Hydroponic town 45. - Mezi schody

Anotace: boj se svojí fóbií a návrat na začátek(čili do Joshova mrakodrapu)

K podvečeru Josh nahromáždil malé množství prken, z kterého se ovšem dal sestavit malý vor. Bylo mu jasné, že na tak malou plochu se nebude moci vlézt celý, ale alespoň ho bude nadnášet a on si udrží hlavu nad vodou a ruce s rameny suché. Nohy a tělo hold budou muset trpět v ledové vodě jezera. Josh měl ale ještě jeden problém, nenašel žádný provaz či lýko, kterým by vor svázal. Sice viděl na každém kroku liány, když šel po kraji džungle, ale ty měli z pravidla obdov okolo metru, a těmi by Josh jen stěží dokázal uvázat suky. Jedinou nadějí byla jeho kombinéza. Kdyby se rozpárala, dalo by se pomocí ní svázat alespoň pár dřev k sobě. V chladném dešti, který nebral konce již druhý den, byl Josh nucen svléknout se ze své kůže, kombinézy, a nechat na jeho holé tělo dopadat tisíce zákeřných kapek. Jediné, co měl teď na sobě, bylo spodní prádlo, ponožky a boty. Pečlivě začal trhat kombinézu na tenké cáry, až u jeho kolen leželo pět metrových pruhů bílé látky. Nepoužitelný zbytek nechal ležet stranou. Pak přešel na svazování krátkých dřevěných desek, až se nakonec před jeho očima objevila věc, která se dala nazvat vorem.
Byl už podvečer a rychle se stmívalo. Josh vzal malý vor do náruče a hodil ho na haldinu jezera. Pak na něho položil své paže a nohama se odkopl od břehu. Pomalu se začal přibližovat k zásobám, které už byly přes stále tmavější okolí jen nepatrně vidět. Nohy ho ze začátku jen nepříjemně studily, ale po pár minutách je přestával cítit. Jedinný motor, který ho hnal dopředu, byly právě ony nohy, a s těmi teď nemohl ani pohnout. Nemohl pořádně dýchat. Když už se zmohl na velký nádech, malá vlnka mu zahltila ústa. Začalo ještě více pršet. Noc postupovala. Ke slovu se dostávala jeho fóbie z vody. Ledová voda mu stahovala tělo, až se začal dusit. Padla taková tma, že zásoby se Joshovi úplně ztratily. Ty mu teď byly ale absolutně ukradené, nejradši by zase stál na suché zemi. Jenže jeho vor se v tu chvíli nacházel někde uprostřed jezera. Chytaly ho křeče do noh a pálily oči od vody, která mu do nich stále cákala. Byla to ta nejhorší noc, kterou kdy prožil. A ještě zdaleka nekončila-nemohlo být víc jak půlnoc. Vor začínal být čím dál víc nasáklý a už se jen tak tak udržel nad hladinou. Suky také začaly povolovat a Joshovi ještě více stoupal adrenalin. Co když se vor rozpadne? Co když se potopí? Co budu dělat?! Popadla ho obrovská panika. Začal kolem sebe kopat a mávat rukama, až se mu vysmýknul vor a jeho řvoucí hlava se potopila pod hladinu,kde se jeho řev proměnil ve spleť tisíce bublinek. V tu chvíli prožíval stejný pocit, jako když se s oddyseí 7 zřítil do jezera poprvé. Tehdy ho zachránil Austin, ale teď? Plapolající ruka, která ještě stále spočívala nad vodou, do něčeho tvrdého narazila. Josh vycítil poslední šanci na záchranu a znovu se pokoušel po hmatu najít onu potenciálně spásnou věc. Ale marně. Zdálo se, že hladina celého jezera je dočista pustá. Z posledních sil ještě vymrštil ruku, která v tu chvíli již také klesala ke dnu, a kneuvěřitelnému štěstí zasáhl znovu ten tvrdý předmět. Opřel se o něj a přitáhl sek němu. Hlava se vynořila z vody a Josh zalapal po dechu. Z vlasů mu tekly proudy vody, a tak radši ani neotevřel oči. Byl rád, že nahmatal vor. Začal kopat, aby se vrátil zpátky na břeh. Jenže byl tak vyčerpaný, že padl do bezvědomí a spásný předmět ho nadnášel celou noc.

