Temnota-hrad (č. 31)

Anotace: Na 14 dní odjíždím na dovolenou do Itálie. Budu se snažit něco tam napsat, takže další kapitolka bude až za těch 14 dní…

Hrad, nebo spíš rozvaliny hradu se nacházeli na kopci a v nich běhali jako mravenci vlkodlaci a upíři, ale viděla jsem tu i jiná stvoření. Například skřety. Tak se mi zdá, že vzpouru chystá celá Temnota. Mágové to projedou na plné čáře. Neměla bych změnit stranu? Své myšlenky jsem si raději nechala pro sebe. Koutkem oka jsem se podívala po Markusovi. Mračil se a vypadal dost znepokojeně. Ani jsem se mu nedivila. Už takhle stáli proti přesile a jestli se do války zapojí i jiná stvoření… No, tak do toho mi nic není. Já se musím starat hlavně sama o sebe a o Geara. Potřebovala jsem nejdříve ty zatracené dýky a až pak si mohu dovolit litovat někoho jiného.
„Rozdělíme se do dvojic. Budeme tak míň nápadní a prozkoumáme vetší prostor.“ Markus se rozhlédl po rozvalinách. „Berte, George. Vy si vezmete západní část. Já a Oliver si bereme tu východní.“ přejel je přísným pohledem. „Nevynechejte ani jediný stan, prohledejte každý centimetr tohoto sršního hnízda, ale hlavně ať vás nikdo nevidí!“ zamračila jsem se. Nezapomněl na někoho? Co jako budu dělat já s Henrym? Rostlo ve mně podezření, že na nás nezapomněl. Probodávala jsem ho pohledem, když se otočil na Henryho. Moc dobře jsem věděla co dostane za úkol. Zaskřípala jsem zuby. „Ty budeš mít ten nejtěšší úděl. Hlídej ji! Ať se ani nehne. Rozumíš? Je mi jedno jak to uděláš. Kdyby chtěla něco podniknout na vlastní pěst, klidně ji něčím prašti.“ propalovala jsem Markuse pohledem. Tak to si vypije! Henry se na mě koutkem oka podíval a zbledl jako stěna, ale odvážně přikývl. Bylo mi ho trochu líto. Bůh ví co mu budu muset udělat, abych mu utekla a ještě pak to schytá od Markuse. „Buď hodná holčička, ano? Něco jsi mi slíbila.“ upřeně se mi díval do očí. Sklopila jsem zrak k zemi a rezignovaně se povzdechla. Usmál se. „Tak se mi líbíš. Počkejte tady na nás. Za hodinu, možná za dvě jsme zpátky. Otočila se a následován Bertem, Georgem a Oliverem nám zmizeli v rozvalinách.
Henra si sedl do tureckého sedu na zem a nejistě mě pozoroval. Svezla jsem se na trávu vedle něho a přemýšlela co mu udělám, aby ho to moc nebolelo a přitom abych zmírnila Markusův hněv. Už teď se mi svíral žaludek strachy, když jsem pomyslela na to co mi Markus provede. Jedině snad… Kdybych se vrátila dřív než oni… Možná by Henry… Koutkem oka jsem se na něj zadívala a odhadovala ho, jestli na to přistoupí. No, každopádně to brzy zjistím.
„To jsme to ale vyhráli, co?“ zeptala jsem se a snažila se uvolnit napjatou atmosféru a aby polevila jeho ostražitost.
„Ani se mi nezdá. Já stejně moc průzkumy nemám rád. Dávám přednost akci.“
„Tak to máš dobré. Mě hrozně chybí ty časy kdy jsem se plížila uličkami Prahy a sledovala nic netušící oběť.“ trochu nepřítomně jsem se usmála. Jen se na mě díval a trochu pobledl. On se mě snad fakticky bál. Musela jsem je všechny pěkně vyděsit, snad kromě Berta.
Seděla jsem klidně a dívala se na les, který pokrýval celý kopec a pobrukovala jsem si melodii jedné z písniček, kterou jsem milovala, když jsem ještě byla člověk. Henry za několik minut zaklonil hlavu a nechal si paprsky slunce dopadat na obličej. Konečně se trochu uklidnil a napětí v jeho ramenou povolilo. Ještě chvíli jsem jen tak seděla.
Uvědomil si, že už neslyší můj hlas a vyděšeně otevřel očí. To už bylo pozdě. Praštila jsem ho klackem do hlavy. Díky Markusi, za tvé rady. Ušklíbla jsem se a odtáhla bezvědomého Henryho do křoví, aby na něj nenarazila stráž.
Tak, to by jsme měli. Cesta je volná, ale musela jsem dávat dvojnásobný pozor. Nebudu se krýt jen před povstalci, ale i před Markusem a jeho lidmi, kteří mohou být kdekoliv. Pozorovala jsem to hemžení v troskách hradu a snažila se odhadnout kde bych měla začít s pátráním. Asi bych měla začít tím nejhonosnějším stanem uprostřed. Logicky by měl patřit Beronovi, ne? Nemohla jsem si být jistá, ale alespoň jsem měla nějaký záchytný bod a nemusela jsem tu stát jak trubka a čekat až se Henry probudí, nebo se vrátí Markus.
Přikrčená jsem se proplétala mezi stany, sudy s krví a zbraněmi, které se tu váleli všude kole. Nikdo si mě nevšiml. Všichni někam spěchali. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že se na něco připravují. Na co asi hloupá? Ozbrojené povstání bylo na spadnutí.
U stanu stál jen jediný strážný, dost znuděně vypadající vlkodlak. Seděl na bedně před vchodem a vybíral si ze zubů zbytky masa od oběda. Dostat se dovnitř tedy nebyl problém, ale musela jsem nejdřív vědět jestli uvnitř někdo je. Hm, ale jak to zjistit?
