Zatím nepojmenováno 3

Anotace: tak řeknu jen to, že příště tedy už ten název napíšu

Člověk si myslí, že zrození nastává jen při početí nebo narození dítěte, ale to je podle mě omyl. Zrodit se může člověk kdykoliv v kterékoliv době, místě a čase. Troufám si tvrdit, že já jsem toho nejlepší důkaz. Nevěřite? Tak si to projdeme hezky od začátku. Narodil jsem se jako obyčejný člověk, nula. Potom jsem se stal velmi známým a všemi uznávaným, ale pošetilcem. Pak přišlo procitnutí a ze mě se zrodil netvor lačnící jen po pomstě, která mi však nepřinesla žádné zadostiučinění ani úlevu, ba právě naopak. A když nepočítám dobu strávenou prcháním před sobě samým, tak mám celkově čtyři zrození za sebou a kdo ví kolik ještě před sebou. Tak vidíte, nelžu vám.
Vlastně život každého z nás je vymezen cestou začínající zrozením, potom dlouhou silnicí plnou mnoha zatáček, výmoly, krásným asfaltem a končící cedulí s nápisem: „Konec silnice!“ v řeči života jest smrtí. Dalo by se polemizovat mnoho hodin o dalších možnostech vyjádření tohoto cyklu, ale je to jedno. Každý z nás si vytvoří stejně to své přirovnání, které pak hlásá ostatním. I já nejsem výjimka, vždyť teď jste si ten můj pohled na cestu života přečetli nebo snad ne? Ale teď vážně, proč jsem jí vůbec napsal. Prožil jsem a ještě stále prožívám tu dlouhou silnici, která je vážně dlooouhá a mnohdy ve velmi zuboženém stavu, ale její konec a cedule s nápisem jsem doposud nepotkal. Všichni si jistě přejeme, že to je snad sen každého z nás, být nesmrtelný, ale když to máte, tak po pár, řekněme pro příklad tisíců, letech si uvědomíte, že to není úplně ono. Ano, za běžného života sotva stačíte poznat tu hrstku věcí, které vám svět nabízí, ale co budete dělat, až všechno skusíte a zažijete? Nevíte. Tak se zamyslete a představte si, že cokoliv skusíte, cokoliv uděláte jste již učinili třebas desetkrát a tedy nic nového vás nečeká. Hrozná představa že. A teď co s tím. Máte na výběr zda skusit žít i nadále tak dál nebo prostě a jednoduše vezmete něco ostrého a sami si tu ceduli s nápisem uděláte, než abyste zdlouhavě a ve velkých mukách čekali až milostivě vkročí do vašeho života. Dvě řešení, který problém nesmrtelnosti řeší. Jenže, co když jste na tom hůř a zbývá vám pouze jediné řešení a zrovna to, které vám chystá jen nekončící muka, bolest a žal...

***

Malý pokoj, jak jinak než v bezpečí bunkru, obsahoval lůžko, na něm spícího raněného a kolem něho desítky lékařských přístrojů.
Krásná sestřička vstoupila do pokoje a udělal tu samou rutinu jako před deseti minutami. Důkladné zkontrolování přístrojů, zapsání jejich hodnot do karty a pak opět odchod, aby hlavní pobočník vlády dostal zprávu o stavu důležitého pacienta a mohl jí předat pánovi, jako kdyby byl pes a přinesl noviny.
Pokoj bez oken se čtyřmi bílými stěnami a jediným východem působil ještě tísnivějším dojmem, než ta nejužší chodba v celém podzemním areálu. Byla to bílá hrobka od které stačilo vzít pouze klíč a někam ho zahodit. Potom by bylo konec novým ještě smrtonosnějším vynálezům a konec trápení hlavního vědce.
Muž pomalu otevřel oči a po prvotním zaváháním jestli je naživu nebo vstoupil na to údajné nebe se po spatření žárovky na stropě jen utvrdil, že je stále v tom pekle tísnivého podzemního bunkru. Chvíli se rozpomínal na okamžiky těsně před ztrátou vědomí a když si vzpomněl na odpornou pachuť podivné tekutiny neubránil se tomu, aby se nepokusil zvednout ruku a sáhnout si na své rty.
Ruka se pomalu odpoutala od prostěradla, na kterém jen tak ležela vedle těla přikrytého teplou přikrývkou. Po několika sukndách pak dosáhla svého cíle, aby zjistila, že rty jsou stejné jako dřív. Bez žádného poleptání nebo jiného efektu, která mohla po kontaktu s kapalinou utržit.
Pokojem zaznělo radostné vydechnutí a potom se vědátor znovu ponořil do milosrdné náruče spánku.

Trvalo dobrých deset hodin, než mladý vědec znovu otevřel oči. Tentokrát je stihl otevřít právě včas, když ho v pokoji byla kontrolovat sestřička. Měla dlouhé vlnité černé vlasy, plné rty, malý nosík a modré oči. Když se na raněného muže usmála bylo to lepší, než nejsilnější léky proti bolestem.
Pak však do pokoje neomaleně i přes protesty krásného anděla v bílém vstoupil vykravatovaný floutek a bez špetky zájmu jen vyštěkl: „Sláva. Vláda má pro vás nový projekt. Předseda by rád věděl, kdy na něm započnete pracovat,“ řekl alespoň s úctou, ale i když čekal na odpověď pár minut, žádnou nedostal, protože vědec jen zavřel oči a znovu usnul do světa, kam za ním takového prosby nedojdou.