Druhá říše - 5. kapitola: Krvavá noc

Anotace: Název mluví za vše-v této kapitole poteče krev =)

A tak uplynuly tři dny, kdy se Ygrenen s Atryanem ani jednou nesetkali. Ygrenen se mu vyhýbala, seč mohla a Atryan byl zaneprázdněn tím, že se musela věnovat své nastávající. Dopoledne se s ní procházel v okolí skal, odpoledne se musel účastnit různých kratochvílí, které si Loryane vymýšlela. Nechtěl, aby mu elfka dělala další scény, a tak se radši ochotně podřizoval, i když jeho povaha to těžce nesla. A rozhodně ho nebavilo v jednom kuse střílet z luku, hrát kuličky nebo lovit drobné zvířectvo. Proto byl vděčný za každou volnou chvíli, kdy si mohl sednout do ticha stáje ke Kasteovi nebo k jednomu z potůčků. Také se pokoušel vyhledat Ygrenen, ale ať chodil, kam chtěl, nikdy se s vílou nesetkal. Stejně vůbec netušil, co jí říct. Omluvit se? Obával se, že ani při nejlepší vůli mu to hrdost nedovolí. Lhát? Ne, to také ne. Ygrenen nebyla hloupá a žádné výmluvy by určitě nepřijala. Nezachoval se k ní dobře. Měl jí říct předem, že ho čeká sňatek. Ale copak mohl tušit, že to dojde tak daleko? Že k němu sama přijde? Pravda, na rozdíl od něho neměla v úmyslu, to co měl on od samého začátku. Teď Atryan věděl jen jediné – že ji musí co nejdříve vidět. Bylo mu ale hloupé k ní jen tak vtrhnout, také by mohla začít křičet a udělat mu ostudu…Ne, tohle byly jen výmluvy a on to dobře věděl. Ve skutečnosti se nedokázal odhodlat před ni předstoupit.
Čtvrtý den se ale rozhodnul. Konečně se zbavil neustálé povídající a rýpající Loryane a teď ležel na posteli ve své komnatě, ruce pod hlavou a nepřítomně hleděl do stropu. Promýšlel si, co Ygrenen řekne. V jednu chvíli ho napadlo, že si to půjde předcvičovat před zrcadlo, ale připadal by si sám před sebou hloupě. Skoro ho ta představa rozesmála.
Dřív než si cokoli rozmyslel, sebral všechnu odvahu a vydal se do míst, kde měly své pokoje nedospělé víly. Šel za Saroniel. Možná, že si bude připadat ještě víc hloupě, ale bude to jistější. Došel ke stěně, za kterou se skrýval vílí pokoj. Nemohl tam ale přece jen tak vtrhnout. To by nebylo příliš zdvořilé, i když víly to tak běžně dělaly a nikdy jim to nepřišlo divné. Ony se ale mezi sebou znaly. Proto odchytil nejbližšího skřítka služebníčka a řekl mu, ať Saroniel vyřídí, že ji čeká.
Za dalších deset minut si byl téměř jistý, že víla nepřijde. Otočil se a chtěl odejít, ale uslyšel za sebou zašustění šatů.
„Saroniel…,“ vydechnul s úlevou.
Víla neřekla nic, jen se na něj tiše dívala. Uvědomil si, že by měl něco říct. Ale najednou se mu zdálo, že nedokáže vytvořit kloudnou větu.
„Kde můžu najít Ygrenen?,“ vyhrknul konečně a upřel na vílu prosebný pohled.
V její tváři se mihnul snad úsměv, snad úšklebek, ale Atryanovi došlo, že to nebude tak jednoduché.
„Chcete ji zase zneuctít?,“ zeptala se klidně.
„Ne. Samozřejmě, že ne. Jen jí to chci vysvětlit. Saroniel, vím, že mě chápeš. Slyšel jsem váš rozhovor s Ygrenen ten večer co přijela Loryane. Ty víš, že si ji nechci vzít, ale musím. Jenže Ygrenen tomu asi nevěří. Proto jí to chci vysvětlit. Za tři dny odjíždím a nedokážu odjet s tím pocitem, že jsem ji zradil. Prosím…“ Skoro šeptal.
Saroniel ho pozorně poslouchala, sem tam se jí zachvěla křídla a nakonec chápavě pokývala hlavou.
