Východ slunce 30. díl

Anotace: Těžce vypocený další díl.

Nevěděla jsem, co dělat. Uplynula hodina od úmrtí princezny Enda´aren, ta zvěst se už stihla rozšířit po celém Lese spolu s peprnými přídavky o mé osobě. Naštěstí se Areni nechovají jako zvěrstvo. Pokaždé, když jsem okolo nějakého prošla nebo mě některý z nich minul, dal mi posunky, pokývnutím či jakýmkoli projevem najevo, že je mi odpuštěno alespoň do jisté míry k mé spokojenosti a jejich přijatelnosti. Některé z dívek se ke mně otáčely se slzami v očích, jiné se na mě div nevrhaly žalem. Já jsem jim však mohla těžko pomoct. Při představě utěšovatelky jsem se uchechtla. To stačilo, aby si každá svůj vpád rozmyslela a utekla pryč. Asi jsem tehdy nevypadala zrovna nejlíp. Vrácení se do známého prostředí, kde jsem žila spokojeně tak dlouho, mě ničilo. Objevovaly se však i další věci a já je musela dávat stranou, protože mě stále ještě čekaly neodkladné záležitosti. Potřebovala jsem vypravit své muže na cestu. S pomocí Mesteana jsme je svolali k sobě v rekordním čase a já mohla začít předestírat naše další putování.
Bylo mi jich líto, ještě než jsem ze sebe vydala hlásku. Vypadali zuboženě, a nejen že tak vypadali, oni se tak přímo cítili. Soucitně jsem na ně pohlédla, ale pak mě to přešlo. Když jsem to vydržela já, proč ne oni? Chlapi z ocele… „Tak, pánové, ještě než vám řeknu program na večer, rychle vás seznámím se situací, do které jsme se všichni dostali. Nacházíme se uprostřed Sangrijského lesa. Žijí zde příbuzní lesních elfů, kteří se nikde jinde nevyskytují. Berte je jako ohrožený druh. Jim jste pomohli přežít smrtelný nájezd Maneaterových přívrženců. Bohužel i přes náš zásah utrpěli nemalé škody na životech a postihlo to i vládnoucí vrstvu, pokud se to tak dá nazvat. Nedá se však nic dělat, takový je prostě život mezi intrikami. No, dál se tím zaobírat nebudu, teď mi řekněte, jak jste na tom vy.“ Otázala jsem se a pečlivě každého z nich zkoumala pohledem. Byli vyčerpaní a měli sem tam ofáčovaná lehká zranění, jinak se nezdáli nijak vážně poškození. Kouzla Lesa jim tedy neublížila, až na tu bolest hlavy, se kterou se okamžitě vytasili.
„No jistě, beru. I mně je mizerně, musíme to ještě chvíli vydržet.“ Nenápadně jsem si je během mé tiché rozmluvy počítala a došla jsem k závěru, že jeden člověk ve skupině chybí. „Kde je Vratislav?“ optala jsem se bez emocí.
„Čeká na ošetření.“ Pošeptal mi ihned do ucha Mestean. „Má velkou sečnou ránu od kyčle po koleno. Potřebuje zašít, raději jsme to s Amicem nechali na odpočinutějších léčitelkách.“ Dodal.
„Jistě. Zajdu za ním hned, jak tu skončím. Postaráš se o ně, ano?“
„Samozřejmě.“ Povzbudivě se na mě usmál. Odvrátila jsem hlavu, aniž bych si toho byla vědoma. Cenila jsem si jeho snahy pomoct mi, ale když jsem to zvládla takovou dobu, nepotřebovala jsem teď najednou něčí útěchu.
„Chlapi, teď k věci. Vím, že jste unavení, ale tady bohužel zůstat nemůžeme. Oni,“ mávla jsem rukou za nás, kde zmateně pobíhali elfové, „mají dost práce i bez nás. Pomohli jsme, ovšem déle tu zůstávat nemůžeme. Na severovýchod odsud je pevnost Omni, kde nás jistě přijmou vřeleji a v poklidu. Tam si odpočineme a načerpáme síly.“ Pevně jsem v to doufala.
