Forsaken - 66. díl

Anotace: Izabela se ocitá na velice nezáviděníhodném místě. A ne sama...

Sbírka: Forsaken

Pozvolna jsem přicházela k sobě a první věc, kterou jsem si uvědomila, bylo, že tentokrát mě určitě nikdo starostlivě nepoložil na gauč. S tlumeným zaúpěním jsem se pohnula, měla jsem pocit, jako kdybych měla zpřelámaný snad všechny kosti v těle.
„No konečně!“ ozval se někde vedle mě vystrašenej ženskej hlas a já se přinutila kouknout tím směrem.
Přes mříže na mě hleděl pár doširoka rozevřených dívčích očí. A níž... Skoro jsem zalapala po dechu, když jsem spatřila temný šmouhy na její tváři a krku. Vypadaly jako od krve...
Opatrně jsem se posadila a nejistě se rozhlídla kolem sebe. Nacházela jsem se v nějaký velký kleci, stejně jako holka vedle mě, umístěný hned u zdi. Holá cihla, nic moc útulnýho. Okno v týhle místnosti nebylo a kromě stolku a židle u něj ani žádnej nábytek. Ze stropu visela holá žárovka, která slabě celej ten nádhernej interiér osvětlovala. Nevěřícně jsem potřásla hlavou. Kde to zase do pr... jsem?!
Vzduch tu byl vlhký a zatuchlý, hádala jsem, že jsme asi v nějakým sklepě. Ale proč? Vrátila jsem se pohledem zpátky k tý holce. Ustrašeně se tiskla ke stěně, která sousedila s mou klecí, a svýma špinavýma rukama pevně svírala kulaté mříže. Napadlo mě, že ať nás tu vězní kdokoli, mohl aspoň na dno klecí dát nějakou matraci a nebo aspoň dřevěnou desku. Byla jsem tu teprve chvíli a můj zadek už protestoval proti pohodlí na kovovém roštu.
„Kde to jsme? A o co tu jde?“ zeptala jsem se chraplavě a nepoznávala svůj vlastní hlas. V ústech jsem měla neuvěřitelně sucho a hlava mě třeštila, jako kdybych s ní mlátila aspoň hodinu do těch mříží.
Ta holka jenom potřásla hlavou. „Musíme odsud zmizet...“
No, jasně. To by mě asi samotnou nenapadlo... Na kolenou jsem se přiblížila ke dvířkám mýho vězení a zalomcovala s nima. Na to, abych se postavila, tu dost místa nebylo.
„To je marný, zamknul je. Nemáš nějakou vlásenku nebo tak?“ ozvala se zas ta holka. Začínala mi docela lízt na nervy.
„Ne, nemám nic!“ A to byla skoro pravda, protože ten, kdo mě sem hodil, mi dokonce zul boty a sebral triko, co jsem měla uvázaný kolem pasu. Objala jsem se aspoň pažema, abych se trochu zahřála. A šokovaně vydechla...
Na vnitřní straně levýho předloktí jsem spatřila obrovskou modřinu, která by sama o sobě nebyla tak zajímavá, kdyby jsem uprostřed ní nezpozorovala červenou tečku. Vpich... Zamrazilo mě z toho. Je možný, že jsme u nějakýho maniaka, co obchoduje s lidskejma orgánama? Už jsem četla o spoustě takovejch případů... I když se dotyčnej nešťastník většinou probouzel ve vaně naplněný ledem a ne v kleci...
„Co se to tu zatraceně děje?!“ dožadovala jsem se hlasitě odpovědi a znepokojeně si třela to poraněný místo.
„Ne tak nahlas!“ napomenula mě ta holka a s obavama se dívala k pootevřeným dveřím, který byly hned poblíž toho stolu.
„Tak mi konečně něco řekni!“
Dívka akorát potřásla hlavou, jako kdyby tu všechna slova byla zbytečná.
„Jak dlouho tu vůbec jsem?!“ nedala jsem jí přesto pokoj.
„Nevím... nemám hodinky... a tady čas plyne strašně pomalu...“ hlesla sklesle a pak se schoulila v rohu do klubíčka.
Koukla jsem na svý zápěstí a zjistila, že ani já je nemám. Zatraceně! Pokud mi někdo dal nějakej oblbovák na spaní, pak jsem tu mohla bejt pár hodin ale možná i dní... Když jsem si k sobě přičichla, začala jsem spíš věřit tomu druhýmu, ale možná to bylo tím, že mý kalhoty byly vlhký a páchly močí. Brr!
Dívka nejspíš zpozorovala můj znechucenej výraz, protože se téměř pousmála. „Z toho si nic nedělej. Jsem na tom asi tak stejně...“
„To nás ani jako nepustí nikam na záchod nebo se umejt?“ zeptala jsem se, i když to nebyla ta hlavní věc, která mě právě teď trápila.
„Někdy... Když zrovna dostane žízeň...“
„Cože?“ nechápala jsem.
Připlazila se k mřížím a nahnula hlavu na stranu. V tu chvíli jsem byla vděčná za to slabý světlo, protože i v něm se rány na jejím krku zdály neskutečně hluboký.
„Jsme tu jako jeho potrava...“ prozradila mi a hned nato jsme obě zaslechly tiché kroky blížící se přímo k nám.