Východ slunce 32. díl

Anotace: Setkáváme se se staronovou postavou. Tak schválně, kdo to bude?:) A děkuji všem vytrvalcům...

Pohupovala jsem se na Sin Thaiovi a jen nejasně vnímala cestu, na níž jsme jeli. Vedl nás, věděl kam. Já se potřebovala zamyslet nad několika čerstvými událostmi a ne sledovat cestu. Byla jsem ve zvláštním rozpoložení. Jednoznačně za to mohla nečekaná návštěva Sangrijského lesa. Nelitovala jsem jí, musela jsem pomoct, ať už z mé vlastní chuti, či povinnosti, jež mě vázala. Kdybych tam nešla a nepřizvala k tomu svou jednotku, vyčítala bych si to nadosmrti. Už tak mě zraňovalo, že jsme neučinili víc. Zemřelo spoustu nevinných dívek a mužů. Svět své víly bude oplakávat. Už mu nebudou tančit, nebudou zpívat a poletovat ve tmě jen při světle měsíce. Nyní budou pozorovat činění ostatních. Z povzdálí, z okolí, za několik desítek let snad i přímo. Škoda jen, že někomu tak čistému chce přesto někdo ublížit. Zmínila jsem se o tom již několikrát a rozhodně to myslím vážně. Možná, že Maneater měl v něčem pravdu, ale ne ve všem. Když kvůli své pravdě a částečné pomstě podezřelé vražedkyni své matky hodlá zabíjet nic netušící oběti, je to ubohé. Nutí ostatní, aby své ruce namáčeli v krvi. Maří tak životy, z nichž by mohlo vylézt něco produktivního, a ničí duše. Stejně jako potopil tu mou. Takových je nyní mnoho, teď záleží, jak ti nakažení ovlivní zbytek čistých. Či naopak.
Snažila jsem se, aby mé vraždění bylo alespoň k něčemu, vedlo k užitku. Pro mou duši to však byla chabá útěcha nad zvětšujícím se zpustošením. Žádné zdravé živé bytosti nezabíjejí jen tak, z nudy, z pomstychtivosti, z nutkání. To jen ti nakažení chorobě podlehnou, zaslepí jim rozum, zkalí průzračné vody a nechá je plavat ve svých hříchách. Ano, mé šílenství se začínalo projevovat. Možná, že k tomu vedla vždycky jen souhra náhod, ale já si dobře pamatovala, jak jsem se chovala dřív. Dobře, v daleké zaslepené minulosti nebyla příležitost k projevení zákeřných myšlenek, ale nyní, ve světě propuknuvšího násilí, uchopily zhoubné nádory svou šanci pevně za pačesy. Ano, vždycky jsem byla tiché, ale nepředvídatelné povahy. Nyní se však ta nepředvídatelnost změnila v nebezpečnou zuřivost. Při prvním odporu jsem si surově upravila zevnějšek, při druhém jsem se zahalila do tmy a u třetího, postupně vyvrcholujícího, jsem málem skončila v očišťovacím plameni svých vlastních skutků. Při svém záchvatu jsem poničila krásu, na které mi tolik záleželo. Jen jsem se utvrdila v myšlence, že jsem nebezpečná všem svým bližním. K tomu závěru jsem dospěla mlčky, apaticky. Snad mě to ani nepřekvapilo. Znejistěla jsem až pak, co jsem si připomněla hýbající se tělo pode mnou. Sin Thaie mě věrně nesl na svých bedrech. Ale jak dlouho? Osudnou se můžu stát i jemu.
„Možná máš pravdu, to mě ale nedonutí, abych tě do toho nechal zabřednout po krk bez jakéhokoli příslibu pomoci.“ Vtrhl do mých myšlenek Sin Thai. Pobouřeně jsem se na něj zadívala. Trochu ohnul bílý krk, aby na mne viděl alespoň jedním okem. Zamračila jsem se.
„Nemáš mi co brouzdat v myšlenkách. To už je dneska podruhé!“ vytkla jsem mu mírně. Pravdou však je, že mi ty jeho řeči v některých, pouze v některých, případech pomohly.
