Upírská povídka - Děsivý školní rok 17.

Anotace: pokráčko...

„Mně nemůžete pomoct. Nikdo nemůže.“

„Pokud nebudeš ochotná pomoc přijmout, pak určitě ne.“

„Vy si asi myslíte, že jen tak smáznete, co jste udělal.“

„Ne, Jano. Za své činy si zodpovědnost nesu, mohu se za ně omluvit, ale nikoli se od nich distancovat. Nemohu říct – Už to nikdy neudělám, protože bych lhal. Jistě, že se bude minulost opakovat. Neustále se opakuje. Jako věčný kolotoč, z něhož se nedovedeme vymotat. Nechceme se poučit. A upír se nedovede vzepřít svému temnému prokletí.“

Tohle doznání Janu zarazilo. Náhle z její tváře vymizela původní zášť. Plamen prastaré svíčky nebyl dostatečným zdrojem světla a Lexovu tvář tedy dokonale halil stín, což ji trochu znervózňovalo. Rozhodla se vyslovit otázku, která ji už delší čas dráždila:

,,Proč máte tu kápi?"

,,Její přítomnost se dá vysvětlit mnoha teoriemi. Řekněme třeba, že mám rád mystiku. Tajemno. Určitou nebezpečnost. Také můžeme tvrdit, že jsem ješitný a arogantní – že chci mít nad tebou navrch, neboť to, že nevidíš můj obličej, mě staví do výhodnější pozice. Nebo můžeme uvažovat v duchu dnešního večera a kápi považovat za součást Hry – za masku postavy Temného. Teorie jsou různé, stejně jako pravdy. Bez dostatečné argumentace nelze žádnou vyloučit. Jeden ze sloupů filozofie."

,,Kdo je Temný?"

,,Temný je zvrácený hráč. Křivák. Záporák. Jak chceš. Dělá mu potěšení hrát své vlastní Hry s ostatními postavami. Nesmíme se ovšem zmýlit. Nechce jim ublížit, v podstatě se jim snaží pomoci. Ukazuje jim jejich slabosti a z povzdálí hráče pozoruje. Zkouší je. Chce, aby ze Hry vyšel jeden vítěz, který dostane privilegium nahlédnout pod roušku zvláštního tajemství zahalující Hru. Neboť jenom on má schopnost v sobě nalézt odpověď na veškeré temné otázky a porozumět jim. Řeknu ti pravdu, Temný v hloubi duše doufal, že labyrintem zdárně projdeš právě ty."

,,Víte, že jste schizofrenik?"

,,A ty ne? Ne, omlouvám se. S přihlédnutím k tomu, kým ve skutečnosti jsem, bych se nad schizofrenií nepodivoval – myslím, že v sobě nosím mnohem víc psychických poruch, ale o to teď nejde. Abychom se Temného jenom nezastávali, musím prozradit, že ani on nehraje fér. Koneckonců – hraje přeci jen temnou postavičku. Nenápadnými krůčky začal postrkovat zbytek hráčů k vlastnímu cíli."

,,Ale jak?"

,,Jednoduše. Poručil jim to. Vlastně na tom nebylo nic moc složitého. Stačilo jenom nalézt dostatečný motivační prostředek pro každého z vás a Hra mohla začít. Jste přeci jen lidé a lidé – jak jsem již říkal – mají své slabiny, kterých Temný pouze využil. A protože chtěl trochu zvýšit dramatičnost a zamíchat kartami, pověřil jednoho z vás zvláštní rolí, jíž nazval sabotér. Dotyčný človíček se stal černou ovcí hry – prostředníkem mezi hráči a Temným. Právě tento hráč měl Temnému zajistit, aby se před chatou setkal právě s tebou. Jistě ti už došlo, že si černý plášť oblékl Jan."

,,Honza?" podivila se Jana.

,,Ano. Nesuď ho však přísně. Byl na něj vyvinut značný tlak."

,,Vyhrožoval jste mu, že?"

,,Chraň Bože! Ovšemže ne! Za koho mě máš? Ne, udělal jsem mu jenom dobrou nabídku. Možná si matně vzpomínáš na to nešťastné písemné zkoušení, jehož terčem se stal nebohý Jan. Navrhl jsem mu, že když splní mé požadavky, zařídím, aby se jeho písemka záhadně ztratila. Šlo čistě o pokus, o zkoušku, zda pro vlastní blaho zradí přátele. Neprospěl," konstatoval prostě.

,,Absurdní," řekla Jana tiše. Nikdy by si nepomyslela, že by byl Honza něčeho takového byl schopen. Vždycky působil tak – tak slušně. No, možná proto.

,,Možná. Ale co na světě absurdní není?"

,,Kde jste vůbec všechny ty informace zjistil?" otázala se ho přímo, ignorujíce jeho filozofickou otázku.

,,O tom bych raději pomlčel," odvětil poněkud tajemně.

,,A nepřipadá vám vaše počínání tak trochu v rozporu s určitými bezpečnostními pravidly? Pustit nás samotné do lesa, dávat nám nebezpečné úkoly, při níž bychom si moli snadno přivodit úraz, nechávat nás stýkat se s pochybnými lidmi…“

,,Pochybnými lidmi? Máš na mysli někoho konkrétního?“

„Jistěže, třeba toho dědu, kterej o půlnoci chytal ryby a neslyšel na metr.“

„No tak! Vážně se domníváš, že dědeček na kocábce se tam vyskytoval čistě náhodou?“

„Takže taky vaše práce, že?“

„Mluvíš, jako bys mě neznala. Samozřejmě, že má práce. Nejsem až tak zlomyslný, abych tě nechal na pospas nějakému zcela cizímu člověku. Respektive – možná bych to udělal, ale riziko, jež bych podstupoval, neodpovídá úrovni naší malé Hře.“

Jana ho probodla pohledem. Taková drzost! Opovážlivost! Jak jen může být tenhle upír tak…. Arogantní! Lex vyhrnul rukáv svého pláště. Že by konečně uráčil, vysvětlit mi ono tajemné netopýří tetování, co záhadně zmizelo? Hmm, tak nic. Jen se kouká na hodinky.

„Věřila bys, Jana, že už si spolu povídáme bezmála půl hodiny? Máme nejvyšší čas vyrazit!“

„Kam?“ zeptala se nechápavě. Tak trochu doufala, že si v chaloupce posedí déle, zvlášť když ji ukrutně bolely nohy a přemáhal ji spánek.

„Musíme dohlédnout na tvé spolužáky. Tebe to možná nezajímá, aloe oni pořád hrají Hru.“

„Pořád ta vaše Hra…“ poznamenala poněkud znuděně, Lex však její poznámku ignoroval a vstal od stolu.

„Máš tu baterku? Ani v nejdivočejších snech by mě sice nenapadlo, že ji budeme potřebovat, ale i já se mohu mýlit.“

Jana rozsvítila baterku a začala si prohlížet prostor. Za dne by chatka mohla působit celkem útulně, takhle v noci a ještě v přítomnosti stvoření, jakým je Lex Bloodmorth, ovšem její letitost vyvolávala strach.

Profesor sfoukl svíčku. Cílevědomým krokem prošel místností ke dveřím a odemkl.

„Prosím,“ zamumlal a podržel jí dveře.

„Vy jste dnes hodně pil, že?“ otázala se ho mírně podezíravě. Lex asi její narážku pochopil po svém a jen si povzdechl:

„Nepil. Ani kapičku.“