Světlo proti Temnotě I.

Anotace: Předurčit osud a nezeptat se, zda o něj vůbec někdo stojí...? Tajemný muž a mladík plný ideálů stojí každý na druhé straně barikády.Cesta začíná... I. díl

Meteor se bezcílně proplétal černým vesmírem. Právě prolétl souhvězdím Kolibříka aniž by se dotkl jediné bílé hvězdy a namířil si to, stahován gravitací, ke zvláštnímu tělesu vznášejícímu se v časoprostoru. Jeho rychlost se zvyšovala úměrně tomu, jak se podivné planetce přibližoval. Vletěl do atmosféry a okamžitě vzplál jako pochodeň. Protrhal tmavé mraky zakrývající z půlky vesmírné těleso a dopadl do černočerného jezera. Hladina se divoce zvlnila a objevila se na ní vysoká vlna, která se zběsila rozeběhla k zubatým obsidiánově zbarvených útesům. Tam, kde útesy přecházely ve skálu, se proti obloze vzpínal tmavý hrad s vysokými věžemi.

Uvnitř hradu, ve velké kamenné síni lemované vysokými sloupy, probíhala právě důležitá schůze. "To musí přestat!!" zahřímal ostrý hlas, který se okamžitě několikanásobně odrazil od stěn. "Už s tím nejde nic dělat," ozval se klidný zvučný hlas "zavinili jsme si to sami a teď to už nezměníme." Zraky všech se obrátily na stojícího muže, který promluvil. Lesklé černé vlasy po ramena pronikavě kontrastovaly s bílým obličejem, kterému dominovaly černé oči s výrazným obočím. Štíhlý muž svalnaté postavy byl oblečen v černém plášti, elegantních kalhotech a na nohou měl taktéž tmavé vyleštěné boty. "To, abych dále zůstával na této schůzi, pokládám za zbytečné." Ostatní lordi na něj zírali se špatné zakrývaným údivem. Odvážil se odejít ze schůze! Muž vyšel na chodbu a zabouchl za sebou dřevěné masivní dveře kované železem. V tu chvíli se v síni prolomila okna a dovnitř se vlila zkalená voda z jezera. Ti, co na schůzi zůstali, byli teď už mrtví.

Červánková obloha se pomalu měnila v nekonečný modrý koberec prosvětlený zlatými nitkami slunečních paprsků. Motýli se rozpustile honili mezi zelenými stromy a předváděli všemožné barvy ze svých křídel, pole vlčího máku zářila do dálky a na lučních květech ještě neoschly kapky ranní rosy. V nedalekém zámku se procházeli obezděnou zahradou dva lidé. Zahrada tvořila jakousi nádvořní oázu zeleně a klidu a v jejím středu byla umístěna fontánka s léčivým pramenem. Alespoň tak se o něm vyprávělo.

Muži se u ní zastavili a naklonili se nad průzračnou vodu. Starší, oděný v modrý hábit, upustil z rukávu malou kuličku a ta padala do fontánky. Těsně nad hladinou ji zachytila ruka toho druhého. Mladý muž kolem dvaceti let s kratšími hnědými vlasy a hnědozelenýma očima, kterým nic neuniklo, podával kuličku svému mistrovi. Ten se jen tajemně usmál a zavřel jeho dlaň, ve které mu předmět podával. "Nech si to. Už brzy přijde tvůj čas…" "Brzy?" Starý muž kývl: "Ano, Ariane, již brzy. Toto byla tvá poslední zkouška. Kdybys nechytil, byl by celý tvůj výcvik k ničemu. Ale tys chytil," usmál se spíš sám pro sebe a pokračoval. "Nech si to. Pokud bys neuspěl, je uvnitř světlo. Je to jistota, aby světlo nevymizelo úplně. Opatruj jej..." Mladík pohlédl na malou kuličku. Vypadala jako skleněná a uvnitř po stěnách klouzaly žlutorůžové obláčky.

Tmavovlasý muž se dostal z černého hradu dříve, než se mohla voda vyvalit na chodbu, a teď stál na kopci a zamyšleně si prohlížel spoušť, kterou napáchal meteor. Asi tři minuty pozoroval jak nezkrotný živel ničí základy hradu a jak se každou chvíli nahoru vyvalí mrtvé tělo některého z lordů, aby se nad ním znovu zavřela černá hladina. Pak se otočil a bez ohlédnutí si to namířil k temnému lesu. Už to možná ani les nebyl. Odumřelé pahýly něčeho, čemu se možná kdysi říkalo stromy - to byl les na Temné straně. Přesný opak toho, co se nacházelo na druhé polovině planety - na Světlé straně. Nevlídný výraz tomu všemu přidávalo temně šedé nebe, tak typické pro tuto stranu. Muž už dospěl k prvním stromům a pustil se do dovnitř. Neomylně šel tam, kam měl namířeno.

