Východ slunce 31. díl

Anotace: Pohřeb. Ne každý musí být ale doprovázen slzami a bědováním. A na konci je malé překvapení:)

Cítila jsem, jak mě to stahuje. Dotýkala se mě černá chapadla, chtěla mě ponořit do té temné vody. Ne, nechtěla, ona po tom přímo toužila. Volala po mé zkažené duši! Táhla ji k očišťovacímu procesu. Nedaleko už hořel oheň. Kouř byl cítit až sem. Dusila jsem se, kašlala a bránila se ze všech sil. Zarývala jsem nehty do sypkého písku kolem, chytala se všeho, co mi vniklo pod ruce. Nemůžou mě tam odtáhnout, já se nevzdám. Nevzdám!
Něco mě kouslo do ruky. Ne! Už si pro mě jdou i jejich pomocníci. To nemůžou! Já nic neprovedla!
„Uklidni se!“ řval někdo v mé hlavě.
„Ne! Já nic neudělala, nic jsem neudělala!“ opakovala jsem horečně.
„Okamžitě se vzpamatuj, nebo tě kopnu! Už tak to stojí dost námahy vytáhnout tě odtud.“
„Cože?“ zamumlala jsem a otevřela oči. Sin Thai mě vlekl po písku, daleko od těch temných vod. Nechala jsem sebou vláčet. Nedostávalo se mi síly na jediný krok a žaludek jsem cítila v krku.
„Pusť, pusť mě.“ Zašeptala jsem. V krku mě neuvěřitelně pálilo. Chytnul mě záchvat kašle. Tekly mi slzy. Sedla jsem si do předklonu a okamžitě toho litovala. Vyzvracela jsem se hned vedle.
„Fuj! Neumíš se ovládat? Člověk tě vytáhne a ty se mu pozvracíš před očima.“ Soptil Sin Thai.
„Promiň. Promiň. Moc se ti omlouvám.“ Mluvila jsem horečně. Pořád jsem na sobě ještě cítila studené slizké ruce, jak se mě snaží chytnout za nohy a potopit pod hladinu. Navždy.
„Ale, vždyť ti nic neříkám. Nasedni, potřebuješ se trochu upravit. Nemůžeš přijít na pohřeb takhle.“ Ihned se sehnul a pomohl mi nějak se na něj překulit. Cítila jsem se tak unavená jako snad nikdy v životě. Sebemenší pohyb pro mne byl problém. A takhle mám jít na pohřeb! Ó můj Bože, to dopadne šíleně.
Mezitím, co jsem se zaobírala myšlenkami, jak špatně se znovu uvedu, odklusával Sin Thai od jezera Wasabi. Ani jsem se neotočila, abych se ujistila, že jeho informace v myšlenkách je správná. Bála jsem se, že by mě zase mohlo strhnout to kouzlo a já bych se neudržela. Projížděl poničenou částí Lesa. Kdo tohle mohl udělat? Kůra stromů byla sem tam sloupnutá ostrými řezy, tráva poválená, keříky ohnuté, větve strhané. A pak mi to došlo. Zastyděla jsem se a zrudla. Jak jsem tu musela vyvádět! Co se to se mnou stalo?
„Taky by mě to zajímalo, abych pravdu řekl.“ Odpověděl mi můj přítel, který mi zřejmě brouzdal nepovoleně v mysli. „Já jsem se na tvou radu schoval ve stájích a utěšoval ty vyplašené nádhery kolem. Všem se jim dělalo špatně.“ Odfrkl si posměšně. „Zrovna jsem se necítil jako jejich patron, ta cesta skrz Les byla dost náročná.“ Skoro, jako by si mluvil pro sebe.
„Ano, náročná.“ Vlastně jsem ho sotva poslouchala.
