Upírská povídka - Děsivý školní rok 23.

Anotace: pokráčko

Celou cestu Jana přemítala, jestli s ní chce mluvit o Evě. O tom otřesném zážitku. Ostatně, kde asi Eva je? Drží ji u sebe zavřenou, aby nemohla nikomu ublížit? Možná. Nebo něco mnohem horšího. Jakmile vešli, zamknul Bloodmorth dveře.

„Vyspala ses dostatečně?“ otázal se a zkoumavě na ni hleděl.

„V rámci možností. A co Eva?“ nevydržela to napětí.

„Vzhledem k tomu, že žiješ a tvůj obličej má poměrně zdravou barvu, řekl bych, že náš malý rozhovor zaúčinkoval.“

„Co tím naznačujete?“ zeptala se trochu podezíravě.

„No, povím to takhle. Jistě uznáváš, Jano, že není pro profesora vhodné, nechávat se přes noc na pokoji studentky. Mohlo by to vést k jistým… podezřením. Proto jsem slečnu Straňákovou poslal nad ránem zpátky na pokoj.“

„Cože?! To mi říkáte jen tak?!!! Víte, co mi mohla udělat? A nejenom mně…?!“

„Vím, moc dobře jsem si toho vědom, přesto, myslíš, že bych tě vystavil takovému nebezpečí, kdybych si nebyl jist, že k němu nedojde?“

„Ale vždyť ona je nevyzpytatelná! Jak můžete věřit, že vás poslechne?!“

Lex prošel pokojem k oknu. Chvíli se díval z okna do počínajícího krásného letního dne. Pak se otočil a spojil konečky prstů.

„Zvláštní, jak vy smrtelníci rychle měníte názory… Ještě včera jsi považovala Evu – v rámci možností – za nejlepší kamarádku a chtělas mě zabít jenom proto, že ses domnívala, že jsem její zranění způsobil. A nyní? Uvědom si, cos právě řekla. Eva se nezměnila. Jen teď trpí nemocí. Jestliže se naučí se svým postižením žít a bude se držet jistých pravidel, povede celkem normální život. Vím, bude to obtížné, ale s pevnou vůlí lze dosáhnout lecčeho.“

„Nechte si toho! Vy jste neviděl, co dělala?!“

„Nic zvláštního ani nepředvídatelného. Náhlá ztráta takového množství krve vyvolala extrémní změnu chování. Postižený pozbývá schopnost se ovládat. Nedovede zabránit určitým touhám, které jím v tu chvíli smýkají. Jestliže tedy nedojde v blízké době k ukojení jeho žízně, začne jednat agresivně. Bezostyšně napadne vše živé ve svém okolí. Naštěstí se mi podařilo tomu předejít podáním dostatečného množství krve. S tvou kamarádkou jsem si rozumně promluvil a došel k závěru, že zatím není svému okolí nebezpečná.“

„Ale jak jí můžete věřit?“

„Vycházím jen ze svých domněnek a existují způsoby – smrtelníkům samozřejmě zapovězené, jimiž to lze zjistit. Ale nyní, jestli dovolíš, bych přistoupil k hlavnímu důvodu, proč jsem si tě sem pozval. Chci po tobě, abys všechny účastníky našeho nočního dobrodružství, informovala, že s nimi budu chtít mluvit.“

„Teď?“

„Předpokládám, že dopoledne budeme mít nějaký jiný – bezpochyby zábavný – program, takže bych to viděl na odpoledne. Ještě ti vše upřesním.“

„Dobře, jestli je to všechno…“

„Ještě něco. Kdyby se ti zdálo, že se slečna Straňáková chová podezřele, extrémně zvláštně, či jí nebylo dobře, okamžitě mne kontaktuj.“

Jana přikývla a odebrala se do společenské místnosti.

Narazila na ni prakticky hned u vstupních dveří. Nevypadala až tak nezdravě, jako v noci, ale bledší bezesporu byla. I když, nezasvěcenec by si toho možná ani nevšimnul.

„Ahoj,“ pozdravila ji Jana nejistě.

„Hmm?“ vydala ze sebe Eva, jakoby ji právě vytrhla z nesmírného zamyšlení, „A-ahoj, jdeš pozdě, všichni čekaj jenom na tebe.“

„Cože? Ale vždyť mě měl Bloodmorth omluvit!“

Eva pokrčila rameny:

„O tom nic nevím.“

„A proč nejseš vevnitř?“

„Nedělá mi teď lidská přítomnost dobře, jestli víš, jak to myslím,“ pravila a hořce se zasmála. Upíři mají věru zvláštní smysl pro humor.

