Temnota-vražda (č.34)

Anotace: Tak a je tu pokráčko. Budu vám vděčnu za kažký komentář i tip!

Celou cestu jsem se Uriel neodvážila zeptat na věc, která mě zajímala ze všeho nejvíc. Podaří se mi vyrvat Geara ze spárů samozvaného krále démon? Bude to vůbec vědět? Pochybovala jsme, že bude zrovna u toho, až za ním půjdu. Raději jsem mlčela. Nechtěla jsem riskovat, že nás někdo ze skupiny uslyší, ale přesto jsem byla v pokušení.
Šla jsem daleko vzadu a připadala si jako vyvrhel. Což nebylo nic nového. Vždyť ještě předtím než jsem praštila Henryho do hlavy, se mě všichni bály, kromě Berta. Zadívala jsem se na jeho záda. Živě rozprávěl s Uriel spolu s ostatníma. Cítila jsem se opuštěná.
Zamračila jsem se. Co se to se mnou děje? Vždyť sama jsem byla odjakživa. Měla jsem samotu ráda. Tak co blbnu?
Pak mi to došlo. Byl to z části můj stesk po Gearovi, ale ta obrovská prázdnota, co se mi rozpínala v srdci, nebyla moje. Cítila jsem jak mi vlhnou oči. Ach Geare. Co mi to s tebou provádějí? Prosím tě, vydrž. Už jsem skoro u tebe. Věděla jsem, že mé myšlenky nemůže slyšet, ale i přes to jsem doufala.
Přidala jsem do kroku. Proč se vracíme do města? Copak se nemůžeme dostat do Temnoty odtud? Začínala jsem být podrážděná. Chtělo se mi na ně křičet. Vyřvat si své zoufalství. Jestli něco brzo neudělám, tak zešílím! Gear na tom byl špatně, nejen fyzicky, ale i duševně, což bylo mnohem horší. Muselo to s ním být už opravdu vážné, že jsem jeho utrpení cítila až sem, na Zem. Zamrazilo mě při pomyšlení co pocítím až se dostanu do Temnoty.
Předběhla jsem ostatní a ostrým tempem jsem pokračovala do města. Hned mi bylo lépe, připadalo mi, že alespoň se nějak snažím Gearovi pomoct.
„Kam běžíš?“ ozval se za mnou dunivý hlas.
„Jestli si nepamatujete, tak každou chvíli můžou povstalci zaútočit na Temnotu. Jestli vás to teda vůbec zajímá. Měli by jste sebou kapánek hodit.“ zavrčela jsem nakvašeně přes rameno.
Nic neřekli, asi se v nich hýblo svědomí. Doběhli mě a hovor, který tu ještě před chviličkou bujel jak plevel na zahrádce, jsem vytrhla i s kořeny. Byla jsem sama se sebou spokojená. Víc jsem si je už zprotivit nemohla.