„Proč?“ zeptal se Mark, jeden z výborných lukostřelců. „Proč po tom všem, co jsme pro ně udělali? Přeci nás najednou nevyhodí! Zachránili jsme je, máme snad právo na to být tu aspoň přes noc, než se vzchopíme.“ Jeho slova byla doprovázena povzbudivým mručením ostatních vojáků.
„Je mi líto, ale musíte to pochopit. Celou dobu své existence tu neměli návštěvníky z venku, až na pár výjimek. Nikdy to však nebyly takové velké skupiny. Kdyby to bylo za normálních podmínek, nikdy bychom se sem nedostali. A teď na nás nemají čas, protože se potýkají sami se sebou. Tohle je první vpád do jejich teritoria. Nejsou zvyklí na násilí.“ Dodala jsem důrazně. Snad se nechali trochu ukonejšit.
„První vpád?“ vyhrkl Thor a vyvalil oči. „To se jim tím lesem ještě nikdo takhle neprohnal?“ nemohl tomu uvěřit.
„Ne.“ Ozval se za mnou příjemný, ale tvrdý hlas. Nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla, o koho se jedná.
Muži ztichli. Viděla jsem, že se jim na povrch derou další otázky, nakonec ale po krátkém zhlédnutí mě a toho za mnou pochopili, že nemá cenu se ptát. Pokývla jsem na ně a na chvíli je zanechala v mlčenlivém dumání. Otočila jsem se na Leneie.
„Potřeboval bych s tebou mluvit, až to vyřídíš.“ Probodl mě pestrobarevnýma očima, nyní s nádechem tmavě modré, a dostal se i přes přítmí mé kápě. Opětovala jsem mu jeho upřený pohled a přikývla.
Než však stačil odejít, zastavila jsem ho prosbou: „Ještě dnes odejdeme. Potřebovali bychom ale nějaké zásoby na cestu. Omni není daleko, jenomže my se už nějakou dobu potulujeme. Stačí dostatek čerstvé vody a trochu jídla. Jen tolik, co můžete poskytnout.“ Dodala jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli totiž momentálně můžou postrádat vůbec něco. Nikdy jsem nepřišla na to, odkud všechny potraviny berou. Trochu jsem si povzdechla. Je pořád tolik věcí, co neznám.
„Zařídím to. Abych pravdu řekl, je to vlastně skoro zařízené. Tohle byla jedna z věcí, které jsem chtěl probrat. Pochopilas.“ Podíval se na mě znovu tím hlubokým pohledem. Nemohla jsem uvěřit, jak za tu dobu, co jsem ho viděla poprvé, zvážněl. Potkala ho rodinná a národní tragédie, teď už nebude moct předstírat, že je pořád jen kluk.
„Ano.“ Odmlčela jsem se. „Všechny věci prosím předej Mesteanovi,“ ukázala jsem na elfa stojícího opodál, „já musím ještě něco vyřídit.“
„Že mě to nepřekvapuje.“ Poznamenal si pro sebe při pohledu na mého pobočníka. „Dobře. Někde si tě odchytnu.“ Zmizel mezi svými.
Předala jsem nově nabité informace dál: „Poskytnou nám zásoby na cestu a čistou vodu. Odpočiňte si, dokud máte tu možnost. Omni není moc daleko, budeme tam určitě pár hodin před půlnocí, ale přesto se načerpat síly hodí. Půjdu se podívat za Vratislavem, jestli bude schopen jít s námi. Pokud by nebyl schopen cestovat po svých vlastních, byli byste ochotni…“ Ani jsem to nemusela dokončovat.
„Jasně, že ho tu nenecháme!“ ozvali se sborově.
„Správná odpověď.“ Pochválila jsem je bez náznaku dobroty v hlase a zamířila za naším jediným pacientem.
