Melien Edhel - XXXIII. kapitola - část 2/2

Anotace: Tak jak dopadne Legolasův nerovný souboj s Námou? Thranduil vyhlašuje vítěze turnajů, ale ani to se neobejde bez problémů. A Legolas není rozhodně jediný, na kom si Námo hodlá zchladit svou zlost. Doufám, že se vám díl bude líbit.

Sbírka: Melien Edhel

Následoval další úder a Legolas téměř upustil jednu ze svých dýk, když se ho pokoušel zblokovat. Bílou rukojeť zbarvila rudá krev z jeho rozedřené dlaně a Thranduil zaťal zuby. Pozoroval synovo hrdinné úsilí a nemohl neobdivovat jeho schopnosti, nicméně mu bylo jasné, že nemá proti svému soupeři šanci. Prudkost a zuřivost, s jakou ten ellon útočil, byly zcela nevídané.
„Faarea (Dosti)!“ zvolal hlasitě a zvedl obě ruce v jasném gestu.
Avšak neznámý bojovník nepřestával zasypávat Legolase ranami. Ten musel opět pokleknout, aby dokázal odrazit silný útok, a Námo se samolibě usmál.
*Nyní v prachu u nohou mých Legolas Thranduilion klečí, ellon, jenž myslel si, že nade mnou by snad zvítěziti mohl! Pros nyní o život svůj, Eldo! A možná milosti se tobě dostane!*
„Faarea!“ Thranduil vstoupil do arény, ale Legolasův protivník ho i tak zcela ignoroval a dál tiskl jeho syna k zemi.
*N´oio (Nikdy)!*
Legolas nohou tvrdě zasáhl Námu do kolena a odskočil od něho. Bohužel při tomto manévru přišel o obě dýky. Dopadly na zem s hlasitým bouchnutím, které bylo přehlušeno pouze zběsilým bušením jeho srdce. Valovy oči se nebezpečně zaleskly, když se napřímil, a Legolas měl pocit, že v nich spatřil svou vlastní zhoubu. Ale byl odhodlán neustoupit ani o krok. Pokud měl zemřít, tak hrdě, čelící svému nepříteli! A Námo vypadal, že mu to brzy vyplní, když zvedl své dýky k poslednímu úderu. Legolas mlhavě vnímal Lidiannin ustrašený výkřik a zalitoval, že ji ještě jednou nemůže spatřit, ještě jednou obejmout. Ale konec byl nevyhnutelný…
Naštěstí pro něj si Astalder vybral tuto vypjatou chvíli k tomu, aby se proplížil do arény a s tlumeným zavrčením se zakousl Námovi do lýtka. Vala zaklel a na okamžik se odvrátil od Legolase. Thranduil využil jeho chvilkové nepozornosti a postavil se mezi něj a svého syna, jeho ruka pevně svírala rukojeť jeho mocného meče. Astalder, který po napadení Námy raději poodběhl z jeho dosahu, se mu posadil k noze, zuby vyceněné, tělo napjaté k dalšímu útoku.
„Amin nyare faarea (Já řekl jsem dosti)! Ta naa vanwa (Jest po všem)! Vyhrál jsi!“ pronesl Thranduil téměř výhrůžným tónem a neznámý po krátkém zaváhání zastrčil své dýky do pouzder.
Thranduil z něj však stejně nespustil oči, když se v myšlenkách obrátil ke svému synovi. *Sut naa lle (Kterak ti je, Legolasi), Legolas?* Znělo to ustaraně.
*Tereva, Adar (Dobře, otče)… Diola lle (Děkuji Vám).*
Legolas nepochyboval o tom, že kdyby se do toho Thranduil nevmísil, Námo by ho bez váhání zabil. Se skloněnou hlavou posbíral své zbraně a vrávoravě vyšel z arény, s každým krokem mu tělem projela ostrá bolest. Ačkoliv nebyl zraněný, všechno ho bolelo, jako kdyby ho zasáhla lavina kamenů, ještě nikdy takovou únavu nepocítil. Chtěl si jen lehnout, zavřít oči a spát...
