Invisible ( 5.část )

Anotace: Příští část bude o něco zajímavější...každopádně, tahle se snad bude líbit taky ;)

Sbírka: Invisible

„Omlouvám se,“ začal s unaveným povzdechem.
„Já ti asi dostatečně nepopíšu co se teď ve mně děje a proč jsem k tobě takovej…asi to ani nedokážu vysvětlit.“
„Tak to zkus,“ hlesla jsem trochu rozpačitě. Chtěla jsem se konečně dozvědět co ho vede k tomu jednání.
„Proč mě tak moc nenávidíš?“
„Já…ne…neřekl jsem, že tě nenávidím,“ zablekotal zaskočeně a nečekaně mě vzal za ruku. Vyděšeně jsem ucukla, tudíž mě ihned pustil a znovu spořádaně sepnul ruce na kolenou.
„Tak co v tom je?“
„Já…je to asi ve mně. Nikdy jsem nebyl nesnášenlivej, ale teď…54 let mě nikdo neviděl, neslyšel a najednou se objevíš ty. Říkal jsem si…je jiná, určitě mi dokáže pomoci, ale ty to nevíš a navíc máš všechno co já ztratil,“ najednou prudce vstal a začal rozčileně přecházet po pokoji.
„Já vím, že mě nechápeš…nemůžeš to chápat,“ zakřičel a zoufale rozhodil rukama.
„A máš vlastně pravdu. Nenávidím tě za to, že můžeš chodit do školy, jít do města a poznávat nový lidi. Nenávidím tě i za to, že si můžeš dát rande s nějakym debílkem Erikem…a přitom tě nenávidět nemůžu. Najednou jsi pro mě jako vzduch. Zabíjíš mě, ale přitom bez tebe už nemůžeš existovat. Dohání mě k šílenství, když tě nemám u sebe.“
Prudce se rozmáchl a udeřil pěstí do zdi, což mě šíleně vylekalo. Najednou jsem nechtěla, aby takhle trpěl a začínala jsem se za to taky nenávidět. Rychle jsem vylétla k němu a pevně sevřela do svých roztřesených rukou jeho paži, kterou měl stála namířenou proti stěně.
„Omlouvám se,“ šeptla jsem a cítila, jak se mi hlas neovladatelně třese, stejně jako ruce a nohy.
„Za co se proboha omlouváš?“ zakroutil nevěřícně hlavou a pevně mě chytl za ramena, čímž se vytrhl z mého ocelového sevření.
„Taky tě nenávidím,“ hlesla jsem zlomeně „ a přitom nedokážu snést pocit, že takhle trpíš…kvůli mně.“
Jemně si mě přitáhl k sobě a já se mu bezmocně rozbrečela na rameni. Byl to tak neuvěřitelně zvláštní pocit. Pod rukama a tenkou noční košilkou jsem cítila tu nepřirozenou pevnost jeho kůže a přitom mi připadalo, že se dotýkám hedvábí. Tak jemného, že se člověk bojí, aby ho jen pouhým pohlazením nezničil. Vlastně teprve teď mi došlo, že na sobě nemá tričko ani košili. Kalhoty i boty očividně měl, ale vršek jaksi scházel.
„Aspoň něco máme společnýho,“ zasmál se šeptem. „ Nenávidíme se a zároveň se vlastně máme docela rádi…dobrá analýza,“ znovu se mu z úst vydral smích, ale tentokrát mě ironie v jeho hlase nerozčílila…spíš naopak.
„Ještě jednou mi budeš číst deník a zabiju tě,“ pohrozila jsem mu už smířeně a setřela si poslední zbytky slz z tváří.
„Za to se omlouvám, ale bylo to silnější než já.“
„Bezva,“ zabručela jsem a ani trochu se mi nelíbilo, že si četl moje nejtajnější myšlenky. Deník jsem si většinou psala v depresi, abych ze sebe dostala všechno to napětí a starosti a on to teď všechno věděl. Věděl věci, který jsem ještě nikomu neřekla.
„Proč jsi nešla na nějakou uměleckou školu?“ vypálil najednou úplně nečekanou otázku, která mě upřímně zaskočila.
„Cože?“
„No, v tom deníku…krásně kreslíš. Taky mi to kdysi docela šlo,“ zamyslel se a z ničeho nic mě popadl se smíchem do náruče.
„Pro dnešek bylo mluvení dost,“ zabručel s úsměvem a bez sebemenší námahy mě odhodil na postel, až jsem vyhekla.
Jeho stříbrná postava se pomalu přesunula k východu a opatrně otevřela dveře.
„Dobrou noc Amando.“
„Danieli?“
„Ano?“
„Možná nebudeš takovej magor, jak jsem si myslela.“
Upřímně se rozesmál a bez sebemenšího hluku zavřel dveře do mého pokoje.

