Forsaken - 26. díl

Anotace: Tak jakpak to dál probíhalo po Arielově příchodu...

Sbírka: Forsaken

„Arieli...“ hlesla moje mamka tónem, jako kdyby právě spatřila samotnou smrt, a pružně se zvedla ze země. Bez zaváhání se postavila mezi něho a mě.
To ochranitelské gesto ho očividně pobavilo. „Ale ale, Aničko...“ pokáral ji s výsměšným úsměvem na rtech. „Kdopak ti to přišel na návštěvu? Jestlipak to není tvoje ztracená dcerka...“
Prosebně se na něho zadívala. „Nech ji jít... Vždyť nic neprovedla... Ani o ničem neví!“ žádala ho naléhavě.
Pomalu zavrtěl hlavou. „Takhle to ale nechodí, Anno, a ty to dobře víš. To ty sama jsi ji odsoudila k smrti tím, že ses zapletla s tím... tvorem!“
Pochopila jsem, že tímhle označením myslí mého otce. Zřejmě nehodlal svou předchozí laskavost opakovat.
„Měla jsi štěstí, že jsme tehdy byli tak... shovívaví... Ale pokud mi neustoupíš z cesty, tak ti můžu slíbit, že tentokrát ho mít nebudeš! Já osobně se o to postarám!“ sdělil jí mrazivě.
Mamka se přesto nehnula ani o krok. „Nech ji být, vždyť je to teprve dítě!“
Zaťala jsem zuby. Chápu, že na svůj věk vypadám dost mladě, ale tohle nekonečný omílání už mi dost lezlo na nervy. Do jejich diskuze jsem se ale radši nepletla.
„Na smrt mi přijde stará dost. Vlastně jsem si myslel, že už ji okusila...“ Nato se Ariel otočil ke mně a zamračeně si mě přeměřoval. „Nechápu, žes to přežila... No, tvoje smůla, holka, protože já jsem dost vytrvalý!“ Vzápětí se obrátil zpátky k mamce. „Vzdej to, Anno! Patří k nim, a proto zemře!“
„Ne, Arieli, nedělej to!“ vykřikla zoufale. „Patří k nim jenom díky tobě! Nikdy to rozhodnutí neměla šanci učinit!“
„Ale někdo z nich ji už dvakrát zachránil! Poprvé to byl Riel, ovšem dokážu si úplně živě představit, kdo ho tím asi pověřil... Za tu jizvu mi ještě zaplatí! I za ten zničenej kabát!“
Hmm, Riel... Fakt zajímavý jméno. Skoro jako mladší brácha Ariela. Možná, že oba ti chlápci utekli z blázince... A nebo jsem z něho utekla já. Určitě já! řekla jsem si za okamžik, když jsem zničehonic zaslechla mámin hlas. Jenže divný bylo, že vůbec nehýbala pusou, jenom na mě upřeně koukala.
´Izabelo, musíš utéct! Hned! Vem si můj kabát, jsou tam klíčky od auta! Najdeš ho před domem! Pospěš si, já ho zatím nějak zadržím! Jeď za Alexem, jenom on tě může zachránit!´
„Mami?“ vypravila jsem ze sebe nevěřícně. Je možný, že už mám halucinace? Že by z hladu? A nebo z toho vedra?
´Dělej!´
A mamka bleskurychle popadla malířský stojan s ještě nedokončeným obrazem a vší silou s ním praštila Ariela přes hlavu. Slyšela jsem jeho vzteklé zařvání a na víc jsem nečekala. Obratně jsem se kolem něho prosmýkla, několika skoky jsem byla v předsíni a soukala se do dalšího cizího kabátu. Už to pomalu začínal být můj zvyk. Botama jsem se tentokrát nezdržovala, protože jsem zahlédla, jak se Ariel vyřítil za mnou. Po mamce nebylo ani stopy.
S polekaným nadechnutím jsem vyběhla z bytu a schody dolů brala snad po pěti najednou. Naštěstí mamčino stříbrné BMW stálo přímo proti vchodu, a tak jsem se nemusela zdržovat jeho hledáním. Už za běhu jsem lovila klíčky z kapsy, což byla zřejmě chyba. Samou nervozitou mi totiž vyklouzly z mých rozechvělých prstů a se zlověstným cinknutím dopadly na chodník.
„Do prdele!“ ulevila jsem si procítěně.
Vždycky jsem si myslela, že se takovýhle věci dějou jenom vyvinutým blondýnkám, co většinou hned na začátku filmu umřou. Znáte to, honí je vrah a ony zakopávají, ohlíží se, pouští věci z rukou, no prostě totální debilky. Člověk jim ten jejich konec kvůli tý jejich inteligenci vždycky tak trochu přeje. Jenže právě teď jsem zjistila, že nejsem o nic lepší. Protože zatímco jsem se vrhla po těch zatracených klíčích, podívala jsem se přes rameno, abych zjistila, kde je Ariel. Kupodivu jsem ho nikde neviděla. Že by byl ještě v baráku? Na schodech jsem ho neslyšela, ale pro někoho, kdo prochází zdma, asi není problém běžet potichu. Na okamžik mě napadlo, že bych se tam vrátila... Co když mámě ublížil a ona potřebuje mou pomoc? Jenže pokud tam Ariel dosud je, jakou bych měla proti němu šanci? Navíc ona si přála, abych odsud vypadla. Možná, že tentokrát bych ji měla přece jen poslechnout.
Sevřela jsem klíčky tak pevně, že jsem cítila, jak se mi jejich hrany zarývají do kůže. Ale i kdyby mi tam měly vypálit cejch, už bych je nepustila! Chtěla jsem znovu vyrazit k autu, jenže jeden pohled na něho mi stačil, abych strnula na místě.
Protože o jeho stříbrný bok se opíral Ariel a vypadal naprosto nepříčetně. „Na projížďku? Rád Vás svezu, slečno!“