Ta druhá půlka mého já - Prolog

Anotace: Román o přátelství, lásce, nenávisti a bojích mezi upíry, anděly, vlkodlaky a samozřejmě i lidmi. Prolog lehce patetický:-) Věnováno mé spřízněné duši!!! Kačátko píšu to jen pro tebe!!! Ale doufám, že čtení potěší i jiné!!! Tak ať se líbí:-)

Doporučuju si pustit písničku Beatles - Let It Be
http://www.youtube.com/watch?v=4oZYqAeIdYk

Prolog

Padá listí. Obrovské rudé listy poletují vzduchem všude kolem. Kam jen dohlédnu, vidím tu zlatorudou potopu. Studený vítr mi profukuje skrz vlněný svetr, studí mě přes kůži a chlad se mi zařezává do hloubky kostí. I když se počasí bouří, vichr strhává poslední zbytky listí co je ještě na stromech, všude panuje překvapivý klid. Dlaněmi si třu paže v marné snaze se alespoň trochu zahřát.

Najednou vidím zpoza stromu vycházet dívku, nemůže jí být víc než šestnáct let. Kráčí pomalu v sukni a halence. Není jí zima? Napadne mě bláhově. Pomalu se sklání k zemi a pokládá na ni jednu jedinou bílou růži, po tváři jí stéká slza. Najednou vzhlédne a podívá se mi do očí. Čas jako by se zastavil, jsme tu jen my dvě a tiché porozumění. Potom ten pomíjivý okamžik zmizí. Ona se zvedne a odchází, za chvíli již mizí ve zlatorudé záplavě padajících listů.

Můj pohled pomalu klesá k zemi a zastaví se až na sněhobílém náhrobku. Dochází mi, že právě zde leží důvod mé prázdnoty, toho neustálého všudypřítomného chladu. Chladu tak mrazivého, že neroztál ani pod plameny věčného očistce, které znám až příliš dobře. Už je to přesně… Ach, nevím… Čas se najednou zastavil či snad zrychlil? Kdo ví… Nač odpočítávat dny, které uběhly od něčí smrti. Smrt jak jsem se jí vždy smála a laškovala s ní. Byla mi matkou i otcem, byla mi přítelem i učitelem a nakonec sama sobě mučitelem. Ani smrt to tehdy neměla lehké… Je to tak čas se nemá měřit poté, co zemřete, ale za doby co žijete.

Byla to právě Jess, kdo nám ukázal život a musela to být znovu ona, kdo nám ukázal i smrt v celé její kráse. Vzpomínám si na naše první setkání, nevím, pro kterou z nás bylo pozoruhodnější jen, vím, že bylo osudové. Osud takové klišé a přece se v ničem nezmýlil. On věděl všechno a počítal se vším, má milá Jess, a jestli ne pak jsem já udělala chybu toho deštivého večera v Londýně. Když jen pomyslím, že stačilo pár doušků nevinné krve a nebyl by žádný osud, žádný příběh jen prázdnota v našich srdcích.