Upírská povídka - Děsivý školní rok 18.

Anotace: pokračování

„Sakra,“ zaklela ne zrovna tiše Jana, když zakopla o nepříhodně vyčnívající kořen a neobratně přistála obličejem zabořená v jehličí. Lex jenom rezignovaně zakroutil hlavou a pomohl jí na nohy. Jemu se to chodí, když má baterku a může si svítit na cestu! Nutno ještě dodat, že ta baterka ve skutečnosti patřila Janě, on jí ji vzal poté, co i po jeho třetí výzvě nesvítila, kam Lex chtěl, ale neustále pátrala ve tmě po neexistujících vetřelcích a strašidlech. Ale když ono i takové soví houkání dovede člověka pořádně vyděsit – nemyslete si.

Náhle se její společník zarazil.

„Co se děje?“ zeptala se ho.

„Tiše!“ zavrčel a ukázal do prostoru kdesi daleko před ním, „Vidíš ta světýlka?“

„Perníková chaloupka?“ pokusila se zavtipkovat, profesor se však nepousmál. I když, má on vůbec smysl pro humor? Asi těžko…

„Zdá se, že jsme konečně našli tvé společníky. Bylo načase.“

„Chcete je špehovat?“

„Je nutné používat tak nehezké slovo? Řekl bych spíše – dohlížet na ně. Pojď.“

Upír zhasnul baterku, takže se začala Janina klopýtnutí objevovat ještě častěji. Tentokrát si jí ale Lex nevšímal. Připadal jí trochu jako v transu. Plně se soustředil jenom na sledování človíčků před sebou. Workholik, pomyslela si v duchu. Tedy, já budu ale vypadat po všech těch pádech! Evu asi klepne, až se zjevím ve dveřích.

Studenty rychle dohonili, chodili totiž poněkud pomalu, neboť Markéta se „zapřisáhla“, že tam v lese MUSÍ někdo být, neustále tedy svítili jejich směrem. Bloodmorth v černém plášti a v kápi však téměř dokonale splýval s okolím a Jana… No řekněme, že se po zemi válela častěji, než stála na nohou.

„Stejně nechápu, jaký má tato trapárna smysl,“ prohlásila Markéta, když se jakž takž smířila s tím, že je straší jenom netopýři.

„A která z aktivit Bloodmortha má smysl,“ pokrčil rameny Honza.

„Chytrý chlapec,“ zašeptal Lex s úšklebkem k Janě.

„Chudák Jana, kdoví, co s ní provádí,“ povzdechla si Sára.

„To nechtěj vědět!“ zapojil se do diskuze Zdenda.

Jana by si v té chvíli přála vidět Lexův obličej, jistě by to stálo za to.

„Lidi, a vy si fakt myslíte, že byla ona tím zrádcem?“ zapochybovala Sára.

„A kdo jinej? Nevšimla sis, jak se chovala?“ utrhla se na ni Markéta.

„No jo, ale nejenom ona se chovala podivně. Dodnes třeba nevíme, co měl za úkol Zdenda,“

„A taky tě do toho nic není!“ ohradil se ten, o němž byla řeč.

„Nechtěli byste už konečně změnit téma?“ ozval se poněkud unaveně Honza z čela výpravy.

„Honzo, kdy už tam budem?“ zeptala se Sára.

„Popravdě netuším, vůbec nevím, kde jsme.“

„No tak to je bezvadný! Fakt! To tady jako hodláme chodit do rána?!“ rozčílila se Markéta.

Jana je upřímně litovala. Nechtěla by se opět octnout v jejich kůži. Stačit Bloodmorthovu tempu nebyl sice žádný med, ale s hledáním skrytých zpráv a plněním příšerných úkolů se to nedalo srovnat.

„Jestli dobře počítám Sára,“ promluvil Honza, ignorujíce Markétinu jízlivou poznámku, „Jsi už poslední, kdo nedělal žádnej úkol.“

„Jo, a už se docela těším.“

Ostatní se na ni po tom výroku podívali pohledem, v němž se mísilo překvapení se zhrožením. Jana dosud nepotkala tak optimistického člověka. Začínala již nabývat dojmu, zda ten přehnaný optimismu není nebezpečný. Vždyť jak zní to zlaté přísloví? Všeho moc škodí.