„Lepší, než kdyby ti v nich lítal Sodaat. Víš, jak proříznutý jazyk má. A co teprve ty jeho „bystré“ úvahy.“ Poznamenal uštěpačně a zašilhal na jasnou oblohu. Pohlédla jsem tím samým směrem a spatřila dva ptáky volně se vznášející v záviděníhodných výškách.
„No vidíš, na toho jsem úplně zapomněla. Od té doby, co se ke mně nazpět přidali všichni z jednotky, pořádně jsem ho neviděla. Vlastně ani nebyla příležitost. A je dobře, že kromě tebe nikdo další nezažil ten můj výstup.“ Řekla jsem spíše pro sebe. Snažila jsem se odvést řeč aspoň na o centimetr vzdálenější kolej.
„Tím bych si tak jistý nebyl. Víš přeci, kolik v tom Lese pučí života. Někdo tě určitě viděl, a kdekdo tě jistojistě slyšel.“ Raději jsem se nesnažila zaznamenat ten zlomyslný podtón. Zdálo se mi to, nebo se něco od našeho ptačího přítele poučil? Tak či tak, jestli se ve své jedovaté poznámce nemýlil, mohli by mě také zaznamenat úplně všichni. Les přeci jen nese ozvěny, obzvlášť ten magický.
„Opravdu ti děkuji, raději ses neměl zmiňovat. Moc jsi mi tím tedy neprospěl.“ Promluvila jsem po chvíli přemýšlení sarkasticky.
„A kdo říká, že ti tím mám prospívat? Aspoň jednou uvidíš svět tou osvětlenou stranou nahoru.“
„Pro mě žádná osvětlená strana neexistuje.“ Vycedila jsem skrz zuby a sama se nenáviděla za ta pronášená slova. Kéž bych to tak mohla změnit!
„Jak myslíš.“ Neodporoval mi Sin Thai a raději se plně věnoval zkoumání cesty a působivého okolí. Já si však s plnou hlavou myšlenek těžko všímala krás.

Při namáhavé a rychlé jízdě jsme si dopřáli jen pár minut odpočinku. Získali jsme tak drahocenný čas, abychom se k cíli přiblížili zrovna, když se den chýlil ke konci. Na vyvýšenině obrostlé čerstvou zelení jsme zastavili a zkoumavě pohlíželi na pevnost před námi. Byl to hrad, ale silně opevněný. Nevynikal žádnou ozdobnou stavbou, byl vybudován pouze k vojenským a správním záležitostem. Neměl v popisu lidi oslňovat. A tak také vypadal. Čtyřhranná stavba se tyčila do výše, kamenné zdi z velkých kvádrů budily dojem nezlomitelnosti. Strážní věže umístěné v každém rohu bedlivě střežily okolí. Do pevnosti vedla jediná cesta skrze padací most spuštěný přes uměle vyhloubený příkop plný zašpičatělých kůlů. Podle zvyků zdejší země se spouštěl při rozbřesku a vytahoval při setmění. Pokud samozřejmě nebylo období válek.
Pobídla jsem Sin Thaie ke klusu a střemhlav se řítila proti hradu. Louku oslňovalo temně rudé, skoro až zlověstně fialové světlo zapadajícího slunce. Tráva vytvářela stíny, ze kterých běhal mráz po zádech. Když už jsem viděla mohutné šrouby a řetězy držící padací most napůl zvednutý, kápla na mě voda. Zadívala jsem se na barevné nebe, které neslibovalo nic pěkného. Začínalo pršet.
„Hej!“ zařvala jsem někam na ochoz. „To mě necháte venku v dešti?“ Snažila jsem se o co nejvíc nasupený mužský velitelský hlas. Kupodivu to nebyl žádný problém. Po problázněné noci a únavném dnu jsem měla chuť akorát se svalit na postel a spát.
V masivních dřevěných, kovem pobitých dveří se otevřela špehýrka. Zpozorovala jsem kus nějakého obličeje, pak se okýnko zavřelo a dveře vypadaly znovu neporušeně jako dřív. Nervózně jsem si pohrávala s rukojetí svého meče.
