Druhá říše - 11. kapitola: Konec štěstí

Anotace: Vše se zvrtne v Atryanův neprospěch. A jedné postavě to bude osudové...

„Atryane, vstávej!“
Někdo s ním zuřivě zatřásl. Nechtělo se mu vstávat, protože předchozího dne šel spát pozdě, a tak se jen ohnal rukou a překulil se na druhý bok odhodlán spát dál. Jenomže nevítaný ranní příchozí se nedal odbýt. Až po delší chvíli, kdy konečně alespoň trochu procitnul ze spánku, mu došlo, že je to Pientere. Rezignovaně tedy otevřel oči a rozespale na ni zamžoural. Docela ho polekal její vyděšený výraz. Vlasy neměla učesané, dlouhé černé prameny jí splývaly až po pás, byla bosá a na sobě měla ještě stále noční košili.
„Jsou tady. Ach, já jsem to říkala. Co s námi bude?,“ vyrážela ze sebe a neustále si vjížděla prsty do vlasů.
„Co to povídáš?,“ napřímil se Atryan, který teď dokonale zbystřil. Ani nečekal na odpověď, odhodil přikrývku a začal se převlékat.
„Neuvěřili ti!,“ zaječela Pientere.
„Kdo?,“ zeptal se, i když předem znal odpověď.
„Snad všechen lid z říše se shromáždil před naším sídlem. To Loryane a Fartun to mají na svědomí!“
Atryan nebyl žádný udatný rytíř ani osobnost, která by se dokázala postavit tolika lidem a svými slovy je přimět, aby uvěřili jemu a ne Loryane. Moc dobře věděl, že na něj nedají. Musel ale něco dělat, i když se mu dělalo špatně při pomyšlení, že by se měl postavit před tolik lidí, kteří na něj budou nenávistně shlížet, a bude je muset přesvědčit, že je ti, co je poštvali, uvedli do omylu. Byl si jistý, že mu Fartun uvěřil, nebyl tak prohnaný jako Loryane. Zato ona jistě zvažovala všechny možnosti a určitě ji napadlo, že by ji mohl chtít Atryan podvést. Vůbec nebyla hloupá.
Do místnosti vpadla Ygrenen. Atryanovo jméno jí zamrzlo na rtech, když pohlédla do jeho tváře a poznala na něm, že už to ví. Ostatně elfy postávající kolem celého sídla už začínalo být slyšet. Někteří začínali bušit na bránu a volali „Spravedlnost!“.
„Vždyť jim to snad může být jedno, jestli si vezmu vílu nebo elfku a jestli poruším slib daný otci. Proč se do toho museli vložit?“
„Bůhví, jak jim to vyložili Loryane s Fartunem,“ povzdychla Ygrenen. Vypadala docela klidně, zřejmě si neuvědomovala vážnost situace. Uvědomění se však za chvíli mělo dostavit.
„To je pravda. Mohli jim navykládat všelicos. Musíš vyjít ven a uvést to na pravou míru Atryane, protože nepotrvá dlouho a oni proniknou do sídla. Naše stráže je nezadrží a -“
„Já vím, Pientere,“ zastavil netrpělivě svou sestru a pohodil hlavou. Rozhodl se to udělat hned. Když odcházel, Ygrenen mu krátce stiskla ruku a on jí byl za toto gesto vděčný. Alespoň trochu jej povzbudilo. Jakmile vyšel na chodbu, nebylo už cesty zpět. Několikrát se tedy nadechnul a odkašlal si, aby mu neselhal hlas. Skrz společenský sál se dostal na terasu. Ve chvíli, kdy na ni vyšel, hluk pod ním ještě zesílil. Bylo jich tolik… Víc než čekal. Pozvednul ruku, aby je umlčel, ale oni na jeho gesto vůbec nezareagovali a hrozili mu dál zaťatými pěstmi.
Zezdola se ozval výstřel a pak silný a pevný hlas Davena, který se rozlehl prostranstvím kolem zámku a alespoň zčásti umlčel rozbouřený dav elfů. „Buďte zticha! Náš pán chce promluvit!“
Na tato slova zareagoval statný elf, který byl zřejmě mluvčím davu. Atryan si ho odněkud pamatoval, ale nedokázal si vzpomenout odkud. Ostatně na přemýšlení nebyl čas.
