SLQ I.

Anotace: Jak byste se cítili jako člověk obdařený schopností vidět potencionální smrt svých blízkých??? (noo ... tak o zařezení trošku pochybuju, ale asi to bude nejvíce sedět. Posuďte sami.)

Páni. Nevím co říct. Vlastně, co bych měla napsat. Jasně, jim se to řekne – jsi jednou z nás, umíš používat slova na správném místě, prožila jsi toho nejvíce, tak napiš knihu.
Napiš knihu! Kdo to jakživ slyšel? Je mi šestnáct a má se ze mě stát spisovatelka? Bez návodu? Bez pomoci a s notnou dávkou kritiky? A navíc měsíc před zkouškami? Jenom blázen by se do toho pustil!
Takže … z toho vyplývá, že jsem blázen. Samozřejmě, vy mě neznáte – a tím vy myslím vás, čtenáře, kteří nepatří mezi nás. Ha! Vlastně vy o ničem ještě nevíte!
No jo, je mi šestnáct a mé myšlenky jsou poněkud roztěkané. Ve skutečnosti nejsou zase až tak roztěkané, jak byste si mohli myslet. Skutečnost je vlastně velice primitivní a až neuvěřitelně normální. Což je v mém případě vlastně abnormální, ale o tom trošku později, protože nechceme přeskakovat, že.
Všechno to začalo s někým, kdo se jmenuje Thomas Jefferson – jo, jmenuje se jako ten americký prezident, se kterým je spojena ona slavná Deklarace nezávislosti. (Což mi připomíná, že bych se měla kouknout na matiku, ale nechci vás zklamat, takže pokračuju dál.)

Viděla jsem ho poprvé, když jsem se ulívala z dvouhodinového doučování chemie. Ten den si pamatuju naprosto přesně. Bylo vedro, čtyři hodiny odpoledne, většina lidí ze školy si užívala na školním hřišti a já se vymluvila z hodiny chemie tou nejprostší a nejstarší omluvou, na kterou jsem ještě nikdy v životě neslyšela profesora odpovědět záporně. Ano, šla jsem na toaletu. Tedy, nešla, i když, cesta na naše školní shromaždiště tudy také vede, takže jsem zase až tak nelhala.
No, přejděme k našemu setkání.
On se opíral o stěnu s plechovkou ledové koly v jedné ruce, druhou měl v kapse džínů. Slunce se mu odráželo od tmavě hnědých vlasů a od opálené tváře a v modrých očích mu vykouzlilo zlaté jiskřičky.
Pokud hádáte, že já jsem byla v obyčejném černém tričku s vlasy zplihle visícími kolem obličeje a v tmavých kalhotách, pak hádáte správně. Když se tak na to dívám teď, nechápu, jak mě nemohl považovat za totálního zatracence své generace. Jak si mohl nemyslet, že patřím k nějaké sektě?
Jenom se na mě usmál (a moje srdce udělalo pořádný kotrmelec, jak jinak) a nabídl mi kolu. Chvíli jsme si povídali na téma škola versus život teenagerů, zasmáli jsme se spolu a pak nás málem společně vyhodili.
V tom opojení lásky na první pohled jsme si totiž nedali pozor na čas a jaksi nám uniklo, že místo pěti minut uplynula půlhodina. Nikdy nezapomenu na ten zběsilý útěk zpět do třídy, kde jsem se srazili se slečnou Rooseveltovou – naší chemikářkou, která je mimochodem velmi zapálená pro svůj obor – a na tu divadelní improvizaci. Já jako hlavní hrdinka jsem byla skolena zákeřnou žaludeční nevolností a Thomas, jako správný galantní rytíř, mě doprovázel zpět do třídy, neboť si nebyl jist tím, zda bych snad náhodou někde „opět“ nehodila šavli.
A tady se stala další věc, kterou bych ve svém, do té chvíle pěkně mizerném, životě nečekala. Slečna Rooseveltová nám naše divadelní představení spolkla takříkajíc i s navijákem a navíc nás omluvila z dvouhodinovky matiky.
Tady si, prosím, povšimněte mé naprosté zabedněnosti a blbosti. Thomas Jefferson se mnou chodil na doučování matematiky a já si toho nikdy nevšimla!
Je možné, že se tak stalo z důvodu velmi prostého: snažila jsem se splynout se zdí, aby mě snad vážený pan Miluji -matematiku - Benn nevyvolal. Nemusím snad dodávat, že tato snaha většinou vyšla naprázdno.
Každopádně, tohle bylo poprvé v mé životě, kdy jsem byla velmi blízko pocitu lásky. Samozřejmě, byla to jenom zamilovanost, ale ta se velmi těžko rozeznává, dokud nepotkáte toho pravého.
Mezitím jsem si stihla projít celou tu krušnou trasu života, ve které se mísí zamilovanost se ztrátou. Ale vypovím (vypíšu) to všechno pěkně popořadě.

