Trůn smrti XII.

Anotace: tak tentokrát jen kratší pasáž..

Tymir se zahleděl na svého otce - který ač vzhledově byl o dobrých patnáct let mladší, tak věkem jej o dost převyšoval - pak pokrčil rameny a odpověděl: „Ani ne.“
„Jak to myslíš, ani ne?“ zeptal se Kamir, protože takovou odpověď nepředpokládal. „Jsi kousek od Xemova města, obklopen kočičími lidmi, tak mi nevykládej, že o tom nic nevíš.“
„Abych ti řekl pravdu, otče, tak až donedávna jsem si myslel, že znám Xemovi cíle. Ale před patnácti lety se to úplně obrátilo a teď nevím, co si mám myslet.“
„Tak co tu vůbec děláš?!“
„No, když ti matka vymazala na mě veškeré vzpomínky, tak mi řekla, abych se vydal do míst, které ještě lidé neokupují. Aby mě ostatní poslové Smrti nebo Atoviné nenašli. A tak jsem se vydal do džunglí Arenu. Po několika letech mě samota už skoro zničila mysl, ale v tom jsem narazil na stopy Xemovi práce.“
„Jaké stopy,“ vmísil se Kamir do vyprávění.
„První pokusy stvořit kočičí lidi. Tehdy se Xem pokoušel hned změnit divé šelmy na lidi, ale až po desítkách omylů mu došlo, že něco takového nelze udělat přes den. Představ si, že změnil takovému levhartovi stavbu těla i vzhled, ale nechal mu zvířecí mysl! Bylo mi na nic, když jsem takového tvora viděl pobíhat zmateně po džungli. Jeho staré smysly zmizely a čekal doslova jen na to, co mu život ukončí.“
„Počkej. První duše kočičích lidí se dostali do říše mrtvých před osmi stoletími!“
„Ano.“
„Kolik ti vůbec je?“ zeptal se Kamir a byl zvědavý, jak dlouho že to je už vlastně otcem.
„Počkej. Nech mě chvíli počítat. Takže před deseti dny mi bylo … pak ještě … to je ... už to bude. Nějakých devětsetšedesátsedm let.“
„Takže ty jsi se v téhle džungli skrýval, když mě Smrt vyslal, abych Xema zastavil?“
„Ano. Vlastně zvědavost mi nedala, abych se až nebezpečně nepřiblížil k jeho městu, když si do něho vstoupil. Chtěl jsem alespoň vzdáleně cítit to, jak s tím šílencem uděláš krátký proces. Vlastně teď, když na to tak vzpomínám jsem se za tebe tenkrát styděl.“
„Styděl? Za mě!“ vybuchl Kamir.
„Ano. Matka mi o tobě vyprávěla, jak jsi mocný a úžasný bojovník, ale krátce na to, jak jsem ucítil, že bojuješ s Xemem bylo po tobě. Až s odstupem času jsem samozřejmě zjistil, že Xem měl k dispozici a i nadále má takovou moc, proti které jsi byl bezbranný.“
„Tak to je čím dál tím lepší. Zjistím, že mám syna, pak ještě, že se za mě už dokonce styděl. Co příjde teď?“ řekl si v duchu Kamir a potom se stal svědkem toho, jak se Tymir hlasitě zasmál. „Co je ti?“
„Nic. Jen, že bys měl možná vědět, že se spolu můžeme dorozumívat myšlenkami a teď jsem ti dokonale rozuměl.“
Nejmocnější posel Smrti v tu ránu ztuhl. Zapoměl, jaké schopnosti vlastní a jaké zřejmě předal vlastnímu potomkovi. Proto se raději hned zeptal: „Co všechno máš za schopnosti z mé strany?“
„Tak z tvé strany mám moc vzít život a vládu nad Temnotou. Dokážu Temnotu přivolat a přikazovat jí. Pak také číst v myšlenkách. Od matky mám moc rozdávat život a mluvit se zvířaty. Ta mi také zachránila zdravý rozum, když jsem se tu skrýval.“
„A ještě jedna otázka.“
„Ano?“
„Co to bylo za rostlinu, která se mě to rozhodla zbaštit?“
Tymir si vzpoměl na masožravku a okamžitě se mu tvář zkroutila vztekem. „Ta rostlina je dílem nejubožejšího ze všech bohů. Nevím, jak se jmenoval a myslím, že to neví nikdo, ale ten bůžek neměl moc dá se říci na nic. Ale zároveň při tvarování světa toužil, aby něco neslo jeho odkaz. A tak se vetřel do přízně Stvoření lichotkami, jak vytváří úžasné bytosti.
A právě ta rostlina, která se tě chystala sníst byla původně vytvořena s dobrými úmysli. Ale ten bůžek jí Stvoření ukradl a potom ve spěchu přetvořil k obrazu svému. Ale v záchvatu tvořivosti si neuvědomil, že čím více rostlinu měnil, tím více mu ubývalo sil, až nakonec ho finální výtvor stál existenci. Od té doby tu v močálech sídlý ta odporná kytka, jejíž šlahouny zasahují míle od centrálního stonku rostliny a chytají vše, co by dokázala strávit.“
„Takže proto jí můj Havran nedokázal zničit.“
Tymir kývl na souhlas. „Ano. Ta rostlina má v sobě část normálního života, ale stvořil jí jeden z bohů, takže tvůj opeřenec, i když na jednu stranu velmi mocný, neměl dost síly k napáchání škod. Možná ty, kdyby si neměl ten přívěsek, by ses dokázal utkat vítězně aspoň s jedním úponkem, ale kdo ví..“
„Co teď budeš dělat?“ zeptal se Tymir po chvíli, když se Kamir na delší čas odmlčel.
„Musím najít Zkázu. Je až nebezpečně blízko k tomu, aby svět, jak ho známe zmizel.“
„Asi máš na mysli tu chodící kostru, co?“
Kamir upřel své černé oči na syna: „Ty víš, kde je?!“
„Ano. Xem má sice velkou moc, ale džungle je mé panství! Ten kostroun je u divné stavby. Sám jsem nenašel dost kuráže do ní vstoupit. Pokaždé, když jdu blízko ní cítím mravenčení po celém těle.“
„To je jenom dobře. Uvnitř je uvězněná Nicota. A já se postarám, aby to tak i nadále zůstalo!“