Nemocný ležel u jakési narychlo zřízené ošetřovny mezi kmeny tří stromů. Všude kolem pobíhaly dívky; nosily vodu, obvazy z bílého plátna, bylinky, utěšovaly raněné a snažily se všem co nejvíce pomoct. Muži ze stráže, kteří zrovna nepřinášeli další na ošetření a neodklízeli mrtvé nepřátele, aspoň přispívali tím, že nad hlavami ošetřovatelek a jejich pacientů napínali plachtu, která jim měla zajistit částečnou ochranu před nočním životem a mlhou padající s pomalu přicházejícím stmíváním. Bylo jasné, že pacienti musí mít stálý dozor, proto se nemohli rozptýlit do svých příbytků na stromech. Péče by byla příliš náročná. A tak se všichni spokojili s náhradním řešením.
Všude vládl zmatek, pořád někdo někde pobíhal, někoho nebo něco hledal. Do toho se ozývalo sténání raněných. Na trávě se leskla krev. Byl to otřesný pohled. Vedení se sami od sebe ujali samostatnější a otrlejší jedinci, kteří zatím nepodlehli smutku a vydrželi si nabrat na svá bedra další starost o své druhy. Kdyby Daria žila, řinul by se na ni ze všech stran strašný nápor, ale jelikož už nebyla mezi živými, tlak nutných věcí se navalil na ostatní a dával o sobě vědět všeobecným nepořádkem a tichým zoufalstvím. Jak se zdálo, z královské rodiny se dokázal aspoň trochu vzchopit Lenei, který ihned začal organizovat muže na odnášení mrtvol. Aveyron stále seděla u těla své sestry. Kolébala se ze strany na stranu a připravovala se loučením s ní na brzké povinnosti vládkyně. Během jediného nešťastného okamžiku se na ni sesypala šílená zodpovědnost. Kromě bratra neměla nikoho, kdo by jí mohl poradit a o koho by se mohla opřít.
Celý ten chaos na mě doléhal silněji, čím víc jsem si uvědomovala své vlastní vyčerpání. Musela jsem se ale ještě chvilku udržet, abych zařídila, co je nutné. Probrala jsem se z přemýšlivého zadrhnutí a sklonila se k Vratislavovi, bledému jako stěna. Přes očividně velkou ztrátu krve kupodivu stále zůstával při vědomí.
„Jak jsi na tom, Vratislave?“ proti své vůli jsem šeptala.
Chvíli hledal můj obličej. Když ho po dlouhém přemáhání vyhledal, jako by se snažil napřímit. Zatlačila jsem ho rukou něžně ale silně zpět na lehátko.
„Hm.“ Zachrčel statečně. „Jak asi,“ zasípal vyschlými rty, „čekám tu už věčnost na někoho, kdo mě konečně sešije tu rozseklou hnátu!“
„Vydrž to, nic jiného ti ostatně nezbývá. Všichni mají plné ruce práce. Stačí se porozhlédnout kolem.“ Skoro se to snažil udělat, ale já ho znovu zastavila. „Chtěl jsem s tebou jen vyřešit jednu záležitost. Náš oddíl se bude ještě dnes přesouvat do pevnosti nedaleko odsud. Tady pro nás není místo. Jsi jediný, kdo není schopný jít…“
„Ne!“ vykřikl hlasitě, až jsem se tou změnou lekla. „Ne! Já tady nezůstanu! To mi nemůžete udělat, musím jít s vámi. I kdybych se měl plazit.“ Bránil se jako šílený. Kdyby mě však nechal domluvit, nemusel by se vůbec tak vysilovat.