Vše začalo nabírat obrátky týden potom, co se mnou Thomas Jefferson začal oficiálně chodit. Však víte. Doprovázení do školy a zpátky, občas dokonce zapůjčeným autem, společné sezení na obědě, dělení se o svačinu, chození do kina a jiné věci určené pro dvě osoby.
Byl pátek, dvanáctého června, venku bylo pěkně, ale teploty se nečekaně nepřehouply přes pětadvacet stupňů ve stínu.
Seděla jsem s Thomasem na lavičce před školou a čekala na Rachel, která byla redaktorkou školních novin a prý objevila něco naprosto senzačního.
„Co ti říkala máma na tu novou barvu?“ zamumlal mi Thomas do ucha. Zahihňala jsem se. Samozřejmě myslel mou novou oblíbenou barvu, kterou se stala blankytně modrá – a i velmi tupý člověk pozná, proč se jí stala zrovna modrá. Důvod totiž seděl hned vedle mě.
„Docela nechápala,“ odpověděla jsem mu s pohledem upřených do těch průzračných studánek, „jak je možné během dvou měsíců pustit k vodě barvu, kterou jsem milovala šestnáct let a zamilovat se do jiné.“ Jo, zamilovat bylo to správné slovo. Nebo jsem mohla použít bláznivě zamilovat?
Thomas se mi otřel rty o tvář. „Já zas pro změnu fandím zelené,“ zašeptal a já cítila, jak se mi do tváře žene ruměnec. Rychle jsem odvrátila pohled. A v tu chvíli jsem Je spatřila.
Skupinka asi jedenácti mladých lidí, oblečených v oblečení, které v těchto končinách nebylo k dostání, postávající u dvou neuvěřitelně luxusních aut, ignorující nevěřícné mumlání a obdivné pohledy.
V tu chvíli se mi žaludek sevřel zvláštní předtuchou a naskočila mi husí kůže. Bylo to jako kdyby mi někdo řekl, jakou smrtí sejdu z tohoto světa. A kdy.
Déja vu? Vize budoucnosti? Už dříve se mi stalo, že jsem měla sen, který se po určité době stal. A nebylo to takové to známé, nebyla jsem na tomhle místě už někdy? Spíše to byly útržky budoucnosti, vzdálené budoucnosti, které se však vždycky vyplnily. Do puntíku. A týkaly se cizích lidí a jejich životů.
Vždycky jsem prostě byla nenormální.
V žádném případě jsem však od nově příchozích nemohla odtrhnout zrak. Připadala jsem si jako nízký smrtelník pozorující bohy, doufající, že mu věnují alespoň na vteřinu trošku pozornosti.
Slyšela jsem Thomase něco říkat, ale nevnímala jsem. Dokud se mnou lehce nezatřásl.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě trošku zaskočeně, „Jsi úplně bílá.“
Pomalu jsem se na něj podívala a v hlavě jsem přitom cítila zvláštní tlak, jako kdybych byla loutka na provázku, která se otáčí na jinou stranu, než loutkař chce. „Já,“ hlesla jsem chraptivě, „jenom jsem mámě ještě neřekla o té trojce z matiky.“ Vyžbleptla jsem první věc, co mi přišla na jazyk.
Thomasův nechápavý výraz byl k nezaplacení. Naneštěstí mi do smíchu vůbec nebylo. „Myslel jsem, že bude ráda?“ řekl lehce tázavě.
Přikývla jsem. „Jo! To jo!“ ujišťovala jsem ho rychle, „Ale znáš mámu, udělá z toho slávu jako kdybych se stala prezidentkou. A víš, že takové ty rodinné oslavy moc nemusím.“
Položil mi ruku kolem ramen, náhle váhavý a nejistý. Skoro to vypadalo, že se bojí, že vstanu, odejdu a nechám ho tam. „Nejsem si jistý,“ řekl mi a díval se přitom na moje boty.
Neklidně jsem se ošila. „Já ti o tom neřekla?“ zeptala jsem se trochu překvapeně, protože tohle většinou vyklopím skoro každému, kdo udělá tu chybu a začne se mnou mluvit.
Zklamaně potřásl hlavou. „To si nemyslím.“
