Druhá říše - 4. kapitola: Nemilé překvapení

Anotace: Ygrenen je v šoku, protože do vílí říše přijíždí Atryanova snoubenka

Od Atryana zamířila Ygrenen jako ve snách rovnou k Saroniel. Potichu vstoupila do její komnaty a posunkem poslala pryč vílu, která u ní seděla. Saroniel spala. Ygrenen chtěla zabít dlouhou chvíli, a tak vzala ze stolku rozpracovaný náhrdelník a začala na něj navlékat korálky. Nemohla se na to ale vůbec soustředit. Myšlenkami se stále vracela k okamžikům, které se udály u prince Atryana. Podepřela si rukou hlavu a zamyslela se.
„Ygrenen…,“ ozvalo se z postele. Saroniel se probudila.
„Chceš se napít?,“ zeptala se jí Ygrenen, ale ani nečekala na odpověď a nalila své přítelkyni plnou sklenici šťávy.
„Není ti něco?“ Saroniel si ji podezřívavě prohlížela.
„Ne…Ne, proč by mělo?“
„Já nevím, skoro bych řekla, že vypadáš jako zamilovaná.“
Ygrenen cítila, jak rudne. Jen ať to na ní nepozná…
„Nemluv hlouposti, Saroniel. Do koho bych asi mohla být?“
„Skřítky snad můžu rovnou vyloučit, takže…“
„Takže nezbývá nikdo jiný,“ skočila jí do řeči Ygrenen, dřív než mohlo být vysloveno nahlas to, čeho se tak obávala.
Saroniel se zasmála. „Ale zbývá, tak se nedělej hloupá. Je tu ještě Atryan.“
Ygrenen to najednou přišlo úplně jedno, jestli se to někdo dozví. Spíše se potřebovala svěřit a tak jen tiše řekla: „Právě jsem se od něj vrátila.“
I když to Saroniel čekala, docela ji to překvapilo. Prudce se posadila a upřeně se na Ygrenen zadívala.
„Nedívej se tak,“ rozesmála se Ygrenen.
Saroniel nevěděla, co říct a to se jí nestávalo často. Není divu. Nebylo obvyklé, aby víly navazovaly bližší vztahy než bylo nutné s jinými druhy obývajícími Druhou říši. Žily povětšinou svobodně, jen s příslušníky svého druhu, až na královnu. Ta měla za povinnost provdat se, i když mnohdy se se svým manželem nikdy neviděla.
„Stejně něco takového není možné,“ začala Ygrenen. „Neměli jsme se nikdy potkat.“
Saroniel zase mlčela. Věděla, jak je to absurdní, ale na druhou stranu to považovala za úžasnou senzaci a dobrodružství.
„Radši už půjdu,“ zvedla se Ygrenen.
„Co když přijde?,“ vyhrkla Saroniel a bezpochyby měla na mysli lykana.
„Neboj se, královna to tu zabezpečila kouzly, která by mu měla zabránit dostat se sem.“
Saroniel to ale neuklidnilo. Dívala se za odcházející Ygrenen a začal se jí zmocňovat onen známý svíravý pocit. Nechtěla se s tím nikomu svěřovat. Stejně by to bylo k ničemu. Přitáhla si lehkou pokrývku až k bradě. Za chvíli ji začal přemáhat spánek.
Šla po pěšině kolem skály, když tu za sebou uslyšela šramot. Otočila se a spatřila ho. Jeho šedivá srst se leskla v ranním slunci a jeho bystré oči pozorovaly všechno dění kolem. Rozběhla se pryč. Chtěla před ním utéct, ale byl rychlejší. Skočil po ní a tím ji povalil na zem. Bránila se, ale neměla dost síly. Už cítila jeho dech na svém krku, viděla, jak se jeho bílé zuby zaleskly a…
S hrůzou se ve své posteli napřímila. V místnosti nikdo nebyl, jen se jí zdálo jako by na chvíli zmizela skalní stěna oddělující její pokoj s chodbou. Dala si hlavu do dlaní a zhluboka se nadechla. Srdce jí běželo jako o závod. Rozhodla se jít za Ygrenen, ale nohy ji téměř neposlouchaly. Zdálo se jí, že je slabá jako nikdy.
Konečně stála před Ygreneniným pokojem. Slabě luskla prsty a stěna před ní se rozestoupila. Vkročila dovnitř. K jejímu údivu Ygrenen ještě nespala. Jen ležela na posteli a pozorovala plápolající svíčku před sebou. Když uslyšela kroky, očividně se lekla, ale když uviděla Saroniel, oddechla si. Na malou chvíli si totiž pomyslela, že to snad přišel on…
„Promiň, že tě ruším Ygrenen. Ale já se tam bojím. Zase jsem měla ten sen.“ Rozplakala se. „Copak to nikdy neskončí?“
„Pojď sem,“objala ji Ygrenen. „Skončí, to víš, že skončí. Dneska můžeš přespat tady.“
„A kde budeš spát ty?“
„Lehnu si do sítě. Stejně neusnu.“
Saroniel ani neodmítala tuto velkorysou nabídku, protože jediné, po čem toužila, bylo někam ulehnout a dlouho se nenechat nikým budit.
Nebylo jí to ale dopřáno. Brzy ráno ji probudil hlas královny. Všechny je svolávala do přijímací místnosti. Překvapeně na sebe s Ygrenen pohlédly.
Když se upravily, vyšly ven. Chodba byla plná víl, které si mezi sebou šeptaly a lehce třepotaly křídly. Ani jedna zřejmě nevěděla, o co jde. Konečně se dostaly do kruhové přijímací místnosti, kde na trůně seděla královna Runa, vedle ní černovlasá elfka a vedle ní…Atryan.
„Dovolte, abych mezi námi přivítala Loryane, snoubenku elfího prince Atryana,“ pronesla královna.
Víly ztichly a prohlížely si sebevědomě a namyšleně vyhlížející elfku.
Ygrenen se sevřel žaludek a musela se kousat do rtu, aby rozehnala zrádné slzy. Saroniel se na ni jen s tichým porozuměním dívala.
„Večer uspořádáme na její počest slavnost, kde jí některé z vás zatancují. Také jí předáme námi vyrobené šperky,“ pokračovala královna.
Ygrenen se konečně odhodlala a vyhledala Atryanův pohled. On ten její ale nevydržel a brzy sklopil hlavu. Zmocnil se jí vztek.
Po skončení ceremoniálu se zavřela do svého skalního pokoje a zuřivě přecházela sem a tam. Spíš tím však chtěla jen přebít žal, který jí tak nesnesitelně drásal duši. Nechápala, proč ji to neřekl dříve, než ji zneuctil svým polibkem. Věděla, že mezi nimi nemůže nic být, ale tohle? Cítila se podvedená.
Ani si nevšimla, že k ní potichu proklouzla Saroniel. Ta když viděla, že je Ygrenen duchem mimo, hlasitě si odkašlala a zeptala se: „Co teď budeš dělat?“
Ygrenen to samotnou překvapilo, ale tahle otázka ji naprosto rozzuřila.
„Co by?,“ odsekla. „Nic.“
Saroniel vzdychla. Poznala na Ygrenen, jak ji to bolí, ale neříkala radši nic a pomalu odešla.
Ygrenen zůstala znovu sama. Posadila se na postel a dlouho hleděla do prázdna.