„Nenechal jsi mě domluvit, Vratislave!“ řekla jsem hněvivě. „Chlapi tě ponesou, ale pouze v případě, že se na to budeš cítit. Můžeš cestou vykrvácet, pokud ti to nezašijou a nedají ti nějaké bylinky. To riziko spadá na tebe. Buď se tu zotavíš, anebo se vystavíš nebezpečí cesty.“
„Půjdu s vámi.“ Jeho poslední slovo. Co jsem si ostatně mohla myslet jiného, samozřejmě, že by tu nezůstal. Ani jsem se mu vlastně nedivila.
„Dobře. Tím se to vyřešilo. Seženu k tobě někoho, za hodinu vyrážíme.“
Zvedla jsem se a pátrala po nějakých volných ošetřovatelkách. Mnoho jich tu nebylo, leč nakonec se mi podařilo odchytnout jednu, když zrovna vstávala od svého svěřence. Chytila jsem ji za ruku, aby mi hned neutekla, pak jsem pokývla hlavou na znamení omluvy. Čekala.
„Promiň, že tě ruším, ale potřebuji naléhavě ošetřit svého muže. Do hodiny odcházíme, jeho nevyjímaje. Ošetři ho, jak nejlíp svedeš a dej mu něco proti bolesti. Bude to pro něj dlouhá cesta.“ Nakázala jsem jí nejlepším tónem, jaký jsem svedla. Netvářila se zrovna nadšeně, avšak poslechla a ihned se rozeběhla za mužem, na kterého jsem mezi lůžky ukázala.
Oddechla jsem si. Měla jsem to skoro z krku, teď si chvilku odpočinout a můžeme vyrazit. Pátrala jsem po nějakém klidném místě a všimla si Leneie, opírajícího se o kmen stromu opodál. Díval se upřeně na mě. Nebylo pochyb, že si mě našel, aby si se mnou promluvil. Zrovna dvakrát se mi k němu nechtělo. Nevěděla jsem, co mě čeká. Ale když jsem ho tam viděla tak stát, vážného, bez výrazu, přinutila jsem své nohy k chůzi.
„Všimla sis mě.“ Pronesl potichu.
„Ano.“
„Hm.“ Zamyslel se. „Jen jsem tě pozoroval, jak se staráš.“ Netušila jsem, co tím chtěl říct.
„Jsem za ně zodpovědná.“ Odpověděla jsem mu na to tiše, ale autoritativně.
„Ano.“
„Co jsi mi chtěl?“ toužila jsem přejít rovnou k věci. Nevím proč, začala jsem se cítit nervózně, což už se mi dlouho nestalo, pokud nepočítám dnešní hektický den.
„Dlouho jsme se neviděli. Co jsi odešla, není už tu taková zábava jako dřív. Aveyron chybíš, ranilo ji to.“ Mluvil, jako by snad ani nevěděl, co říká. Zíral na polní ošetřovnu bez mrknutí, sledoval raněné, poslouchal úpění. Byl mimo, přesto se mnou komunikoval. Nad čím asi přemýšlel?
„A tebe?“ nevím, co mě to napadlo za otázku. Asi jsem chtěla nějaký náznak, že žijí lidé, v rámci možností, kteří si na mě občas vzpomenou a ne ve zlém.
„O sobě nemluvím. Aveyronino štěstí je teď podstatnější. Zítra bude učiněna novou princeznou Enda´aren a nebude si moct dovolit zůstávat v zármutku. Ona nás z něj musí dostat a nastolit změny, jež se měly udělat už dávno. Kdybych nebyl slepý a postavil se jí, nemuselo se to stát.“ mumlal si pro sebe, přesto se žádné slovo nedalo přeslechnout.
„Lenei, nemohl jsi tušit, že se tohle stane.“
„Ale měl jsem to očekávat!“ vybuchl. „Jen se podívej kolem! Všude je naprostá hrůza, utrpení. Jak nám tohle odpustí?!“ byl zoufalý.
„Oni nedokáží cítit zášť. Vezmou to jako nutné zlo. Vyrovnají se s tím. Vám nikdo za vinu nic nepřikládá. Sám to víš.“
Jen zavrtěl hlavou, na víc se nevzmohl. Položila jsem mu ruku lehce na rameno. Otřásl se. Rychle jsem ji stáhla pryč.