„Si děláš prdel?!“ vyprskla Markéta, „Ne, to jako fakt?“

„A proč ne? Mám ráda dobrodružství. Není to krásný? Bloodmorth se nám snaží ukázat naše slabiny a chce, abychom s nima dovedli bojovat.“

„Ne, snaží se nás zesměšnit,“ zahučel Zdeněk.

„Tak se mi zdá, že dnešní noc zklamu úplně všechny,“ poznamenal Lex jakoby sám pro sebe. Jana ovšem moc dobře věděla, že ta poznámka patřila jí.

Uplynula již nějaká doba od chvíle, kde se „napojili“ na Janiny spolužáky. Chvílemi pociťovala nutkavou touhu se k nim opět připojit, povídat si, stěžovat si… Nebavilo ji, věčně padat a snažit se dohnat toho egoistu před sebou. Počkat, počkat! Jak se tyto úvahy shodují s mým krédem tiché, vzdorovité Jany Vyskočilové, které zklamaná životem zahořkla na celý svět? Měl Lex nakonec přeci jen pravdu? Brr, to bych neskousla.

Najednou postřehla, že se výprava zastavila. I její upírský profesor zastal za kmenem statného dubu, upřeně pozorujíce své ovečky.

„Pane profesore?“ oslovila ho šeptem.

„Tiše, Jano, myslím, že odehraje něco velice zajímavého.“

„Proč myslíte?“

„Protože jsem Hru připravil.“

Podle toho, co Jana z dálky viděla, našel Honza na kmeni stromu další zprávu.

„Sáro, pro tebe,“ oznámil a podal jí obálku.

Ta ji s neskrývaným vzrušením rychle roztrhla a s výrazem dítěte před stromečkem se ostatních zeptala:

„Mám číst nahlas?“

„Ano!“ zvolal Zdenda.

„Ne!“ opáčila Markéta.

„Jak chceš,“ pokrčil Honza rameny.

Dívka se tedy dala nadšeně do čtení:

Ahoj Sáro,

Jistě to došlo, že jsi posledním človíčkem v naší Hře, který si ji ještě neokusil tak úplně na vlastní kůži. Tedy, tak si to nejspíš vykládáš ty. Možná tě zklamu. Možná potěším. Sledoval jsem dnes tvé počínání velice pozorně a musím ti blahopřát! Ze všech Hráčů ses chovala nejlépe. Cítila jsi s ostatním, prožívala jsi jejich drobná vítězství, smutnila z proher. Prokázala jsi velikou schopnost empatie. Já empatii neznám, ale to tě určitě nepřekvapí. Nicméně k věci. Pro lidi, jako ty nemá naše doba moc pochopení. Většinou je považuje za naivní blázny. Zneužívá je. V životě nelze konat pouze dobro. Jednosměrný myšlenkový proud – ať už jakýkoliv – je téměř vždy kontraproduktivní. Dobro a zlo jsou jenom relativními pojmy, stejně jako pravda. Budeme-li jich však užívat, musíme si uvědomit určité zákonitosti – že bez jednoho by nebylo druhého. Neexistuje dobro bez zla. Kdo má ovšem tu nesmírnou moc určovat, co je dobro a co hřích? Vždyť i ten nejohavnější skutek může být jeho pachatelem chápán jako velmi správný. Tato varianta je ještě pochopitelná. Co si ale myslet o lidech, kteří úmyslně páchají skutky, jimiž pohrdají? Nemůžou jim zabránit. Naučím tě jim rozumět. Octneš se na chviličku v jejich kůži.

Sáro, zahrajeme si Hru. Tehdy u lesa jste nezvolili správného člověka sabotérem. Odsoudili jste nevinného. Chápeš to jako hřích? Já ano. Dávám vám druhou šanci – poslední šanci. Nyní vybereš člověka, o němž si myslíš, že nosí plášť zrádce. Vybereš ho sama, nezávisle na ostatních. Neraď se s nimi, řiď se jenom vlastním srdcem a rozumem. Až budeš rozmyšlená, napiš jeho jméno na druhou stranu dopisu. Pero je uvnitř obálky. Dopis pak položíš vedle stromu. Poté jen vyčkáš.

Možná si říkáš, že obvykle dávám svým Hráčům na výběr. Pravda. Tebe trochu šidím. Můžeš si vybrat jenom z lidí, kteří jsou tvými společníky. Vybírej pečlivě.

Temný