Gamchetu VIII.

Anotace: tak další trocha do mlýna (a ano je to minulost orla)

I když zásoby a materiál do tajného výzkumného zařízení dováželi každý měsíc, tak nový personál přijížděl pouze jednou za půl roku. A to buď uprostřed léta nebo zimy. A zatím co v teplém období roku bylo plahočení po příkrých cestách a úbočí podél strmých hor jakž takž bezpečné, tak cesta zasněženou krajinou představovalo hotové peklo. Nikdo totiž nevěděl, kde se pod sněhovou přikrývkou nachází pevná zem a kde už nikoli. A tak se konvoj se zásobami, materiálem a novými asistenty, kteří doposud poznali jen bezpečí za zdmi ústavů, musel vyrovnat se zuřivostí nezkrotné matky přírody, když mrazivý vítr lehce profukoval plachty náklaďáků a dostal se všem pod oblečení až na tělo.
Ochranka konvoje skládající se z elitních členů tajné služby pak byla rozestoupena okolo celé kolony a krom vyhlížení možných útočníků zkoumala ocelovými hůlkami ještě zem, aby se po cestě některé z nakládních aut nezřítilo nebo nezapadlo.
A každou půl hodinu se ti kolem konvoje střídali s těmi, co se vezli na korbě aut, kde byli namačkaní u malých elektrických kamínek, poskytující jim jen utěšující trochu tepla.
Cesta do výzkumného zařízení byla v zimě těžká a dlouhá. Trvala přesně čtyři dny během kterých si lidé a technika sáhly až na samotnou hranici svých možností...

Třetího dne cesty byl konvoj od svého cíle už jen pár kilometrů, ale přesto to bylo pořád ještě daleko. Stráže, stejně jako asistenti měli celé cesty už pokrk a na náladě jim nepřidalo, když na konci prvního dne se dva členové tajné služby spolu s jedním nákladním automobilem plným zásob jídla zřítili z převisu, když se uvolnila lavina a strhla je sebou dolů do rokle. Několik hodin pak museli ostatní za pomocí lopat prokopávat cestu, aby se zbytek konvoje dostal z nebezpečného úseku pryč.
A když se začalo stmívat, velitel konvoje - oblečený celý v černém - zavelel k zastavení v malém smrkovém lesíku, kde tábořili každou cestu, ukrytí před krutým větrem. Tam se na vykácené mýtině auta smrskla, co nejvíc k sobě a přes střechy náklaďáků se přehodily plachty. Potom velitel rozmístil hlídky na strategická místa tábora.
Slunce již zmizelo za obzorem a po úbytku toho mála hřejivých paprsků se ještě citelněji ochladilo. Strážným stoupala pára od úst a členové tajné služby na mrazu tvrdě pocítili tíhu své služby.
Podle přímého nařízení Vlády se ochrana zásobovacích konvojů musela zdvojnásobit hned potom, když se ke vzbouřencům začali přidávat lidé z armády. Nikdo si totiž nebyl jist, kdo je se vzbouřenci a kdo nikoliv. A nic nebylo důležitější, než udržet naživu nejlepšího vědce, který dál vymýšlel jeden vynález za druhým.
Když se pak blížila půlnoc a všichni kromě mužů na hlídce už spali, začala zničeho nic palba. Celý tábor v několika vteřinách ožil. Velitel okřikoval své muže a zbytečné posílal z jednoho kouta tábora na druhý, aby zabránil útočníkům v postupu. Oblohu rozsvěcovaly světlice, ale stejně to vypadalo, že ztráty budou pouze na straně služebníků Vlády.
A zatím co byla přestřelka v plném proudu, uprostřed tábora se z pod sněhové pokrývky vynořilo několik osob v bílém, kteří až do teď vyčkávali v zakrytém úkrytu. Tiše a obezřetně se plížili okolo nákladních aut a nakukovali na jejich korby, dokud nenalezli to, co hledali.
Když všechna ozbrojená stráž vyskákala z aut a přidali se ke svým spolubojovníkům, zbylo jediné auto s posádkou. Malý hlouček skládající se ze sedmi asisentů, tisknoucích se jeden k druhému v nákladním autě uprostřed tábora a čekajících, až střelba utichne. Jaké děsivé překvapení pro ně bylo, když místo členů tajné služby za nimi na korbu auta vyskočili tři postavy. Dva nejodvážnější se pokusili vykřiknout ale zbraně s namontovanými tlumiči jejich varovný křik umlčelo ještě v zárodku. Potom další výstřely zabili ještě čtyři asistenty, dokud nezůstala poslední. Atraktivní mladá žena s dlouhými černými vlasy teď hleděla smrti do tváře a očekávala kulku se svým identifikačním číslem.
Místo toho si jeden z útočníků v bílém stoupl před ní, stáhl si kapuci z hlavy a hned potom i lyžařskou kuklu.
Místo smrti mladou asistentku zasáhl šok, který přemohla jen výchova, jež jí od útlého věku vštěpovali do hlavy. Proto se nadechla a vyrazila proti vrahovi a vlastizrádci před sebou s křikem, který ukončila rána pěstí. Ještě než pak žena omdlela, stačila zaslechnout: „Je to pro tvé vlastní dobro. Věř mi.“ Potom se jí zmocnila tma.
Tři hodiny před svítáním střelba utichla, ale dokud nevyšlo slunce, žádný ze strážců konvoje neopustil své místo. Když potom začali počítat ztráty, musel velitel konvoje mezi mrtvé započítat ještě šest asistentů. Jediná útěcha a věc, co je všechny dělila od rozsudku smrti byla mladá žena, která ležela celá od krve pod tělem jednoho ze svých kolegů a díky tomu zřejmě i přežila.
Velitel nařídil naložit všechny mrtvé do jednoho nákladního auta a poté, co nejrychleji vyrazil s konvojem k cíly, kde se mu od velícího důstojníka základny dostal okamžitý rozsudek za neschopnost. Smrt.