Zadní stěnou stanu jsem pronikla dovnitř. Chvíli jsem se jen vznášela nehmotná uvnitř a sbírala odvahu. Vytvořila jsem si oči a čekala na palčivou bolest, jak mě do nich někdo píchne. Nic. Jak by ne, když ve stanu nikdo nebyl, nebo je… Zadívala jsem se na hromádku špinavých hadrů, které se pohnuly.
Vykoukla z nich mladá žena, zhruba dvacetiletá. Se světle hnědými vlasy, špinavými tvářemi a příliš velkým nosem. Dívala se přímo do očí. Kam jinam? Vždyť zbytek těla ještě poletoval kolem. Očekávala jsem, že bude křičet, nebo na mě napadne, ale udělala tu nejnepravděpodobnější věc, usmála se na mě.
Dotvořila jsem si tělo a nedůvěřivě si jí prohlížela. Vypadala opravdu šťastně, že mě vidí. Jako by mě znala. Byla to snad past? Nebo je prostě šílená. Nejhorší by byla kombinace obou možností.
„Ahoj Sew. Tak ráda tě zas vidím!“ strnula jsem a zadržela se v připravovaném útoku.
„Promiňte, mi se známe.“ zeptala jsem se trochu vyvedená z míry. Kecám, byla jsem úplně mimo. Byla jsem si jistá, že jsem ji nikdy předtím v životě neviděla. Její úsměv trochu zakolísal a chvíli na mě hleděla.
„Ach, promiň.“ zas se jí rty roztáhli v úsměv. „Ty mě ještě neznáš, ale pro mě jsi už má nejlepší přítelkyně.“ vytřeštila jsem na ní oči. „Jsem totiž z lidu planety Kero.“ dál jsem se na ní nechápavě zírala a čekala na nějaké objasnění, nebo že by byla blázen? „Jsme věštci.“ konečně jsme se dostali k jádru věci! Počkat… Říkala věštci?
„Věštci?“ zeptala jsem se, pro případ, že bych se přeslechla.
„Jo. Takoví ti lidé co dokážou vidět do budoucnosti, víš?“ zašklebila jsem se na ni.
„Tak blbá zas nejsem.“ tak věštkyně? Proč ne? Vzpomněla jsem si, že jsem o nich už slyšela. Asi od Geara v některých z našich minulých hodin, když mě učil o světě který jsem neznala. O mým světě.
„Tak my budeme nejlepší kámošky? To by mě zajímalo jak, když trčíš tady svázaná jak pytel brambor.“ vysmívala jsem se jí. Jestli si myslela, že ji pustím, tak to se spletla.
„Ty mě pustíš. Jen máchneš těmi svými pazoury a je to.“ nastavila mi své svázané ruce. Zasmála jsem se její naivitě.
„Proboha. Proč bych to dělala? Abys mě mohla prozradit, až odtud vyběhneš? Ani mě nenapadne!“ otočila jsem se k ní zády a rozhlédla se po stanu. Nic moc tu nebylo. Vlastně kromě pracovního stolu, jedné židle a mé budoucí nejlepší přítelkyně, tu nich jiného nebylo. Prohrábla jsem se v papírech na stolech. Byla tam mapa Čech s červenými tečkami. To jsou nejspíš výzkumný střediska. Pomyslela jsem si a odložila ji stranou.
„Tam to nenajdeš.“ ozval se zpěvavě hlas za mnou. Strnula jsem.
„Ty víš co hledám?“ zeptala jsem se vědmy a otočila se k ní.
„Hm.“ vychytrale se na mě usmála. „Nech mě hádat…“ provokovala mě. „že by to byli dýky Věrných?“ vystřelila jsem ruku vpřed a popadla ji pod krkem.
„Kde jsou. Řekni mi to, nebo tě zabiju.“ zavrčela jsem. Klidně se mi dívala do očí.
„Ale no tak, Sew. Moc dobře víš, že to neuděláš, protože by tě to připravilo o velké množství času, který nemáš a k tomu bych mohla teď zakřičet a ten strážný co hlídá před vchodem by vyhlásil poplach.“ usmála se na mě sladce. Zaplavila mě vlna vzteku. Zatraceně! Vždyť měla pravdu. Pustila jsem jí. „Tak je to lepší.“ pochválila mě.
„Prosím, kde jsou.“ zvolila jsem jinou taktiku. Jedinou, která mi zbyla.
„Řeknu ti to. Dokonce tě k nim zavedu, když mi slíbíš, že mě odsud dostaneš.“ usmála se. Povzdychla jsem si. Jestli ji vezmu sebou a živá se odtud s ní dostanu, tak mě Markus zabije. Ale vždyť to stejnak udělá. Ozval se slabí hlásek v mí hlavě. Třeba bych se s Henrym domluvila. Nic si nenamlouvej. Trest tě nemine. Ten pesimistický, i když spíš realistický hlásek mého já, mě neskutečně lezl na nervy. „Slibuji, že nikomu o těch dýkách neřeknu. A s Markusem si nelam hlavu. Bude se sice zlostí bez sebe, ale až mu řekneš, že jsem vědma, tak se uklidní. Mohla bych vám být totiž dost užitečná.“ složila jsem hlavu do dlaní. Co mám sakra dělat? Mysli na Geara! To bys ho nechala napospas Moernovi? Srabe!
„Jsi si jistá?“ zamumlala jsem. Přikývla a znovu mi nastavila pouta. Zhluboka jsem se nadechla a jediným seknutím jsem si zpečetila osud v kterém mě Markus sežere.