„Trpím lehkou formou sociofobie,“ vysvětlovala jsem mu a pohrávala si přitom s jeho vlasy, „je to problém mojí hlavy – a jedná se o to, že se mi špatně navazujou vztahy,“ Thomas mě obdařil udiveným pohledem, „s mými tetičkami, bratranci a sestřenkami, kteří dělají jenom nepořádek a rozbíjí věci. A jí mi čokoládu.“ Dodala jsem s kamennou tváří.
Chvíli si mě měřil pohledem a pak vyprskl smíchy. Jeho objetí se stalo pevnějším a mou hrudí se rozlil pocit tepla.
„Chvíli jsem si myslel, že mluvíš vážně,“ řekl mi a zamával na rusovlasou Rachel, která k nám běžela – klasicky nakloněná na levou stranu, protože ji tížily knihy, které měla narvané ve své kabele přes rameno.
„Já ale vážně a opravdu nesnáším, když mi někdo jí moji čokoládu!“ ohradila jsem se dotčeně a usmála se na Rachel, která k nám zrovna doběhla.
„Někdo tu má čokoládu?“ bylo první, co ze sebe vyrazila sotva popadla dech. Když viděla, jak Thomasovi cukají koutky, obdařila nás pohledem Hlavně-že-se-bavíte-vy a spustila: „Představte si,“ řekla s hlasem spiklenecky ztišeným a pohledem bleskla k té zámožné nové skupince lidí, od kterých jsem předtím nemohla odtrhnout zrak, „že tady budeme mít nové studenty. Nikomu z nich není víc než devatenáct let, všichni jsou nadprůměrně inteligentní, nejsou příbuzní a jejich pěstouni jim koupili vilu ve Větrném sádku.“
Překvapeně jsem vykulila oči. „Ale ta stála více než dvacet miliónů!“ vyhrkla jsem nevěřícně. Fakt, že by někdo koupil tu záhadnou vilu, která připomínala spíše sídlo nějaké šlechtické rodiny, za takovou částku, to prostě bylo moc.
Rachel podrážděně zasyčela. „A ty si myslíš, že to snad nevím?“ shodila koženou kabelu plnou knih na zem. Ozvalo se tlumené bouchnutí. „Co je ale to nejžhavější,“ řekla tlumeným polohlasem (jinak to nejde charakterizovat), „studovat tady bude pět z nich a dva v naší třídě!“ nadšeně mě dloubla do žeber. „Není to skvělé?“
Potlačila jsem nutkaní zařvat svou zápornou odpověď a s vypětím všech svých vnitřních sil jsem udržela bezvýraznou tvář.
Jak bych jim mohla vysvětlit ten nevysvětlitelný odpor?
Kdo jsou ti noví? Co tady chtějí? Proč vůbec přijeli?
Studovat. Tady. Pchá!
Nejsem naivní – nebo jsem spíše pesimista. Jedno mi však bylo jasné. Příjezd nových občanů našeho maloměsta nebyl náhodou. Nikdo z nich nevypadá zaskočeně, ani když viděli naši, na maloměstské poměry, velkou školu. Pohledem nezavadili o postavu světce v nadživotní velikosti, dominující veškerému prostoru před školou – i když každý nový příchozí z ní nemůže spustit oči. Naprosto ignorují skutečnost, že svým oblečením všechny kolem sebe dráždí. Byli připraveni. Připraveni na všechno, co je tady čeká.
A to znamená jediné. Něčeho tady chtějí dosáhnout. Přijeli z jediného důvodu. Měnit.
Zalila mě vlna nevole. V tomhle městě žiju čtrnáct let. Čtrnáct dlouhých let. Nikdy se tady nic neměnilo. Všechno bylo pevné, stálé, bezpečné.
Nechci, aby tady něco měnili.
Koutkem oka jsem zahlédla Thomase, jak si prohlíží naše o poznání bohatší vrstevníky a jeho zamračení. „Ne, to teda není!“ řekl podrážděně.
Ke svému úžasu jsem měla dojem, že Thomas žárlí. Kdo ví. Ale nijak moc mi to neimponovalo. Přesto jsem byla ráda, když vstal, vzal mě za ruku a zeptal se Rachel: „Paní Lewisová otevřela letní zahradu u cukrárny, půjdeš s náma?“
Nechápala jsem ten náhlý popud. Faktem však je, že jsem bez přemýšlení vyhrkla: „Promiň Thomasi, ale já už mám s Rachel něco domluveného. Nějaké dívčí záležitosti. Víš, co myslím.“
Zklamání a lítost zahalily Thomasovu tvář jako neviditelný závoj.
Nenechala jsem ho říci jediné slovo, popadla jsem Rachel za ruku a táhla jsem ji pryč.