„Dobrá, teď tě odvedu do tvého thinu, ty se umyješ, upravíš a půjdeš důstojně na pohřeb. S těmi větvičkami ve vlasech a obličejem od hlíny ti to rozhodně nedovolím. Leda by ses tam chtěla vypravit po svých. To bych ti však neradil. Myslím, že neujdeš ani dvacet kroků.“
„Děkuji ti za tvé rady, Sin Thai, opravdu velice si jich vážím.“ Pronesla jsem sarkasticky. Chová se, jako by byl můj otec. Stiskla jsem rozzlobeně zuby a dál to nekomentovala. Proplétal se mezi stromy s bravurností a rychlostí. Mohla jsem jen sledovat, jak se tráva pomalu začíná rozjasňovat tou snovou zelení. Noc s klidem odcházela.
„Já vím, že toho máš asi po včerejšku dost, ale mohl bys ještě přidat? Pohřeb má být za svítání. Slunce sice ještě nevykouklo, ale já si netroufám tvrdit, za jak dlouho to bude. Nesmím přijít pozdě.“ Popohnala jsem ho.
„Nezneklidňuj se, mám to propočítané. Máš ještě dost času.“ S tím se zastavil před mým příbytkem, já se svezla z jeho hřbetu a zírala do koruny stromu. Skoro se to tu nezměnilo. A přesto jsem to v první chvíli nepoznala. Rozhoupala jsem se a začala vylézat nahoru. Z verandičky byl krásný výhled do okolí. Předklonila jsem se, abych se podívala, jestli pod stromem uvidím Sin Thaie. Byl tam, popásal trávu rostoucí kolem „mého“ domova.
„Jedeš!“ zavolala jsem na něj a rozesmála se, když sebou trhnul. Pak jsem ho nechala být a vplula dovnitř. Hned na prahu jsem pocítila nezvyklý pocit. Co když je to už thin někoho jiného? Co když tady už nemám co pohledávat? Ale uvnitř nikdo nebyl. Vypadalo to tu skoro jako když jsem odcházela. Opuštěná kuchyň, ložnice i koupelna. Nikdo se tu nezabydlel. Nevím proč, avšak oddechla jsem si. Co bych dělala, kdyby tu žil někdo jiný? Raději jsem nad tím nepřemýšlela a rovnou zamířila do přírodní koupelny.
Vyšla jsem z ní přeci jenom civilizovanější. Už dlouho jsem se nemyla v tak čistě vypadající vodě. Vojenské tábory se sice rozkládaly u nějakých jezer, či potoků, koupel v nich však měla k této očistě daleko. Zvlášť pro to, že se člověk bál, aby nenarazil na bandu chlapů z jednotky. Nebýt mého instinktu, asi bych se chodila koupat hluboko v noci.
Zaslechla jsem ťukání. Chňapla jsem po jakémsi prostěradle, sloužícím jako ručník. Zabalila jsem se do něj a vyšla ven. Na toaletním stolku byl balíček oblečení. Koukala jsem na to zaraženě. Někdo sem musel přijít a přinést mi šaty. To si snad myslí, že nemám co na sebe? Zabrousila jsem pohledem na postel, kde se vyjímala špína jediného oblečení, co jsem po dobu několika měsíců s malou obměnou nosila. Kalhoty, halena, před bojem hrudní plát, kožené rukavice a černý plášť. Kromě pláště nevypadalo nic zrovna vábně. Hm. Dobře, tak tedy nejspíš nemám co na sebe. Šaty pohřbené někde hluboko v mých vacích jsem nevytáhla ani nepamatuji. Musí být pomačkané a ztuchlé. Tak dobrá, když to chcete. Povzdechla jsem si a s nevolí se přiblížila k těm voňavým a čistým látkám. V plátně ležely bílé šaty lehoučce zašpiněné indigovou modří. Vyjímala se jen jako pohlazení. Stejně jako když mezi oblaky prokoukne čisté nebe.

