Srdce bojovnice - 37. díl

Anotace: Saeros dává Riel slib.

Sbírka: Srdce bojovnice

Tentokrát jsem Saerosův polibek téměř zoufale opětovala. Když se naše jazyky střetly v nemilosrdném souboji a on si mě přitáhl blíž, zapomněla jsem na všechno kolem. Pevně jsem ho objala kolem krku a přitiskla se těsně k jeho svalnatému tělu, jeho blízkost ve mně probouzela téměř vlčí hlad. Než jsem si uvědomila, co to vlastně dělám, sevřela jsem jeho ret mezi zuby a skousla. Ucítila jsem v ústech horkou krev a ta chuť mě naplnila nezvladatelnou touhou.
Jenže k mému zklamání se Saeros odtáhl a hřbetem ruky si setřel rudé kapky ze rtu.
„Riel... Nechtěl jsem ti ublížit... Myslel jsem, že to také chceš...“ pronesl omluvně a jeho ustarané oči se vpíjely do mé tváře.
Nechápala jsem, o čem to hovoří. „Neublížil jsi mi...“ ujistila jsem ho přesto.
„Pak jsem tě zřejmě vylekal... Možná bychom měli zpomalit, co říkáš?“
Nevěřícně jsem na něho zírala. Zpomalit?! „Proč? Rozmyslel sis to snad?“ zeptala jsem se ne bez hořkosti.
„Ovšem že ne. Ale zřejmě potřebuješ víc času, abys... Aby sis přivykla na myšlenku nás dvou.“
Znovu si otřel ústa a mně to konečně došlo! On se domníval, že jsem ho kousla v sebeobraně! Už už jsem mu chtěla říct, že to tak nebylo, ale včas jsem se zarazila. Není snad lepší, když si myslí, že jsem náhle dostala strach, než aby si o mně myslel něco jiného?
„Promiň...“ hlesla jsem a jazykem jsem lehce olízla tu krvácející ranku. „Nechtěla jsem... Ale... nepotřebuji víc času...“ Naléhavě jsem otřela své boky o jeho. „Potřebuji tebe...“
Ztěžka polkl. „Riel... Nemusíme hned teď... Já dokáži čekat...“ Ale všimla jsem si, jak se v jeho očích rozhořela stejná touha jako musela planout v těch mých.
„Ale já ne...“ Natáhla jsem se a ústy začala laskat špičku jeho ucha a přitom jsem si dávala dobrý pozor na to, abych nesála příliš silně.
„Riel... Jsi si jistá?“ Jeho dech byl zrychlený a majetnicky mě svíral kolem pasu, přesto se stále ovládat. Stále byl připravený přestat, kdybych mu dala jenom náznakem najevo, že už v tom nechci pokračovat. Dojalo mě to. A moje vášeň poněkud ochladla.
„Ovšem...“ pronesla jsem s přesvědčením, které jsem ale necítila. Přesto a nebo možná právě proto jsem mu drze zajela rukou pod tuniku a prsty jsem prohnětla svaly na jeho zádech.
Jako odpověď na mou smělost mě něžně políbil na čelo. „Pak samozřejmě nemám námitek...“ pousmál se na mě. „Co si vyrazit na projížďku? Pokud tedy nemáš nyní nějaké naléhavější povinnosti?“
Znovu jsem se o něho otřela. „Tohle ti nepřipadá dost naléhavé?“
Zlehka mě pohladil po tváři, skoro jako kdyby se obával, že bych se mohla pod silnějším dotykem rozplynout. „Riel, nemusíš se takhle chovat. Já o tebe opravdu stojím.“
Srdce se mi rozbušilo prudčeji. „Co myslíš tím ´takhle´, Saerosi?“
Pokrčil rameny. „Vyzývavě... agresivně... Rozumím tomu, že máš obavy, Riel. Po tvých špatných zkušenostech se není ani čemu divit, ale mně opravdu můžeš důvěřovat. Víš přece, že bych ti nikdy neublížil. Ukážu ti, že milování může být nádherná věc, ne jenom ponížení a bolest...“
Políbila jsem ho, abych ho umlčela, a on se tomu nebránil. „Pak mi to ukaž, Saerosi...“
Vzal mě za ruku a vedl do stájí, dokonce mi galantně pomohl vysednout na Celebra, jako kdybych snad někdy během cesty tam ztratila schopnost vyšvihnout se mu na hřbet sama. Ale strpěla jsem to bez odporu, protože jsem ho nechtěla zklamat. Když už jsem byla usazená, podržel ještě na okamžik mou ruku ve své.
„Chci, abys věděla, že tohle neberu jako záležitost na jeden večer, Riel...“ pronesl vážným tónem.
„Nechci od tebe žádné sliby, Saerosi...“ bránila jsem se chabě.
„Přesto ti jeden hned dám, Riel... Nedopustím, aby ti ještě někdo někdy ublížil, rozumíš?“
Nejspíš jsem to měla chápat jako neuvěřitelně romantické gesto, jenže pro mě to byla znovu připomínka toho, že se o sebe nedokážu postarat sama. A to jsem teď věru nepotřebovala.
Raději jsem pobídla Celebra a téměř v plné rychlosti jsem se vyřítila na nádvoří. Saeros mi byl ihned v patách. Ani bych se nedivila, kdyby si tenhle můj čin vysvětlil jako pouhou stydlivost. Copak je tak odhodlaný vidět ve mně jen to dobré?
Než jsem prolétla branou a tryskem zamířila k lesu, zahlédla jsem ještě prince. Stál opodál s neproniknutelným výrazem ve tváři.