„Je u severního potoka.“
Atryanovi chvíli trvalo, než si uvědomil, co mu řekla. Přiskočil k ní, objal ji a zahrnul děkovnými slovy. Saroniel jen mávla rukou, zasmála se a vydala se zpět do své komnaty.
Atryan se dlouho nerozmýšlel a hbitě vykročil směrem k severnímu východu. Venku už se stmívalo. Nad skalami poletovali orli vracející se z lovu, žáby v potoce vesele kvákaly, odněkud zaprskala divoká kočka. Mezi všemi těmito hlasy zvířat však Atryan rozeznal ještě jeden a hned se za ním vydal. Byl to hlas Ygrenen, jasný a zvučný, zpívající melodii tak tesknou, že mu usedalo srdce. Potřásl hlavou, aby odehnal ten zrádný pocit smutku, který v něm píseň vyvolávala, a potichu se plížil k potoku. Nechtěl ji vylekat, aby neutekla ještě dřív, než s ní stačí promluvit.
„Ygrenen…,“ vyšel zpoza keře. Udivilo jej, že se nevylekala. Klidně se na něj otočila, ale z jejích očí šlehaly blesky. Pak kvapně sebrala bílé šaty, které zde prala a chtěla odejít. Atryan jí však zastoupil cestu a chytil ji za paži. Jeho stisk byl však zřejmě příliš silný, protože víla vyjekla a tváří se jí mihlo zděšení. Povolil stisk a otočil ji k sobě.
„Co chcete?,“ zasyčela a vzdorovitě na něj pohlédla.
Dobrý dotaz. Atryan se pousmál. Co vlastně chtěl? Co teď řekne?
„Vše ti vysvětlit.“
„Nechci vás poslouchat. Chtěl jste mě využít jako náhradu za vaši snoubenku. Na malý okamžik se vám to povedlo, ale teď už je ona zde, takže předpokládám, že mě nebudete nadále potřebovat a já…,“ hlas se jí zlomil.
„Jsi snad slepá Ygrenen? Nevidíš, že si ji vzít nechci? Copak se k ní chovám jako ke své milé? Nesnáším ji, abys věděla. Ale vzít si ji musím, protože otcova závěť nejde změnit.“
„Odcházím.“ Pokusila se mu vytrhnout.
„Ne, teď mě ještě budeš poslouchat.“ Atryanovy rysy ztvrdly, nasadil svůj panovačný výraz. „Ty se asi nedokážeš vcítit do mé situace, že ne? Po zbytek života budu muset žít s tou, ke které nechovám ani trochu náklonnosti. S tou, která se mi dokonce hnusí, jen ji vidím a slyším její protivný a falešný smích. A ten bych měl slýchat každý den, od rána od večera. A měl bych samozřejmě poskytnout elfí říši královského potomka.“ Zlostně si odfrknul a pokračoval: „Jenže pak jsem přijel sem a uviděl jsem tebe. Líbila se mi tvoje klidná, milá povaha i to, že ke mně nevzhlížíš jako k modle jako ostatní víly. Ze začátku jsem si chtěl něco užít, to přiznávám. Jenže pak jsem si uvědomil, že jsem se do tebe zamiloval a chtěl jsem poznat alespoň trochu lásky, kterou jsem nikdy nepoznal a pravděpodobně nepoznám ani po boku Loryane. Alespoň na chvíli jsem chtěl mít ten pocit, že mě má někdo rád, protože jsem to nikdy nezažil. Má matka byla přísná, žila jen pro sebe a já jsem byl jen to, co musela poskytnout říši. Otce si ani nepamatuji, protože umřel, když jsem byl ještě malé dítě. Ale on si mě zřejmě velmi oblíbil, když mi už předem obstaral nevěstu a ani se nezatěžoval s někým se radit.“
Skončil. Cítil se líp, protože se konečně někomu svěřil s tím, co ho celou dobu trápilo. Zdálo se mu, že Ygrenen pláče, proto vzal její hlavu do dlaní, aby na ni lépe viděl. Skutečně se její oči leskly slzami. Pokusil se ji políbit, ale ona ucukla, vytrhla se mu a chvatně se rozběhla pryč.
Atryan zlobně bouchnul pěstí do vrby, až z ní odpadlo trochu kůry. Hnusil se sám sobě.