Pomalu otevřel oči. Oslepil ho zásah s paprsky nejbližší hvězdy. Bylo poledne. A vedro. Všude sucho. Jakoby minulé dny nespadla ani kapka vody. Cítil, že má poraněná záda. Pálila ho, a když k nim přiložil ruku, zbarvila se do ruda. Kousek od něj ležel polorozpadlý kmen palmy. S bolestí se doplazil za něj a rozhodl se, že vyčká, až Slunce pokročí, než se vydá hledat nějaké jídlo. Umíral hlady. Zanedlouho usnul.
Probraly ho až kapky na jeho rozpálené kůži. Podíval se na nebe. První půlka zela modrá bez mráčku, ale už ji přebíjelo husté mračno, které se zjevilo tak nečekaně, jak před dvěma dny. Kapky, které před chvílí padaly jen náhodně ve velkých rozestupech, se teď rozmnožily a začaly skrápět celou svojí silou pobřeží jezera. Potřeboval se schovat, ale poraněná záda mu v tom bránila. Džungle byla od něho příliš daleko. Vor!napadlo ho. Opatrně si sedl a přes kmen palmy se podíval ke břehu, ale žádná svázaná dřeva tam nebyla.

,,To není možné, vždyť jsem se na něm musel dostat sem!“ ještě jednou zkontroloval celý břeh, kam jen dohlédl, ale znovu nic. Jen jakási bedna se potácela u kraje, napůl zabořená v hnědém písku jezera. Nemotorně vstal. Se zhrbenými zády se plížil k bedně. Když odklopil víko, spatřil uzené maso a pár lahviček oleje. Neuvěřitelné! Už skoro dva dny nejedl a když se odpoledne poprvé probudil na břehu, netušil, že výprava pro zásoby nebyla neúspěšná. Ten tvrdý předmět, který ho zachránil, nemohl být vor, ale právě ony zásoby! Ihned se zakousl do jednoho z mnoha fláků masa. Zalil ho blažený pocit, žádné jídlo mu nikdy nechutnalo víc. Znovu se podíval do bedny, pak celý její obsah pečlivě vyskládal na břeh, aby zjistil, zda žádné další užitečné věci nejsou na dně. A hle! Josh ještě objevil dvě láhve vodky, sirky a nůž. Neváhal a ihned jednu vodku rozdělal. Nejdříve se porádně napil a zbytek si vylil na krvavé záda. V následujících okamžicích se mu vlily do očí slzy a on řval jako mučedník. Zapomněl na nějaké kryty proti dešti, naopak, roztáhl ruce a vykřikl do nebes:,,Děkuji!“
Byl šťastný, po dlouhé době byl šťastný. Tančil po pláži, jako by jeho záda byla zcela bez šrámu, a zpíval si píseň, kterou mu kdysi poslala Sarrah. Sarrah! Zastavil se – znovu ho popadlo to osamocení. Tam, kde před chvílí viděl Boha, teď viděl opuštěnou Sarrah. Všechny ty kapky se teď proměnily v slzy jeho lásky. Byl zoufalý. Neměl jsem tě tam nechat samotnou, zavzlykal Josh, kterému pomalu docházelo, že odluka mezi ním a jí nebude trvat pár měsíců, nanejvýš rok, ale...možná ji viděl tam nahoře naposled. Stál kdesi na opuštěném břehu jezera, opuštěný, bez Austina, bez Samuela, bez jakéhokoliv spojení s Vitanovou, bez naděje na návrat, na přežití...na další setkání se sarrah. Padl na kolena. Na co mi to je, všechno to jídlo, když tě už neuvidím, propukl v pláč. Kde se v něm brala ta náhlá beznaděj? Vždyť ještě není konec. Ale Josh v tu chvíli úplně zkolaboval, to všechno napětí, boj o přežití, neustálé ujišťování, že udělal dobře, když odletěl sem, na něho bylo moc. Co jsem to za kluka, když tě nechám někde ve vesmíru?! Když si hraju na nějakýho podělanýho hrdinu, co zachraňuje svět! Podívej se na mě, na hrdinu, jak se tu hrabe v písku, topí ve vodě, vyčítal si. Kapky mu bičovaly záda, jak byl skloněný k písku a brečel, a ty ho začaly znovu pekelně pálit. Ale v tu chvíli to překonávaly jeho výčitky svědomí. Nikdy jsem sem neměl letět. Čekalas na mě tak dlouhou dobu, abych ti řekl, abys zase čekala. Nejsem vůbec zodpovědnej! Pak zaryl své prsty do mokrého písku a tiše, s očima s obloze, k Noemově Arše, k Sarrah, řekl: ,, Promiň mi to...promiň.“

Ležel tam bezmála dvě hodiny. Večer už hodně postoupil. Josh se rozhodl, že si musí najít před nocí místo na přespání. Zamířil k deštníkovci, pod kterým strávil s Austinem první noc tady v zarostlém Hydroponic townu, ale okolní džungle mu připadala jiná. Nemohl najít žádný záchytný bod. Možná to bylo způsobeno jen špatnou viditelností. Začal hledat nápis, který vyril do písku, když se odhodlal s vorem na jezero, ale ani ten nebyl k nalezení. Podívla se tedy na vzdálený druhý břeh na ruiny mrakodrapů, aby se zkusil zorientovat podle nich, ale černé věže na druhé straně jezera zmizely také. To jsem té vodky vypil tolik?nezdálo se to Joshovi. Přece to musí mít nějaké vysvětlení, že zmizí budovy takovým rozměrů za jeden den!
