Trůn smrti IX.

Anotace: tak jak jsem slíbil, tady máš Urizieli něco ke čtení .. zítra možná taky něco přihodím, ale ještě nevím, uvidim podle toho jak se mi bude chtít

Tyrscha otevřela oči a spatřila nad sebou ustaranou drsnou tvář náčelníka Lesního květu. Vedle něho pak klečel i jeho syn a dalších několik nejoddanějších válečníků. Dcera Stvoření se pokusila vstát, ale statné ruce jí přidržely na medvědí kožešině.
“Zůstaň ležet,” zazněla prosba Gorna a teprve až když se Atovin přestala pokoušet zvednou sundal z jejích ramen své ruce. “Jsi slabá ... podivně slabá,” dodal a zahleděl se do jindy veselých očí, v nichž se odrážely obavy. Obavy o budoucnost a nadcházející časy.
“To nic není. Ale jestli mám pro tvou radost zůstat ležet, mohl bys mi alespoň říci, co se za těch patnáct let – během mé nepřítomnosti – vůbec všechno přihodilo?”
Gorn se podíval do plamenů v ohništi a otevřel pečlivě uzavřené dveře od komnaty bolesti ve svém srdci. Potom začal vyprávět: “Když nakonec Kamir vyhrál boj nad vlastním osudem, rozhodně nezískal tolik, aby mohl prohlásit, že je šťastný. Nejlepší přítel jakého kdy měl zemřel kvůli němu a tebe již také neměl. Uchýlil se proto do nezalidněných částí světa severozápadně od Nekropole a nikdo o něm už neslyšel.
Až před třemi lety, kdy se mi dosnesla zpráva, že někdo velmi mocný a podivný se vydal do džunglí Arenu. A mě bylo zcela jasné, že podle jeho popisu to nebyl nikdo jiný, než Kamir. Sice nevím, co jej k tomu vedlo, ale zřejmě musel mít moc dobrý důvod, když každého, kdo se mu v cestě pokousil zabránit potkala smrt.”
“A co ty? Co Horalé?” zeptala se Atovin a vzala si nabízenou misku s polévkou.
“Co já? No jak vidíš u mého boku, teď mám syna, jsem náčelník a je to jinačí. Mnohem více povinností a starostí, než když jsem se plížil houštím a lovil jeleny, či jinou zvěř.
A co se mého lidu týče, tak ten se rozdělil na dva tábory. V době, než bylo bývalé království rozvráceno Ivanem I., mnoho z mých lidí utíkalo z našich zemí pryč před posly Smrti. A hodně se jich usadilo v Tamiru, kde narozdíl od jiných měst dostali plnou podporu pána města a přátelské zacházení. A nakonec během několika let horalé v Tamiru převzali svrchovanost a bývalé obyvatele časem zatlačili do chudinských čtvrtí nebo je donutili odejít úplně pryč. A to bylo také součástí plánu nového vladaře. Dobře věděl, že aby mohl vybudovat novou říši, bude potřebovat vojsko. A kdo by byl lepším vojákem, než my horalé.
Avšak po Kamirově vítězství nad jeho sourozenci náš vladař prohlásil všechny uprchlíky za zrádce a i z obav před touhami Ivana I. nechal vybudovat poblíž Lesního květu další dvě osady. Měsíční svit, který byl vystavěn na vrcholu strmého kopce dokola obehnaného hustým jehličnatým lesem a potom Přehradu, jež je dokonale bráněna řadami zákopů, skrytých bodců a kůlů. Také nařídil povinné vojenské cvičení se zbraní pro každého, ženy nevymívaje.”
“Takže se váš vůdce chystá na válku?”
“Ano. Sice to neřekl otevřeně, ale všichni moji lidé jsou o tom přesvědčeni, protože cíle Ivana prvního nejsou vůbec malé. A kdyby nebylo vzdorující Harky, jistě by na nás poslal svá vojska a už dávno by se odehrál bratrovražedný boj, který nás Horaly čeká,” vysvětlil smutnou skutečnost Gorn a opět se zahleděl do plamennů v ohništi, s jejichž pomocí chtěl dveře své bolesti uzavřít.
Tyrscha chvíli mlčela. Bylo jí jasné, že ptát se na nějaké další podrobnosti náčelníka Lesního květu je zbytečné a nechtěla dobrotivého horala ranit na duši. Pak najednou řekla pro ní nejdůležitější otázku: “Co elfové? Co moji sourozenci?”
“Elfové?!” zopakoval jméno národa Gorn a potom odplivl do ohniště. “Ani ne rok potom, co Kamir zničil své sourozence se u našeho panovníka objevila elfská delegace vedená Atovinem Kruem. Za celé roky, co nás poslové Smrti držely v područí se nikdo ze zapřísáhlých nepřátel služebníků a potomků Smrti neukázal, ale když přijel Kruem, přidal k letům utrpení ještě novou ránu. Žádal naše díky! Jako kdyby se nám vrhli na pomoc a přitom je náš vůdce několikrát tajně žádal.”
“Kruem.” zopakovala jméno svého bratra Tyrscha tiše. Zbytek slov Gorna nevnímala a vybavila si svého nejstaršího bratra, věrného bohyni Stvoření celým svým bytím.
“Tyrscho? ... Tyrscho!” zakřičel Gorn, aby na sebe upoutal znovu pozornost Atovin. “Co si o tom myslíš?”
“O čem?”
“No o tom požadavku vyjádření díků?”
“Znám svého bratra Kruema dobře. Není sice prvorozeným potomkem Stvoření, ale je nejstarším a nejsilnějším z nás. Dokonce se několikrát utkal s Kamirem a přežil! Ale mou matku neuctívá ani tak pokorně, jako spíše fanatickou oddaností, kterou by nejraději vnutil všem,” řekla Tyrscha a opět si vzpomněla na posledního posla Smrti a do hlavy se jí okamžitě vkradla bolest. Tentokrát však zatnula zuby a pokusila se s ní bojovat. Nakonec Atovin podlehla a zhroutila se v bezvědomí na medvědí kožešinu...