„Zbláznila jsi se?“ vyjekla Rachel sotva jsme byly mimo doslech. „Co se to zase k čertu stalo?“
Pokrčila jsem rameny. Najednou mi přišlo těžké popsat své pocity. „To – ti noví… studenti,“ zamumlala jsem pomalu a přerývavě. „Je to divné.“
Rachel se zastavila a její stříbřitě šedé oči se mi propalovaly až na dno duše. Nakonec si povzdechla. „Zase to divné tušení?“ bylo to spíše konstatování než otázka.
Takové shrnutí mi přišlo příliš stručné a jednoduché, avšak po chvíli přemýšlení jsem, ke svému údivu, zjistila, že přesně vystihuje moji situaci. „Jo.“ Přiznala jsem chabým hlasem.
Nevesele se zasmála, jako by to byla ona, kdo se tady cítí pod psa.
Cítila jsem se mizerně. Mé jméno ve starém překladu muselo znamenat: Ta která vám zkazí celý den, jinak to totiž není možné.
„O mě si měla taky divné tušení, pamatuješ?“ zeptala se Rachel o několik vteřin později a rukou si prohrábla vlasy.
„Ne o tobě,“ namítla jsem razantně, „Ale týkalo se tě,“ dodala jsem sotva jsem spatřila výraz v jejím obličeji. „TOHLE je ale jiné.“ Tvář jsem nastavila slunci. Jeho paprsky pomalu rozpouštěly moji nervozitu.
„Je to jako bych mohla cestovat v čase,“ začala jsem vysvětlovat a snažila se najít ty nejlepší slova, „Opravdu! A nesměj se! Na chvíli se zamyslím a o pět tisícin vteřiny později jsem v nějaké daleké budoucnosti a vidím co se stane – já mluvím … mluvím s někým, koho vůbec neznám a je to tak moc opravdové. Je to tak reálné jako když tady s tebou sedím a povídám si a vím, že jsem Thomasovi zkazila celý tenhle den!“ poslední slova jsem skoro křičela a musela jsem se zhluboka nadechnout, abych se znovu alespoň trochu uklidnila. Hlouček roztleskávaček mě obdařil pohrdlivým pohledem. „Nemáš tušení jak hrozně se cítím, když zase vnímám realitu.“
„Hrozně?“ snažila se zavtipkovat Rachel, „Vidíš budoucnost a cítíš se hrozně? To kdybych já mohla vidět budoucnost …“
„Vidím, jak mohou lidé zemřít, Rachel,“ skočila jsem jí do řeči, „Myslíš, že je to úžasný pocit, když vidíš poprvé ve svém životě nějakého člověka, když v nějakém svém vidění – nebo jak to mám vlastně nazvat – jsem s ním mluvila, ale v té chvíli, kdy ho doopravdy vidím poprvé, vidím také jak může zemřít?“ se zoufalým výrazem ve tváři jsem se k ní otočila. „Víš jaké to je prožívat můj život? Je to jako kdybys žila v jedné velké hororové repríze.“
Rachel na mě šokovaně zírala. „Já … promiň,“ ujelo jí trošku hysterické zachechtání, „Ale tys mě viděla umírat?“
Nevěděla jsem, jak bych se měla zatvářit. Každý den někomu nevysvětluju, jak můžu vědět, jakou smrtí může skonat. „Alespoň pětadvacetkrát za měsíc,“ hlesla jsem.
„Pětadvacetkrát?“ zalapala po dechu Rachel a nevěřícně potřásla hlavou, „Nevěděla jsem, že mám tak nebezpečný život.“ Nevěřila mi. Poznala jsem to podle tónu, jakým řekla poslední větu.
Nenáviděla jsem ten pocit, to nutkání dokázat jí, že nelžu. „Pamatuješ na tu nehodu minulý týden? V serpentinách před Raven Hillem? Devatenáctiletý řidič se tam málem zabil,“
