Srdce bojovnice - 9. díl

Anotace: Co žádá Thranduil od Riel a co si přísahá ona?

Sbírka: Srdce bojovnice

Bez dechu jsem hleděla na prince a nezmohla se ani na slovo. Jenom jsem zírala do těch jeho pronikavých safírových očí. A všimla si, že se očividně dobře baví.
„Copak jsi již zapomněla, Riel, na svou přísahu?“ smiloval se nade mnou konečně. „Že svůj život kdykoli položíš za krále a vlast?“
„To ano, pane…“ vypravila jsem ze sebe s ulehčením.
„Co jiného bych tedy od tebe mohl ještě žádat?“
„Děkuji, pane.“
Nemohla jsem si pomoct, ale byla jsem mu strašlivě vděčná za to, že si mě vybral. Kdyby ode mne chtěl i něco jiného, nejspíš bych ho neodmítla. Ale on se zdál na něco takového příliš čestný. A nebo ho prostě ženy nezajímají. Ta myšlenka mě nepotěšila, i když po těch zážitcích s Daeronem by nejspíš měla.
„Ráno oznámím, koho jsem vybral do své elitní jednotky. A den nato hodlám vyjet do jedné z osad, která má údajně potíže s Orky. Očekávám, že budeš do té doby bojeschopná a připravená na všechno!“ sdělil mi princ věcně.
„Ovšem, pane!“
„Dobrá. Na zbytek dne máš volno, zasloužila sis ho. Nech se ošetřit a pak si odpočiň, protože až se ocitneme uprostřed boje, budeš potřebovat veškerou svou sílu.“
Jeho poznámka o ošetření mě přiměla pohlédnout na mou paži a ke své hrůze jsem na rukávu košile spatřila vekou rudou skvrnu. Když jsem posléze váhavě vzhlédla k princi, zjistila jsem, že se dívá přímo na ni, jako kdyby přemýšlel, jak se tam ocitla.
„Jistě, pane,“ přisvědčila jsem, ale on z ní stále nespouštěl oči. „Je to jen škrábanec, pane. Při cvičných soubojích se to stává…“
„To nepochybně ano,“ připustil, ovšem ten podivný výraz mu z tváře zcela nezmizel. „Hleď, nechť se ti to nezanítí, nerad bych, aby taková maličkost narušovala mé plány!“
„Ano, pane!“
„Tedy se uvidíme zítra ráno při nástupu, vojáku!“ rozloučil se se mnou a zamířil zpátky k velitelským budovám. „A Riel?“
Byla jsem zrovna na cestě k terči, abych si z něho vytahala šípy, když na mě zavolal. Otočila jsem se, trochu v obavách z toho, že si to snad ještě rozmyslel.
„Nyní jsi pod mým velením, rozumíš? Pokud ti některý z jiných velitelů bude chtít udílet rozkazy, tak je odkaž na mne!“
Aniž by čekal na odpověď, pokračoval dál v chůzi. Byla jsem ráda, protože by ze mě nejspíš stejně žádnou nedostal. Znovu a znovu jsem si opakovala jeho slova a chtělo se mi tančit radostí. Konečně svoboda… Již nikdy nebudu muset pokleknout před Daeronem a uspokojovat ho ústy. Už nikdy nebudu muset snášet ty jeho dotěrné ruce bloudící po mém těle. Již nikdy víc…
Vrátila jsem šípy do toulce a využila toho, že nikdo nebyl poblíž, a vyhrnula si rukáv košile. Rána na předloktí dosud krvácela, ale nevypadalo to, že by byla příliš hluboká. Rozhodně nic, co by se do dvou dnů nezahojilo. Být jedním z Eldar mělo nepochybně své výhody. Rychle jsem vytáhla pruh plátna ze záňadří a zručně to zranění převázala.
Znenadání se mě zmocnila podivná lítost, která brzy docela převládla nad mým předcházejícím štěstím. Nemohla jsem se zbavit nepříjemného pocitu, že jsem ten test vlastně nevyhrála. Že jsem hanebně podváděla. Dívala jsem se na jemné jizvy na svých pažích jako kdybych je viděla poprvé a styděla se za ně. Styděla se za svou slabost.
Byla jsem vůbec hodna toho stát se členem takové jednotky? Nechápala jsem, čím jsem si takovou poctu zasloužila, a ani jsem si nebyla jistá, že prince hned během první akce nezklamu. Ale jedno jsem si slíbila… že mé dýky se již nikdy víc nenapijí mé krve.