„Není to náš pán! Nechová se čestně, ruší slib, který dal svému otci, našemu předobrému zesnulému králi a chce naprosto zničit svůj rod s příslušnicí jiné rasy, která mu nemůže dát potomka a jen znečistí čistou krev panovnického rodu!“
Atryan obemknul prsty kovové zábradlí, až mu zbělely klouby a jen stěží se ovládnul. Uvědomoval si však, že má elf v podstatě pravdu, ale raději na to teď nemyslel.
„Kdo ti napovídal takové nesmysly?,“ zvolal. Neměl tak zvučný hlas jako Daven, ale dostatečně silný, aby jej bylo slyšet.
„Tvá nešťastná snoubenka!,“ zněla odpověď.
Jako kdyby to nevěděl. Dostat se mu Loryane pod ruku, byl by ji schopný zabít. V celé duši se mu rozlila nenávist a zaplavovala každičkou cévu v jeho těle.
„To je zřejmě omyl, příteli,“ odvětil Atryan, i když mu poslední slovo šlo jen stěží skrz zaťaté zuby. „Včera jsem za svou snoubenkou byl a objasnil jí všechna nedorozumění a oznámil jí, že si ji i přes všechny své dosavadní poklesky hodlám vzít. Dávám vám své čestné slovo, že je to pravda.“
Dole to zašumělo. Elfové se po sobě dívali a každému se v očích zračila otázka, zda uvěřit či nikoli. Dal jim čestné slovo a přece se jim nikdy nezdál tak zkažený, že by svá slova pronášel jen tak do větru.
Atryan byl docela potěšen tou mírnou změnou v chování svých poddaných a radoval se, že jim vlastně říká pravdu.
„Jak to můžeš dokázat, princi?,“ ozvalo se zase zezdola.
Tohle byl ten správný dotaz a Atryan věděl, jak jej obrátit proti elfům.
„Nemám co dokazovat. Mé čestné slovo platí. Jsi velmi smělý, že po mě požaduješ nějaké důkazy.“
Elf sklopil hlavu. Když ji zase pozvedl, viděl Atryan i na tu dálku, že se tváří zahanbeně a pokorně.
„Odpusť, princi. Uvěřil jsem, že snad došlo k jakémusi omylu.“
Po těchto slovech sklopili ostatní hrozící ruce a z několika míst se ozvalo „Ať žije princ Atryan!“.
Atryan si vychutnával své vítězství a kynul na všechny strany. To ale nemělo trvat dlouho. Kynoucí ruka mu poklesla, když viděl, jak se divokým tryskem na koni žene neznámý jezdec. Když přijel blíž, Atryan v něm rozpoznal Loryane. Vjela přímo do davu, který uhýbal zvířeti z cesty a ohromeně zíral na jezdkyni v jeho sedle.
„Nevěřte mu! Je to zrádce vlastní krve!,“ vzkřikla mezi Atryanovy poddané.
„Pleteš se, paní. Princ nám právě vše objasnil. Proč jsi nám ale ty neřekla, že za tebou byl a ujistil tě o svatbě s tebou?“
„Ano, ve svém rozrušení jsem zapomněla povědět, že byl včera ráno v domě mého otce. Ale vše, co jsem vám řekla, jsou slova, která tam vzešla z jeho úst!“
Atryanovi se dělaly mžitky před očima. Z toho už nevycouvá. Bude se muset přiznat ke svým záměrům.
„Je to pravda, princi?,“ ozvalo se zezdola.
Mlčel. Nevěděl, co má odpovědět. Nakonec se rozhodl pro kladnou odpověď.
„Vidíte?,“ rozkřikla se zase Loryane. „A takového chcete vládce? Takového, který mezi krev svého vlastního čistokrevného rodu elfů, přimíchá krev obyčejné víly? A ještě za mnou chodí s nehoráznými návrhy. Chce, abych byla já manželkou, ale ona milenkou! Hanba elfího rodu! A já že bych měla uzavřít sňatek s takovým krvezrádcem, který si neváží posledního přání svého otce? Nikdy! Odmítám se k němu hlásit!“
Atryan nevěřil vlastním uším. Odmítá se k němu hlásit? Znamená to snad, že…
„Proto vám radím: nenechte se jím dál vykořisťovat a svrhněte jej z trůnu! Je vředem na těle rodiny elfích panovníků, a proto se jej snažte odstranit! Vtrhněte do sídla a zničte jej! Nastolte nový řád, řád mého otce Fartuna. Je to občan jako vy! Chápe vaše přání a tužby, nebude vás vykořisťovat jako tamten!,“ ukázala prstem na Atryana.
