Hydroponic town 44.- Robinson Crusoe

Anotace: Sám na promáčené pláži...

Celý den nepřestalo pršet. Všechno bylo promoklé na kost a z písečného břehu se stala bažina. Na haldině jezera se neustále tvořily další a další kruhy rozšiřující se po celém zrcadle, které odráželo nekonečně táhnoucí se šedočerná mračna, posly vyšší síly, která chtěla práci a boj lidí na Zemi ještě více znepříjemnit. Austin s Joshem seděli pod velkou větví neznámého stromu, který se nápaditě podobal palmám, ale měl kmen téměř stejný jako listnaté stromy mírného pásma, a snažili se zůstati co nejvíce sušší. Vyhlíželi Samuela, ale hustý déšť jim to příliš nedovoloval. Padal už soumrak a samuel se stále nevrátil. Domnívali se, že zůstal někde na kraji džungle chráněn před deštěm a čeká, až průtrž mračen pomine. S přibývajícím časem vše tmavlo a v džungli se rozhosťovalo nepříjemné chladno a vlhko. Celé prostředí se nyní zdálo mnohem nehostinější než za bílého dne.

,,Chce se mi spát.“ řekl z nenadání Austin.

,,Mně taky.“

,,Bylo by dobrý, kdyby jeden z nás dvou zůstal na stráži.“

,,Klidně si lehni, já to ještě vydržím, ale v půlce noci se vystřídáme.“ navrhl Josh. Austin souhlasil a neváhal a utrhl ze stromu, který příznačně nazvali deštníkovcem, velký list o průměru dvou metrů a položil ho na rozblácenou zem. Pak si na něj opatrně lehnul a okamžitě usnul. Josh si pro hlídku vyhlídl košatý deštníkovec, na který vylezl a zády se opřel o dvě mohutné větve. Přímo pod ním ležel Austin a naproti němu se rozkládala pláž, kterou však přes neustálý déšť téměř neviděl. Až na hučení kapek nic jiného neslyšel. Lehl si na větve a zadíval se nad sebe. Rukou si zastínil oči tak, aby mu do nich nepadaly ostré jehličky deště, a tak mohl spatřil měsíc v celé své kráse. Byl velký a zářil krásným bledým světlem, které by se zajisté nádherně odráželo na haldině jezera. Byl stejný jako dřív, avšak Joshův pohled na něj se docela změnil. Už ho nevnímal jako světlý bod na obloze, který se večer objeví a před rozbřeskem zmizí, jako cizince, který k Zemi nepatří, jako odtržený kus hmoty, který jen krouží okolo této planety a prosvicuje noc. Nyní ho vnímal jako jeden z kontinentů, který se rozkládá za oceánem vzduchu a vakua. Přišlo mu tak pozoruhodné vědění, že tam stál a stejně jako teď se dívá na měsíc, tak se z něho díval na Zemi. Pak se z kráterů přírodní družice či nové kolonie sestavila tvář Sarrah. Joshovi se stáhlo srdce. Dívla se na hvězdy a představoval si, jak otevírá dveře a za nimi znovu vidí svoji slečnu a nic mu nebrání v zůstání s ní. Jenže to byl jen sen. Ve skutečnosti byla Sarrah vzdálená tisíce mil ve vesmíru a snad na něj i čeká. U oka se mu objevila slza.

Svíčky plavou
po temné hladině
v kolébkách oříšků
vidím dál
než oko dohlédne
a toužím jen jedno
být s Tebou na chvíli
kdejaké úkazy
a černé dlouhé vlasy
ač mi husí kůži dělají
neodradí mě od snění
to jediné
co vážně chci
být s Tebou na chvíli
a plavat po hladině
v kolébkách oříšků
plavat dál a dál
než samo oko dohlédne
a pak
s Tebou zmizet
a za vodopády z černých vlasů
Tě hladit a líbat
a pak usnout na hladině
jen být nadnášen
vodou a láskou
jen s Tebou být na chvíli!