Když se otočil, aby našel nějaký nový úkryt v džungli, nad jeho hlavou se tyčily černé mrakodrapy. To není možné, na téhle straně nic nebylo, vždyť jsem tam hledal Austina se Samem. Potom mu to došlo. Budovy, nápis ani deštníkovec se nepřesunuly, to on ztroskotal na protějším břehu! A sakra, pomyslel si. Podíval se přes celé jezero, a pak zazoufal: ,,Tak teď už Austina se Samem určitě nenajdu.“ Jakmile to dořekl, v té dálce, na druhém břehu jezera spatřil pohyb. Zaostřil zrak, ale viděl jen neurčité siluety, jak se míhají sem a tam. Třeba to jsou oni, zajásalo mu srdce. Ale sám tomu moc nevěřil, vždyť to může být jen nějaký poryv větru, který si hraje s deštěm, nebo se mu to může jen zdát. Byl přetažený, za ten den toho bylo moc. Musí si najít místo k přespání. Nyní, když věděl, kde je, pořádně zrakem prozkoumal okolí a jako nejlepěí varianta se mu jevilo pokusit se najít mrakodrap, ve kterém bydlel, a přespat ve svém starém pokoji, kde by následně mohl najít důležité předměty, které by mu usnadnily pobyt zde na zemi. Vydal se džunglí k černým věžím tyčícím se k samé klenbě světa.

Po cestě potkal jen tři malé hydrodendrie, které se mu pokusily omotat kotníky, ale Josh se s nimi dokázal vypořádat. Teď stál před budovou, kterou by poznal snad i po čichu. Celých sedmdesát pater bylo omotáno mohutnými stonky, ve kterých byly ještě patrné vpichy bývalých obyvatel Hydroponic townu, kteří z nich čerpali teplou i studenou vodu. Veškeré pocity, které mu doteď ležely na bedrech, strach, výčitky, osamění, byly zakryty nostalgií. Jen stál a zíral vysoko nad sebe. Před očima se mu začali malovat lidé- madam Raspberriová, která stále stála u okna v druhém patře a věšela prádlo, starý pan Wilkinson, sečtělý muž s krásně rostlým a udržovaným knírem, jak se promenáduje před vstupními dveřmi s novou brožurou alternativního lékařství, slečna Elizabeth Foxová při jejím typickém ranním joggingu, kdy si celá mužská část ulice přivstaal, aby mohli nenápadně za oknem hltat její krásu, sir Wellbridge s dlouhým černým kabátem a buřinkou, vysloužilý vojáka, jak venčí svého miláčka, bulldoga, kterému říkal ,,Generál“ a také Hugh Fishtale, teenager s akné a dlouhými vlasy, které byly skryty pod zlatou flexou, a který byl zajisté zodpovědný za všechny ty odporné grafitty v blízkém podchodě. Vůbec, zarazil se Josh, je tady ještě ten podchod? Udělal několik kroků zpátky a pořádně se rozhlédl. Po jeho levé ruce rostla vysoká tráva. Josh ji rozhrábl a před ním se vyrýsovalo schodiště sestupující do Hádovy říše. Vydal se po něm. Každý schod mu zobrazoval nějaký obrázek z mozaiky jeho minulosti. Po těchto schodech tehdy šel, když se vracel domů s nápadem, že Sarrah uvaří nějakou dobrou večeři. Po těchto schodech šel tehdy, když se začala psát část života, který už nikdy nebude stejný jako předtím. Posledního schodu ale nedosáhl. V útrobách podchodu byla neprostupná tma a ozývalo se z něj zlověstné syčení. Navíc ho stále bolely zraněná záda. Rozhodl se vrátit.
