Forsaken - 65. díl

Anotace: Izabelina rozcvička se mění v docela nebezpečnou situaci.

Sbírka: Forsaken

Kompletně vyřízená jsem klesla na nejbližší pařez a snažila se popadnout dech. Hřbetem ruky jsem si otřela pot z čela, ale zakrátko se tam objevil zas, a tak jsem se na to vykašlala. Dokud mi neteče do očí, tak ať si klidně je, kde chce, beztak jsem pochybovala, že mi na těle zůstalo jediný suchý místo.
Pět kiláků… No, to určitě! blesklo mi hlavou, nicméně jsem byla příliš vyčerpaná, než abych svou zlost nějak ventilovala. Jenže zůstat tu sedět jsem taky nemohla a to mě dost znepokojovalo. Mám se radši vrátit na to parkoviště? A nebo zkusit jít ještě o něco dál? Je možný, že jsem těch zatracenejch pět kiláků ještě neuběhla? A nebo jenom Riel našel elegantní způsob, jak se mě zbavit? Jenže tomu jsem sama nevěřila. Proč by mi sháněl to oblečení a tak? Ale kde je pak ta debilní odbočka k silnici?! Je možný, že jsem ji minula? Určitě ne, tak rychle jsem teda rozhodně neběžela!
S obtížemi jsem se postavila zas na nohy, který se tou námahou rozechvěly jako tráva ve větru, a vyrazila jsem cestou necestou přímo k silnici. Musela jsem se prodírat pichlavýma křovinama a pak ještě jako bonus překonat kopřivama zarostlej příkop, ale nakonec jsem se úspěšně vydrápala na asfaltku.
Výborně, tak tu odbočku už bychom měli vyřešenou… pomyslela jsem si kysele. A co dál? Koukala jsem vpravo vlevo, na všechny možný strany, ale kromě několika aut, který mě minuly za tu dobu, co jsem tam tak stála a čumákovala kolem, jsem nikoho nezahlídla. Rozhodně nikoho, kdo by připomínal arogantního chlápka na motorce.
Tohle je vážně skvělý… Jestli skálopevně věřím, že už mám těch pět kiláků zmáknutejch, tak se směle můžu vydat směrem zpátky. Jenže pokud ne… Znovu jsem se podívala před sebe i za sebe a nakonec jsem s povzdechem vyrazila k tý benzínce. Přece jen to byla aspoň nějaká civilizace…
Ušla jsem sotva pár kroků, když u mě zastavilo nějaký černý auto. Raději jsem trochu couvla, ale zase ne moc, protože jsem nechtěla zahučet do příkopu.
Řidič se nahnul a otevřel dveře u spolujezdce. Zahlédla jsem přátelskej úsměv a delší černý vlasy.
„Naskoč si, krásko!“ pozval mě dovnitř.
Pohledem jsem skoro toužebně přejela pohodlně vyhlížející sedadlo a začala chápat, jak se asi Adam cítil v ráji.
„Ne, díky,“ odmítla jsem se sebezapřením.
„Proč ne?“ nechápal ten muž. Věkově byl tak asi jako Riel, i když v odhadování jsem nikdy dobrá nebyla. „Vypadáš, že se sotva držíš na nohou. Vezmu tě někam na jídlo a pak tě odvezu domů. A nebo bys radši to jídlo vynechala?“
„Tak domů, jo? A tím myslíš ke mně a nebo tobě?!“ zeptala jsem se docela ostře.
Tiše se zasmál. „A kam bys radši?“
Hned jsem dala zpátečku. „Díky, ale není třeba. Přítel na mě čeká u pumpy,“ vymluvila jsem se a doufala, že se konečně sebere a odjede.
„Opravdu? Tak přítel? Nejezdí náhodou na motorce?“ Jeho tmavý oči mě skoro svlíkaly a já si v tu chvíli uvědomila, jak je můj nátělník odhalující. Pro jistotu jsem si překřížila ruce na prsou.
„Jo, jezdí. Proč?“ Najednou mě napadlo, že měl třeba nehodu... No jistě! Proto tu na mě nečekal a já...
„Protože mě poslal, abych tě přivezl,“ řekl namísto toho ten chlápek.
„Fakt?“ Nedůvěřivě jsem si ho prohlížela.
„Jo.“ Znovu ten úsměv. „Mám tě vzít k němu, prý dorazí jakmile bude moct.“
Zaváhala jsem. „A proč nepřijel, jak jsme byli domluvení?“ zjišťovala jsem podezíravě, ale bezděčně jsem přistoupila trochu blíž.
„Protože do toho Rielovi něco vlezlo. Ale prý se moc omlouvá.“
Připadalo mi jako kdybych právě dostala ledovou sprchu. Další. Ten chlad se usadil hluboko v mých kostech a já se téměř roztřásla. Tak Riel že se omlouvá...
Ušklíbla jsem se. „Něco takovýho by on nikdy neudělal!“ odsekla jsem a rozběhla se od toho auta pryč co nejrychleji to šlo.
Jenže ten chlápek byl dost pohotovej. A taky dost bezohlednej ke svýmu autu, protože okamžitě začal couvat a nabral mě těma otevřenýma dveřma. Pak naštěstí hnedka dupnul na brzdu. S heknutím jsem se složila na zem a téměř bezmocně jsem sledovala, jak vystupuje ven a blíží se ke mně. Když se ke mně sklonil a hrubě mě popadl za vlasy, pokoušela jsem se ho kopnout ale marně. Ještě než mě hrubě zasáhl pěstí do spánku, jsem zaslechla, jak si něco mumlá.
„Možná ale měl...“