Ygrenen doběhla do svého pokoje a vyčerpaně dosedla na postel. Pořád měla před sebou Atryanův zoufalý obličej, ale už se na něj nezlobila. Jen jí bylo elfího prince líto. Odpustila mu, ale nic víc už od ní nemohl očekávat. Musí si vzít Loryane, ať se mu to líbí nebo ne, ale nemůže počítat s tím, že mu ona, Ygrenen, padne kolem krku. Tohle prostě nešlo a oba to věděli už od začátku. Ona teď musela mít rozum a nic si s ním nezačínat. O to horší by to pak bylo…
Z úvah ji vytrhl hlas, který se jí ozýval v hlavě. Saroniel ji volala. Ale bylo to tiché, zoufalé, skoro nezřetelné volání. Ygrenen se mimoděk zachvěla a vyběhla na chodbu. Všude vládlo ticho, nikde neviděla ani skřítka, jen svíce tlumeně ozařovaly chodbu. Srdce se jí rozběhlo rychleji, když uslyšela tlumený výkřik, který vycházel od Saroniel. Její nejasná předtucha se proměnila v hrozivou jistotu, když ze Saronielina pokoje uslyšela zavrčení. V hlavě se jí opět ozvalo zoufalé volání její přítelkyně.
Musím najít Atryana. Problesklo jí hlavou. Ale kde? Nevěděla, jestli zůstal u potoka, jestli je ve své komnatě nebo snad u své snoubenky. Rychle se rozhodla hledat ho na nejbližším místě. Vběhla do jeho komnaty a zastihla ho, jak sedí u stolku, o který si opíral hlavu. Snad spal. Přiskočila k němu a prudce jím zatřásla. Trhnul sebou, pohlédl na ni a na tváři se mu rozprostřel úsměv, který však vzápětí zmizel, když viděl, jak se víla tváří.
„Co se stalo?,“ zeptal se a vstal.
„Saroniel…je u ní lykan,“ vyhrkla zoufale.
Atryan nemeškal, přehodil si přes rameno vak se šípy, popadnul kuši a do pochvy si zasunul meč. Pak se rázným krokem vydal k Saronielinu pokoji. Ygrenen pociťovala směs strachu a obdivu, ale když došli na místo, strach ji naprosto zahltil.
„Ty radši zůstaň tady,“ poradil jí Atryan a už se chystal vyjít, když ho Ygrenen chytla za ruku a naléhavě zašeptala: „Dávejte na sebe pozor!“
Střelil po ní pohledem, vykročil a pak už jej neviděla. Zmizel v Saronielině pokoji, sám proti rozzuřenému tvorovi, který už provedl bůhví co s její přítelkyní.
Opřela se zády o stěnu a chladnou dlaň si přikládala na rozpálený obličej. Tak strašně chtěla Saroniel pomoct, ale na lykana by určitě byly její kouzla slabá.
Z pokoje se ozval Atryanův přidušený výkřik. Útroby se jí sevřela hrůzou a rozhodla se: promění se v hada a nepozorovaně proklouzne dovnitř. Nedokázala jen tak stát a bezmocně čekat, než je oba zabije.
Již v hadí podobě se protáhla skulinou do místnosti a zkameněla hrůzou. Na zemi ležela Saroniel a byla celá od krve, Atryan bojoval s lykanem, měl však víc ran než obludné stvoření. Napůl vlk a napůl člověk útočil svýma prackama s dlouhými drápy a zuby se oháněl s neočekávanou mrštností. Atryanova kuše ležela rozlomená opodál. Ygrenen si všimla, že má lykan jeden šíp zabodnutý v noze, ale očividně mu nezpůsoboval žádné potíže. Z Atryana se řinul pot, jak se marně snažil ubránit svým ostrým, avšak zde naprosto zbytečným mečem. Lykan vypadal nepříčetně. Vrčel, z tlamy mu tekly sliny a oči měl podlité krví. Byl to souboj na život a na smrt a Ygrenen začínalo být jasné, kdo jej vyhraje. Uvažovala, že se pokusí k lykanovi nepozorovaně přiblížit zezadu a uštknout jej, nebyla si však jistá, zda by jed na tohoto tvora působil a zda by ji nerozšlápnul dřív, než by se o to pokusila. Když se začala odhodlávat k tomuto nebezpečnému činu a promýšlela, z které strany by bylo zaútočit nejlepší, Atryan zařval bolestí. Hrůza ji na chvíli ochromila. Princ se svalil na postel a rukou si přidržoval bok, ze kterého mu prýštilo neuvěřitelné množství krve. Lykan jej zřejmě seknul svými drápy. Atryan se však nepřestával ohánět mečem, i když na něm bylo vidět, jakou bolest mu to působí.