Náhle zaslechl zprava lehké zašustění. Otočil hlavu směrem, ze kterého zvuk přišel. Nic neviděl. Zúžil své černé oči, které na chvíli osvítil červený plamínek,na malé štěrbiny a prohlédl okolí ještě jednou. Hned ho jeho zrak upozornil na zvíře krčící se za padlým hnijícím kmenem. Byla to Aragona. Obluda která chodí po dvou jako člověk, ale je porostlá tmavě zelenou srstí s černými ochrannými pruhy a z úst jí koukají dlouhé bílé zuby. Jistým pohybem vytáhl od pasu křišťálovou dýku zpevněnou ocelí uvnitř a hodil. Zbraň zasvištěla vzduchem a zabodla se příšeře rovnou do srdce. Temným lesem se rozlehl úzkostný a zraňující křik umírajícího zvířete. V posledních křečích se zvíře měnilo na mladou dívku se zelenými vlasy a smaragdovou kůží. Nenávistně na muže pohlédla a zlověstně blýskla tesáky, které jí zůstaly i v lidské podobě. "Musel jsem," odpověděl nezúčastněně a pozoroval, jak se zmítá na zemi. "Vím," procedila s námahou a zapíchla do něj svůj krvavý pohled "pokud bys nezabil ty mne, zabila bych já tebe." Znovu se jí z nitra vydral ohlušující řev. "Šťastnou cestu, člověče." Uznale na muže kývla a poslední křeče ustaly.

Lord se otočil a pokračoval v cestě tmavým lesem.

Celá podivná planeta byla vlastně plocha ve tvaru elipsy, na jejíž krajích se rozprostírala Nicota. Její dvě části, Světlá a Temná strana, spolu bojovaly odedávna. Nikdo vlastně už ani neví, kdy a proč to vlastně začalo. Přes veškeré spory se však dohodly na vybudování hranice, která rozdělí celou planetu na dva světy. Na Temnotu a Světlo…

Terak se rozhodl, že dnes dětem ukáže mladé pulce v nedaleké tůňce. Šťastně vedl za ruku malé copaté děvčátko se zlatými vlásky a hlídal svého staršího synka, jak vesele běhá kolem nich. Ten sbíral cestou malé ploché kamínky, aby je pak mohl do tůňky házet. Zanedlouho dorazily k rákosí, které když se odkrylo, poskytovalo uchvacující pohled na modrou hladinu. Chlapec položil kopičku kamínků na zem a sklonil se k vodě. Holčička se zvědavě sehnula, aby lépe viděla míhající se tělíčka mladých žabek, a pozorovala, jak je její bratr popohání prstíkem, aby se víc hýbaly.

Jenže najednou připlul ke břehu černý povlak a vodu zkalil. Děvčátko začalo brečet, že nevidí pulce. Zatahalo otce za rukáv. Když vidělo, že jen stojí se zkamenělou tváří, začalo ho za rukáv víc tahat, aby na sebe upozornilo. Ani to nepomohlo. Holčička se tedy dala do pláče a škemrala: "Tatínku, dej ty mraky pryč z vody, já chci vidět malý žabičky." Terak omámeně chytil dcerku za ruku a popostrčil chlapce zpět na cestu.

První, co řekl, když vrazil do světnice, kde vařila manželka, bylo: "Už brzy sem přijdou!"

Za hodinu a půl únavné cesty lesem narazil konečně na starý hostinec. Oprýskané stěny, děravá střecha a polozbořený komín, to vše ukazovalo na úroveň pochybného podniku. Černovlasý muž potichu otevřel dveře. Hosté zírali na příchozího, který zůstal stát nějakou dobu mezi dveřmi, ale pak pokračovali v zábavě. Trojice Zeritů se nalévala u pultu a bavila své okolí nechutnými poznámkami, vzadu se prala skupinka Ruulů a v rohu spal nějaký chudý pocestný. Lord přešel rovnou k pultu a posadil se na rozvrzanou barovou židli.