***

“Co vidíš, Jakube?” zeptala se Klára a tiskla se k rytíři Smrti.
Jakub svým rudě žhnoucím okem hleděl do neproniknutelné temnoty tunelu vykopaného znetvořenými obyvateli Tamiru a pomalu s kněžkou Smrti vykročil. Každým metrem jej pak červená silueta pálila do oka, jak používal infračervené vidění. Levou rukou křečovitě svíral rukojeť černého meče a kostěná rukavice v neúnavném tempu vysouvala a zasouvala špičaté bodce z kloubů, připravené se kdykoliv zabodnout do těla protivníka.
Když pak konečně dvojice služebníků Smrti dorazila až na konec tunelu, kde se chodba napojovala do ohromné - ve skále - vydlabané komnaty, nedokázal ani jeden z nich uvěřit svým vlastním očím. Ve středu místnosti, na místě ozářeném dvěma železnými košy, ve kterých v plamenech praskalo dubové dřevo, stála ohromná postava. Třímetrové tělo s šedivou kůží, rudýma očima a obrovskými svaly se tyčila majestátně do výšky. Muži chyběla pravá ruka, místo níž měl ocelový kyj pobytý hřeby.
“Vítám Vás v mém domově. Jsem rád, že jste konečně dorazily,” zazněl divný hlas z úst netvora a Jakub s Klárou měli oba současně tu samou myšlenku. Baltazar!