„Kdo žádá vstup do pevnosti?“ ozvalo se mi nad hlavou. Zvrátila jsem hlavu a pohlédla do neoblomného obličeje schovaného za helmicí.
„Já.“ Pronesla jsem kousavě a čekala, jak na to ten voják zareaguje.
„Vaše jméno?“ Optával se znuděně.
„Jen klid.“ Promluvil ke mně v myšlenkách Sin Thai a já měla chuť pořádně ho nakopnout. Klid? Blázní snad?
„Ani mě nehne.“ Odpověděla jsem nahlas jemu i strážnému. Jak jsem ksakru měla vysvětlit, že jsem jmenuji Eleonora, když jsem mluvila mužským hlasem? Už pěknou dobu mě nikdo nežádal o jméno, proč si ho teď zbytečně vymýšlet? Navíc, kdo ví, co řekli ti troubové, když stáli na stejném místě jako já ani ne před dnem.
„V tom případě vás ale nemůžu pustit do pevnosti. Je mi líto.“ Odpověděl a zmizel z dohledu. Stála jsem před uzavřenou bránou, zvednutým mostem a zírala do prázdna. Fajn, když to chcete.
Luskla jsem prsty a představila si toho vojáka pěkně padajícího na svůj zadek. Zanedlouho jsem uslyšela dutý náraz následovaný lehkým zaúpěním. Pokřiveně jsem se usmála.
„Okamžitě mě vpusťte!“ nařídila jsem zdánlivě prázdným hradbám a vyčkávala.
Nemusela jsem čekat dlouho, za branou jsem zaslechla hádající se hlasy. Po několika ostrých přestřelkách se most s rachocením zpustil a brána napůl otevřela.
Vjela jsem dovnitř s hlavou vztyčenou a s potěšením zkoumala, který voják namáhavěji chodí. Spatřila jsem ho na hradbách. Přidržoval se zídky a třel si pohmožděné místo. Se zadostiučiněním jsem se zasmála. Své pobavení jsem však skryla za rozhorlenou masku.
„Pane!“ přispěchal mi v ústrety Thor. „Já jsem jim říkal, že přijedete. Nechtěli mě poslechnout.“ Bědoval rozčíleně. Byl celý zrudlý v obličeji, jeho slovní protivník zřejmě ovládal ostrý jazyk a tvrdohlavost stejně dobře.
„To není tvoje chyba. Když má někdo tvrdou hlavu…“ Nevraživě jsem sekla pohledem po muži, jenž zjevně vydával rozkazy k otevírání hradu. „Ale zase se jim musí připsat bod k dobru. Tak snadno se přesvědčit nedali, jak soudím, což je cení.“ Uznala jsem posléze a vzpomínala na svůj malý žert.
„No, kdy jste dorazili?“ Optala jsem se ho.
Thor se pustil do vyprávění: „Došli jsme asi tak hodinu před rozbřeskem. Cesta se nechtěně protáhla. Vratislav si musel odpočinout od toho věčného kodrcání a my už jsme neměli síly, i když jsme se střídali. Ale pustili nás celkem snadno, na to jak jsme očekávali velký odpor. Asi na ně zapůsobila míra Vratislavových zranění a naše sotva se trmácející postavy.“
„Co jste řekli? Zmínili jste se o naší jednotce?“ to mě zajímalo nejvíc. Zapůsobila-li slova či strhaný vzhled.
„No, co bych mohl říct? Že jsme přepadová jednotka, bojovali jsme s Maneaterovými zrůdami a nejsme nepřátelé.“
„To myslím mohl být postačující důvod.“
„Taky že jo. Ostatní teď leží a odpočívají. Chcete je vidět, mám je zavolat?“ Udivovalo mě, jakou náhlou důvěru jsem si od mého někdejšího „nepřítele“ zasloužila. Proměna z pobuřujícího nebezpečného chlapa v schopného vojáka se mi ale líbila.