„Máš ji studenou.“ Ztichnul. Byla jsem zmatená. Chvíli jsem se na něj koukala, a když nevydal jedinou známku, že mi chce ještě něco říct, zamířila jsem pryč.
„Zítra za svítání se koná pohřeb.“ Ozvalo se za mnou. Zastavila jsem se. „Přijď ještě než se rozední a ucti s námi památku zesnulé.“
„Ale já…“
„Daria by si to přála,“ přerušil mě, „Vlastně jsi nás zachránila. Bylo ti odpuštěno, nesmíš ji znovu zklamat.“
„Přijdu.“ Slíbila jsem a odešla.

„Mesteane!“ zavolala jsem si k sobě elfa. „Budeš je muset odvést ty.“ Nařídila jsem mu.
„Stalo se něco, pane?“ přivřela jsem vztekem oči. Lepší, než kdyby mi říkal paní, to je pravda. Jenomže cítit se jako naprostý hlupák mi taky nepomůže.
„Ze zdvořilostních a společenských důvodů musím zůstat do zítřka tady. Vratislav podstoupí rizika spojená s přepravou, měli byste se tedy vydat ihned na cestu. Čím dřív vyrazíte, tím rychleji tam budete. Až se úplně setmí, cesta bude krkolomnější. Navíc by vás také nemuseli pustit do pevnosti, kdybyste přišli nespatřeni. Někdy se musí čekat do rána, až si vás budou moci ověřit. Nemám žádnou záruku, co bych vám mohl poskytnout. Žádný pečetní prsten, žádný dopis, prostě nic. Spoléhám jen na to, že přijmou vojáky na stejné straně. Až s vámi budou mluvit strážní, zeptej se na pány pevnosti. A pokud jim něco řeknou jména Pankreas, Othello nebo Anseth, podej jim zprávu o naší jednotce. Měli by pochopit a přijmout vás.“ Udílela jsem mu pokyny a doufala, že zmínka o mobilní skupině bude stačit k vpuštění dovnitř.
„A co když to nezabere?“ zeptal se s obavou v očích.
„Pak musíte počkat na mě. Přijedu nejrychleji, jak to půjde.“
„Dobře.“ Odpochodoval pryč obhlédnout situaci.
Zbývalo mi ještě předat tu zprávu ostatním. „Pánové, do Omni vás dovede Mestean. Budete ho poslouchat, jako kdybych to byl já.“
„Vy nejedete s námi, pane?“ optal se jeden z vojáků.
„Ne. Připojím se k vám hned, jak to bude možné. Dávejte pozor na své okolí, už není všude bezpečno, jak bývalo. Šťastnou cestu.“

Trvalo ještě docela dlouho, než se věci uvedly do lepšího stavu. K večeru se pomalu přivyklo na nový řád a už nebylo tak obtížné zastat práci, jež byla zrovna nutná, nepříjemná a nevyhnutelná. Já jsem měla po zábavě. Muži odešli těsně před tím, než se zatáhla obloha tmavým příkrovem, mezi sebou nesli na provizorních nosítkách šťastně spícího Vratislava a na zádech batohy s jídlem. Mestean se podvolil vedení, i když to kvůli své odlišnosti dělal nerad. Jak mi došlo později, měl strach z kritizování a výčitek připsaných na vrub své rasy, pokud se něco stane špatně. Chápala jsem ho, avšak lepšího zástupce nebylo a ostatní si zvykli, tak co.