***

Kamir se ani nevzpíral, když jej dva kočičí samci popadli a pak i s ním skočili z provazového hnízda na návštěvu do Xemovi věže. Dovedli jej až do komnat svého pána a nejmocnější posel Smrti během cesty jen lehce zkoumal výzdobu chodeb, kterou tvořili umělecké předměty vytvořené tlamapi mladého národa.
V Xemově komnatě pak se zajatcem bez jakýchkoliv zábran mrštili na zem.
Mág přistoupil ke Kamirovi. Ten se zvedl ze země a pokoušel se na sobě nedat znát ani náznak obav a sklíčenosti.
“Přišel čas, aby ses dozvěděl, o co tu jde.” zahájil řeč Xem, ale posla Smrti tím nijak nevyvedl z míry. “Jak sis všiml při vstupu do mého města, Můj kočičí národ je početný a město už teď je přeplněno. Ale to je jen malá část z velkého důvodu, proč jsem se spojil se Zkázou a Baltazarem.”
“Baltazarem,” zopakoval Kamir a mág potěšeně uviděl na jeho tváři údiv.
“Ano s ním. Sice sis myslel, že je mrtev, ale nemohl si tušit, že ještě někdo mocnější má své vlastní plány ve válce, která tebe samotného přesahuje.”
Kamir poslouchal pozorně, neboť jak dobře věděl, kdo má znalosti má i moc.
“Víš, proč jsem vůbec stvořil svůj národ? Ty si to možná nepamatuješ, ale když jsi pro svojí matku podňecoval ke vzniku první Velké války, odnesla to má žena a syn. A to jen proto, že jsem byl jedním z osobních mágů tehdy současného panovníka v Harce. Ano, jak si vzpomínáš, vyvolat válku se ti povedlo, ale při krvavém převratu za to zaplatila životem má rodina a mě nezbylo nic. Dlouho jsem pátral, čí to byla vina, ale když jsem odhalil celou pravdu, bylo mi jasné, že proti tobě nic nezmůžu. A tak jsem putoval světem a pátral po zbrani, kterou bych tě zničil. A nalezl jsem jí zde v džunglích Arenu. Přímo pod tímto městem se totiž nachází trhlina, kterou do našeho světa proudí čirá magie, jak jí nikdo, až na bohy a bohyně nezná. A já jí začal pohlcovat. Takovou moc jsem ještě nikdy nezažil, ale obrovská moc mi sloužila jen za prostředek, který mi umožnil s tebou změřit síly. A tak jsem se tě vydal hledat, ale po desetiletí marného pátrání mě napadlo něco jiného. Způsob, jak tě donutit, aby si ty hledal mě. Proto jsem stvořil kočičí lid. Abych vyprovokoval Smrt. Sice jsem musel zničit tvé dva sourozence, než tvá matka konečně poslala tebe, ale když se tak stalo a já konečně mohl získat svou pomstu, nezemřel si. I když jsem použil Bílý kámen, jediné, co jsem dokázal bylo tvou existenci navrátit do říše mrtvých...
Pověz mi, ty sám, je to podle tebe spravedlivé?!”
Kamir sklopil zrak k zemi jako při všech zmínkách na životy, které prožil jako loutka své matky a musel mágovi dát za pravdu.
“Jak vidím, tak i ty se mnou souhlasíš. Proto jsem se spojil s odpadlíkem, který mi mou pomstu umožní. S Nicotou!”
Posel Smrti ve vteřině probodl mága očima: “To je šílenství!” vykřikl Kamir.
“Možná, že za ty staletí jsem už opravdu šílený,” odvětil klidně Xem. “Nebo ty sám jsi snad nešílel ve své existenci, kdy tě Smrt vysílala plnit svou vůli a vždy, když jsi nabyl vzpomínek a procitl do reality a aspoň trochu žil, aby tvůj život skončil smrtí a ty ses opět ocitl před trůnem své matky, která ti znovu spoutala mysl a udělala si z tebe poslušnou loutku. Nemusíš odpovídat, tvůj pohled je dostatečně výřečný.”
“Ty to nechápeš, Nicota touží jen zničit svět. Zničíš všechno i sebe!” pokoušel se namítat Kamir.
Xem se zlehka zasmál. “Právě naopak, slepý slouho Smrti. Nicota netouží vše zničit, vždyť ona se podílela na vzniku našeho světa! Ona je také bohyně, která byla zrazena ostatními a spoutána, aby nemohla nic dělat. Smrt a Stvoření jí společnými silami uvěznili, aby se nemuseli dělit o vládu nad světem.”
“To není pravda, to nemůže...”
“Ale je to tak. I když jsi starší, než já, tak po celé stovky svých existenci jsi bloudil v začarovaném kruhu a já pátral a nacházel odpovědi. Zjistil jsem mnohé, o vzniku světa, stejně jako o bozích a mohu tě ujistit, že někteří z nich jsou mnohem krutější a zrádnější, než kterýkoliv vrah, kterého si za své životy potkal.”
“A co máš tedy v plánu? Osvobodit Nicotu a co potom?”
Xem přešel před ohromnou knihovnu, která byla součástí jeho komnat. Před ní na stole pak ležela rozložená mapa světa. “Podívej se na něj pozorně. Co vidíš? Jen hrstku měst a ohromné množství neprobádané přírody. Svět, jak jej všechny národy znají je mladý, kdysi to bylo jen hřiště bohů, kteří vytvářeli a sváděli tuhé boje. Někteří okrádali druhé, stejně jako když starší dětsko vezme mladšímu hračku a nějakou drobnůstkou si jí upraví. Tak vznikaly nové druhy, nové rasy. Až do doby, kdy se většina bohů stáhla, aby jen tak ze stínů pozorovala své hračky při běžných věcech. A jediné tři bohyně zůstaly s námi. Smrt, Nicota a Stvoření. A jelikož bohyni života držím v šachu, zbývá odstranit Smrti, aby Nicota převzala vládu nad světem, smetla všechny podřadné druhy, jako elfy, lidi, horaly, trpaslíky a další, aby zem přenechala novým druhům...”
“Nech mě hádat,” skočil Kamir mágovi do řeči. “Těmi novými druhy máš na mysli své kočičky, Baltazarovi odpornosti a pak Gargoily Nicoty.”
“Správně. Ale k nim přibudou další, které vymyslíme a nakonec dáme světu novou podobu, lepší, vznešenější a dokonalejší!”
Kamir už slyšel dost. Šílenství plně ovládlo Xema, i když to možná bylo vlivem Nicoty, tak jako tak musel zakročit. A tak pořádně hvízdnul a v odpověď mu zaznělo krákorání ebenovéno havrana, který přestal kroužit okolo města kočičích lidí a snesl se střemhlav na nejvyšší věž. Během letu se jeho černá pera protáhla a jeho celého zahalila koule Temnoty, která probourala stěnu věže a vtrhla do Xemových osobních komnat, kde chapadla Temnoty začala chňapat na všechno kolem. Samotného Xema jedno zasáhlo a mrštilo jím o knihovnu, která se na něho pak zřítila.
Posel Smrti neztrácel čas. I když byl odříznut od svých vlastních schopností, stovky prožitých životů, ve kterých třímal v rukou i meče a bojoval proti elfům bylo dostačující k tomu, aby napadl dva kočičí samce po stranách a poté proskočil dírou ve věži...