Teď nebo nikdy! Ygrenen se začala plazit k netvorovi, vtom ji ale lehce uhodil Atryanův meč. Lykan mu jej vyrazil a princ se teď neměl vůbec jak bránit. Zareagovala dřív, než jí ten nápad dozrál v hlavě. Proměnila se zpět do své vílí podoby, popadla meč a celou svou silou jej zarazila do vlkodlaka. Zvíře zavylo bolestí, byla si tedy jistá, že se strefila správně. Rychle pohlédla na Atryana, který se na ni jen zoufale díval a slabě zavrtěl hlavou. Ygrenen pevně svírala oběma rukama jílec meče, ale když se lykan prudce a nečekaně otočil, ztratila rovnováhu a dopadla na protější stěnu.
To je můj konec… Ygrenen zavřela oči a čekala, až ji obrovská tlapa přerazí vejpůl. V tu chvíli se však Atryan vzpamatoval, z posledních sil se zvednul, vytrhnul dýku, kterou u sebe neustále nosil a zuřivě začal bodat lykana do zad. Tvor divoce chrčel a rozháněl se na všechny strany. Ygrenen nemeškala než ji srazí, proměnila se v hada a vši silou zarazila své jedové zuby do jeho nohy. Teď si byla téměř jistá, že jed na oslabenou stvůru zapůsobí. Nemýlila se. Lykan se zarazil, zapotácel, upadnul a chvíli sebou zmítal v předsmrtné agonii, než vydechnul naposledy.
Atryan se svezl vedle něho, chvíli prudce oddechoval a pak se svalil na podlahu. Ztratil vědomí.
Ygrenen, která už znova nabyla své přirozené podoby, se k němu se zoufalými vzlyky sehnula a poslouchala, jestli dýchá. Jeho dech však byl až příliš slabý. V tu chvíli naprosto zapomněla, že opodál leží i její přítelkyně a rozběhla se pro pomoc. Naštěstí si to ale brzy uvědomila, a tak do nejbližších vílích komnat vběhla se slovy „Pomozte! Saroniel a princ Atryan jsou vážně zranění!“
Pak jednu vílu poslala za královnou a spěchala zpět k Saroniel. Pár víl, oněmělých hrůzou, se bezmocně sklánělo nad Atryanovým nehybným tělem, ty zbylé se ani neodvažovaly přiblížit, protože se bály lykana. Ten už však nejevil vůbec žádné známky života.
Konečně dorazila královna. Rychlým pohledem prince prohlédla, pak nasadila soustředěný výraz, několikrát tleskla a na zemi vedle elfa se objevila nosítka.
„Až řeknu,“ promluvila k vílám, „vyzvednete jeho tělo. Ale opatrně!“
„Teď!,“ vykřikla a víly zabraly. Na jejich křehkých tělech se objevily žilky, způsobené námahou, ale Atryanovo tělo už spočívalo na nosítkách. Úlevně oddechly.
„Teď jej odneste do jeho komnaty a snažte se zastavit krvácení. Já za chvíli přijdu.“
Královna vyčarovala další nosítka, tentokrát pro Saroniel, jejíž bezvědomí bylo způsobeno spíš šokem, než zraněním, protože žádná rána nebyla tak hluboká jako Atryanova. Tělo však měla poseto velkým množstvím škrábanců. Jizvy po nich však půjdou lehce odstranit pomocí několika kouzel. S princem to bude horší.
Když byla odnesena i Saroniel, chtěla se královna vydat k Atryanovi, ale zarazila se, když jí pohled spočinul na třesoucí se Ygrenen. Chlácholivě se na ni usmála, pak otevřela malou lahvičku, kterou měla uvázanou u pasu, kapla si pár kapek na ruku a přejela Ygrenen po jejích škrábancích. Tam, kde se její ruka dotkla, nezůstala ani stopa po zranění, ani kapka krve.
„A teď pojď se mnou,“ pokynula jí. „Budu potřebovat tvou spolupráci.“