Forsaken - 42. díl

Anotace: Tak další zážitky z Rielova doupěte ;-) Pro ty, co neznají song Not meant for me, kterou zde zmiňuji, posílám link: http://www.youtube.com/watch?v=vrKbEClGG-c&feature=related

Sbírka: Forsaken

„Tobě už normálně hráblo, ne?“ zeptala jsem se ho naštvaně, ale ta nečekaná zmínka o mámě mě tak vyvedla z míry, že jsem klesla zpátky na postel.
„Zatím ne, ale pokud s tebou budu muset trávit ještě nějakou dobu, tak to vyloučeno není!“ odsekl Riel otráveně.
„A ty si myslíš, že já jsem z tvý společnosti jako odvázaná?!“
„Můžu tě ubezpečit, žes mohla mít i horší! Tvoje současná situace není zrovna dobrá!“ oznámil mi a na jeden zátah do sebe obrátil skoro půlku kafe.
Já si opatrně ucucla a hned jsem udělala kyselej obličej. „S tím mlíkem seš si fakt jistej?“
„To ti nestačil ten poslední zážitek?“ Nevěřícně potřásl hlavou. „Jasně, nezabije tě to, ale příjemný to moc není. Jenom magor by byl ochotnej trpět tak pro hrnek latté. Ovšem je to tvoje volba.“
„Fajn!“ křikla jsem na něj. „Ty asi nemáš moc rád ženský, co?!“
Riskla jsem další srk kávy. Brrr! Taky to mohl udělat slabší! Tenhle lak na rakve mě nejspíš zabije. Jestli mu právě o to nešlo.
Riel mi věnoval skoro zhnusený pohled. „Ženský mi nevadí, pokud se nechovaj jako absolutní krávy!“
„Bezvadný. Jsem ráda, že vím, na čem s tebou jsem!“
„O tom pochybuju.“
Zaťala jsem zuby. Má tohle cenu? Hádáme se tu jako dvě malý děti! Jenže to prostě nešlo vydržet!
„Ach, já zapomněla. Ty přece víš úplně všechno!“ hodila jsem po něm další sarkastickou poznámku.
„Ne, úplně všechno ne. Ještě jsem se nerozhodl, jestli tě zabiju sám a nebo tě vyhodím ven, aby tu špinavou práci odvedli oni. Co ode mě vlastně čekáš? Mám tě ochránit, ale to je všechno, rozumíš?“
Unaveně jsem si povzdechla. „Takže co teď bude dál?“
Riel pokrčil rameny. „To záleží na tobě. Můžem se dál hádat, můžeš odejít a nebo můžeš zmlknout a poslechnout si jeden zajímavý příběh.“
Zachytil moje zívnutí rychle schované v dlani mé ruky. „Promiň,“ řekla jsem mu a opravdu jsem to tak myslela.
„Taky si můžeš lehnout a trochu se prospat,“ navrhnul mi s chápavým pousmáním. „Beztak mám něco na práci... A vyprávění může počkat.“
Vrhla jsem kradmý pohled na měkce vypadající polštáře v čele jeho lůžka a neměla jsem sílu vzdorovat. Shodila jsem boty i s ponožkama a oblečená jsem si tam lehla a zachumlala se pod peřinu.
„Ty normálně spíš v šatech? To nevypadá moc pohodlně...“ ozval se zase Riel. Dopil svůj hrnek a odnesl ho i s tím mým do dřezu.
„Představ si, že normálně ne! Ale normálně taky nespím u úplně cizího člověka v jeho posteli!“
„Bojíš se snad, že na tebe skočím?“ prohodil kousavě. „Promiň, ale tak zoufalej zas nejsem.“
Obrátila jsem oči v sloup. Jo, tenhle týpek fakt ví, jak polechtat mý ego! „Ne, jenom chci bejt připravená, kdybychom se museli nečekaně přesouvat.“
„Dneska v noci už se přesouvat nebudem, tady je to bezpečný,“ ujistil mě, než se posadil k notebooku a začal něco psát.
„Fakt? A co Ariel?“ starala jsem se přesto dál.
„Co je s ním? Chceš ho snad pozvat na kafe?“ zamručel, aniž by odlepil oči od monitoru.
„S tím jaký vaříš by to zřejmě bylo jeho poslední…“ neodpustila jsem si do něho rejpnout. „Ale spíš mi šlo o to, aby se na něj nezastavil i bez pozvání.“
Riel se sebevědomě ušklíbl. „Tak s tím bych nepočítal. Tyhle zdi jsou vyztužený kovem, takže se sem nedostane ani takovej parchant jako je on. Navíc to bude chvilku trvat, než se zase objeví.“
„Jo?“ zeptala jsem se rozespale.
Mlhavě jsem vnímala, že pustil nějakou hudbu. Melodie mi připadala povědomá a já se soustředila, abych rozeznala i slova. Když se mi to nakonec podařilo, spokojeně jsem se usmála. Další moje oblíbená z Královny prokletých. A tak nějak mi přišlo, že dokonale vystihuje mou současnou situaci.

... I'm trapped in this world
Lonely and fading
Heartbroke and waiting
For you to come
We are stuck in this world
That's not meant for me
For me…

„Spi, Izabel.“
„Rieli?“ zamumlala jsem, napůl už bloudící v říši snů. Na to, abych úplně otevřela oči, jsem byla příliš unavená.
Přesto jsem zaregistrovala, že se na mě tázavě zadíval. „Co?“
„Nech můj krk na pokoji!“ zamumlala jsem s poťouchlým výrazem.
„Jak jsem řekl, tak zoufalej nejsem!“ zavrčel, ale tentokrát to znělo mile.