Elfí princ, pro své poddané teď už zřejmě jen vřed na těle své rodiny, se otočil za sebe. Ve společenském sále tam stály Ygrenen s Pientere, obě pobledlé a roztřesené. Pientere to zvládala ještě hůř než víla. Prosebně na Atryana hleděla a její rty němě vyslovovaly volání o pomoc. Ygrenen stála vedle ní a konejšivě ji hladila po vlasech, i když sama třeštila oči hrůzou a bála se i pohnout.
Atryan sledoval dění dole. Elfové se mezi sebou radili, špitali si a pokřikovali na sebe. Pak jejich mluvčí pozvednul svůj luk do výše a zahřímal: „Zničme následníka!“
Po těchto slovech se k němu zvedly stovky luků a kuší, připravené vystřelit. Atryan nemeškal, bleskurychle se sklonil, aby ho šípy létající vzduchem nezasáhly a rychle vběhnul do sálu. Jeden šíp se mu zabodnul do ramene, ale ne tak hluboko, aby jej nemohl sám vytáhnout.
Přibíhající Ygrenen jen odstrčil stranou a kvapně vyběhnul na chodbu.
„Rozestavte vojáky na nádvoří! Nikdo nesmí proniknout do sídla!“
Hlouček vyděšených sluhů se zmateně rozprchl do přízemí, aby předal dál rozkaz svého pána.
„Kde je Daven?,“ zeptal se Atryan jedné malé služky, která na jeho otázku jen bezmocně krčila rameny.
Naštěstí ale princ nemusel čekat dlouho. Rychlými, ráznými kroky k nim mířil sám hledaný. V jeho kamenné tváři se nezračil žádný výraz. Ani strach, ani lačnost po bitvě. Prostě nic.
Atryan se k němu vrhnul.
„Co budeme dělat? Prosím tě o radu a pomoc, příteli. Sám to nezvládnu!“
„Už jsem vydal rozkazy, aby služebnictvo zavřelo a zabednilo všechna místa, jimiž se lze dostat do sídla. Dále jsem poručil, aby snosili všechny zbraně, které se zde najdou. Jen se bojím, aby se někteří z těch, co jsou uvnitř, nepřidali na Fartunovu stranu a nezradili nás.“ Při poslední větě si povzdychnul a naléhavě zašeptal, aby jej služebnictvo procházející kolem nemohlo slyšet: „Musíte s Ygrenen utéct. Nevím, jak dlouho vydržíme odolávat tomu rozezlenému davu. Chtějí váš život, princi. Už tady pro vás není bezpečí.“
Atryan jen kývnul. Tohle věděl. Musí to být. „Postarej se tu o to,“ řekl svému příteli a krátce mu stiskl ruku.
Otočil se a zamířil ke své komnatě. Tam už stála Ygrenen. Ale nejen ona. Byla tu ještě jedna osoba, na kterou dočista zapomněl. Pientere. Co bude s ní?
Vrátil se zase k Davenovi. „Davene, co s Pientere?“
„Nechejte ji tady. Postarám se o ni. Nemějte starosti.“
Atryan je ale měl. A velké. Přesto však sdělil Pientere, že má zůstat tady a nehnout se od Davena, který ji bude chránit a Ygrenen oznámil, že musí společně utéct. Když to jeho sestra slyšela, vrhla se na něj jako šílená a rozeštkala se mu na rameni.
„Ty scény si teď prosím odpusť,“ procedil ne příliš soucitně Atryan.
Pientere však v pláči neustávala, proto raději oznámil Ygrenen, že si má sbalit ty nejnutnější věci a sám se vydal do své komnaty pro vše potřebné. Ze stěny sebral dva luky a kuši, nazul si jezdecké boty, do vaku sbalil plášť a ze šuplíku vytáhnul pečetidlo svého rodu, aby se jím mohl případně prokázat. Na víc už nezbyl čas. Stihl ještě rozkázat, aby osedlali Kasteu a ještě jednoho jednorožce, i když podle jeho mínění by byl vhodnější létavec, aby se lépe dostali přes elfy. Takový přepych si teď však nemohl dovolit.
Vrátil se na chodbu, již připravené Ygrenen hodil jeden luk, druhý si připevnil k pasu a sám si vzal kuši. Když už chtěli sejít dolů do stájí, ozvaly se zezdola rány. Netrvalo dlouho a do sídla vpadli první elfové. Za nimi vbíhali otevřenou branou další a další, začínalo se jimi plnit první patro a někteří už vbíhali i do druhého.