"Co to bude?" otázal se tlustý hospodský s promaštěnou zástěrou a zkaženými zuby. "Jednoho panáka," poručil si těsně předtím, než mu poklepal jeden z opilých Zeritů na rameno. Ani se na něj neotočil, jen si přitáhl sklenici s pitím k sobě. To se ale robustnímu zarostlému chlápkovi nelíbilo. Prudce strčil do lordova ramene. Ten nezareagoval. Posměch zbylých dvou kumpánů donutil Zerita, aby neznámému strčil do ramene ještě jednou. Muž se pomalu postavil a zvedl svůj propalující zrak od sklenice. Zerit se začal pochechtávat, protože byl potěšen, že si ho lord konečně všiml, vyzývavě si povytáhl široký kožený opasek a zaklonil hlavu trochu dozadu.

Muž se lehce usmál a nebezpečně přimhouřil oči. V jednom okamžiku vytáhl dýku a vrazil ji do Zeritova vypouklého břicha. Ten překvapeně vyvalil oči a rozhodil ruce. Lord na něj vyzývavě koukl, znovu se pousmál a rozpáral mu břicho po bradu. Opilý muž padl s výkřikem na zablácenou dřevěnou podlahu a chytil se za břicho. Zbylí dva Zeritové se rychle klidili pryč a nechali tam třetího bez pomoci ležet. Mezitím se černovlasý muž v plášti posadil na své místo a v klidu dopil to, co si objednal. Údiv byl takový, že se Ruulové přestali prát. Jeden z nich, zašeptal: "Lord Gabriel Grygen!" Muž Ruulu propíchl jiskrným pohledem, ve kterém problesklo lehké pobavení. Bez odpovědi se otočil a vyšel ven z hostince.

"Tak je to tedy pravda…" "Ano, Tmaví překročili hranici," potvrdil starý muž Arianovi. "Tím pádem začíná tvůj úkol nyní."

"Vím, mistře. Budu muset jít." Mladík ve volné bílé košili a světlých kalhotech si utáhl žlutý opasek a upevnil si k němu dýku.

"Běž, Ariane, a nezapomeň na světlo! To je naše záchrana!" Mladý muž kývl a vyšel ze zámku, ve kterém se mu celých dvacetčtyři let dostávalo speciálního výcviku a rozhlédl se po nádherné krajině. Ne, nemůže dopustit, aby o ní přišli!

Ve velké světle žluté síni sedělo na pohovkách několik mužů a dvě ženy. Mistr stál u okna a pozoroval Arianovu mizící postavu. "Myslíte, že se to podaří?"

"Musí, jinak jsme ztraceni. Celý výcvik by byl k ničemu."

"Nechce se mi věřit, že jeden člověk přemůže Temné," zavrtěla světlovlasá žena hlavou.

"Má přece speciální výcvik a od dětství byl vychováván k tomu, aby nás jednoho dne zachránil," připomněl jiný, asi čtyřicetiletý, muž.

"Jste naivní, s Temnotou přijde i zlo," vykřikla znovu žena, která zastávala svou funkci ve Velké radě už padesát let.

"Zvládne to, Světlo je silné," oponovala druhá žena a další muž se k ní přidal: "Věřím mu. Sám jsem ho viděl, když cvičil. Ten hoch má skvělé reflexy, propracovanou techniku a mimořádné nadání pro bojovou strategii."

"To mu nepomůže," byla světlovlasá žena skeptická. Mistr se rázně otočil od okna a pevně řekl: "Dokáže to!" Žena pohlédla velkými okny, které byly v hale od stropu až k podlaze, na krajinu zalitou slunečním jasem. "Doufám, že máte pravdu," zašeptala.

Arian mezitím šel polní cestou vstříc svému předurčenému úkolu. Z obou stran se v jemném vánku vlnilo zlaté moře pšenice a kdesi v dáli se dotýkalo blankytně modré oblohy. Mladík v dlani žmoulal kuličku od svého mistra a v duchu si opakoval, co ho starý muž naučil. Dobro musí zvítězit stůj co stůj a Světlo s ním - to byla věta, kterou ho mistr pokaždé přivítal. A ano, měl pravdu, souhlasil Arian. Co by zde bylo bez Světla? Kam by se poděla ta nádhera všude kolem? Arian chtěl nejen zachránit Světlo, ale chtěl se stát hrdinou pro svůj lid, nezklamat jej. Od dětství si představoval, jak se vrací domů, když porazí Temnotu.

Na bílém koni jede pěšinou sypanou zrníčky blýskavého písku, bílé lilie kvetou po jejích stranách, nad ním modrá obloha. Projíždí jásajícím davem, který ho nadšeně vítá, dívky na něj háží růže, ženy mávají sněhobílými kapesníky, muži nadšeně mávají. Ne, teď se svého snu nevzdá. Celých dvacetčtyři let dělal vše proto, aby ho mohl uskutečnit. A teď ta chvíle nadešla...