Probudil mě nějaký zvláštní zvuk, který se rozléhal po celém pokoji. Trochu zmateně jsem nejdřív zašátrala po budíku a teprve po chvíli mi došlo, že ani po třetím vymáčknutí ten zvuk neustává. Konečně jsem se trochu vzpamatovala a rychle se natáhla po mobilu.
„Ano?“
„Ahoj, tady Erik,“ zasmál se vesele hlas na druhé straně.
„Jee…ahoj.“
„Já tě vzbudil co?“
Křečovitě jsem potlačila zívnutí a promnula si oči. Páni, deset hodin a já jsem jak praštěná palicí.
„To nevadí,“ usmála jsem se vstřícně. „Co potřebuješ?“
„Ale…jen mě tak napadlo, jestli už máš všechno do školy. Tužky, sešity a ty podobný blbosti. Jestli ne, tak tě zvu na společný nákupy.“
Chvíli jsem trochu připitoměle zírala z okna, než mi konečně došlo co mi nabízel. Nejsem tu ani tři dny a už bych mohla mít rande?
„Tak fajn…stejně jsem chtěla dneska do města.“
Tak jo, nikam jsem nechtěla. Jediný co jsem na dnešní den plánovala, bylo válení u televize a vaření oběda, ale když už Erik přišel se zajímavějším programem, tak proč ho odmítat.
„Super…tak v jedenáct u obchoďáku? Zařídíme nákupy a pak tě zvu na oběd.“
„Dobře…tak zatím ahoj.“
S výbornou náladou jsem vyskočila z postele a rovnou zamířila do koupelny. Nikdy jsem se moc výrazně nelíčila, tudíž jsem jako vždy použila trochu make-upu, pudru a řasenky a abych ještě víc podtrhla své oči, použila jsem tužku na oči.
Do vlasů jsem si dala jen úzkou stříbrnou čelenku. S oblečením to bylo horší. Sluníčko napovídalo, že nás čeká další horký den, tudíž jsem nakonec zvolila novou černou sukni a černé tílko s bílými motýly.
„Kabelka…sakra kde je,“ zaklela jsem vztekle, když jsem se vynořila z koupelny a neměla ani tušení, kam jsem jí uklidila.
Rychle jsem prohledala skříně, ale bez většího úspěchu.
„Jestli je to ta černo hnědá věc, co vypadá jako malej pytel na brambory, tak je dole na věšáku,“ ozvalo se pobaveně z mojí postele a já úlekem nadskočila.
„Byl by takovej problém dát mi vědět, že jsi tady? Ty jednou budeš moje smrt, fakt že jo.“
„Strašně mě to mrzí,“ ušklíbl se tím starým známým způsobem, který jsem u něj fakt nesnášela, ale rozhodla jsem se to nijak nekomentovat.
„Kam se chystáš?“ vyzvídal rádoby znuděně a mě píchlo u srdce zklamáním. Bezva, takže včerejšek můžeme smazat a opět je tu ten starý, nesnesitelný Daniel.
„Debílek Erik mě pozval na oběd,“ odpověděla jsem trochu jedovatě a dřív než stačil něco říct, vypálila jsem ze svého pokoje a seběhla dolu. Kabelka byla opravdu v chodbě na věšáčku, tudíž jsem do ní jen z batohu přehodila peněženku a zamířila do kuchyně, dát si skleničku džusu.
„Ahoj…kam ses tak vymódila?“
Pohled na tátu, oblečeného jen v županu a s uličnicky rozdrbanými vlasy mi vyvolal na tváři úsměv. Vždy upravený a kultivovaný vzhled bohatého podnikatele nechal zavřený kdesi ve skříni a teď to byl konečně muj táta. Ten, kterého jsem měla nejradši.
„Ahoj tati…no já…půjdu do města, koupit si nějaký sešity…a tak.“
„S Erikem?“
Džus mi lehce vyšplouchl na kuchyňskou linku a já nepatrně zrudla.
„Jo…půjdeme na oběd.“
„Tak si to užijte a vyřiď mu, že jestli ti něco udělá, tak si to s ním vyřídím.“
Trochu nervózně jsem se zasmála, obrátila do sebe celou skleničku na jeden zátah a radši se pomalu sunula k východu.
„Tak se tu mě…“ zady jsem narazila do čehosi tvrdého a vyděšeně chtěla zaječet, ale Danielova hedvábná ruka mi nešetrně zakryla ústa.
„Říkala jsi něco?“
„Klídek Amando….žádný omdlívání,“ šeptl mi do ucha výsměšně a já se mu prudce vytrhla.
„Jo, že už půjdu. Zatím ahoj.“
Rychle jsem se prosmekla okolo Danielova těla, které jsem sice neviděla, ale měla docela dobrou představu, kde by mohlo být a ve spěchu opustila náš dům.