„Ne. Nebudu rušit jejich spánek. Jdi se k nim připojit. Ráno se setkáme…“ zabloudila jsem kolem. „Tady.“
„Dobře. Dobrou noc, pane.“ Rozloučil se Thor a odpochodoval.
Sunuli jsme se s Sin Thaiem dál a pozorovali dění pevnosti. Opravdu sloužila čistě k vojenským účelům. Žádné rodiny s dětmi tu nežily. Nebylo tu pro ně místo. V případě obléhání by přibyla další nechtěná starost. Zodpovědnost za životy svých nejdražších si nikdo nechtěl vzít do rukou.

Už propukl večer v plném slova smyslu. Obloha ustoupila tmavě fialové a ty krvavé cáry za ní pohřbila. Nikdo se venku zbytečně nezdržoval. Začínalo hustě pršet a uvnitř se jistě podávala nějaká výborná teplá večeře. Nikam jsem nepospíchala. Nechávala jsem naše prokřehlá těla zmáčet, až pak jsem zavítala do stájí, Sin Thaie obstarala a ponechala ho s ostatními koňmi. Já se také vydala ke svým. V pevnosti jsem sice byla poprvé, ale rozmístění hal, sálů a pokojů se nezdálo býti složité. Bez problému jsem poznala jídelnu, z jejich úzkých oken zářilo světlo svící a ze dveří zněl halas. Rázně jsem vkročila dovnitř, ovšem jelikož jsem netoužila po nevítané pozornosti a dotěrné společnosti, obestřela jsem mysli jiných lehkým kouzlem. Prostě jsem splynula.
Usadila jsem se do rohu, nechala se obsloužit mladou dívkou a hladově se zakousla do pečeného kuřete. Již dlouho jsem nejedla nic tak dobrého jako křupavě opečenou kůžičku. Jídlo jsem si vychutnávala a zapíjela jej zředěným vínem. Když si dopřát, tak si dopřát. Po nasycení prázdného žaludku se na mě sápala únava. Bez otálení jsem vyhledala služebnou, která mi přidělila jednoduchý volný pokoj, skládající se z postele, nočního stolku, na níž stála svíčka, a dřevěné komody, na níž bylo položeno umývadlo s čistou vodou. Své prosté zavazadlo a truhličku jsem složila do kouta, slůvkem zapálila svíčku, vysvlékla se a pokusila se o základní hygienu. Naprosto spokojená jsem se složila na lůžko a ihned usnula.

Po snídani už jsem trpělivě čekala své vojáky. Pár jsem jich zahlédla už při jídle, ale netoužila jsem vyrušit jejich klid. Potřebovali si odpočinout a k čemu by mi bylo burcovat svým vedením hrad prolezlý samými muži se zbraněmi? To by tak scházelo.
Do zad, či do obličeje se mi lehce opíralo jarní slunce, jak jsem neustále přecházela sem a tam. Stát nehybně na místě jsem dlouho nevydržela. Dumala jsem nad tím, co teď podnikneme dál. Vlastně jsem vůbec netušila. Ano, mohli jsme pokračovat jako mobilní oddíl a rázovat zemí křížem krážem, jenomže to by nebylo tolik užitečné, obzvlášť kdyby se schylovalo k nějaké větší bitvě, jíž jsem už netrpělivě očekávala. K rozhodnutí jsem potřebovala nutně zvědět informace. To byl vlastně důvod našeho příchodu sem. Kdyby bylo čistě po mém a nemusela bych se starat o „dobro“ Lithaines, bloudila bych bezcílně krajem a v případě nebezpečí bránila vesničky. Ovšem takhle…
Trhla jsem sebou. Za mnou se ozvala rána padajícího řetězu, jak se most sklápěl přes příkop. Někdo zjevně přijel. Otočila jsem se za nově vzniklým ruchem způsobeným mostem a párem koní. A to bylo to jediné, na co jsem se zmohla. Zaraženě jsem zírala na toho muže, který právě vjížděl do pevnosti. Jeho blond vlasy, nyní ještě delší než předtím, modré oči a nezvykle bílá pleť mi daly znát, že to nemůže být nikdo jiný než ten, jehož jméno jsem s nadsázkou v průběhu času nenáviděla i milovala zároveň. Projel kolem mě bez povšimnutí, sesedl z koně, podal otěže sluhovi a zadíval se na schody vedoucí z obytných prostor. Toho druhého, co jel s ním, jsem si vůbec nevšímala. Plně mě zaměstnal Anseth. Jenom to jméno ve mně vyvolalo vlnu nepříjemných vzpomínek.