Vzdálenost k hranicím se Světlem se značně zkracovala, ale přesto všude kolem vládla pochmurná a temná krajina připomínající muzeum mrtvých věcí. Lord pokračoval s výrazem, ze kterého se nedalo nic vyčíst a který skrýval veškeré emoce, pokud vůbec nějaké ten muž měl. Vše bylo bez života, bez pohybu, zničené a opuštěné.

Přesto jeho zkušené oko upoutalo něco nezvyklého. Jakási postava ležela v podivné poloze na mýtině, která se před ním rozkládala. Obezřetně se k dotyčnému přiblížil, sklonil se k němu a po chvíli pozorování mu vrazil nůž do srdce. Muž vyjekl a chytil se za hruď. Vyděšeně hleděl na svého vraha a z očí mu koukala hrůza ze smrti.

"Laciný trik," odpověděl chladně Gabriel na nevyřčenou otázku a bez toho, aby se otočil, prudce švihl nožem za sebe. Uslyšel hlasité zachrčení. Teprve pak pohlédl na dalšího muže, který chtěl pomstít svého kumpána. Lord se zlověstně pomalu zvedl a plynulým pohybem vrátil dýku do pouzdra u pasu. Bylo až zarážející, s jakou elegancí a skrytou sílou své pohyby prováděl, zvláště pokud se jednalo o podobnou situaci jako byla tato.

Z druhé strany mýtiny vyšly ze stínu další tři muži. Nevypadalo to, že by byl Gabriel překvapený, spíš čekal, kdy se odváží ukázat. Když se na něj vrhli, hbitě se uhnul stranou a přesně mířenou ranou do spánku složil jednoho z nich na chladnou zem. Ten, jehož předtím poranil nožem, ho chtěl napadnout zezadu, ale loket vražený do jeho žeber mu to rozmluvil. Grygen mu jedním chvatem zlomil ruku a podkopl nohy. Mezitím jeden ze zbývajících chlápků utekl, takže teď proti sobě stáli jen lord s jedním mužem.

Gabriel si ho prohlédl pronikavým pohledem a kolem rtů mu prolétl náznak úsměvu. Vystrašený muž se chvěl spíše psychickým tlakem než fyzickou únavou. Všiml si, že se lord podíval kamsi za něj a byl si jistý, že tam zpozoroval něco strašlivého. S obavami se za sebe ohlédl a než si stačil uvědomit, že je to past, ucítil tlak Gabrielových prstů na své čelisti. Úlekem přestal skoro dýchat a po čele mu začal stýkat studený pot. "I kdyby byl opravdu zraněný, bylo by mi to jedno," ozval se sotva slyšitelný šepot u jeho ucha "navíc u sebe nemám nic, co byste mohli potřebovat."

Muž hlesl: "Já... omlouvám se, mělo mě to napadnout..."

"Ano, to mělo," potvrdil lord vyčítavě a s křupnutím mu zlomil vaz.

V tu samou chvíli se z nedalekého křoví ozvalo slabé vyjeknutí. Grygen jen zlehka pootočil hlavu tím směrem: "Vylez ven." V jeho hlase byla slyšet nesmlouvavost a nedalo se mu odporovat. Z křoví vykročila nejistým krokem vylekaná dívka. Lord se napřímil a pořádně si ji prohlédl. "Já...já... totiž... já nic neviděla. Jen jsem šla kolem a..." začala koktat a pomalu ustupovat dozadu.

Na sobě měla dlouhou červenou sukni, bílou halenu a přes ramena roztrhaný černý šátek. Podle toho Gabriel poznal, že přišla určitě ze Světlé strany.

"Co jsi tu dělala? Nevíš, že na Tmavé straně je to pro tebe nebezpečné?" zamračil se.

Děvče mělo na tváři pořád vystrašený výraz. "Zabloudila jsem. Byla bouřka a... nevím, jak jsem se sem dostala."

Gabriel ji chvíli mlčky sledoval a pak opět promluvil: "Dovedu tě na Světlou stranu, stejně tam mám namířeno." Pak vykročil dál skrz les. Dívka přemýšlela, jestli je to dobrý nápad, ale nakonec lorda doběhla, protože se bála jít samotná po Tmavé straně. Usoudila, že bude lepší, když půjde s ním, přestože i on patří k Tmavým. Odůvodnila si to tím, že pokud by ji chtěl zabít, dávno by to už udělal... a jen doufala, že se nemýlí.