Zrada, blesklo Atryanovi hlavou. Někdo ze služebnictva otevřel bránu!
„Snažte se co nejdříve dostat do stájí. Já povedu vojsko,“ křikl na něj Daven a už se řítil dolů ze schodů.
Ygrenen se snažila být statečná a neztrácet rozvahu a docela se jí to i dařilo, Pientere se však podlamovaly nohy a nebylo schopna hnout se z místa. Jen srdceryvně kvílela a rvala si vlasy z hlavy. Atryan musel uznat, že oprávněně.
„Říkal jsi, že mě bude chránit! Kam šel?,“ vyrazila ze sebe a padla koleny na zem.
„Prosím tě, Pientere, vzchop se!,“ jal se ji zvedat Atryan.
„Nech mě jít s vámi! Nenechávej mě tu!“
„On se pro tebe vrátí. My se musíme dostat do stájí. Tobě nic nehrozí.“
„Jsem tvá sestra. Když nedostanou tebe, budou chtít vybít svou zlost na mě!“
Atryan se tím teď nechtěl zaobírat. Nesměl propadnout lítosti ani strachu. Musel jít vpřed a neohlížet se. Navíc byl přesvědčen, že pod Davenovou ochranou se jí nic zlého nemůže stát. Zavelel tedy k odchodu do stájí a obezřetně vedl Ygrenen za ruku kolem zdi, co nejdál od elfů, kteří by je mohli zahlédnout. Neměl tušení, jak se tam dostat.
Najednou mu probleskla hlavou vzpomínka z dětství. Byl to jen záblesk, ale byl si jistý, že v tuto chvíli důležitý. Vzpomněl si, že mu chůva vykládala o tajném únikovém vchodu vedoucím do stájí. Měl by být někde na opačném konci chodby. Opatrně se tam doplížil a jal se zuřivě prohmatávat podlahu. Ygrenen ho nechápavě pozorovala.
„Někde tady je tajný vchod do stájí,“ zašeptal, když se sklonila vedle něj a začala rukama šmátrat kolem sebe, aniž vlastně věděla, co hledají.
„Tady něco je!,“ špitla najednou.
Po důkladném ohmatání Atryan pod kobercem nahmátl menší čtvercový otvor. Rychle vytáhl z pouzdra na opasku ostrou dýku a odřízl koberec v místě, kde se otvor nacházel. Strčil do něj ruku a našel vedle něj něco jako zástrčku.
„Je to na zavírání zevnitř,“ oznámil a odsunul ji. Pak zvednul celý poklop, pod kterým se skutečně nacházely stáje. Dva podkoní právě sedlali dva jednorožce. Podlaha stáje nebyla tak daleko, a proto mohli snadno seskočit. Oba elfové leknutím nadskočili, ale když viděli, kdo přichází, pokračovali dál ve své práci.
Atryan věděl, že by měl otvor něčím zacpat, ale na to teď nebyl čas. Zdálo se mu, že podkoním trvá sedlání strašně dlouho.
Když už naposledy překontrolovali popruhy, třmeny i sedlo, ozval se za nimi tiché cvaknutí a pak někdo dopadl na podlahu. Atryan se otočil s napřaženou kuší, ale zase ji rychle sklopil. Málem by zastřelil vlastní sestru.
„Pientere, říkal jsem ti-“
„Ne, poslouchej mě. Jdou sem. Už jsou v našem patře. Nemohla jsem tam zůstat. Zabili by mě. Nepotrvá dlouho a budou tady!“
A skutečně. Otvorem už proskočili tři elfové. Každý měl v rukou luk a mířili na Atryana. Ten nemeškal, strhnul Ygrenen i Pientere za hrazení a tasil meč.
„Vyveďte jednorožce ven!,“ křikl na rozrušené podkoní, kteří ihned uposlechli. Naštěstí byli dost rychlí, a tak se elfům soustředěným jen na prince nepodařilo vystřelit šípy. Nemohli se také přiblížit dost blízko, protože hrazení bylo vysoké a Atryan by je mohl překvapit náhlým útokem zpoza něj. Proto jen rozpačitě postávali a čekali, kdy princ vyběhne. Naštěstí pro ně a naneštěstí pro prince seskočili dolů další tři.