Prohlížela jsem se celá nesvá. Šaty mi seděly, ale ten pocit z nich! Bylo mi nepříjemně, nepřirozeně. Už jsem si tak zvykla na kalhoty a halenu, že pro mě volné šaty byly utrpením. No co, nějaké oběti se přinášet musí. Aby to ale neměli zadarmo, přehodila jsem přes sebe plášť, nasadila si kápi a vydala se dolů. Zbraně jsem tentokrát nechala v pokoji. Jistě by se neslušelo přijít na pohřeb ozbrojená po zuby. Zvlášť když za všechna ta úmrtí může ocel.
Slezla jsem dolů, nasedla na Sin Thaie už s větší energií než předtím a nechala se popostrčit blíž k centru dění. Za chvilku jsem ucítila záchvěvy myslí soustředících se na jednom místě, a tak jsem zase sesedla, propustila svého oře a vykročila pěšky. Stihla jsem si všimnout, jak po mně můj doprovod po očku pokukuje, jestli se neskácím. Otočila jsem se na toho bílého mazáka a zahnala ho za svými. Pak už nebyl, kdo by mě kontroloval. Vydala jsem se vstříc netradiční události.
Chvíli jsem pozorovala dění kolem sebe a odhadovala, kam skupinky Arenů chodí. Všichni byli k mé hrůze v bílé. Já jediná mezi nimi vyčnívala naprostým protikladem. Nenechala jsem se tím však rozházet. Stejně jsem černá ovce, tak to nebude nijak divné. Vydala jsem se za dvěma většími skupinami a snažila se dělat nenápadnou, což se mi samozřejmě v mém postavení moc nevedlo. Zavedly mne na mýtinu, uprostřed níž ležel obrovský hladký šedý balvan, porostlý ze strany trávou a bílými květinami. Se smutkem jsem si pomyslela, že znají jen jediné místo, které je hodno slavnostních událostí. Vždycky se všechno konalo tady. Tady se rozhodovalo o mém přijetí mezi ně, konala se tu první má významnější večeře a teď tu budeme pohřbívat princeznu.
Vyčkávala jsem ve stínu stromu a pozorovala okolí. Chtěla jsem prodloužit ten okamžik, kdy nebudu muset vejít do středu. Zdaleka tu ještě nebyli všichni, protože pořád někdo přicházel a odcházel. Čím víc se však rozednívalo, tím více lidí přibývalo.
„Eleonoro.“ Otočila jsem se za jemným, tichým hlasem. Za mnou stála Aveyron ve vší své něžné kráse. Kazily ji však sotva patrné kruhy pod očima a smutný pohled. Jinak nic nenaznačovalo, že jí včera odešla sestra.
„Aveyron.“ Oplatila jsem jí a čekala.
„Máš na sobě černou barvu. Copak ti nepřinesli bílé šaty?“ takový úvod jsem tedy nečekala. Beze slov jsem poodhrnula látku a ukázala, že ke mně její posli dorazili. Přikývla.
„Dobrá. Pohřeb za okamžik začne. Měli bychom jít na místo.“ Pomalu, vzpřímeně s hlavou zvednutou, kráčela ke kruhu Arenů tvořícím se okolo prázdného kamene. Stoupla jsem si vedle ní, ač jsem zpočátku nevěděla, jestli smím. Pokynula mi rukou a já jsem tedy obsadila prostor.
Šeptem jsem se jí vyptávala: „Proč stojíme v kruhu?“
„Protože kruh je kulatý, každý zaujímá stejné místo. Není rozdílu mezi muži, ženami, ani mezi „postavením“. Pocházíme z přírody. Jako se rovni rodíme, rovni i umíráme.“ Mluvila jako naučená kniha. Nedávala znát žádné city, které jí určitě pod kůží vřely.
Kruh se zatím zaplňoval. Posledním příchozím byl Lenei. Zařadil se do vzniklé mezery a zůstal netečně stát. Přítomní upírali své oči do středu kamene, okolí nevnímali, nerozmlouvali mezi sebou. Drželi smutek. Byla to náhlá proměna. Když ještě kruh nebyl úplný, všimla jsem si rozzlobených pohledů mířících na mé oblečení. Nehodlala jsem se vzdát.