Obhlédla jsem všechny možné rušné kouty, na chvilku si udělala čas na jídlo a zase vstala i přes silné protesty celého mého těla. Možná jsem neměla jíst. Nebylo mi zrovna dvakrát nejlíp. Ke vší smůle se mě neustále držela ta řezavá bolest hlavy. Teď, když jsem neměla žádné povinnosti, projevila se ta zlá čarodějka větší silou. Cítila jsem, jak mi pomalu okusuje nervy, zapaluje výběžky. Odcházela a znovu přicházela s přílivovou pravidelností. Zanechala po sobě spoušť, aby ji znovu mohla rozházet. Pomalu, abych se nekývala ze strany na stranu, jsem se přesouvala z přelidněných míst do klidu a přítmí Lesa, někam, kde mě nebudou rušit žádné hlasy, kňourání a naříkání, jež by mi drásaly hlavu ještě víc.
Soustředila jsem se na ten jediný cíl tak urputně, že jsem si ani nevšimla, když se přede mnou neobjevila už dlouho žádná živá duše. Všichni se nejspíš pohybovali tam, kde jich bylo třeba, u nemocných, mrtvých a pozůstalých. To jen já jsem už neměla síly. Nemusela jsem se obávat žádného náhodného strážného, všichni lestu´aři dělali momentálně špinavou práci hrobníků. Nebylo zapotřebí Les hlídat, byl tak pochroumaný, že by se stejně neubránil. Lepší bylo využít zbytku sil k zcivilizování okolí. Další hlídky v korunách stromů by byly naprosto k ničemu. Tihle lidé nebyli zvyklí na násilí, pohled na prolévanou krev svých bližních pro ně byla největším utrpením, jaké si kdy mohli vůbec představit. Oni měli zemřít stářím, v požehnaném věku, kdy by jim už ani příroda nepomohla. Ale ne ocelí! Na to byli příliš nevinní. Ano, kdyby jim někdo ukázal ten svět venku, třeba by pochopili, že věčně nelze žít v úkrytu. Jinam se nehodí, ale zkusit ukázat, že nejsou zlí, by za pokus stálo. Žijí skromně, nedělají nic špatného, jen ta mytická hranice Lesa utvořila bariéru, jež budou těžko překonávat. Kdoví jestli vůbec.
Potulovala jsem se dál a nevšímala si přibývající tmy. Možná jsem si měla jít lehnout, jenomže já byla jako posedlá. Bloumala jsem mezi stromy, jako bych snad něco hledala. Snažila jsem si oživit ty kousky paměti, které jsem držela v utajení přede mnou samotnou. Teď se krok za krokem vynořovaly a splývaly s bolením hlavy do barevné mlhy, jež se mi točila před očima. Motala jsem se, nevěděla jsem, kde je zem a kde je obloha. Všechno do sebe zapadalo, nemohla jsem ty věci odtrhnout. Byla jsem z toho zoufalá. Držela jsem si ledovýma rukama hlavu a snažila se uhasit ten oheň uvnitř. Jenomže on nepřestával!
A pak bleskly ty nenáviděné oči. Mlha se barvila do fialova, vířila v chuchvalcích, stáčela se jako spící had a nakonec vybouchla do karmínově rudé. Krev. Cítila jsem, jak mi teče po obličeji. Rudý pramen se řinul z mých dlaní. Z hrůzou jsem na to koukala. Moje noční můry se vracely! Opřela jsem se bez dechu o strom a snažila se zahnat to hučení v uších. Přicházelo odevšad, někdo se tu skrýval, chtěl, abych bláznila! Kde jsi?! Tak se ukaž! Prchala jsem před přeludem, zakopávala o kořeny, padala do křoví, strhávala větve sebou. A ke konci, když už jsem byla na pokraji zhroucení, hleděla jsem do dalších mrtvých očí. Tmavě hnědou studnu zaplnil půlměsíc, tělo leželo nehybně s nohama srovnanýma pod břichem a paroží, paroží spočívalo v trávě bez kouzelného oparu. S Dariou odešel i její zvířecí druh.

Lesem se rozlehl křik, zoufalství, smutek, zlost. Všechna špína, co sem zavlekli ti vrazi, se vznášela ve vzduchu a dusila jedovatým příkrovem. Krev nevinných čpěla ve vzduchu.