Thranduil, který čekal, dokud se Legolas nedostane do bezpečí, se také obrátil k odchodu, ačkoliv si přitom dával pozor, aby nikdy nebyl zcela otočený k tomu cizinci, nedůvěřoval mu. Astalder se držel poblíž něho a bylo zřejmé, že sdílí jeho ostražitost. Thranduil nemohl jinak, než obdivovat to zvíře, a rozhodl se, že si zaslouží za odměnu mísu plnou vepřového masa.
Jakmile vystoupil Legolas z arény, Lidianna k němu chvatně přistoupila a s úlevou ho uchopila za paži. K jejímu zděšení cítila i skrz látku jeho tuniky naběhlé žíly. Kůži měl pokrytou vrstvou potu a našedlou, v očích výraz jako kdyby viděl samotnou smrt.
„Legolasi...“ zašeptala nešťastně a zlehka ho objala. Cítila jeho chvějící se tělo tak nepřirozeně chladné a zmocnila se jí znovu úzkost. „Řekni, že budeš v pořádku...“ prosila ho.
Ale to už se u nich objevila Nimloth, jež ho jemně vysvobodila z Lidiannina sevření a nasměrovala ho k léčitelům.
„Uuma gorga, Lidianna (Neboj se, Lidianno). Ro ere´anta est (On pouze odpočinku potřebuje).“ snažila se ji uklidnit a spěšně se vydala najít lorda Elronda. Měl z nich všech přece jen největší léčitelské zkušenosti a něco na Legolasově stavu jí říkalo, že jeho schopností bude zapotřebí.
Lidianna nejprve zamýšlela vyrazit za Legolasem, ale pak si to rozmyslela. Jak ho znala, jistě teď bude chtít být chvíli sám a její přítomnost by ho nejspíš příliš nepotěšila. Navíc Nimloth říkala, že potřebuje odpočívat, a tak by ho neměla rušit. Zajde se za ním podívat později, aby se přesvědčila, že je opravdu v pořádku. I když ji Nimloth ujistila, že mu nic není, připadalo jí, že vypadala dost ustaraně.
I Thranduil se za Nimloth díval podezíravým pohledem. Když ji viděl hovořit s Elrondem a poté, co si oba pospíšili do paláce, mu bylo jasné, že něco není v pořádku s Legolasem. Chtěl se za nimi rozběhnout, avšak Glorfindel ho zadržel.
„Uuma (Nečiň toho, Thranduile), Thranduil. Ron tiruva ho (Oni na něho dohlédnou). Akhlle naa sinome sii´(Povinnost tvá nyní zde jest).“
„Akhamin (Povinnost má)?“
Thranduil se rozhlédl kolem sebe. Všichni ho s více či méně skrývaným zájmem sledovali a čekali, co udělá. Jeho oči se zastavily na Lidianně. Stála tam stranou od ostatních a vypadala tak malá a ztracená. Zranitelná... Thranduil nenáviděl slabost, ale bolest a starost vepsané v její tváři ho dojaly.
„Tula a´amin, Lidianna (Přistup ke mně, Lidianno),“ vybídl ji a ona ho váhavě uposlechla. Nemohl se její obezřetnosti divit, už se více než jednou stala terčem jeho zloby. Povzbudivě jí stiskl rameno, nicméně se zdálo, že to na ni mělo spíš opačný efekt. Ignoroval to.
„Pojďme nyní vítězů vyhlásiti... Za ellith zvítězila v boji s dýkami lady Nimloth hájící barvy...“
Thranduil se odmlčel. Nebyl si už vůbec jist, na čí straně vlastně Nimloth stojí. Její odtažité chování vůči němu po celou dobu oslav nešlo přehlédnout, stejně jako přízeň, kterou věnovala Gildorovi. Na jeho pokusy se s ní spojit v myšlenkách vůbec nereagovala, nedokázala ani snést jeho pohled, aniž by se hned neodvrátila. A nad tím vším spokojeně dohlížel Glorfindel... Glorfindel, jenž se nyní postavil vedle něho a polohlasně pronesl „Lady Nimloth za Gondolin!“
Thranduil se zamračil. Vždyť Nimloth neměla s Gondolinem vůbec nic společného! Modré oblečení, které na oslavách nosila, ho dráždilo jako červená barva býka. Kdykoliv se na ni podíval, jako kdyby křičelo, že mu nepatří, že náleží Glorfindelovi! Je pro něj opravdu jen sestrou a nebo něčím víc?! Vždy k sobě měli tak blízko... Co když za tím vězí něco jiného než jen sourozenecká láska?