Celá mýtina byla prodchnuta tajemnou mlhou se zeleným nádechem. Neskrývala však žádný pach smrti, pouze příslib nového dne, padající rosu. Na trávě se tvořily třpytivé krůpěje, květiny pomalu zvedaly hlavy a očekávaly příchod dalšího koloběhu. Vše se ponořilo do ticha.
A pak se na mýtině objevily duše dvou bílých koní. Sem tam prosvítaly, třpytily se, vypadaly jako stvoření z té mlhy vznášející se v prostoru. Mlčky šly, kladly nohu před nohu a opatrně nesly na svých hřbetech břímě. Mezi těmi dvěma mlžnými koňskými těly spojenými květinovými nosítky ležela Daria. Nesly ji pomalu, hladce. Přistoupily ke kamenu, každý z jedné strany, prošly podél něj a zanechaly nosítka uprostřed, pak se rozplynuly, mlha zhoustla. Kámen se okamžitě zazelenal popínavými rostlinami a zabarvil bílými květy. Jako by někdo vydal pokyn, aby ty květiny rozkvetly právě v tuto chvíli. Daria spočívala na měkkém lůžku nehybná jako socha, čistá, nevinná, oděná v bílé róbě. Ruce měla spjaté na prsou, oči upřené k nebi.
Potichu jsem vydechla, okouzlena tou přirozeností.
Rozednívalo se, cítila jsem, jak slunce stoupá. Nejprve se vyhouplo na vrcholky stromů, světlo klesalo z výšin k nám a prosvěcovalo mýtinu. Když se první paprsek dotknul našeho kruhu, rozpoutala se bouře. Trvala snad věčnost, či pouhý okamžik? To jsem netušila. Pro mě to byla nejdelší a nejkrásnější chvíle v mém životě.
Slunce už doputovalo nad koruny stromů, osvětlovalo teď celý kruh. Pak se záře rozdělila na jednotlivé paprsky mířící každému na hruď. Z nebe k nám přilétaly provazce jasného světla. Stačila jsem si jen všimnout, jak se žlutý proud dotknul Sinielinu na mém krku, pak světlo explodovalo. Byla jsem oslněná, přestože jsem pevně stiskla víčka. Sledovala jsem přes tenkou kůži na očích, jak ty nejjasnější provazce odražené od nás míří do středu, kde spočívalo tělo Darii. Neuměla jsem si ani představit, co se u ní děje. Ta tichá přehlídka moci! Cítila jsem teplo všude kolem sebe, sílu, pulzující v mých žilách. Zvednul se mi plášť, kápě se sesunula. Tma byla ze mne vyhnána, alespoň dočasně. Zase jsem mohla volně dýchat a nic mě nesvazovalo! Ach, jak úžasný to byl pocit!
Jenomže pak světlo pohaslo. Slunce vystoupilo o krok výš. Mýtina se ponořila do jasného oparu, každý kousek země odrážel skrze kapky rosy barevné záblesky. Zmateně jsem se koukala po ostatních, ale ti stáli vzpřímení, v klidu, někteří se zavřenýma očima. Cítili také to, co já, anebo se mi to jen zdálo? Na tvářích se jim všem zračila obrovská úleva a znamení vnitřní síly. Vzduch voněl ozónem, skoro jako by tu proběhla bouřka, akorát bez známek deště.
Zadívala jsem se do středu a vlastně ani nevěděla, co mám očekávat, že tam bude. Přesto mě to zjištění pak zarazilo. Na kameni zbyl po Darie pouze popel. Paprsky ji spálily. K tomu všechno to světlo, proto obřad konaný za svítán! Slunce ji mělo navrátit zpět do říše přírody, tam, odkud původně vzešla. Bylo to vlastně perfektně vymyšlené. Žádné násilné spalování, pohřbívání do země, ale dílo divů.