Přikývla. „Psala jsem o tom do novin,“ řekla trochu dotčeně, „Poslyš, jestli se mi snažíš dokázat, že jsem se tam měla zabít, tak se pleteš.“ Dodala rozzlobeně.
„Ten den jsi chtěla jet nakupovat do Lake City, bylas naštvaná na tátu, protože ti nechtěl dát více než tvé obvyklé kapesné a z trucu jsi chtěla jet bez pásů a vzít to zkratkou přes Raven Hill,“ podle toho, jak Rachel pobledla mi bylo jasné, že ani tehdy jsem se nepletla. Ale k pocitu štěstí mi to nedodalo. Spíše naopak.
„Zemřela bys tam, Rachel. Kdybych o tom nevěděla, nevolala bych ti kvůli tomu, že si myslím, že má máma nového přítele, i když vím, že to není pravda. Nechtěla bych, abys mě hodinu utěšovala u telefonu. Ten kluk by tě i s autem vytlačil ze silnice a ty bys spadla přímo do propasti. Dvě hodiny bys byla naživu a s každou uplynulou minutou bys cítila, jak z tebe pomalu vyprchává život. Záchranáři by tě našli až druhý den.“
Rachel se na mě dívala se slzami v očích. „Jak si tím můžeš být tak jistá?“ zeptala se tiše. Příliš tiše.
Bylo těžké mluvit přes ten knedlík v krku, který se mi v něm náhle vytvořil. „Protože jsem takhle varovala tátu a on mě neposlouchal. A umřel přesně tak, jak jsem to viděla. Stejně tak i děda s babičkou.“
Rachel na mě dál nechápavě zírala. Myslím, že konečně začala věřit tomu, co jsem jí řekla první den, kdy jsme se potkaly. Začala věřit, že jsem prokletá.
„Ale u těch nových studentů je to jiné,“ pokračovala jsem dál, „Měla jsem vizi ve které jsem je viděla, ale nemohla jsem s nimi mluvit a teď – teď jsem ani neviděla … ani ten nejmenší náznak toho, jak můžou zemřít.“ Znělo to jako bych si to přála, vědět, jak kdo umře.
Rachel pokrčila rameny. „A?“
Několik okamžiků jsem mlčela a snažila se srovnat si myšlenky. „Sice to není pravidlem – že každého člověka, se kterým se setkám vidím v nějaké své vizi. Ani není příliš výjimečné, že to, jak člověk může zemřít vidím až po nějaké době … ale u nich je to naprosto odlišné. Jako by už dávno zemřeli. Jako kdyby vůbec nebyli naživu.“
Kolem nás se rozhostilo naprosté ticho. Dokonce i do té chvíle zpívající ptáci umlkli.
„Jak to myslíš,“ hlesla Rachel ohromeně, „Že nejsou naživu?“

_________________________________________

Dokončení kapitoly najdete na www.ellie.bloguje.cz . Omlouvám se, ale tady nejde úprava textu podle mého vkusu, takže tohle je asi tak nejvíce malá ochutnávka.

XD Já vím, že jsem toho začala psát více, jenže tady tohle už mám rozpracované víc než dost - alespoň v hlavě... myšlenka napsat příběh o lidech obdařených touto schopností mě pronásleduje už od osmé třídy XD .. takže takových plus mínus šest let. Ale stejně jsem začala až teď.

A navíc, co si budeme povídat, v bloguje.cz mám více možností pohrát si s textem dle svých představ i se svými pouze základními znalostmi úprav textu...

Díky za pochopení ... Enjoy