Invisible ( 6. část )

Anotace: ;)

Sbírka: Invisible

Díky svýmu zběsilýmu útěku z domu, jsem přišla k obchoďáku skoro o deset minut dřív, ale nevadilo mi to. Názory, jako že dívka musí zákonitě přijít nejmíň o pět minut později, aby nevypadala blbě, šly vždycky absolutně mimo mě. Tudíž jsem vystoupala pár schodů k hlavnímu vchodu a postavila se k masivnímu kovovému zábradlí kousek stranou od lidí, kteří proudili dovnitř.
Pozorně jsem se rozhlédla. Erika jsem zatím nikde neviděla, ale i přesto jsem z uší vytáhla sluchátka – s určitým smutkem, protože moje oblíbená písnička od Nightwish ještě nedozněla – ale nechtěla jsem vypadat nezdvořile, nebo tak něco. Navíc kdyby na mě odněkud volal, tak bych byla hluchá, jak poleno.
„Jee, ahoj Am.“
Rychle jsem vzhlédla a musela se začít smát. Erik na mě nadšeně volal z druhé strany ulice a většina lidí se pod náporem jeho nenadálého křiku lekla.
Počkala jsem, až doběhne ke mně a také ho pozdravila.
Delší blond vlasy měl stáhnuté z čela čelenkou a modré oči mu svítily ještě jasněji, než v kanceláři a byla v nich čitelná radost a veselí.
„Páni, sluší ti to.“
„Nápodobně,“ zasmála jsem se potěšeně a musela uznat, že mluvím pravdu. V dobře padnoucích džínách a v polorozepnuté bílé košili mu to neuvěřitelně slušelo.
Než stačil cokoliv dalšího říct kývla jsem bradou ke vchodu. „Jdeme utrácet?“
Trochu se ušklíbl a nevesele se zasmál. „Radši bych utrácel za úplně něco jinýho, než jsou školní potřeby.“
„Jo? A za co třeba?“
Díky týhle neškodný otázce, jsme se brzy od jeho koníčků dopracovali až k těm mým a za celou dobu se nestalo, že by nastala chvíle ticha. Erik byl neuvěřitelně ukecanej člověk a já se s ním brzy začala cítit tak dobře, jak už dlouho ne. S podivným smutkem jsem si uvědomila, že takhle se s Danielem nikdy cítit nebudu.
„Tak kam tě mám pozvat na ten slíbenej oběd? Nějaké zvláštní přání?“
„Chutná ti čínská kuchyně?“ optala jsem se opatrně.
„Jasně…mám jí nejradši,“ zasmál se potěšeně a už mě táhl za ruku na druhou stranu silnice.
Jeho dlaň byla teplá a měkká, ale nebylo to tak nádherné, jako dotýkat se Daniela.
Na co to sakra myslim, okřikla jsem se trochu vyděšeně.
Když jsme skoro po dvou hodinách vyšli z restaurace, připadala jsem si naprosto vyřízená. Byla jsem neuvěřitelně přejedená a bránice mě bolela od ustavičného smíchu.
„Asi umřu,“ zahekal Erik a chytl se za přecpaný žaludek.
„To mi povídej. Stejně je to tvoje chyba.“
„Moje chyba?“
„No já nevim, kdo ještě objednával flambovanou zmrzlinu,“ vyčetla jsem mu se smíchem a přátelsky ho drcla do ramene.
„Tak jo…jsem vrah. Kdybys nebyla takový vyžle, tak to s tebou nic neudělá.“
„Ty máš co řikat,“ ušklíbla jsem se nad jeho vysokou vychrtlou postavou.
Ani jednomu z nás se domu ještě nechtělo, tudíž jsme se ještě několik hodin jen tak potulovali po městě. Erik mi ukázal všechna možná místa, ať už jeho oblíbená, nebo pro mě užitečná, jako byla škola, knihovna nebo obyčejná pošta a brzy jsem zakotvili v podzemí místní čajovny.
„Tak na začátek školního roku?“ navrhl, když před nás postavili konvici s dvěma kalíšky a já se zhluboka nedchla té krásné vůně čerstvě zalitého čaje.
„Ne, že bych se do školy těšila, ale dobrá.“
„Musí to pro tebe být těžký. Opustit místo, který znáš už 17 let a přijet sem, kde jsi v životě nebyla.“
„Jo,“ hlesla jsem. „Ani nevíš jak moc.“
Erikovi se muselo něco nechat. S úžasnou lehkostí dokázal člověka zbavit splínu, deprese a zármutku, ale už od oběda jsem věděla jedno. Nikdy pro mě nebude ničím víc, než jen nejlepším přítelem. Je pravda, že se mi líbil…tak jo, dost se mi líbil, ale bylo to stejný jako s Davidem. Necítila jsem v tom to pravé. To něco, na co jsem pořád čekala.