Zvedl se vítr. Slyšela jsem šumět listy. Přehnal se mýtinou a roznesl na svých křídlech zrnka popela. Na kameni nezůstalo nic, jen tam, kam jemné částečky dopadly, vzrostly bílé květy. Celá louka rozkvetla, připadala jsem si tou jemností a vůní květů jako v ráji. Setrvala jsem na svém místě, i když už se kruh dávno rozpustil a nyní zase veselí Areni se vraceli za svými povinnostmi. Ten obřad je nesrazil na kolena, naopak je posílil. To bylo obdivuhodné. Jak moc se musí lišit od lidí! Dokáží si užívat života i v těch nejhorších chvílích. Každý špatný okamžik změní v něco krásného. Je to neuvěřitelné, to přeci nemůže být normální! Musí něco cítit. Tu bolest, vždyť jim umřeli blízcí. A oni už netruchlí, žijí s tím, radují se. A já…já se nemůžu vzpamatovat z jednoho úmrtí, které můj svět naprosto poznamenalo. Ta další už nejsou čistá, přivodila jsem je sama, ovšem směr toho prvního chyboval a svalil lavinu na ty ostatní.

Zůstala jsem na mýtině jako jediná. Zírala jsem na květy přede mnou, vnímala teplo a světlo, které mě štípalo na tváři, jež byla skrytá ve stínu již takovou dobu, že už jsem si ten pocit skoro ani nepamatovala. Zhluboka jsem se nadechla, vydechla a cítila, jak mnou prostupuje svěžest celého rána. Byl přede mnou nový den. Už dlouho jsem se z něj tolik netěšila. Na budoucí cestu jsem nemyslela, teď tu se mnou postávala jenom přítomnost. Žádná minulost mi nesápala na záda a žádná budoucnost se neskrývala v mlze. Měla jsem chuť rozpřáhnout ruce a nasát tu energii. Udělala jsem to. Odměnil mě blažený úsměv, který se mi rozlil po tváři. Stála jsem tam přikovaná, hleděla upřenýma očima na modré nebe a věděla, že ono shlíží na mě. Vlasy mi volně visely ve vzduchu. Zafoukal vítr. Zavřela jsem na chvíli oči a setrvala tak. Vnímala jsem jen tiché šelestění života kolem. Svět pro mě přestal existovat. Neustále jsem si opakovala ta magická slůvka. V ten okamžik pro mě byla vším. Jen já, jen já, jen já…

„Rozjímáš?“ probudil mě tichý hlas u mého ucha. Cítila jsem něčí ruku ve vlasech, ten dotyk mě zarazil. Pomalu jsem narovnala hlavu do normální polohy, lehce přešla bolest krční páteře a vyčkávala. Strašně se mi nechtělo otevírat oči. Pořád jsem ještě před sebou viděla vlastní vysněnou krajinu, kde bych měla věčný klid. Hustý les plný statných listnatých stromů, svěží trávu, na okraji lesa pár jehličnanů a za nimi širou krajinu táhnoucí se do dáli k západu. Mohla bych tam pozorovat, jak se slunce brodí za okraj a dává zemi sbohem. Nic jiného jsem si nepřála.
Naklonila jsem trochu hlavu na stranu, ať si to řečník vyloží, jak chce.
„Beru to tedy jako ano.“ Odmlčela se. Ruku z mých volných pramenů však nestáhla.
„Zajímavé. Zrovna tady, v místě celého koloběhu života, je ti rozjímání odpočinkem. Vnímáš také ten duch času? Na některé to moc padá, po každém obřadu je to obzvlášť rozeznatelné, ale to naštěstí jsou ti choulostivější opojeni jinými smysly.“ Poznamenala.
„Je pro mě záhadou, proč děláte věci tak, jak je děláte. Lišíte se drobnostmi, které mají v měřítku obrovský význam.“ Prolomila jsem své mlčení. Oči jsem však neodevírala.