Rychle potlačil své podezření. „Jistě... Lady Nimloth za Gondolin...“ zopakoval téměř nepřítomně.
„Jelikož sestra má zde nyní není, já ceny za ni převezmu!“ prohlásil Glorfindel pánovitě.
Thranduil měl už chuť ho poslat do Mordoru. Nevěděl, co je horší, jestli předchozí Glorfindelovo mlčení a nebo jeho nynější odměřené reakce. Sice mu v průběhu turnajů dělal společnost jako tomu bývalo dříve před jejich roztržkou, avšak působilo to na něj spíš dojmem, že ho hlídá. Pevně stiskl rty, aby se zdržel nějaké ostré poznámky.
„Věřím, že lady Nimloth nás ještě přítomností svou poctí a příležitosti tak míti bude, by ceny své si sama převzala,“ odsekl a pokračoval ve vyhlašování. „ Za ellyn zvítězil v boji s dýkami...“ Zarazil se, když mu došlo, že stále ještě nezná totožnost onoho ellona, jenž s takovou arogancí ignoroval jeho příkazy a pokoušel se zabít jeho syna. Podrážděně přejel pohledem přítomné Eldar a i zraky ostatních prozkoumávaly okolí, avšak marně. Černě oděný ellon nikde mezi nimi nebyl.
„Nechť předstoupí ten, jenž vítězství sobě dýkami svými vybojoval!“ vyzval ho Thranduil hlasitě, ale nikdo se nepřihlásil.
„Nuže zdá se, že ani cena tato zatím předána nebude...“ oznámil nakonec. „Nechť tedy turnaj další započat jest! Ellyn, jež mečem vládnou, nechť nám nyní schopností svých předvedou!“
Ellon, jenž měl tuto disciplínu na starosti, vyzval bojovníky, kteří se přihlásili, aby se seřadili u arén, a bylo opět losováno. Pak je poučil o pravidlech zápasu a první dvojice nastoupili, aby změřili své síly.
Thranduil tomu jen přihlížel, myšlenkami byl přitom v dobách svého mládí, kdy se sám podobných klání účastnil. Jeho otec Oropher byl vždy přítomen, a ačkoli Thranduil většinou zvítězil, nikdy od něho neslyšel slova chvály. Když se ovšem občas stalo, že prohrál, jeho otec ho vyplísnil, že trénink svůj zanedbal, a posměšně se ho tázal, jak chce bránit jeho říši, když jeho schopnosti v boji jsou zcela nedostačující. Přes to vše souboje v aréně miloval. Mohl při nich zapomenout na své starosti, zbavit se vzteku, jenž se v něm nashromáždil, a prověřit svou obratnost a sílu. Avšak pro krále se nehodilo, aby se do podobných akcí aktivně zapojoval. Král bojuje na válečných polích v čele své mocné armády, nezdržuje se s mladými nezkušenými vojáky na cvičištích... Jako kdyby znovu slyšel Oropherova slova...
Letmo si prohlédl připravené bojovníky a zarazil se, když mezi nimi zahlédl Gildora. Znovu zalitoval, že proti nemůže nastoupit, tak rád by ho ztrestal za jeho důvěrnosti k Nimloth! Jenom doufal, že nevyhraje, nebyl si jistý, jestli by mu zvládl navléct prsten pro vítěze, aniž by mu přitom nezlomil prst. Tlumeně zaklel.

Námo se vřítil do jejích síni jako Vala pomsty a když ji spatřil, rozlítil se ještě víc. Seděla na pohovce oděná jako vždy v šedém a láskyplně hladila jedno ze svých zvířat, které jí leželo u nohou. Ačkoliv nemohla přehlédnout jeho příchod, přesto ho nevzala na vědomí a dál se věnovala svému mazlíčkovi.
„Ty práva nemáš se do osudů jejich vměšovati!“ zvolal rozzlobeně.
