Pirátská povídka (7 část)

Anotace: Tak je tu sedmý díl. Rád bych slyšel nějakou kritiku.

„Za ten požár může Gidras!“ pronesl pirát sedící v čele stolu. „Včera v noci se prý tak ožral, že ani nevěděl, co dělá! Když šel spat, tak nechal hořet pochodeň a ta pak spadla na podlahu a už to bylo!“
„Ale, tomu nevěř, to pako si nejspíš zapalovalo ohníček uprostřed místnosti.“ namítl kdosi.
Ozval se hromový řehot a další hrdlořez pravil: „A to ani nevíte, co udělal tenkrát když...“
Pak jako by ho utnul, nikdo už nevydal ani hlásku.
Dovnitř krčmy jsem vstoupil já a všichni na mě upřeli zděšené pohledy.
Zamířil jsem k prázdnému stolu uplně v rohu krčmy a poručil si rum. Krčmář Pordas, mi jej hned donesl a já mu zaplatil. Zábava kolem se opět rozproudila i když ne tak upřímně jako předtím.
„Nazdar Oswalde,“ ozvalo se.
Zvedl jsem zrak a spatřil Lusignana, starého známého z Flaundryho posádky.
„Zdravím, čekám tě už celý den,“
„Já vím, trvalo to chvilku dýl. Zato přináším dobrý zprávy,“ pravil a dodal potichu: “Tak už seš teda zdravej.”
“Jo, krapet s pomocí černé magie, ale zdravej.”
„Ehm... tak jo,“ přešel rychle k věci. „Na pláni nedaleko odsud se pohybuje několik stráží, ale to by neměl být problém, dají se obejít lesem. Potom už nebezpečí hrozí jen, když vás spatří z hlásky, dál už se můžete beze strachu vydávat za uprchlíky.“
„Dík, to jsem potřeboval vědět, s tou hláskou to snad nebude problém,“ zašeptal jsem a přisunul k němu několik zlatých.
„Mohl bych jít kousek s váma, kdybyste chtěli,“ nabídl se opatrně.
„Myslím, že bys nechtěl.“
„To teda chtěl, mám rád takový akce...“
„Černokabátník jde s náma taky.“
Lusignan jenom vytřeštil oči.

Když jsem přišel z krčmy do Flaundryho vily, už se smrákalo. Flaundry seděl v salónku spolu s jedním kapitánem a o něčem se hlasitě dohadovali. Jakmile mě kapitán Caws spatřil, měl se k odchodu. Kopl do sebe poslední kalíšek pálenky a s pozdravem se rozloučil.
Usadil jsem se naproti Flaundrymu a řekl jsem mu novinky od Lusignana.
„To je dobře,“ odvětil po vyslechnutí zprávy. Vyrazíme brzy ráno.
Následně se náš rozhovor stočil na toho černokabátníka, který se jmenoval Zawir, a došli jsme k závěru, že by bylo lepší kdyby s námi raději nešel, protože by mohl v pevnosti vzbudit podezření. Nic jsme proti tomu ale nemohli dělat. Ryšavec jasně vzkázal: „Úkol je bez Zawira nesplnitelný!“
Za chvíli jsem začal být unavený a taky mi bylo špatně - to se projevovaly vedlejší účinky Zawirova “uzdravujícího“ kouzla. Vyšel jsem do patra a zamířil ke svému pokoji, po cestě jsem pozdravil Ariga, který tu držel stráž nad Flaundryho věcima. Pak jsem ještě potkal Ailen, která právě uklízela v mém pokoji. Prohodil jsem s ní pár slov. Nakonec jsem usnul, ale tentokrát se mi naštěstí nic nezdálo.

I přes svůj krátký spánek jsem se cítil výborně odpočatý. Zmizela má otupělost, trvající od onoho záhadného vyléčení.
Zabalil jsem vše do svého koženého vaku a sešel dolů. Kapitán seděl na židli v jídelně a čekal na mě, pokuřujíce z dýmky. Mlčky jsen se usadil ke stolu a on také nejevil ochotu k rozhovoru. V tu chvíli vešla dovnitř Ailen a donesla nám snídani. Věnovala mi významný pohled, který jsem jí oplatil a hned odkvapila pryč.
Ještě jsme ani nestačili dojíst, když se otevřely hlavní dveře a objevil se Zawir. Dnes vypadal nějak jinak. Místo své černé róby měl hnědý plášť, přepásanou tuniku a plátěné kalhoty. Zmizela i jeho temná aura. Dokonce měl i obvaz, který mu zakrýval poznačené čelo. Málem bych jej nepoznal, nebýt jeho zlých černých očí.
Flaundry se mlčky zvedl ze židle, uchopil svoji brašnu a vyšel ven, za ním Zawir s nedočkavým výrazem.
Byl jsem rád, že vyrážíme. To posedávání pěkně v bezpečí města mě už nebavilo.
Když jsme procházeli sešeřelými ulicemi Grabe, kde se po zemi váleli ožralí piráti, nikdo by neřekl, že jsme jedni z nich, vypadali jsme jako obyčejní lidé z vesnice.
Městská brána na konci hlavní ulice se se skřípotem otevřela a my vyšli do světa tam venku, do světa, který na nás čekal.