„Ansethe! Jsi v pořádku!“ ozval se vysoký radostný ženský hlas z dálky. Následoval šťastný a uvolněný smích. Odtoulala jsem se od svých vzpomínek a zaměřila se na současné dění. Ze schodů sbíhala mladá krásná žena a mířila rovnou do Ansethovy otevřené náruče. Nazrzlé vlasy se jí na slunci leskly, červené dvorské šaty ještě umocňovaly její útlou postavu, která se v silném objetí téměř ztrácela. Jak jsem je tam tak viděla, spokojené a zamilované, nezmohla jsem se už vůbec na nic. Jen jsem tupě stála a zírala na teď už líbající se dvojici přede mnou.
No jistě, že já si vůbec kdy co namlouvala! Znechuceně jsem od nich odvrátila zrak a všimla si příchozího Mesteana. Abych zahnala své nestoudné civění, které přes mé tmavé roucho doufejme nikdo nezpozoroval, vydala jsem se mu vstříc. Za ním kráčeli všichni ostatní z mé jednotky. Usmála jsem se. Aspoň něčím jsem si nyní mohla být opravdu jistá. Tihle už za mnou po tom všem, co jsme spolu prožili a co se událo, budou stát.
„Dobré ráno.“ Přivítala jsem je a zcela okázale ignorovala hlasité štěbetání té nazrzle plavovlasé ženské, po jejíž vizáži mnozí muži pokukovali. V duchu jsem zaklela a přála si, aby se šli ti dva vítat někam jinam. Zkazili mi náladu hned po ránu. „Už jsem se na to ptal, ale dorazili jste bez problémů? Nepotkali jste cestou něco, co by stálo za zmínku?“ potřebovala jsem rozptýlit své chmurné myšlenky.
„Ne, pane. Nic zvláštního se cestou nepřihodilo.“ Odpověděl mi Derek.
„Hm.“ Můj pokus o okamžité zmizení na pár hodin zanikl v prázdnu. „A jak se daří Vratislavovi? Přečkal cestu v pořádku?“
„Ano, pane. Je o něj dobře postaráno. Zotavuje se.“
„Dobře. Nu, jelikož teď nemáme žádný plán, nechám vám několik dní k zábavě a odpočinku. Můžete ho využít po svém.“
„Máme volno, pane?“ zeptal se nevěřícně Ster.
„Ano, máte volno. Ale varuji vás,“ zavrčela jsem výhružně, „žádné rvačky ani problémy. Nechci slyšet ani jedinou stížnost na vaše chování, jinak si to s tím volnem rozmyslím. Pořád je spousta věcí, co byste se mohli učit.“ Z jejich řad se ozvalo nesouhlasné mručení. To mi jako odpověď, že se budou snažit, stačilo.
„Rozchod.“ Tak fajn, a teď nemám co dělat. Volno. Hm. Co to vlastně je? Už tak dlouho jsem si ho nedopřála, a teď, když jsem si v klidu mohla udělat radost z všedních a obyčejných věcí, zdálo se mi všechno nudné, nepodstatné. Do očí mi byla naprostá ztráta času. Netušila jsem, co si počít s nevítaným volnem, dychtila jsem na něco přijít, jenomže v hlavě, jindy plné myšlenek, jsem měla vymeteno.
