díváš stejně jako ostatní? A přitom je to úplně jinak. Kluci se na mě dívají pouze jako na objekt "krásy" nic víc. Dívky mi tolik závidí můj vzhled, že nade mnou ohrnují nos a k tomu mi říkají mudlovská šmejdko, protože jsem z mudlovská rodiny a navíc jsem nejlepší z ročníku, takže šprt. Zní to všechno namyšleně a povýšeně ale je to tak," skončila svůj monolog Peggi, sice s úsměvem ale se smutnýma očima.
"Já… Promiň to jsem netušila, neřekla bych to do tebe, vždyť si tak pěkná fajn," Peggi se usmála a řekla: "Vidíš, jsme na tom stejně, teda skoro stejně…" usmála se.
"Tak pojď, doprovodím tě na kolej a pak půjdu spát," a zvedla se k odchodu, Hermiona si vzala věci a s pomocí Peggi odešli. Celou cestu mlčeli, u Buclaté dámy se zastavily.
"Tak ahoj, a neboj, bude to zas fajn…" usmála se na Hermionu Peggi a otočila se k ochodu.
"Ahoj," přitakala Hermiona. "Ty Peggi, děkuji, za všechno," Peggi se jen usmála a odešla.
"Mandragora," řekla Hermiona směrem k Buclaté dámě.
"Správně," odpověděla a odklonila se tak, aby Hermiona mohla pohodlně projít. Ve společenské místnosti bylo stále dost rušno, všichni stále probírali dnešní zápas a k Hermioně nemilosti i Ronův pád. Opět zavolala na nějakou dívku, která jí pomohla do ložnice. Za tuto krátkou cestu se jí asi třikrát zeptala jestli raději nechce jít na ošetřovnu.
Hermiona proklouzla do pokoje a pomaličku šla do postele, posadila se a všimla si, že závěsy Ginniny postele jsou zatažené.
"Ginny?" zeptala se Hermiona a opatrně poodtáhla závěs, aby mohla na Ginny nakouknout.
"Bude v pořádku," usmála se. "Měl naprasknutou lebku, zlomenou ruku a nohu, ale bude v pořádku. Bude si tam muset ale nějakou dobu poležet."
"A to ho nepřevezli ke Svatému Mungovi? To se divím," povytáhla obočí Hermiona.
"Ne, madame Pomfreyová to zvládla bez problémů, je prostě skvělá," usmála se.
"To je," přitakala Hermiona. "Ale pojďme už spát, je dost pozdě a nevím jak ty ale já jsem celkem unavená a celá rozbolavěná…"
"Tak tedy, do-dobrou…" zívla Ginny, v jejím hlase bylo znát jak ji dnešek unavil.
"Dobrou," špitla Hermiona. Vlezla pod vyhřátou peřinu a s chutí uvolnila napjaté svalstvo, to nebyl dobrý nápad. Ostrá, bodavá bolest na sebe nenechala dlouho čekat. Chvíli jí trvalo než našla polohu, ve které mohla klidně ležet. Usnula takřka ihned. Zpočátku to bylá krásná, poklidná noc. Pak se jí zdál sen.
Byla s Ronem na famfrpálu ale tentokrát bylo něco jinak. Ron neseděl na koštěti u brankářských obručí, seděl na tribuně. Na koštěti u obručí poletovala Hermiona.
Chytila camrál a přihrála jej Ginny, najednou vidí jak k ní letí potlouk, už nestihne uhnout, ucítí palčivou bolest v hlavě a padá k zemi. Nyní vidí sen cizíma očima. Běžel k ní Ron, po tvářích mu stékali slzy, klekl si k ní a zlehka ji políbil na tvář. Usmál se na ni a pohladil ji zlehka po tváři, svou příjemně teplou rukou… Úplně cítila teplo jeho ruky na své tváři, usmála se a v tom - se probudila a zjistila, že ji Slunce svítí do obličeje. Příjemné probuzení. Venku bylo jasno, ani obláčku vidět nebylo.