Temnota-útok (č.35)

Anotace: Snad se bude líbit...

Leželi jsme na chladný dlažbě mučírny několik hodin, než se Gear probudil. Celou dobu jsem u něj ležela a ani na vteřinu jsem nepolevovala ze své ostražitosti. Konejšivě jsem ho hladila po čumáku a snažila se uklidnit spíš sama sebe než jeho. Neboť jsem to byla já kdo každou sekundou očekávala pomstu démonů za vraždu jejich krále, mezitím co si můj mistr dopřával hlubokého a klidného spánku. Žádná pomsta se však nekonala a místností se rozléhal jen nářek vězňů a Gearovo těžké oddechování.
Nepatrně se zavrtěl. Odvrátila jsem svou pozornost od místnosti. Trpělivě jsem čekala až se zcela probudí. Musel si tady toho hodně vytrpět a o komandování malé holky určitě nestál.
„Sew?“ potěšilo mě, že jeho hlas zní již mnohem zdravěji, i když ještě nebyl tak silný.
„Jsem tady, mistře.“ odpověděla jsem a projela prsty jeho hustou hřívu na krku. Ospale otevřel jedno oko a zamžoural na mě.
„Kde ses tak courala?“ v jeho očích znovu zaplála jiskra. Usmála jsem se. Škádlil mě, což znamenalo, že na tom není tak špatně.
„Vždyť mě znáte. Zašla jsem si ještě do kina a do cukrárny.“ koutky jeho tlamy se trochu roztáhli v úsměv. Zvedl hlavu. Už byl zcela vzhůru. „Neměli bychom odejít?“ pohledem jsem zavadila o špinavé a otrhané vězně a žaludek se mi neklidně zhoupl. „Není to tu zrovna nejpohodlnější.“
„S největším potěšením. Na můj vkus jsem tu strávil příliš mnoho času.“ vyskočila jsem na nohy a těšila se až odtud vypadnu. Gear se zvedl na nejistých tlapách. Přepadli mě obavy. Možná by jsme tu měli ještě chvíli zůstat.
„Cítíte se na odchod pane? Když tak ještě chvíli počkáme.“ chystala jsem si sednout.
„Jsem v naprostým pořádku.“ odsekl. „Jen se musím trochu vzpamatovat.“ dodal mírněji. Měla jsem své pochyby, ale nechala jsem si je pro sebe. Znala jsem ho příliš dobře na to abych věděla, že nemá rád, když se o něj příliš starám. Připadá si pak jak malé štěně. Naštěstí každý jeho krok byl sebejistější a zase získával svou ztracenou eleganci a sílu.

Seděla jsem na jeho oblíbeném lehátku u něj v bytě a užívali si vzájemnou blízkost. Drbala jsem ho za ušima, jak to měl rád a tentokrát se mu neposmívala za jeho předení, které mu rozechvívali celou hruď. Cítila jsem jak všechna bolest, nemyslím tím fyzická, ale psychická, odplouvá a byla jsem šťastná, že mu k tomu dopomáhám. V duchu jsem si přísahala, že ho už nikdy v životě neopustím. Jak jsem jen mohla přežít ty dny bez jeho přítomnosti?
Najednou na mě dopadla únava a uvědomila jsem si, že jsem vlastně toho moc za poslední tři dny nenaspala. Lehla jsem si vedle Geara, který se musel trochu popošoupnut, abych se k němu mohla stulit. Přejížděl mi čumákem po tváři a paži, což mě uklidňovalo a dodávalo mi to pocitu bezpečí. Cítila jsem jeho spokojenost a radost, když jsem pomalu usínala.
Bum! Skoro jsem spala, když se dveře s prudce otevřeli, až narazili na stěnu. Samým leknutím jsem vyskočila pár centimetrů nad lehátko, jak vyplašený králík. Gear zavrčel.
„Pane!“ zarazil se, když viděl jak se ospale sedám a Gearův nepřátelský postoj. „Doufám že neruším, ale je to naléhavé.“ Markus trochu ustoupil zpátky ke dveřím.
„O co jde?“ zeptal se mistr otráveně a bez špetky zájmu.
„Uriel, ta vědma kterou jsme vysvobodili ze zajetí, nám právě ohlásila, že Beron každou chvíli zaútočí. Změnil celou budoucnost!“
„A co já s tím? Otravujte Moerna. On je král!“ prohrábl se mi čumákem ve vlasech a dál si Markuse nevšímal. Nějaká hloupá válka mezi mágy a upíry ho nezajímala. Jeho se netýkala.
„Problém je v tom, že nevíme kde je a dokonce se říká, že je mrtev.“ Markus vypadal zcela zmateně a zoufale. Určitě si doposud myslel, že démoni jsou nesmrtelní.
„Ach, na to jsem zapomněl.“ s mírným úsměvem se zahleděl někam do dálky a asi si představoval jak jsem vrazila Moernovi nůž do spánku. „Tak to je mi vás líto, Markusi. Moern je doopravdy mrtev. Sám jsem ho viděl umírat.“ Markus znejistěl.
„Vy jste ho zabil?“ zeptal se a viděla jsem na něm, jak by nejraději vzal nohy na ramena.
„Ne, bohužel. To potěšení bylo dopřáno Sew.“ nevěřícně se na mě zamračil.
„Tudíž by jste měl promluvit s jeho rádci, i když…“ škodolibě se pousmál. „Pochybuji, že by je některý z démonů poslouchal.“
„Toho jsem si vědom, pane. Proto jsem šel rovnou za vámi. Jste jediný koho by démoni uznali za svého nového krále.“ v hlase mu zaznívala naděje. Gear se zamyslel.
„Ano, mohl bych být králem, ale kdybych chtěl vládnout, už dávno bych to udělal. Moern byl slabší než já, neměl by šanci.“ Markus hlasitě polknul. Věděl co jeho slova znamenají. Ztratili své nejmocnější spojence a tím i jediná možnost na vítězství. Zbledl. Bylo mi ho líto, ale jen trošičku. Sklouzl pohledem na mě, jako by u mě hledal podporu. Provinile jsem odvrátila zrak. Gear měl pravdu, tahle válka se nás netýká.
„Omluvte mě, že jsem rušil.“ zdrceně za sebou zavřel dveře. Vrátili jsem se s Gearem k mazlení a to co se dělo za dveřmi jsem ignorovali.