„Nejspíš. Nemohu to posoudit. Ty jsi žila mezi lidmi. My se řídíme jen tím, co vzchází z naší matky. Jsou to všechno pouhé instinkty, ale nám dodávají vnitřní sílu a uvědomění. To pomůže.“
„A ten pohřeb…“
„Pro nás to není pohřeb. Neloučíme se, vypravujeme své blízké na další cestu. Možná, že už na nás nikdy nepromluví, ale jejich duše budou stále žít dál a jejich těla v podobě rostlin dají život a sílu někomu dalšímu. Zvěř se rostlinami krmí, lidé se krmí zvěří, a tak to prostě je. Nezmizí, přemění se do jiných tvarů a forem. A my víme, že jsou navždy s námi.“
Nevěděla jsem, co na to říct. Říkala to tak klidně, že uklidnila i mou, nezvykle volnou, mysl. „Jsem ráda, že už vím, jak to vnímáte. Halil mě pocit viny, že za to můžu. Že jsem nepřišla včas. Strašně dlouhou dobu mi trvalo, než jsem se Lesem prodrala. Při té cestě jsem pozbyla mnoha sil. Kdybych víc rozprostřela své vědomí, třeba bych zaslechla, jak…“
„Netrap se tím. Jsou jiné věci, jimiž by ses měla zabývat. Tohle se stát mělo a také se to stalo. Aine no´stro. Osud nezměníš.“
„Možná.“
„Určitě. A ty to někde v hloubi víš.“ Pošeptala tiše, pak se její ruka dotkla mého levého ramene. „Nosíš na sobě přeci znak stromu.“ Přejela přes látku po mém tetování. Zachvěla jsem se teplem, které na mě sálalo z její ruky. Šimralo, nezahřálo však.
„Hm. Zajímavé. Zřejmě tě rozbřesk nezasáhl jako nás.“ Poznamenala.
To mě zarazilo. Otevřela jsem oči a sklonila hlavu, abych se podívala na svůj náhrdelník. Sinielin ležel na měkké látce mého pláště. Vždycky jsem ho nosila dobře ukrytý, tak aby mi nemohl spod oblečení vyklouznout. Jeho spatření nevhodnými osobami, vlastně skoro všemi živými, bylo velice nebezpečné. Moc, kterou ukrýval, děsila. Vztáhla jsem na něj ruku a silně ho stiskla v dlani. Byl na dotek chladný. A přitom bych předtím přísahala, že mými žilami chvíli proudilo teplo! Zdroj se odrážel právě od kusu tohoto kovu, není možné, aby byl tak ledový! Nerozuměla jsem tomu. Jistá předtucha mě však varovala, abych nad tím nepřemýšlela. Zimy kolem mě bylo dost, nemusela jsem pátrat po dalších a dalších nezvratných důkazech.
Zadumaně jsem si náhrdelník prohlížela a pak si všimla něčeho jiného. Zastrčila jsem ho nevědomky pod oděv a vzala do ruky pramen svých vlasů, visící mi volně podél tváře. Měly nějakou jinou barvu, od té doby, co jsem je viděla naposled na světle. Hm. Asi jim ta věčná tma nesvědčí. Zandala jsem si vlasy za ucho a dál už jsem to neřešila a věnovala se pouze rozhovoru s dlouho ztracenou přítelkyní. Aveyron se rozešla k jejím oblíbeným zákoutím Lesa a vyprávěla, co se tu dělo, co ji čeká. Poslouchala jsem téměř mlčky a vnímala tu bázeň, kterou ve mně vzbudila. S tak čistou dívkou bych se vůbec neměla stýkat. I když jsem zase našla domov, už jsem viděla, jak odjíždím na cestu. Nemohla jsem tu zůstat. Nikdy mě sem neměli přijímat. Nechci, aby za tu chybu zaplatili ještě víc.