Noc jsme strávili v tom stejným baráku jako předešlou noc. Jakmile jsme překročili práh města, chtěla jsem se okamžitě přesunout do Temnoty, ale jak se zdálo mágům došel benzín. Museli se nejdřív posilnit vydatným spánkem. Bylo to ještě o to horší, že já jsem ho spát nemusela a ani kdybych byla k smrti unavená, tak by se mi usnout nepodařilo. Byla jsem napnutá jak struna.
Teď jsem již stála před Temnotou a měla za sebou tu nehoráznou strkanici časem a prostorem, ale náraz Gearových emocí se zdaleka nevyrovnal ani jednomu postrčení. Byl rozpolcený. Toužil mě opět spatřit a zároveň se mého příchodu děsil. Nemohl dovolit, aby se Moernovi dostalo všech deset dýk do těch jeho špinavých pracek a k tomu ta bolest, jak se každým bodnutím dýkou odtrhl kousíček jeho samého a rozletěl se do vesmíru. Marně se snažil navrátit ho zpět, neboť když se mu to podařilo, jeden z těch Moernových opičáků mu uštědřil další ránu. Vztek a zoufalství se v něm vařili. Měla jsem pocit, že se na místě složím.
Nebrala jsem už žádné ohledy na mé kolegy mágy, ztratila jsem díky nim příliš času. Dokážou podat hlášení beze mě a s tím, že by mě sledovali jsem si nedělala hlavu, jelikož museli čekat až jim otevřou bránu a i tak jsem byla mnohem rychlejší než oni.
Jako smyslů zbavená jsem pádila přes celé město do centrální budovy. Bytosti, které mi nestačili uhnout, jsem nemilosrdně smetla s cesty. Nebylo divu, že se za mnou ozývali dost neslušná slova. Nevnímala jsem je. Soustředila jsem se jen na smysl mého bytí, na Geara. Bez něho by můj život ztratil smysl a to jsem nemohla dovolit.
Vtrhla jsem do mučírny, jako hurikán. Všichni přítomní se zarazili a vylekaně na mě zírali. Přeletěla jsem pohledem po místnosti. Bylo tu pořád ti opičáci a třeštili na mě oči. Teď by se na ně mohl Gear klidně vrhnout a roztrhat je na kousky, ale neudělal to. Zadívala jsem se na hromadu chlupů ležící před nimi. Otočil hlavu směrem ke mně. Naše oči se střetli. Jeho vždy rudě zářící oči byli teď temné a vyhaslé, jen nepatrný plamínek v nich zaplál, když mě poznal. Po tváři mi sklouzla slza. Mučilo mě, jak můj velký a vždy tak silný mistr je zcela zlomen.
„Sláva! Princeznička se konečně obtěžovala nás navštívit. I když…“ Moern škodolibě se zasmál štěkavým smíchem. „Tvá společnost mi bude trochu chybět. Jen řekni, jak jsem se tu nádherně pobavili, Geare.“ vyšel zpoza klece v které bývala ta žena s jedním okem. Teď už tam nebyla. Vsadila bych se, že odtud vede jediná cesta.
Moern přešel ke Gearovi a váhu právě tlapy přenesl na dýku, která mu trčela z boku. Zabořila se mu mezi žebra až po rukojeť. Zalapala jsem po dechu. Cítila jsem jak mu dýka drhla o žebra a zarazila se mezi ně. Moern se ušklíbl, když Gear zakňučel a obrátil se ke mně.
„Máš to co chci?“ zeptal se. Z hlasu mu překypovala chtíč. Nemohl se dočkat až dýky získá. Neodpověděla jsem. Upřeně jsem zírala na Geara a nebyla jsem schopna se pohnout. Čekala jsem, že každou vteřinou bouchnu, tak silný byl můj pocit zoufalství. „Na něco jsem se tě ptal.“ zavrčel Moern. Jeho hlas mi silně zadrnkal na nervy. Zvedla se ve mně vlna zloby a spalovala mi vnitřnosti na popel.
Zaťala jsem ruce v pěst a zatlačila zpátky drápy, které se mi vysouvali. Jestli řekne jediné slovo, neudržím se a pak někdo zemře. Buď on, nebo já. Věděla jsem, že to budu s největší pravděpodobností já, ale momentálně mi to bylo jedno.
Vytáhla jsem dýku, kterou jsem měla v pravém pouzdře na opasku. Dychtivě se k ní naklonil. Jakmile poznal, že je to ta pravá, spokojeně zamručel. Byl tak blízko! Stačilo by jen trochu se rozmáchnout… Zatnula jsem zuby a snažila se ovládnout. Hlavně nedělej žádné hlouposti! Napomenula jsem se.
„A kde jsou…“ zvuk jeho hlasu mě uhodil, jak rána bičem. Zavrčela jsem a zvedla svou dosud skloněnou hlavu a naše oči se střetli. Zmlkl uprostřed věty a vyděšeně vytřeštil oči. Moc dobře jsem si byla vědoma, že je mám zcela rudé. Neovládala jsem se.
Využila jsem jeho zmatku a vrazila mu dýku přímo do spánku silou, která mu prolomila i spánkovou kost a čepel dýky pronikla až do mozku. Moern zařval. Odskočil ode mě a snažil se vytáhnout si dýku z hlavou. Pozorovala jsem jeho počínání s neskrývanou škodolibou radostí. Vytáhla jsem další dýku.
Opičáci, kterých jsem se zprvu bála, protože proti takové přesile bych neměla šanci, jen nehnutí stáli na svých místech a dýkami Věčných mířili na Geara. Svému pánovi jít na pomoc, nijak netoužili. Pokud nedostanou rozkaz zůstanou na místech. Na mě už zbývalo jen zařídit, aby žádný takoví rozkaz nebyl vydán.
Zamyšleně jsem držela dýku v ruce a pozorovala, jak se Moerna snaží svými nemotornými prackami uchopit rukojeť, čímž to jen zhoršoval. Udiveně jsem sledovala jak mu ocas pomalu mizí. Povzbuzena svým úspěchem jsem se přikrčila a mrštně mu skočila na záda. Vystrašeně sebou trhl a praštil sebou o zem ve snaze mi rozdrtit nohu. Rychle jsem seskočila, ale ještě předtím, jsem mu zarazila další dýku mezi lopatky. Do jednoho z míst, kam zaručeně nedosáhne.
Fascinovaně jsem sledovala to představení. Moern se rozkládal mnohem rychleji, než před chvíli. Postupně mu mizeli nejdřív části, které byli nejméně potřebné, jako ocas, uši, ale pak začali mizet i tlapy a celé tělo. Válel se na zemi a nebyl schopen vstát. Začala jsem se nekontrolovatelně chechtat a připadala jsem si jako blázen.
Stála jsem uprostřed mučírny a dívala se jak i mizí Moernův čumák, jeho poslední kousíček a smála se. Nebyla jsem schopna přestat. Asi po minutě jsem se vzpamatovala a přenesla svou pozornost k opičákům. Ztuhli, jakmile uviděli, že se na ně dívám. Pomaličku položili dýky na zem a po zadu ustupovali ke dveřím. Měli ze mě strach. To mě zas rozesmálo a nepřestala jsem, dokud mi nezmizeli z očí.
Gear zasténal. Poklekla jsem k němu a nadávala jsem sama na sebe. Ve víru své vražedné vášně, jsem na něj zcela zapomněla. Jak jsem jen mohla?! Jemně jsem ho pohladila po čumáku a vytáhla mu dýku z žeber. Bolestí ucukl. Snažila jsem se ho přimět, aby se postavil, ale byl příliš slabý a tlapy se pod ním podlomili. Tak jsem sebrala opicemi zahozené dýky a lehla si na zem a přitulila se k něm. Nehodlala jsem ho tu nechat samotného.
„Sew.“ zašeptal ochraptěle. Byli to první slova která řekl. Podívala jsem se na něj a chtěla se zeptat co potřebuje, ale Gear tvrdě spal. To bylo poprvé, co jsem ho viděla usnout.