Gear opět usnul, i když mi to nechtěl přiznat, byl ještě zesláblí a potřeboval odpočívat. Já už jsem byla vyspalá a tak mi nezbývalo než poslouchat rámus za dveřmi. Za nimi se ozývali mužské hlasy, udělující rozkazy a dusot desítek nohou. Vstala jsem a podívala se z okna na prostranství uprostřed centrální budovy.
Na krásném zeleném trávníku, pečlivě udržovaném se právě řadilo několik desítek mágů a někteří byli určitě v přijímacím sálu, ale přes to, když jsem si uvědomila, že se na ně chystá celé město, byla to ubohá podívaná.
Stála jsem u okna a dívala se do jejich zoufalých, ale odhodlaných tváří. Byli stateční, nebo velice hloupí, že místo útěku si zvolili smrt, nebo vězení. Možná některé z nich ušetří. Hm, to asi ne. Uvědomila jsem si, že někde tam dole stojí taky Bert a hryzlo mě svědomí. Mohla jsem se pokusit Geara přemluvit, aby jim pomohl. Pravděpodobně bych nic nezmohla, ale stejně... Zavrtěla jsem hlavou. Gear potřeboval klid a on byl na prvním místě a jestli by mi ukradli dýky, byla jsem si jistá, že by se Vlk postaral o to aby sprovodil Geara ze světa. Dostala jsem nutkání zkontrolovat dýky, abych si byla jistá, že se nevypařili.
Vyndala jsem jedno prkno pod Gearovím lehátkem a podívala se do skrýše pod ním. Byli tam. Všechny až do poslední. Zase jsem tam prkno vrátila. Nenáviděla jsem ty zatracené kudly. Kazili mi celý život a ohrožovali to co jsem na něm měla nejraději. Lehla jsem si a snažila se uklidnit. Byla jsem hrozně nervózní a začala být i paranoidní. Pokaždé když někdo prošel za dveřmi, trhla jsem sebou a srdce se mi prudce rozbušilo. Musela jsem pak dveře hypnotizovat tak dlouho, dokud kroky nezmizeli v dáli. Gearovi nikdo neublíží, teď už je v bezpečí. Postarala ses o to. Přesvědčovala jsem sama sebe. Neodváží se nás napadnout. Gear je sice slabý, ale bez dýk jsou proti němu bezmocní. Trochu jsem se uklidnila a přitiskla se k mistrovi a stulila se do klubíčka. Cítil mojí nejistotu a obtočil se kolem mě. Nechala jsem se polapit otupělostí, kterou jsem už tak dlouho necítila a nechala ze sebe spadnout všechny starosti.
Do reality mě vrátili až výkřiky, které se ozývali po celé budově. Zahanbeně jsem si uvědomila, že jsem si ani nevšimla kdy útok začal. Nyní byl už pořádně rozjetý. Všude bylo slyšet sténání a klení zraněných. Před našimi dveřmi právě probíhal boj. Jasně jsem slyšela nárazy na stěny jak spolu někdo zápasil a pak byl náhle klid. Podél našich dveří se něco sesunulo na zem. Předpokládala jsem, že to bude nějaké tělo, ale byl to mág či upír, nebo úplně jiné stvoření.
Vyskočila jsme z lehátka a chtěla jsem se jít podívat, co se tam vlastně děje. Gear mě však zadržel.
„Zůstaň tady maličká!“ poručil mi. „Venku není bezpečno.“ vrátila jsem se tedy zpět k němu na lehátko. „Lehni si raději za mě. Abych tě mohl chránit, kdyby sem nějaká opovážlivec vtrhnul.“ poslušně jsem ho obešla a lehla si za něj, protože měl samozřejmě pravdu. Mě by na rozdíl od něj mohli zabít. Jen mi vadilo, že jsem přes něj neviděla na dveře a zvuky které jsem za nimi slyšela mě znepokojovali. Znělo to, jako by někdo odtahoval tělo, které blokovalo vchod. Jestli jsem se nepletla, brzo budeme mít společnost a Gear si to evidentně myslel taky. Všechny svaly v těle měl napjaté a z hrud se mu chvělo tichým vrčením. Byl připraven mě za každou cenu chránit.
Dveře se za dnešek již podruhé s prásknutím rozletěli. Neviděla jsem kdo to přišel, ale cítila jsem jak Gear ztuhnul. Musela jsem se hodně přemáhat, abych se neposadila a nepodívala se kdo to přišel, ale to jsem ani nemusela, jelikož hlas toho dotyčného jsem bezpečně poznala.
„Kde je Sewra.“ otázal se Vlk chladně.