Pak přestalo pršet. Z tmavé noci se vyrýsovaly okolní stromy a za jezerem se objevily ruiny mrakodrapů. Josh se na ně zadíval a zasnil se, jak do svého bytu poprvé pozval Sarrah. Vzpomínal, jak v noci vstali a vylezli na střechu mrakodrapu a se sklenicí skotské whiskey pozorovali noční panorama Hydroponic town. Tankrát jim bylo tak krásně, každý večer spolu chodili do kina, do divadla, dokonce i na balet, přesto že si s seboíu bral Josh pokaždé iPOD, aby přežil do dalšího dne. Josh také zval Sarrah na večeře do luxusní restaurace ,,Golden boat“, která byla umístěná na pozlacené plachetnici, která se houpala na Temži. Každý víkend jezdili za Hydroponic town do přírody, kde se pak projížděli na lodičkách, Josh lovil ryby, které pak Sarrah opékala nad vlastně rozdělným ohněm, spávali ve stanu a v noci se koupaliv jezírku, jenž odráželo tehdy ještě nedotčený měsíc. Teď byl Josh v hydroponic town znovu, ale sám. Zdálo se mu, že už to není to město, v kterém prožil tolik radostných chvílí. A nebylo to způsobeno jen jeho zjevem, ale i svojí prázdností a tichostí.
Uběhla půlka noci. Josh slezl z deštníkovce a vzbudil Austina. Jakmile si lehl na list, znovu začalo prudce pršet.

Když se probudil, bylo už světlo, spíše šedo. Déšť celou noc neustal a Josh byl promočený až na morek kosti. Nad jeho hlavou čnil deštníkovec, avšak bez Austina. Ještě jednou Josh pozorně pročesal korunu stromu, ale znovu neobjevil blonďatého společníka. Vstal. Tušil, že se Austin vydal zpět do džungle za Samuelem, a tak se rozhodl ho následovat. Ještě se pro jistotu zahleděl na pláž, ale přes hustý déšť nic nespatřil. Pak zmizel v džungli. Bylo mu jasné, že hledat Austina se Samuelem je to stejné, jak hledat jehlu v kupce sena, ale co mu zbývalo. Sám zůstat nechtěl, měl z toho špatný pocit a přepadaly ho nepříjemné myšlenky. Řekl si, že se bude držet v těsné blízkosti pláže, aby nezabloudil. A přece, Austin se samuelem také nemohli jít příliš daleko, aby našli cestu zpátky.
Jakmile se ocitl pod střechou listů a lián, z nepříjemného prukého deště se rázem stalo tajemné ševelení a šumění. Jen nepatrné jehličky vody mu dopadaly na obličej a sem tam mu na čele přistála obří kapka, která se nahromadila na některém z rozlehlých listů. Deštný prales mu přišel úžasný. Na jednom metru čtverečném rostly stromy vysoké, nízké, tlusté, hubené a stočené, dolámané, vyhlodané a popraskané, liány, květiny s květy všech barev, mechy, lišejníky a podivné houby. Od západu k východu viděl jen veškeré odstíny zelené a hnědé a jeho podmínky k dýchání byly překvapivě solidní. Jediné, co Joshe žralo, a to do opravdové nepříčetnosti, byli obří moskyti, kteří dosahovali délky až dvaceti centimetrů a kteří mu nepříjemně zabodávali své sosáky na všechna místa, která nebyla dostatečně chráněna. Josh se snažil lemovat svým pohybem břeh jezera, ale někdy to úplně nešlo kvůli hustému porostu. Nakonec byl stejně donucen moskyty zajít hlouběji do džungle, kde už se komáři nevyskytovali, avšak odkud už nebylo vidět na pláž. Na těle mu naskákaly rudé štípance, které začaly velmi nepříjemně pálit. I přesto se Josh prodíral stromy, rozhrnoval listy, ale po Austinovi se Samuelem ani vidu ani slechu. Zdálo se, jako by se vypařili jako mlha, která se povalovala těsně nad zemí. Rozhodl se vrátit na pláž, dokud ještě věděl, kudy ven z bludiště deštného lesa.
Jakmile si lehl na rozblácenou pláž, pozabíjel poslední moskyty, kteří se mu mermomoci drželi na místech s tenkou kůží a sali krev. Byl zpocený z dusna džungle, ačkoliv nebylo tak hrozné, jak předpokládal, a tak si svlékl bílou kombinézu a nechal déšť, aby z něj smyl všechnu špínu. Kapky byly velké a teplé. Josh se chvíli díval na oblohu,z které v těchto dnech zůstaly jen černé mraky, které se znovu a znovu tvořily na obzoru, a pak se zadíval na jezero. V šeru nad hladinou se něco houpalo. Zbystřil. Pozorně sledoval objekt, který chvílemi mizel pod vodou, a pak se zase vynořoval. Joshovi