„Proměním se v hada,“ zašeptala Ygrenen Atryanovi a také tak učinila. Na zemi se objevil duhový had, kterého Atryan zastrčil za kabátec tak, že mu čouhala ven jen hlava. Alespoň teď bude Ygrenen v bezpečí.
„Musím to rychle proběhnout. Seberu támhle ten džber a budu se jím krýt. Venku už budou čekat jednorožci,“ plánoval Atryan.
Pientere se mačkala v koutě a tiše plakala. Nedokázala pochopit, proč Atryan mluví jen o tom, jak se zařídí on s Ygrenen a na ni vůbec nepomyslí. Chce ji snad nechat tady s těmi pomstychtivými elfy? Chytla jej za paži a přitáhla se, aby se mohla zvednout, protože nohy ji vůbec neposlouchaly.
„A já?,“ zeptala se jej.
„Pientere…zůstaň tady. Nevšimnou si tě. Nechám ti tady luk. Když zůstaneš schoulená v koutě, nebudeš ho muset ani použít, protože půjdu jen po mně. Pak toho využij a přeběhni na druhou stranu a ukryj se mezi slámou. Věř mi…,“ políbil ji na tvář. „A teď musím jít. Vrátím se co nejdřív to půjde. Ty vyhledej Davena a plně se odevzdej do jeho rukou.“
Už nic nenamítala. Vzala si od něj luk a vmáčkla se co nejvíc do kouta.
Atryan poslouchal dění za hrazením. Elfové se tiše radili, z jaké strany by bylo nejlepší zaútočit. Rozhodl se využít tuto chvíli k útěku. Napočítal do tří a…vyběhl. V tu ránu na něj všichni namířili své luky a kuše. Bylo jich už dobrých tucet. Popadl džber a snažil se létající šípy odrážet. Dařilo se mu to docela dobře. Proběhnul skoro až ven, když tu mu nad hlavou prolétlo velké množství šípů. Ne však od elfů ve stáji. Ty šípy vylétávaly zvenčí. Otočil se čelem k nim, a co nejvíce se vměstnal do výklenku u východu. Koutkem oka zahlédl Pientere, jak vybíhá a pak…
„Atryane, pozor!,“ uslyšel její hlas. Podíval se směrem do stáje a viděl, že zmatení elfové už zase přišli k sobě a svorně na něj namířili své šípy. Chystali vystřelit všichni najednou. Potom už šlo všechno ráz naráz. Pientere vyběhla zpoza hrazení a skočila před něj. Vystřelené šípy se do ní zabodly všechny v jediném okamžiku a ona se skácela na zem. Elfy to na chvíli zarazilo. Dívali se na zraněnou princovu sestru jako na zjevení.
V Atryanovi se všechno sevřelo. S hrozivým a nelidským výkřikem se rozběhnul proti leknutím zkoprněným elfům a zuřivě se proti nim začal ohánět mečem. Snad polovinu se mu jich podařilo zasáhnout. Vzmáhal se v něm ukrutný žal a zuřivost, nedokázal se ovládnout. Až když si všimnul, že se stahují do zadu a odhazují své zbraně, pochopil to jako vzdávání a vrátil se k Pientere.
Z elfčina těla vytékaly tenké pramínky krve. Ona sama měla přivřené oči a pootevřené rty a nejevila žádné známky života. Atryan si k ní kleknul. Bylo mu jedno, jestli jej teď zabijí. Mysl měl náhle otupělou a prázdnou. Jediné slovo, které se mu v ní usídlilo, bylo mrtvá. Je mrtvá, mrtvá kvůli němu, protože jej chtěla zachránit…
Z kabátce se mu vysoukal had. Ani si toho nepovšimnul. Vzal Ygrenen na vědomí snad až se vedle něj proměnila zpět do své vílí podoby. Snažila se zachovat rozvahu, ale svým vycvičeným smyslem cítila, že tady už není pomoci. Naklonila se nad ústa Pientere, zjistila však, že elfka nedýchá. Věděla, že je to marné, ale zkusila ještě zasypat rány vílím prachem. Neměla jej však u sebe dostatek na to, aby zastavila krvácení po celém těle.
Pohlédla na Atryana. Stále ještě měl v očích naději, ale ona mu ji teď musela vzít.
„Je mrtvá, Atryane,“ zašeptala.