Erik nedal jinak, než že mě doprovodí domů a já byla vlastně ráda. Nebyla sice ještě úplně tam – jak by taky mohla, když bylo teprve osm hodin – ale jít sama přes půlku města se mi nechtělo.
„Tak zítra ve škole Am a nezapomeň…žádná snídaně, zvu tě na pohár.“
„Tak zítra,“ rozloučila jsem se s úsměvem a jelikož stále otálel s odchodem, utnula jsem naše loučení sama. Věnovala jsem mu poslední úsměv a bez dalších průtahů přeběhla přes náš trávník a s mávnutím zmizela uvnitř domu.
„Aho tati,“ zavolala jsem hlasitě do obýváku.
„Amando? Můžeš sem prosím přijít?“
Vyděšeně a nevěřícně jsem ztuhla. Ruce se mi neovladatelně roztřásly a kdybych se pevně nechytla botníku, nejspíš bych se neudržela na nohou.
Tolik mě nevylekalo, že tátův hlas zněl roztřeseně, skoro až bojácně, ale to, že mi řekl jménem. Po tolika letech…muselo se stát něco strašnýho!
S obtížemi jsem zalapala po dechu a tryskem se vrhla do obýváku.
„Tati?“
„Pojď se mnou,“ hlesl a vypadal strhaně. Tak strašně strhaně a vyděšeně.
Vzal mě za ruku a pomalu, obezřetně, táhl po schodech nahoru do mého pokoje.
S nádechem, který jsem zřetelně slyšela, strčil do mých dveří a já strnula hrůzou. Všechny moje věci byly rozházené. Zničené od nečích vzteky poháněných rukou.
„Co…“
„Byl jsem dole, když se odtud začaly ozývat divné rány. Bylo to asi kolem čtvrtý hodiny. Myslel jsem, že je tu nějaká kočka, nebo průvan…ale když jsem přišel, všechno jen tak létalo vzduchem. Já vím…myslíš si, že jsem blázen ale…viděl jsem to na vlastní oči. Věci se sami od sebe zvedaly a padaly na zem…Am já…já…“
„To je dobrý tati,“ hlesla jsem se staženým hrdlem a snažila se ze všech sil nebrečet.
Proč mi to jen udělal…proč? Nejen, že ničí život mě, ale musí ho ničit i tátovi.
„Určitě to byl jenom průvan nebo…nebo…“ nevěděla jsem na co to svést. Táta na vlastní oči viděl, jak tu věci – a to i těžké věci, se kterými by obyčejný vítr neměl šanci hnout – lítají po mém pokoji a tříští se o zem, nebo o stěny.
„Tati já to tu uklidím a ty si jdi lehnout…zítra si o tom promluvíme.“
„Myslíš...že bych si měl dát dovolenou? Na chvíli si odpočinout od práce?“ zeptal se zoufale a promnul si zčervenalé oči.
Rychle jsem ho vytlačila ze dveří a odvedla do jeho pokoje. Tohle si s Danielem vyřídím a tentokrát ho bude hodně mrzet, že mě vůbec začal dráždit!!
Ještě jsem tátovi přinesla prášek na spaní a sklenici vody a počkala, až ho spolkne.
Rozzuřeně jsem vešla do svého pokoje a prudce zabouchla.
„Tohle si přehnal,“zavrčela jsem vztekle do ticha v pokoji a pěstí se ohnala po zásuvce, abych zhasla světlo. Tma nestačila, abych Daniela mohla vidět, tudíž jsem přešla k oknu a rozhodně zatáhla těžké závěsy. Pokoj se ponořil do absolutní tmy, ale moje oči s jistotou našly co hledaly.
Daniel seděl na mém psacím stole a nehýbal se.
„Proč jsi to udělal? Proč?!“ vřískla jsem hystericky a bez toho, abych si to pořádně promyslela, rozehnala jsem se po tom zmetkovi pěstmi.
Jedna z mých vzteky mířených ran, prudce narazila kamsi do jeho obličeje, ale v ostatních výpadech mi zabránil. Prudce sevřel má zápěstí, až jsem bolestí zasténala.
„Amando…uklidni se!“
„Uklidni se? Proč to sakra děláš Danieli. Je mi jedno jestli budeš k smrti děsit mě…je mi jedno, že mi ničíš život, ale proč ho ničíš i tátovi?! Co ti sakra udělal?!“
Netrpělivě se mnou zacloumal. „Já to nebyl sakra, slyšíš? Nebyl jsem to já!“
Zmateně jsem se přestala zmítat a nevěřícně zamrkala.
„Cože?“