Vstoupil hlavními dveřmi do mrakodrapu a zavolal si výtah, který tam stále ještě byl. Nepřijel. Jistě, zasmál se své naivitě Josh, není žádná elektřina. Přesto strčil do výtahové šachty hlavu a hned objevil druhý důvod, proč by výtah nepřijel. Celý otvor byl vyplněn ohromným stonkem hydrodendrie, který se ztrácel kdesi vysoko nahoře. Napravo od sebe periferně viděl známé dveře, kde tehdy unikl smrti jen o vlásek. Kotelna. Tak tam už teda nevlezu, řekl rozhodně. Pak se vydal po schodech vzhůru, šedesát šest pater přece musí zvládnout.
Musel dělat časté zastávky, neboť ho znovu velmi rozbolela rozbitá záda. Jakmile ale seděl na schodech moc dlouho, začala mu být citelná zima (vždyť měl na sobě jen spodní prádlo!), a tak se zase musel chtě nechtě pustit do zdolávání schodů. Zarazil se ve třináctém patře, kde to tenkrát všechno začalo- rozbité okno, šlahoun...Teď žádné patro nemělo okna a střepů bylo všude mnoho. Zdolával další a další metry, ačkoliv stále pomaleji a pomaleji, až byl nucen zastavit se někde okolo padesátého patra, protože tam schodiště, doposud překvapivě celistvé, chybělo. Před ním zela obrovská díra ohraničená opadanými zdmi, skrze kterou bylo možno pozorovat celou rozsáhlou džungli pod ním jako na dlani. Byla zalita bledým světlem obřího měsíce v úplňku, který spočíval přímo nad vrcholkem nejvyšší hory v okolí. Takovou díru mohlo udělat...jen naše Oddysea 7, když jsme padali z nebe! Taková zasraná smůla, to fakt nemůže být možný, supěl Josh. Posadil se na poslední schod, nohy nechal viset nad nekonečnou propastí pod ním a sledoval scenérii, která se před ním otevírala. Z takovéto výšky vypadala džungle tak milounce. Jezero, to zatracené jezero, krásně zrcadlilo měsíc, vysokánské stromy šuměly a mrakodrapy, poslední vzpomínky na Hydroponic town, se z pralesa tyčily jako majestátní totemy. V dálce zpozoroval kouř. Pak plameny. Bylo to daleko. Josh se snažil zapamatovat si to místo, neboť byl přesvědčený, že to musí být jedna z výprav Vitanovy, která právě narazila na shluk hydrodendrií. Zítra se tam musí vydat. Znovu se podíval nad sebe, kde pokračovalo schodiště, a přemýšlel, zda by dokázal přeskočit na druhou stranu. Ale mezera byla příliš velká. Neměl se jak dostat nahoru, do svého bývalého bytu. Jedině...že by přelezl na onen ohromný stonek hydrodendrie, který rostl od suterénu snad až na samý vrcholek mrakodrapové ruiny. Volba nebyla tak těžká, jak se zprvu zdála. Přespat zde, na schodišti, by bylo dosti nepohodlné a možná by do rána zmrzl, sejít to nepředstavitelné množství schodů zase zpátky bylo nemyslitelné, a tak se Josh rozhodl zariskovat. Dosud byly hydrodendrie až překvapivě klidné, tudíž doufal, že to tak bude i nadále. Opatrně přelezl na stonek, který objal rukama dokola, a začal šplhat nahoru. Když vylezl asi deset metrů, přímo uprostřed stonku zela dutina. Josh se zaradoval. Pro jistotu do ní vložil ruku, a pak jeho radost mohla vypuknout úplně. Takové štěstí. Uvnitř lodyhy nebyla žádná voda a to mohlo znamenat jen jedno- tato hydrodendrie je mrtvá. Josh se znovu posunul, nyní uvolněný a beze strachu, tak, že jeho hlava právě spočívala v úrovni dutiny. Přesně v tu chvíli z ní vyskočila obří tarantule a vrhla se přímo na Joshovu hlavu. Zděšením a reflexivně ji prudce rukama odhodil a...padal. Letěl po zádech šachtou dolů, dlouho a dlouho, až se o nějaký postanní výrustek otočil čelem k zemi a zpomalil. Nyní, když viděl, co je před ním, respektivně pod ním, chytil se šlahounu, který míjel, zapružil na něm, pak se šlahoun utrhl a on se rozplácl na podlaze.