Atryan chvíli mlčel, jako by si význam jejích slov neuvědomil. Pak se na ni podíval, a když poznal, že to myslí skutečně vážně, vrhnul sena zem ke své sestře a zaryčel jako raněné zvíře. Zuřivě s ní zatřásl, ale ona ani nepootevřela oči.
„Pojď, musíme jít,“ snažila se jej přimět Ygrenen a i když pro slzy neviděla, poznala, že ho od své mrtvé sestry neodtrhne. Zoufale se rozhlédla kolem. I přes Atryanovy srdceryvné vzlyky rozeznala, že ryk venku ustál. Alespoň v nejbližším okolí. Že by to byla past? Rozhodla se to prozkoumat. Proměnila se v hada a připlazila se až k východu ze stájí. A skutečně nikde nikdo. Jen pár vojáků z Atryanovy gardy a za nimi…ano, byl to Daven. Přeměnila se zase ve vílu a z plných plic na něj zavolala.
Nerozmýšlel dlouho. Rychle se rozběhnul ke stájím. Vtrhnul dovnitř a ustrnul.
Rozvahu však ztratil jen na chvíli. Pak přiskočil jediným skokem k Atryanovi a snažil se ho odtrhnout od umírající sestry.
„Musíš utéct, Atryane. Musíš se vzchopit, nemyslet teď na to, co se stalo a jít dřív, než bude pozdě!,“ přemlouval jej.
Atryan však neměl daleko do hysterického záchvatu a nedal se žádným způsobem přesvědčit. Jako by jej ani nevnímal. Poddal se naplno svému žalu a po tvářích se mu řinuly potoky slz.
Zvenčí se zase ozvaly výkřiky elfů, kteří se vzpamatovali z úleku nad tím, že zabili sestru svého panovníka. Ale co, řekli si nakonec, třeba měla také tak zkaženou krev, jako má její bratr a rozhodli se pokračovat v započatém díle.
Ygrenen i Daven to zpozorovali a začínali si zoufat. Atryan neviděl, neslyšel, jen něco bolestně šeptal Pientere.
„Uteč alespoň ty,“ obrátil se Daven k Pientere. „Jeho se pokusím nějak ukrýt. Ale pospěš si, protože za chvíli ti venku propadnou stejné zuřivosti jako předtím.“
„Ne, bez něho nikdy neodejdu. Umřu s ním!“
„Dobře! Tak já vás tady tedy nechám, ať si můžete všichni tři v klidu umírat.“ Řekl to klidně, ale nebylo pochyb, že to myslí vážně, protože se otočil na patě a rychlými ráznými kroky odcházel.
„Počkej!,“ zavolala za ním Ygrenen zoufale. „Slibuju, že jej přinutím…“ Dřepla si vedle Atryana, chytla jej za tvář a otočila k sobě, aby se na ni musel podívat, i když si nebyla jistá, jestli je vůbec schopný vidět. „Atryane, lásko. Podívej se na mě. Chceš, abych dopadla stejně jako Pientere? Chceš nás ztratit obě? Nebo se vzchopíš a utečeš se mnou?“
Elfí princ neodpověděl. Jen sklopil oči. Snad přemýšlel. Když je zase pozvedl, zdálo se Ygrenen, že se mu v nich mihla jiskřička odhodlání. A skutečně. Ztěžka vstal a málem by zase klesnul na kolena, kdyby jej Daven nezachytil. Společnými silami jej dovlekli ke Kasteovi a pomohli mu na něj i vylézt. Ygrenen vyskočila na druhého jednorožce. Jen po ní stočil oči plné pochopení, jaké mají všechna tato zvířata, a dal se do pomalého klusu. Kastea jej chtěl následovat, Atryan jej však zastavil a řekl Davenovi: „Nenech ji tam tak ležet. Postarej se o její pohřeb.“ Jeho hlas zněl dutě, cize a bezvýrazně. Daven jen kývnul v odpověď. Chtěl skrýt své dojetí, protože za slzy a jiné projevy citu se vždy styděl. Raději pobídnul Kasteu a jednorožec se rozjel. Bylo právě na čase. Mezi elfy se roznesla otázka, kde zmizel princ a chystali se prozkoumat sídlo i okolí. Byli přesvědčeni, že jim nemůže utéct. Opak byl však pravdou.
Daven se rychle vrátil pro Pientere. Vypadala, jako by jen spala, její tělo bylo ještě teplé. Musel ji odnést dřív, než ti pomatenci vtrhnou i do stájí a ušlapají ji.