Když mi svitla na děje, skoro bylo pozdě. Urychleně jsem se rozeběhla k Mesteanovi a zarazila ho na odchodu. Se zvednutým obočím se podíval na mou ruku na svém rameni. Okamžitě jsem ji setřásla a zeptala se: „Máš už něco v plánu, nebo se budeš jen poflakovat? Já že bychom si mohli někdy venku trochu zatrénovat. Už je to od posledního souboje dost dlouho.“
Stál bez hnutí a přemýšlel. Nervózně jsem šlehla pohledem po dvojici, která ruku v ruce mířila směrem k nám. Rychle jsem se mu podívala do očí. Jestli je elf, pomyslela jsem si, musí poznat, že potřebuji vysvobození! Ohlédl se po šťastném páru, pak si prohlédl v novém světle i mě a pokývl hlavou. Beze slova jsem se vydala do stájí rychlým vojenským krokem a neohlížela se ani nalevo ani napravo. To tak, ještě by mě mohl zadržet!
Nestihla jsem se nad tím ještě ani pořádně zamyslet, ale bylo mi jasné, že jakožto velitel rychlé jednotky budu muset mluvit s dalším velitelem. Netušila jsem sice momentálně, jak vysokou funkci zastával v tomhle koloběhu on, jistě ale nepatřil k pouhým řadovým vojákům. Rozmluvě o strategii a budoucím postupu se však nevyhnu. Už jsem si představovala, jak horečně vymýšlím způsob, aby nepřišel na mou identitu a přitom se mnou jednal jako se zasvěcencem. No, nechala jsem se utěšovat nadějí, že něco vymyslím.

„Proč jste si najednou vzpomněl na souboj, pokud se můžu zeptat, pane?“ tázal se mě Mestean, když jsme se po několikahodinové projížďce a tvrdému tréninku vraceli do hradu, unavení, hladoví a žízniví.
„Dlouho jsem neměl možnost tě prověřit a navíc, raději jsem vybral jakoukoli činnost před tupým a bezcílným bloumáním ve vojenské pevnosti.“ Mluvila jsem na něj už tak známým mužským hlasem, že už mi ani nebylo nepříjemné, že mluvím s někým, kdo o mně tuší více než ostatní. Ano, má jednotka zaslechla ty kruté řeči v Miren, ovšem neviděli důkaz. Zaslechli možná hlas, jenomže pokud člověk dokáže ovládat magii, může učinit různé věci. Co já vím, jakou představou o svém veliteli oplývali. Třeba mě viděli jako oboupohlavního člověka, či pouhou hmotu měnící hlasy. Do hlavy jim nevidím, a možná je to dobře.
S Mesteanem jsem mluvila různě. Někdy s jako s přítelem, jindy jako s vojákem a často jako s elfem, u kterého má člověk jistotu porozumění. Překvapivě to nemátlo ani jednoho z nás. Jemu jsem se do hlavy koukat nemusela. Věřila jsem mu, o něco víc, než všem ostatním.
„Jistě. To by mi nejspíš po dvou dnech pití a slavení opravdu vadilo. Nyní se tomu můžu s chutí, a samozřejmě s mírou, oddávat po libosti. Splnil jsem svůj úkol. A navíc, jen tak mimochodem, lidské pití je nechutné. Akorát z něj pak bolí hlava. Ani po několika číších elfského vína se to nemůže přihodit.“ Přesvědčoval mě.
Zasmála jsem se jeho rokování. „To nemohu posoudit. Moc nepiju a elfské víno jsem neměl to potěšení ochutnat.“
„Věčná škoda! Až okusíte, budete nadosmrti litovat, že jste promarnil tolik času pitím těch nechutností.“
„Dobře.“ zasmála jsem se znovu a užívala si pozdní odpoledne. Slunce akorát sytou zlatou zalévalo údolí, jímž jsme projížděli. Bylo krásné, jak se vše znovu přivádělo k životu. Jako by ty paprsky dodávaly energii a pobízely, volaly – rychleji kupředu!
„Máte rád vyjížďky venku, že?“
„Ano.“ To, že takové krásné chvíle alespoň zčásti naplňují tu díru ve mně, jsem už nedodala. Po zbytek cesty jsme mlčeli. Na kopci před pevností jsem zastavila a nechala ho odjet. Ještě jsem nebyla připravená vrátit se do toho proklatého vězení z kamene. Cítila jsem ve vzduchu, že mě tam nečeká opět nic jiného, než rozdírání starých a vydírání nových ran.