Jeho mocný hlas se rozléhal místností, avšak na ni neudělal vůbec žádný dojem. Pouze povstala, vysoká a štíhlá, její rudé vlasy, jako kdyby byly jedinou živoucí věcí v jejím sídle. Planoucí jako věčný oheň a tak nepatřičné k její většinou vyrovnané a zádumčivé povaze.
„Vskutku? A kdo tobě práva k tomu dal?“
Napřáhla k němu ruku a na dlani jí leželo polámané bílé pírko. Pomalu ho upustila a on jako hypnotizovaný sledoval, jak se snáší k zemi. Než stihlo dopadnout, změnilo se ve sněhovou vločku, jež se jemně zatřpytila, než se měkce usadila na ledem pokryté podlaze.
„Mankoi naa lle umien sina (Proč tohoto činíš)? Počínání tvé zcela marné jest! Čeho státi se má, stane se, tomu zbrániti nemůžeš!“ sdělil jí nekompromisně.
Založil si ruce na prsou a tvrdě si ji přeměřoval. V poslední době byl u ní v paláci více, než by mu bylo milé. Cítil se tu tak nepatřičně a stísněně... Byl zvyklý na svou temnou říši zčásti skrytou pod zemí, kamenné síně vytesané do skal, obrovské tapisérie na zdech, jež tkala Vairë, útulné světlo loučí a neustávající šepot tam dlících duší... Však v této obrovské téměř otevřené hale vládly sníh a led... vše se třpytilo jako z mithrilu, obrovské rampouchy tu zdobily římsy a pouze kvílení větru, který se tudy proháněl, narušovalo věčné ticho.
„Pokud činy mé ničeho změniti nedokážou, proč tobě toliko proti mysli jsou?“
Její hlas byl tichý, stříbrné oči, které na něho upírala, se leskly, jako kdyby byly zalité čerstvými slzami. On se ale nenechal zmást. Nedokázala ho nikdy pohnout k lítosti jako jeho bratra, měl příliš mnoho povinností a velkou zodpovědnost, než aby si našel čas truchlit nad každou duší, jež prošla jeho síněmi. Tuto práci nechával na ní. Avšak zdálo se, že poslední dobou ji spíše zanedbávala. Věnovala se víc svým pochybným aktivitám, než tomu, aby ho zašla navštívit a poskytla útěchu těm, kteří ji potřebovali.
„Mně proti mysli jsou, neb pro ně povinností svých řádně neplníš! Ilúvatar sám též si toho nepochybně již povšiml!“ snažil se ji postrašit.
Pozvedla hrdě svou hlavu a bez jakéhokoli studu čelila jeho kritice. Šedá kapuce jejího pláště se jí svezla dolů a odhalila její vlasy v celé jejich kráse. Námo nechápal její zálibu v šedé barvě ani její neutuchající zájem o některé jedince nižších ras. Nebyl tak krutý, aby ji chtěl odsoudit k samotě, avšak proč svou pozornost nemohla raději věnovat Ulmovi, Valovi veškerých vodstev? Byla to pouze její vina, že tu dlela tak sama jen s vlky za své jediné společníky. Byla to její volba žít tu v tak nehostinném prostředí. A přesto odtud pokaždé odcházel s pocitem, že za to všechno nese odpovědnost. Jistě, byl to on, kdo jí zakázal následovat hlas svého srdce, však jak by také ne, když její srdce bylo tak pošetilé a její láska tak nesmyslná. Po svém zklamání se stáhla sem do ústraní a vybudovala své ledové království a ačkoliv Námo necítil jako ostatně všichni Valar chlad, něco z té mrazivosti proniklo i do jeho nitra.
„Pokud Ilúvatar výtek proti mně má, nechť mne zde navštíví, by mi toho osobně sdělil. Pouze jemu se já z činů svých zodpovídati budu a nikomu jinému!“
Pohodila dlouhými vlasy a rozvířila tak sněhové vločky v síni. Roztančily se ve vzduchu v divokém reji, stovky malých hvězdiček, které štípaly a oslepovaly. Námo si rukou zaštítil oči, aby se mu do nich nedostaly, a když ji opět sundal, byl v síni zcela sám.
„Manke naa lle (Kdepak jsi)?! Tula n´alaquel (Vrať se)!“ vykřikl popuzeně.
Ale jedinou odpovědí mu byla ozvěna jeho vlastního hlasu.