„Radši…už půjdu,“ řekla rozpačitě.

Jakmile vešla, stočily se k ní zraky všech přítomných. No to je zas trapas!

„Bylo načase,“ zabručel, Balata nesnaže se ani ztlumit hlas. Jana si raději rychle sedla na volnou židli vedle Honzy a prázdného křesla.

„Kdes byla?“ zasyčel na ni Honza.

„Pak ti to vysvětlím,“ šeptla.

„Jano, že by ses obtěžovala sdělit nám důvod své absence?“ promluvil profesor Hroch, „Čekáme na tebe už hodinu!“

„Promiňte, já zaspala.“

Co se děje? Copak Lex neříkal, že její prodloužený budíček zařídil? Nebo si z ní jenom vystřelil, aby jí udělal ještě větší průser? Bylo by mu to celkem podobný…

„Zaspání mohu tolerovat, ale lež nikoliv! Služba mi jasně řekla, že tě na pokoji nenašla! Jak to teda bylo?“

V té chvíli se rozletěly dveře a dovnitř vstoupil důstojný a na všechny strany vražedné pohledy vrhající Bloodmorth – jako obvykle – vyvolal jeho příchod naprosté ticho. I člověk, jenž by ho z duše nenáviděl, mu autoritu nemohl odepřít. Zběžně prohlédl místnost za účel vyhledání potenciálního místa k sezení. Nakonec usedl vedle své „oblíbené“ svěřenkyně.

„Ehm, ehm,“ odkašlal si Balata, aby na sebe opět upoutal pozornost, „Jano, chci to vysvětlení!“

„Já…“

„Slečnu Vyskočilovou omlouvám,“ pravil tiše, ale zřetelně chemikář. Několik studentů si začalo vzrušeně šeptat a Jana by se nejraději vypařila.

„Omlouváš?“ povytáhl Balata obočí a z jeho hlasu čišela nedůvěra.

„Ovšemže, z důvodu nesmírné náročnosti včerejšího programu jsem se rozhodl prodloužit jí budíček ještě o hodinu.“

„Kolego! Jak to, že o tom vůbec nic nevím?“

Lex se v duchu nad jeho dotazem uchechtl. Ono je těch věcí, které pan profesor neví, mnohem víc…

„Nepovažoval jsem za důležité tě svými záležitostmi obtěžovat.“

„Nepovažoval za důležité?! Kdo je vedoucím kurzu?“

„Troufám si tvrdit, že ty,“ odpověděl klidně.

Nikdo se neodvažoval ani ceknout, atmosféra by se dala krájet. Nikdo si navzpomínal, že by se Bloodmorth zastal studenta.

„Správně. Nechci už slyšet o žádných mnou neschválených rozhodnutí týkajících se čehokoliv v chodu kurzu!!!“

Ou! Balata právě překročil pomyslnou, pro Lexe únosnou, hranici. Profesor chemie se nadechl a mrazivě chladným hlasem pronesl:

„Nejsem tvůj student a budu dělat, co považuji za vhodné. Jestliže člen mého družstva potřebuje pomoc, jestliže vykonal něco výjimečného, nezabráníš mi v tom, abych mu pomoc poskytl. Chceš-li se mnou ještě něco na toto téma probrat, prosím. Ale pouze v soukromí. Proto žádám o ukončení křížového výslechu mé studentky, neboť se ničím neprovinila.“

„Tak moment, Bloodmorthe! Tady jde o princip!“ vyštěkl Balata. Jenže do hádky se vložil Hroch:

„No tak, Mirku! Přece se nebudeme hádat, jako malé děti. A Lexi, od tebe to taky nebylo nejslušnější, příště buď tak hodný, a o podobných plánech nás předem informuj, dobře?“

Bloodmorth se zamračil:

„Předejde-li se tak podobným scénám…“

„Výborně! Takže, když už jsme tady všichni, můžeme přistoupit k dalšímu programu. Jak všichni JISTĚ víte, dnes podniknete celodenní výlet k Medvědí skále, kde se následně podle skupin rozdělíme.“

Ach ne! Už zase nějaký pitomý pochod! To bude zábava! Mohl by Lex zařídit, aby se nás to netýkalo – jakoby jsme si chození po klese včera neužili dost! A ke všemu půjdem ještě k tomu protivnýmu šutru, kvůli kterýmu mám ty krásně vybarvené modřiny na nohou. Co jsem komu udělala?