Lovci

Anotace: 9. kapitola. Vím trvalo to o dost déle než mělo. Nebudu se vymlouvat, že nebyl čas. Pravý důvod byl, že se mi ani trochu nechtělo psát a neměla jsem nápady. Ne, že by to teď bylo lepší, ale mám aspoň chuť psát. Asi to na sebe moc nenavazuje, posuďte sami.

"Dobře vzdávám se." řeknu, když už asi po sté ležím obličejem k zemi.

"Moc toho nevydržíš." odpoví Sebastian a pustí mě.

Naštvaně vstanu a třu si zápěstí.

"Nejsem zvyklá, že mě někdo pořád a schválně sráží k zemi."

"Tak si zvykej. Bude to čím dál horší." ten kluk, ale umí potěšit. Nejradši
bych ho kopla, ale riskovat, že mi zase něco provede, kde ve výsledku
budu na zemi, se mi nejeví jako nejlepší nápad. Pro dnešek toho mám už
pokrk. Kouknu na hodinky. 10 hodin?? A sakra, tatik mě zabije. Jako bych
to přivolala už mi vibruje mobil.

"Ty to nezvedneš?" zeptá se mě Sebastian.

"Musím?" pobaveně se na mě podívá.

"To se ptáš mě? Měla by si to zvednout, takhle toho dotyčného ještě víc
naštveš." mrkne na mě. Myslím, ze už to víc ani nejde.

"Ano.." ohlásím se do telefonu.

"Kde jsi? Víš jaká mám o tebe strach? Měla si být doma před hodinou a
ještě mi ani nezvedáš telefon! Tak takhle ne, mladá dámo! Okamžitě, ať
jsi doma a nechci slyšet žádné výmluvy!" tatik zavěsí než jsem schopná
otevřít aspoň pusu.

Sebastian nejspíš všechno slyšel (ne, že by tatika šlo přeslechnout) a tváří
se chápavě. Me ovšem neoblafne, jasně vidím jak mu cukají koutky a má
co dělat, aby se nerozesmál.

"Nic neříkej." ukážu na něj prstem a hledám svoje věci.

"Říkám snad něco?" teď se už smějě a ani se nesnaží to skrývat.

"Ne, ale myslíš si." rozrazím dveře a kráčím přes kavárnu, kde už
není ani živáčka. Už se setmělo, takže nevidím na cestu, proto
narazím do nejbližšího okraje stolu a tiše zakňučím.

"Jsi v pořádku?" bleskurychle je u mě Sebastian.

"Vypadám na to?" odvětím. "Musím domů hned."

"Dobře, ale půjdu s tebou." jakmile uvidí můj výraz, zarazí mě v namítání.
"Třeba, když půjdu s tebou nebudeš mít takový průšvih a táta tě nezabije."

Jo a dárky nosí ježíšek... Co jsem komu udělala? Musím se napravit. Od
zítřka žádné pochody o půlnoci za paní ledničkou na zmrzlinu. Najednou
zaslechnu lámaní větví v parku nedaleko nás a i vzduch je studenější.
Zastavím se a pomalu se zadívám do parku.

"Co je?" zastaví se i Sebastian. Ukážu mu, ať je potichu a on kupodivu
poslechne. Cítím v zátylku cizí očí, ale kdykoliv se otočím nikde nikdo
není. Možna už z toho blázním, což je pochopitelné. Právě jsem se dozvěděla,
že mám lovit upíry a nevim co všechno, to vysvětluje, že se mi vše najednou
zdá jiné, strašidelnější a všude vidím sámé nestvůry. Co blázním, vždyť tohle je
park kam často chodím se psem naší sousedky. Občas si takhle vydělávám, když
mám odpoledne volno. Znovu se rozejdu a sama sobě se směju jak můžu být tak hloupá.

**********

Po půl hodině už konečně stojíme před mími domovními dveřmi. V celém domě se svítí, překvapivě. Pokud přežiju tohle, přežiju vše. Tatik je hodný, dovolí mi plno věcí, ale
když udělám něco co se mu nelíbí nebo poruším pravidla je jak rozzuřený býk. Ani se
mu nedivím, já mít takovou dceru nasednu do auta a odjedu co nejdál.

"Mám jít s tebou?" zeptá se Sebastian. Popřemýšlím nad tím. Mám dvě možnosti, buď
mě tatik zabije za pozdní příchod nebo za to, že jsem domů přišla pozdě kvůli klukovi.
Ne, že by tatik neměl rád kluky, ale v tomhle ohledu neděla zrovna moc velké kompromisy.
Vždycky říká, že chce pro svou holčičku jen to nejlepší, ale jeho představa toho nejlepšího
je, že bych u něj zůstala nadosmrti. No těžká volba. Než se stačím rozhodnout rozlétnou se dveře dokořán a v nich stojí tatik. Nevypadá zrovna nejlíp. Má celý obličej červený, nejspíš vztekem, a jeho košile je špinavá (ani nechci vědět od čeho) a plandá mu přes hnědé kalhoty.

"To je dost, že se mladá dáma taky přišla podívat na svého starého otce!"

Milejší přivítání jsem čekat nemohla. Najednou zmerčí Sebastiana a všechna zuřivost z něho vyprchá.

"Sebastiane. Co ty tady děláš? Ty si Darju doprovodil až domů? To je pozorné, nechceš nachvíli zajít k nám? Zrovna dávají fotbal." usměje se na něj tatik. Tak moment, tohle opravdu není normalní. Jak to Sebastian dokázal, že ho můj tatik tolik miluje? To nedokázal nikdo, zvlášť ne žádný kluk. Dívám se z jednoho na druhého, ale ani jeden mi nevěnuje pozornost.

"Jistě proč ne, pokud není příliš pozdě na náštěvu." řekne Sebastian a vejde do domu. Halo, já jsem tady taky. A pokud vím právě si mě měl seřvat tatínku, já bych se sebrala, práskla dveřmi od svého pokoje a další den by bylo zase vše ok. Místo toho vypráví opravdu trapné historky z mého dětství než skončí reklamy a oni se budou moct dívat na fotbal. Kde je spravedlnost? Kde je norální vesmír? A hlavně kde je můj tatik?

"Donesla by si nám prosím kolu, Darjo?" zeptá se mě tatik a ani se neobtěžuje na mě podívat.

"Jistě, to je můj sen donést dvě koly pro dva chlapi, kteří se smějí mím drobným nehodám v dětství." odpovím ironicky, ale přesto zajdu do kuchyně a z lednice vytáhnu dvě koly. Rozhlídnu se po kuchyně, všude klid, to teď potřebuju. Natočím si do sklenice studenou vodu a usadím se na stoličce u stolu. Než se, ale stačím aspoň loknout vody, ozve se z obyváku tatikův hlas.

"Darjo? V pohodě? Kde jsou ty dvě koly?"

Dnes se stane vražda a ne jen jedna. Vstanu, vezmu koly do ruky a s šílenými představamy vražd vejdu do obyváku.