To nejhorší mělo ale teprve přijít. Královna ji a pár dalších víl pověřila tancem pro Atryanovu nastávající. Marné byly Ygreneniny výmluvy, že jí není dobře.
S těžkým srdcem vyšla ven. Pohledem střelila po královně a elfím páru. Nebylo cesty zpět. Víly rozezvučely své harfy a skupinka tančících víl se přesunula na palouk přímo naproti sedící trojici. Ygrenen to ponižovalo. Ani jednou se na Atryana ani Loryane nepodívala, protože si nebyla jistá, jestli by se v tu chvíli nerozeštkala. Konečně byl tanec u konce. Všichni začali tleskat.
„Chci přídavek,“ vykřikla najednou panovačně Loryane.
Víly se po sobě pobaveně podívaly. Kdo to kdy slyšel, aby tady poroučel někdo jiný než královna?
„Obávám se, že to nebude možné,“ zašeptala královna směrem k elfce.
„Tak alespoň támhle ta víla!,“ vedla si Loryane svou a ukázala prstem na Ygrenen. Té se zatmělo před očima.
Vtom se však ozval Atryan: „To už by stačilo, Loryane! Tady nejsi doma, abys mohla poroučet, jak se ti zamane!“
Vzápětí si však uvědomil dopad svých slov. Loryane zrudla zlostí, víly ohromeně vykřikly a královna na něj pohlédla skoro káravě. Všem bylo nad slunce jasnější, že Atryan ke své nastávající nechová ani v nejmenším žádné city. A to že se zastal zrovna Ygrenen…Od rána se už povídalo kde co.
Loryane seděla chvíli klidně, ale když viděla výsměšné pohledy víl, vymrštila se z křesla a rázným krokem odešla do skal.
Atryan si nervózně odkašlal, ale pak si uvědomil svou povinnost a vydal se za ní. Na palouku zavládlo ticho, ale ne na dlouho. Za chvíli se Atryan vracel i se svou budoucí chotí, která se líbezně usmívala na všechny strany.
„Můžeme tedy pokračovat?,“ zeptala se královna.
Oba přikývli, a tak se hned začaly snášet dary pro Loryane, jako jsou náhrdelníky, náramky, náušnice a tak dále. Ta však nejevila moc nadšení a ani si přinášené věci pořádně neprohlédla.
Následoval volný program, kdy se víly shlukly do malých hloučků a vyměňovaly si mezi sebou své názory. Královna chodila mezi nimi, sem tam prohodila pár slov a po očku sledovala Atryana s Loryane. Vlastně je musela sledovat každého zvlášť, protože zatímco Atryan seděl na pařezu daleko od ostatních se sklenkou vílího vína v ruce a zachmuřeným výrazem, Loryane zvesela laškovala s jeho družinou.
Ygrenen se Saroniel uklízely zbylé šperky. Tedy ty, které Loryane se znechuceným výrazem odhodila.
„Chudák Atryan,“ řekla tiše Saroniel a pohlédla na Ygrenen, co ona na to.
„Já ho nelituji ani v nejmenším,“ odpověděla, i když si sama nebyla jistá, jestli je to pravda.
„Ygrenen, copak nevidíš, že on si ji vzít nechce?,“ rozhorlila se její přítelkyně. „Povídá se, že mu ji před svou smrtí vybral jeho otec a s tím on nic dělat nemůže.“
Ygrenen neodpověděla, jen si povzdychla a dál rovnala do truhly všelijaké šperky. Slavnost se chýlila ke konci, a ona ani netušila, že se Atryan nepozorovaně přemístil a poslouchá teď jejich rozhovor za skalním převisem.