svitlo v duši. To musí být něco ze zásob! Muselo to vyplout na hladinu! Musí vědět, chce vědět, co to je! Jediným problémem Joshovy touhy byla okolnost, že se tam neměl jak dostat. Napadlo ho, že Austin odtamtud doplaval aý k břehu, a to ještě s ním pod paží, ale dobře si uvědomoval, ýe Austin je mnohem lepší plavec. On sám má z velkých mas vody velký strach. Bylo zajímavé, že burácející vodopády na Noemově Arše mu žádnou hrůzu nenaháněly, ale představa, že bude muset tak daleko plavat středem jezera mu přišla jako největší noční můra. Hlavou mu bleskla vzpomínka na ten veliký sál na Noemově arše, kde za jednou zdí ze skla spočívalo to obrovské akvárium, z kterého se vynořila velikánská velryba. Mráz mu přeběhl po zádech. Bylo mu jasné, že bez pomoci se k domnívaným zásobám nedostane. Jenže Austin ani Samuel nebyli k nalezení. Kde sakra jsou?! Sedl si bezmocně do bahna a pozoroval kruhy tvořící se na hladině. Vzpomněl si, jak tak seděl sám na pláži, bez Sarrah, bez přátel, bez jídla a nástrojů, na Robinsona Crusoa, kterého v mládí několikrát četli ve škole. Tenkrát nechápal, jak mohl na pustém ostrově přežít, nyní to nechápal též, ale aspoň mu dával naději, že to zvládne taky. Vzpomínal, co Robinson dělal, až ho napadlo, že si může udělat vor! Musel se sám sobě smát, že ho to nenapadlo dřív. Okamžitě se rozběhl ke kraji džungle s hřejícícm pocitem u srdce, že přišel na to, jak se dostat k zásobám. Ten pocit ho ovšem brzy přešel, když zjistil, že nejužší kmenmá obvod něco okolo dvou metrů. K dispozici neměl žádnou sekeru či pilu, kterou by strom dokázal skácet, a tak se po kmenu svezl dolů zpátky do rozbahněného písku. Jeho plán ztroskotal skoro dříve, než začal. Naštěstí ho napadla ještě jedna myšlenka, ačkoli věděl, že nebude mít příliš šancí na úspěch. Jak tak totiž seděl a bezmocně se díval na ruiny mrakodrapů, rozpoznal, že v tom úplně napravo bydlel, tudíž tam, kde teď sedí musel být malý přístav Rivermark, na který se kdysi každý den díval po probuzení z okna. Takže by zde někde mohly být alespoň zbytky lodí. Tušil, že nenajde žádné krásné vyleštěné koráby, protože pokud zde obvykle prší tak jako teď, bylo mu jasné, že dřevo bude v katastrofálním stavu a kocábky budou rozpadlé. Alei přesto pro něho v tu chvíli bylo důležité třeba jen jedno prkno, které by ho dokázalo na jezeře nadnášet. Nějakou dobu se snažil najít nějaký záchytný bod, který by si pamatoval z minulosti a který by mu pomohl najít tak toužený přístav. Jenže věude okolo něj se rozprostírala divoká džungle, která pokrývala většinu okolí. S rozpaky se Josh nakonec vydal po břehu jezera. Neměl žádné přehnané naděje, ale zásoby plovoucí na hladině uprostřed vodní plochy byly tak lákavé, že se o to alespoň chtěl pokusit. Dříve než zmizel z pláže, vzpomněl si, že by tam měl nechat nějakou zprávu pro Austina a Samuela, kdyby se náhodou objevili. Kde sakra jsou?! Do rozbahněného písku nakonec vyril podrážkou své boty velký nápis: ,,ŠEL JSEM PRO ZÁSOBY“. Pak definitivně opustil pláž.

Když se propletl několika desítkami stromů a houštin, rozevřela se před ním zátoka, kteoru dobře znal. Její typický nudlovitý tvar byl nezaměnitelný! Voda se líně sunula kolem břehu, na který vyvrhovala zelené řasy a nečistoty, které do vody spadly ze stromů. Žádné lodě Josh nenašel. Ačkoliv to tušil, zmocňovalo se ho zoufalství a beznaděj. Navíc, zásoby pro něj teď nepředstavovaly jen světlejší vidinu blízké budoucnosti, ale nutnost, jenž potřebuje právě teď. Jeho žaludek už řval jako lev. Procházel se po mírně kamenité pláži, která páchla rybinou, a sem tam nalézal kousky prken, ale většinou byly tak malé nebo nasáklé vodou, že by Joshe rozhodně neunesly na hladině velkého jezera. Jeho zoufalství stále rostlo. Zahleděl se ještě jednou na jezero, zda tam stále plavou zásoby, aby se nesnažil zbytečně. Byly tam. Znovu se mu ozvalo břicho. Musí se urychleně dostat k zásobám, musí postavit vor...neboť jinak jen stěží přežije!