Vyšplhala jsem se v rychlosti do svého přechodného domova, oblékla si znovu svou špinavou, zatuchlou a smradlavou kupu oblečení a zbroj, opásala se zbraněmi, vzala si nějaké jídlo na cestu a spěšně opustila skrytý dřevěný domek. Dolů na zem jsem seskočila v rekordním čase. Při útěku mě zastavil Lenei. Otočila jsem se, stál jen krok ode mě. Překvapeně jsem mu hleděla do obličeje, byl blízko. Toužila jsem vysmeknout se z toho náhlého vězení, ale nebyla jsem schopná pohybu. Věděl, co chci udělat.
„Já musím.“ Řekla jsem přesvědčeně a snažila se, aby to také pochopil.
„Musíš.“ Odpověděl mi.
„Tak co tu děláš?“ Vyjela jsem na něj zvědavě a trochu podrážděně. Moc mi ten odchod z příjemné krajiny neusnadňoval. Co si myslel, že se snad chci vrátit do bitev, k sprostým chlapům, do studeného stanu s černou plachtou? Chtěla jsem jít, stejně jako zůstat tady.
„Loučím se.“ Stál a ani se nehnul.
„Aha. Tak už jsi se snad rozloučil a já můžu jít, ne? Sbohem!“ Byla jsem z něj nervózní. Jeho přítomnost mě nijak nezklidňovala, i když to nebyl nepřítel, proti kterému bych musela povstat.
„Takhle já se ale nechci rozloučit.“ Ztišil hlas. Zírala jsem na něj a provrtávala ho pohledem, i když mě to stálo nemálo úsilí. Udržet vůbec oči v těch jeho barevných byl nadlidský výkon.
„A jak jinak se chceš se mnou loučit? Já odcházím vždycky podobným způsobem. To se nezmění.“
„Zanecháš za sebou spoušť. To se nezmění. Styl, jakým odejdeš, se však změnit může. Neprchej.“
„Lenei…“ docházela mi trpělivost.
„Dobrá. Pustím tě.“ Rezignoval. „Jen mi slib, že na sebe budeš dávat pozor.“
„To ti klidně odpřísáhnu.“ Ušklíbla jsem se. „Kdybych nedávala majzla, už jsem dávno skončila s mečem v břiše.“ Trochu bolestivě nakrčil obočí. No, tahle poznámka nebyla zrovna nejvhodnější.
„Promiň, ale myslím to vážně.“
„Já to také myslím vážně.“
„Dobře. Ještě něco?“ zeptala jsem se.
„Ne.“ Přestože mi potvrdil, že už můžu jít, nikam nešel a neumožnil mi tak projít.
Už, už jsem se nadechovala, abych mu něco řekla. Dokonce jsem i zdvihala pravou ruku, abych ho odstrčila a vybojovala si hořkou svobodu, ale v tom se sklonil a přitiskl se svými rty na mé. Úplně jsem strnula. Bylo to tak rychlé, že jsem jeho teplou kůži sotva stihla postřehnout, přesto to nebyl jen sen. Ze zdřevnatění mě probral jeho krátký smích. Zase se choval jako obvykle.
„Tohle je přeci jenom lepší rozloučení než ty tvé ukvapené odchody.“ Ustoupil mi z cesty. Sebrala jsem se a naskočila na Sin Thaie, pozorujícího celé to dění. ´Taky jsi mě mohl varovat´, křičela jsem na něj v duchu. ´A co bys udělala? Seskočila bys ze stromu zadem?´smál se mi. Jen jsem nepříjemně zavrčela.
„Když myslíš.“ Obořila jsem se pro změnu na něj. Vůbec to ale nebylo naštvaným hlasem. Byla jsem zmatená. Jak si to mám vyložit?
„Určitě, jsem si tím jistý. Vyřídím od tebe pozdravy Aveyron. Šťastnou cestu.“ Poplácal Sin Thaie po zadku, stiskl mi ještě pevně ruku a odstoupil pryč.
„Děkuji ti.“ Odpověděla jsem, pokývla mu na rozloučenou a vydala se do pevnosti Omni, kde na mě čekal houf netrpělivých vojáků.